ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.831.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 831/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2018 o podaném dovolání obviněného P. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 6 To 19/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 26 T 67/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 26 T 67/2016, byl obviněný P. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu pokusu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 7. 8. 2015 kolem 13:40 hodin v k. ú. obce V., okres U. H., na louce nedaleko rodinného domu po předchozí vzájemné slovní rozepři levou rukou udeřil P. D., do pravé líce a spánku, čímž mu způsobil lehký otřes mozku, podvrtnutí krční páteře a drobnou oděrku před uchem vpravo ve spánkové krajině, v důsledku čehož byl P. D. omezen v obvyklém způsobu života po dobu jednoho dne citelně, když byl hospitalizován v nemocnici a musel dodržovat přísný nemocniční režim, čímž byl zcela vyřazen z vykonávání běžných životních činností, a následně po dobu deseti dnů, během kterých musel dodržovat klidový režim po otřesu mozku a v důsledku bolestivosti a porušení hybnosti krční páteře byl nucen nosit molitanový krční límec.
Za uvedený přečin Okresní soud v Uherském Hradišti uložil obviněnému podle §146 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČO 47114321, škodu ve výši 8.304 Kč a poškozenému P. D. v částce 3.962 Kč s tím, že se zbytkem nároku byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. D. odkázán s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 26 T 67/2016, podal obviněný a poškozený P. D. odvolání. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině, trestu a náhradě škody a odvolání poškozeného P. D. do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 6 To 19/2018 tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu podaného odvolání obviněného napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody poškozenému P. D. Podle §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému P. D. škodu ve výši 3.842 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozeného P. D. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 6 To 19/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Podle obviněného ve věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, takže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Současně ve výroku soudu druhého stupně chybí výrok ohledně jeho podaného odvolání.
Dovolatel ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že mu byly zamítnuty všechny jeho návrhy na doplnění dokazování, kterými chtěl prokázat, že se žalované trestné činnosti nedopustil. Konstatuje, že soud prvního stupně sice ve věci provedl rozsáhlé dokazování, když za stěžejní důkazy považoval výpověď samotného poškozeného, a jeho rodinných příslušníků a pořízenou nahrávku z fotoaparátu, která ovšem nebyla předložena jako originální, navíc ji předložil samotný poškozený, a závěry znaleckého posudku. Takovým postupem se podle dovolatele soud prvního stupně dopustil zcela jednostranného hodnocení provedených důkazů, které je v extrémním rozporu s dalšími provedenými důkazy. Obviněný v tomto směru poukazuje nejen na výpovědi svých rodinných příslušníků, ale především na výpovědi zakročujících policistů. Z výpovědi těchto zakročujících policistů vyplývá, že svědkyně I. B. jim řekla, že na místě nebyla a že co se stalo jim řekne poškozený. Tuto skutečnost potvrdil i poškozený. Tyto důkazy zpochybňují věrohodnost výpovědi svědkyně I. B. a dcery poškozeného. Soudy nijak rozpory ve výpovědi zakročujících policistů a těchto svědků nehodnotí. Výpověď samotného poškozeného zpochybňuje i lékařská zpráva z pohotovosti, kde poškozený uvedl, že byl napaden jeho osobou a že utržil několik facek, ale i údery pěstí, přičemž následně poškozený uvedl, že utrpěl pouze jeden úder a že dokonce neví, zda se jednalo o ránu pěstí či otevřenou dlaní. Ohledně předložené nahrávky vyjadřuje přesvědčení, že tato byla dodatečně upravena, tzv. sestříhána a proto požadoval předložení originální nahrávky. Zdůrazňuje skutečnost, že slyšení svědci L. a A. po incidentu na poškozeném neviděli žádnou oděrku v obličeji. Dále namítá, že nemohl poškozeného udeřit levou rukou, protože je pravák a v předmětné době měl vážné zdravotní problémy. Proto požadoval vypracování znaleckého posudku ohledně svého zdravotního stavu. Soud prvního stupně ani neodůvodnil, proč neuvěřil výpovědím jeho rodinných příslušníků.
Obviněný dále namítá, že i pokud by byl prokázán tvrzený skutkový stav, tak nelze z provedených důkazů dovodit, že jednal v úmyslu způsobit poškozenému újmu na zdraví. Odkazuje v tomto směru na rozhodnutí R 19/1963, podle kterého musí být prokázáno, že pachatel měl v úmyslu způsobit poškozenému újmu na zdraví, nestačí tedy jen to, že poškozenému byla způsobena újma na zdraví. Podle jeho názoru by se mohlo jednat toliko o přestupkové jednání.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., namítá, že z rozhodnutí soudu druhého stupně nevyplývá, jak bylo rozhodnuto o jeho podaném odvolání.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 6 To 19/2018 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 1 NZO 565/2018 zrekapituloval, jakým způsobem rozhodl ve věci soud druhého stupně a jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění. Následně uvádí, že většinu uplatněných námitek nelze pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Obviněný totiž nenamítá nesprávné právní posouzení skutku či jiné hmotněprávní posouzení, ale způsob hodnocení důkazů. Podle státního zástupce nelze souhlasit s argumentací obviněného, že soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně. Odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, když soudy řádně odůvodnily, z jakých důvodů neuvěřily obhajobě obviněného, přičemž zdůrazňuje, že úvahy soudů nižších stupňů jsou zcela logické. Závěr o vině se opírá nejen o výpovědi svědků, ale i o důkazy objektivní povahy (znalecký posudek, pořízené nahrávky). Ze způsobu hodnocení důkazů nevyplývá, že by soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, když hodnocení důkazů je logické a není vnitřně rozporuplné.
Ohledně námitky týkající se tzv. opomenutých důkazů poukazuje státní zástupce na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které zdůvodnily, z jakých důvodů neprovedly všechny požadované důkazy. Protože vina obviněného byla prokázána bez důvodných pochybností, bylo provádění dalších důkazů nadbytečné. Poukazuje na skutečnost, že nadbytečnost důkazů je podle judikatury Ústavního soudu uznávaným důvodem pro neprovedení nadbytečného důkazu (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. z. I. ÚS 733/01).
Ve vztahu k argumentaci nevypořádaní se se subjektivní stránkou státní zástupce uvádí, že tuto lze pod zvolený dovolací důvod podřadit, když ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Konstatuje, že jednání popsané ve skutkové větě nemůže být přestupkem, když jednání obviněného vykazuje všechny znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, takže se nemůže jednat o přestupek. Ohledně nedostatku zavinění poukazuje na způsob útoku ze strany obviněného, zdůrazňuje, že je všeobecně známou skutečností, že útok vedený na hlavu člověka tohoto může poranit, takže obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém.
K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. objasňuje, za jakých okolností může být tento citovaný dovolací důvod naplněn. Konstatuje, že soud druhého stupně dospěl k závěru, že napadený rozsudek je vadný v oddělitelném výroku o náhradě škody, a proto tento podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil a sám rozhodl o nároku na náhradu škody u poškozeného D. Za této situace nemohl rozhodnout o zbytku podaného odvolání obviněného, tak že by ho podle §256 tr. ř. zamítl, neboť odvolání obviněného tvoří jeden celek. Soudu druhého stupně ani nelze vytýkat, že do části svého rozhodnutí nevložil výrok „jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“, jenž nemá oporu v zákoně. Pokud soud druhého stupně rozhodl o oddělitelném výroku, tak nerozhoduje ohledně dalších výroků, že se odvolání zamítá. Proto rozhodnutí soudu druhého stupně není zatíženo vadou chybějícího nebo neúplného výroku podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu, jak vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1079/2002.
Z rozhodnutí soudů nižších stupňů tedy nelze dovodit tvrzenou existenci extrémního rozporu, takže navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V jeho rámci lze namítat, že rozhodnutí neobsahuje určitý výrok jako celek anebo některou jeho podstatnou náležitost, ačkoliv by podle zákona měla být ve výrokové části zahrnuta.
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Obviněný konkrétně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v existenci extrémního rozporu, v neprovedení všech požadovaných důkazů, v neexistenci úmyslu způsobit poškozenému ujmu na zdraví a že by jeho jednání mohlo být posouzeno toliko jako přestupek. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že nebylo rozhodnuto o jeho podaném odvolání.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést, že obviněný uplatnil námitky částečně relevantním způsobem. Jedná se o námitky týkající se nenaplnění subjektivní stránky a právního posouzení skutku jako přestupku.
Ve vztahu ke zbývající argumentaci je možno uvést následující. Ohledně namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, je možno uvést, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Současně je třeba zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Z pohledu těchto naznačených závěrů je třeba konstatovat, že uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudem prvního a druhého stupně a v podstatě předestírá vlastní verzi události, pro něho příznivější. Na podkladě této vlastní verze pak shledává, že skutkové závěry soudů nižších stupňů nemají oporu v provedených důkazech a že tedy nebylo prokázáno, že se dopustil uvedené trestné činnosti. Obviněný takto zvolenou dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný, jak již bylo naznačeno, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o tvrzený případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy jej usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 4-23 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním plně ztotožnil (str. 3-4 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Bez ohledu na shora uvedené závěry ve vztahu k uplatněným námitkám je vhodné uvést následující. Soud prvního stupně si byl vědom určité skutkové složitosti věci, když z provedeného dokazování bylo nezpochybnitelným způsobem zjištěno, že vztahy mezi obviněným a poškozeným a jejich rodinnými příslušníky jsou velmi napjaté, mezi oběma rodinami probíhají několik let vzájemné konflikty, které jsou předmětem různých řízení, především v oblasti správního trestání. Za této situace uvedený soud věnoval celé věci nadstandartní pozornost, když k věci vyslechnul nejen obviněného a poškozeného, ale i další osoby, které měly konflikt sledovat, provedl listinné důkazy objektivní povahy (jako např. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství), včetně přehrání pořízených zvukových záznamu o průběhu konfliktu. Zpracovatele znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, také k jeho závěrům vyslechnul, když i znalce vyslechnul k jeho závěrům z pohledu obhajoby obviněného týkající se možnosti vzniku zranění poškozeného. Současně byl znalec seznámen s lékařskými zprávami týkající se zdravotního stavu obviněného, když následně se znalec vyjádřil k zdravotnímu omezení obviněného v době činu z pohledu jeho obhajoby. V souvislosti s prováděním důkazů před soudem prvního stupně je třeba současně zdůraznit, že tento prováděl nejen důkazy, které navrhovala obžaloba, ale i důkazy, jež navrhovala obhajoba, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Při hodnocení důkazů si byl vědom vyhrocených vztahů všech zúčastněných, takže skutkové závěry neformuloval toliko na základě výpovědi obviněného a poškozeného a slyšených svědků, ale opřel je o další důkazy objektivní povahy. Jednalo se především o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, lékařské zprávy a zvukové nahrávky. Jinak řečeno, soud prvního stupně své skutkové závěry opírá o komplexní hodnocení všech provedených důkazů, tyto nehodnotí izolovaně, nýbrž v jejich souhrnu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se zcela ztotožňuje, když tento soud velmi podrobně odůvodňuje jaké skutečnosti z provedených důkazů vyplývají. K námitce obviněného, že soudy své skutkové závěry opírají o obsah zvukových nahrávek, které předložil poškozený, je třeba uvést, že z provedeného dokazování vyplývá, že nahrávky byly v průběhu konfliktu pořizovány. Zde je třeba odkázat nejen na výpovědi poškozeného a jeho rodinných příslušníků, ale i samotného obviněného a jeho rodinných příslušníků. Skutečnost, že předmětné nahrávky předložil poškozený, neznamená, že tyto jsou jako důkaz nepoužitelné. Samotná skutečnost, že předmětný důkaz předložil poškozený neznamená jeho nepoužitelnost, když podle §89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. Poškozený je nepochybně stranou trestního řízení a proto skutečnost, že to byl on, kdo předložil předmětné zvukové záznamy, nemůže vést k závěru o jejich nepoužitelnosti.
Ve vztahu k tvrzenému rozporu mezi výpovědí svědků A., L., poškozeného a svědkyň I. B., XXXXX *) je nezbytné především zdůraznit, že úřední záznam ze dne 7. 8. 2015 nebyl podepsán poškozeným, ani svědkyní I. B., takže nelze vyloučit, že není zcela přesný. Navíc poškozený následně s obsahem úředního záznamu vyjádřil nesouhlas (viz č. l. 13), včetně svědkyně I. B., což jistým způsobem přesnost tohoto úředního záznamu zpochybňuje. Současně je třeba zdůraznit, že z výpovědí poškozeného a svědkyně I. B. a XXXXX *), nezletilé dcery poškozeného, vyplývá, že svědkyně skutečně v době napadení poškozeného nestály přímo u něj, konflikt viděly za situace, kdy na místo přicházely, když na základě telefonátu poškozeného přinášely fotoaparát, přičemž I. B. napadení viděla asi ve vzdálenosti 1,5 m a nezletilá XXXXX *) asi ve vzdálenosti 5 m. Svědkyně, jejichž výpověď obviněný zpochybňuje, tedy netvrdí, že v době napadení stály přímo u poškozeného, z jejich výpovědí je zřejmé, že napadení viděly z určité vzdálenosti, když byly na vyvýšeném místě. Nadto je třeba zdůraznit, že věrohodnost výpovědí poškozeného a svědkyň I. B. a XXXXX *) potvrzují závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství včetně vyjádření znalce u hlavního líčení. Znalec sice připustil, že teoreticky mohla prokázaná zranění poškozeného vzniknout pádem na tvrdou podložku, ovšem za takové situace by muselo dojít k dalším zraněním, která objektivně zjištěna nebyla, navíc u poškozeného byla objektivně zjištěna i oděrka za pravým uchem, což odpovídá působení tupého násilí. Výpovědím uvedených svědků také odpovídají pořízené zvukové záznamy, které prokazují, že konflikt neprobíhal tak, jak uvádí obviněný a jeho rodinní příslušníci, když například obviněný tvrdil, že na útok poškozeného nijak nereagovali a to ani slovně, a že manželka poškozeného a jeho dcera se na místě nenacházely. Ze zvukového záznamu je také patrno, že obviněný se musel nacházet v blízkosti poškozeného, což je v rozporu s obhajobou obviněného a je z něho také patrno, že další osoby byly ve větší vzdálenosti. Pokud obviněný namítá, že poškozený měl na lékařské pohotovosti uvést, že byl napaden obviněným tak, že měl dostat pár facek a i údery pěstí, tak jeho tvrzení neodpovídá obsahu záznamu o výjezdu lékařské služby Zlínského kraje, ze kterého se podává, že mělo dojít k úderu pěstí přes pravé ucho (viz č. l. 58), takže není zřejmé, z čeho dovozuje obviněný rozpor ve výpovědi poškozeného. Pokud poškozený následně svoji výpověď upřesnil tak, že se jednalo pouze o jeden úder, když si nebyl jistý, zda se jednalo o facku či uder pěstí, jedná se o drobnou nepřesnost, která je vyvolána odstupem času. Rovněž skutečnost, že ve věci nebyla předložena originální nahrávka, není v dané věci podstatná, když závěr o vině není založen toliko na této nahrávce, ale i na dalších důkazech, na které poukazuje soud prvního stupně (např. závěry znaleckého posudku, výpovědi svědků A. a L.). Zároveň je třeba konstatovat, že soud prvního stupně se i přesvědčivým způsobem vypořádal s tím, zda obviněný mohl poškozeného napadnout vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (viz vyjádření znalce). K námitce obviněného, že je pravák, je možno uvést, že je všeobecně známou skutečností, že osoba, která je pravák je schopna někoho udeřit levou rukou.
Námitka obviněného, že soud prvního stupně nijak neodůvodnil, z jakých důvodů neuvěřil výpovědím jeho rodinných příslušníků, neodpovídá odůvodnění rozsudku. V tomto směru je třeba pro stručnost odkázat na písemné odůvodnění rozsudku (viz str. 15 a násl. rozsudku), když soud druhého stupně se s jeho závěry zcela ztotožnil.
Proto lze uzavřít, že shora uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zde je třeba uvést, že z hlediska práva na spravedlivý proces je kladen důraz na skutečnost, aby soudy nižších stupňů při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržely ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a aby odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídalo ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. O takový případ se v dané věci jedná. Obecně lze uzavřít, že obviněný v podstatě jen opakuje námitky a argumenty, které uplatnil v předchozích řízeních a soudy nižších stupňů se s těmito řádně a náležitým způsobem vypořádaly. Jestliže obviněný v dovolání opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud v případě dovolání obviněného.
Obviněný dále shledává naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly všechny jím požadované důkazy. Obviněný následně z neprovedení všech jím požadovaných důkazů dovozuje existenci extrémního nesouladu mezi dosud zjištěnými skutkovými zjištěními a skutkovými zjištěními, které byly možno na podkladě dalších požadovaných důkazů učinit. Obecně lze ohledně otázky rozsahu požadovaného dokazování v trestním řízení uvést, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu, který musí zvážit, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Naznačené závěry mají svůj výraz v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců.
Neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, jak již bylo naznačeno, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
Byť se obviněný výslovně nezmiňuje o tzv. opomenutých důkazech, je třeba mít za to, že obviněný existenci těchto tzv. opomenutých důkazů dovozuje. K použité argumentaci je možno konstatovat následující. K otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): „[Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal]“. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Tzv. opomenuté důkazy tedy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn, II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).
Ve vztahu k neprovedení všech požadovaných důkazů je třeba uvést, že oba soudy, jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, reagovaly na důkazní návrhy obhajoby. Soud prvního stupně v rozsudku velmi podrobně rozvedl, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné provést další navrhované důkazy obhajoby (viz str. 24-25 rozsudku soudu prvního stupně), když neprovedení těchto důkazů odůvodnil jejich nadbytečností. Rovněž soud druhého stupně neprovedení dalších požadovaných důkazů zdůvodnil, když odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně (viz str. 4 rozsudku soudu druhého stupně). Současně je možno konstatovat, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, kdy vysvětlil, o jaké důkazy svá zjištění opřel, a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem provedl, hodnotil. Je třeba zdůraznit, že smyslem dokazování není provést každý důkaz, který strany navrhnou, ale zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Této povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Jak již bylo naznačeno, námitka obviněného, že u něho není dána subjektivní stránka, konkrétně úmysl způsobit poškozenému újmu na zdraví, je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný zpochybňuje zavinění. Subjektivní stránka se vztahuje k otázce zavinění a jako taková se týká předpokladů trestní odpovědnosti. Zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatel k podstatným složkám trestného činu, musí být dán v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16), přičemž závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
Z hlediska subjektivní stránky se u pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, který musí směřovat ke způsobení újmy na zdraví, která ovšem nenastala. Soudy nižších stupňů se otázkou subjektivní stránky zabývaly, když soud prvního stupně shledal, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz str. 27 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že v rámci úvah, zda úmysl obviněného skutečně směřoval ke způsobení újmy na zdraví poškozenému podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, nejsou podstatná jednotlivá zranění, která poškozený utrpěl, a že u poškozeného nenastala újma na zdraví v podobě poruchy zdraví předpokládané v ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku, ale především povaha a způsob jednání, kterým pachatel na poškozeného útočil, event. další okolnosti, za nichž k útoku došlo (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1407/2015). Pojem ublížení na zdraví se podle §122 odst. 1 tr. zákoníku trestního zákoníku vykládá tak, že ublížením na zdraví se rozumí stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1543-1546). V dané souvislosti je třeba ještě konstatovat, že jednání obviněného skončilo ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, takže ke způsobení újmy na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku fakticky nedošlo. Platí, že subjektivní stránka pokusu vyžaduje, aby posuzované jednání bylo vedeno úmyslem způsobit ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku.
Jak již bylo naznačeno, při posuzování úmyslu způsobit újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku je třeba posuzovat povahu a způsob jednání, kterým bylo na poškozeného útočeno. Při posuzování úmyslu obviněného spáchat přečin podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je třeba vycházet z toho, že obviněný zaútočil na poškozeného tím způsobem, že poškozeného udeřil rukou, úder směřoval na pravou líci a spánek, tedy na hlavu poškozeného, která představuje obecně zranitelnou část těla. Současně nelze pominout, že intenzitu úderu, který podle znalce byl veden střední až menší intenzitou, tedy nejednalo se o útok zcela malé intenzity. O způsobu útoku nakonec svědčí i skutečnost, že poškozený utrpěl v důsledku tohoto jednoho úderu lehký otřes mozku, podvrtnutí krční páteře a drobnou oděrku před uchem vpravo ve spánkové krajině, když jeden den byl citelně omezen v obvyklém způsobu života a deset dní musel nosit molitanový límec a trpěl bolestmi hlavy. Lze tedy mít za to, že cílený útok na hlavu poškozeného, vedený střední až menší intenzitou, lze z hlediska formy zavinění považovat za jednání vedené přinejmenším nepřímým (eventuálním) úmyslem ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud má tedy na rozdíl od soudu nižších stupňů za to, že obviněný jednal přinejmenším ve smyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Naznačený závěr nevyžaduje změnu rozhodnutí napadeného dovoláním, když forma zavinění zůstává zachována.
Rovněž námitka obviněného, že i pokud by skutkový stav byl zjištěn správně, tak by jeho jednání mohlo naplnit toliko znaky přestupku, naplňuje zvolený dovolací důvod, když obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, neboť podle jeho názoru soudy nesprávně jeho jednání posoudily jako trestný čin, ačkoliv se jedná o přestupek. Jelikož obviněný v tomto směru bližší právní argumentaci neuvádí, když toliko obecně uvádí, že je otázkou, zda s ohledem na okolnosti věci a případné následky bylo možno vůbec kvalifikovat jeho jednání jako pokus trestného činu a zda jeho jednání nemělo být posouzeno z pohledu přestupkového zákona, je třeba uvést, že Nejvyšší soud se s ní vypořádal jen v obecné rovině (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Především je třeba konstatovat, že byť obviněný výslovně neuvádí, o jaký přestupek by se z jeho strany mohlo jednat, mohlo by se jednat o přestupek podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, v platném znění [dříve §49 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích platného do 30. 6. 2017]. V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně s odkazem na míru společenské škodlivosti dospěl k závěru, že v daném případě je na místě posoudit jednání obviněného podle trestního zákoníku, nikoliv podle jiných právních předpisů (str. 26-28 rozsudku soudu prvního stupně). Obecně je třeba uvést, že každé jednání naplňující formální znaky trestného činu je třeba posoudit jako trestný čin (§13 odst. 1 tr. zákoníku), když toliko v případě výjimečných okolností lze možno dovodit, že skutek spáchaný pachatelem nedosahuje ani dolní hranice trestnosti (blíže viz stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016). Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů existenci takových výjimečných okolností na straně obviněného neshledal. Nelze pominout, že ze strany obviněného se nejednalo o ojedinělé útoky vůči poškozenému, obviněný se již v minulosti vůči poškozenému a jeho rodině nevhodně choval, když tato jednání byla opakovaně předmětem přestupkových řízení, když byl pro trestnou činnost vůči poškozenému v minulosti i jednou pravomocně trestně odsouzen. Navíc protiprávního jednání se dopustil za přítomnosti více osob, včetně nezletilé dcery poškozeného, které v té době bylo 11 let. Proto nebyla shledána námitka obviněného opodstatněná.
Naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovozuje obviněný z tvrzení, že soud druhého stupně nerozhodl o jeho podaném odvolání, když toto podle §256 tr. ř. nezamítl. Uplatněná argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale je zjevně neopodstatněná. Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že obviněný si podal odvolání do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, tj. do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl soud druhého stupně tak, že z podnětu podaného odvolání obviněného zrušil podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o jeho povinnosti nahradit způsobenou škodu poškozenému, když podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil povinnost nahradit na náhradě škody částku nižší, než původně rozhodl soud prvního stupně, a se zbytkem poškozeného odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
V dané věci se sluší v obecné rovině poznamenat, že zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo. Odvolání není důvodné, jestliže napadený rozsudek plně odpovídá ustanovením hmotného a procesního práva. Soud druhého stupně proto odvolání zamítne mj. v případech, kdy neshledá důvod ke zrušení napadeného rozsudku nebo jeho části. V případě obviněného soud druhého stupně po provedeném přezkumu (§254 tr. ř.) dospěl k závěru, že napadený rozsudek je nezákonný pouze ve výroku o náhradě škody poškozenému. Proto tento oddělitelný výrok svým rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil, když výslovně uvedl, že tak činí na základě podaného odvolání obviněného. Za tohoto stavu již nemohl rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem tak, že ohledně této části se odvolání podle §256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného tvoří zásadně jediný celek (jeden opravný prostředek). Současně mu nelze vytknout ani to, že do výrokové části rozhodnutí nevložil odvolacími soudy nadbytečně užívanou větu „jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“, neboť takový „potvrzující výrok“ nemá žádnou oporu v zákoně (srov. ustanovení §254 a násl. tr. ř.). To znamená, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není napadené rozhodnutí soudu druhého stupně zatíženo vadou spočívající v absenci či neúplnosti některého výroku, jak ve svém mimořádném opravném prostředku namítl dovolatel. Závěrem zbývá ovšem poznamenat, že soud druhého stupně svým rozhodnutím vytvořil vůči nezrušeným výrokům odvoláním napadeného rozsudku týž právní stav, jako by ohledně nich podané odvolání de facto zamítl (blíže viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 3 Tdo 640/2016, obdobně viz rozhodnutí publikované pod č. T 531 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které odpovídají ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 7. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.