ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.932.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 932/2018- 24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2018 o dovolání obviněného L. M. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 4 To 786/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 34/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 4 T 34/2016, byl obviněný L. M. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 23. 6. 2015 v době kolem 7.35 hodin v Č. B.– městské části N. H., jako řidič autobusu ČSAD Jihotrans, tov. zn. MAN, při jízdě po ulici N. ve směru od centra Č. B. k obci T. S., v prostoru km 4.025 km (silnice II. třídy číslo 156), a to na rovném a přehledném úseku vozovky s vyznačenou doporučenou rychlostí 30 km/hod v rozporu s ustanovením §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, se nechoval ohleduplně a ukázněně, a to tak, aby neohrožoval život a zdraví jiných účastníků silničního provozu, když nereagoval zastavením před přechodem pro chodce na nezletilé chodkyně pohybující se po chodníku ve směru k přechodu pro chodce vedoucímu přes ulici N. k vstupu do budovy základní školy, kde mu náhle zprava vstoupila do jízdní dráhy nezletilá XXXXX *), přebíhající vozovku ve směru k základní škole, která v důsledku střetu s pravou dolní přední části zaobleného čelního skla autobusu utrpěla zlomeninu horní čelisti vlevo, zlomeninu očnice vlevo a zlomeninu nosních kostí, když takové zranění si obvykle vyžádá následnou dobu léčení v trvání delším šesti týdnů, přičemž s ohledem na místo dopravní nehody a dobu, kdy k této došlo, a svou osobní zkušenost řidiče projíždějícího daným úsekem opakovaně, měl dbát zvýšené opatrnosti při výskytu dětí u přechodu pro chodce.“
Za uvedené jednání byl obviněný L. M. odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození:
- VZP ČR, Regionální pobočka Plzeň, pobočka pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, Žižkova 22, České Budějovice,
- E. H., bytem H., D. V. u Č. B.,
odkázáni s uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 4 T 34/2016, podal obviněný L. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 4 To 786/2016 tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 4 To 786/2016, podal následně obviněný L. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nesouhlasí s tvrzením nejvyššího státního zástupce, který ve svém dřívějším dovolání, na jehož základě došlo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 4 Tdo 785/2017, ke zrušení dřívějšího rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 4 To 786/2016, uváděl, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný zdůrazňuje, že Nejvyšší soud je při projednání dovolání zásadně vázán skutkovým stavem, který se stal podkladem pro napadené rozhodnutí. Otázka rozsahu dokazování i způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů tak nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Jde totiž o procesní postup soudů, upravený v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a násl. a §207 tr. ř., §263 a násl. tr. ř. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání sice označoval konkrétní skutková zjištění, která dle jeho názoru byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nicméně tato zjištění se pokoušel v odůvodnění dovolání nahradit vlastním skutkovým zjištěním, resp. skutkovým zjištěním, které učinil nalézací okresní soud. Použil však přitom argumentaci, která se jednak neopírá o skutečně provedené důkazy a jednak je vnitřně rozporná. V podaném dovolání se nejvyšší státní zástupce pokoušel doplnit dokazování v dovolacím řízení, což je podle přesvědčení obviněného nemožné. Na tomto místě totiž nahrazoval činnost soudního znalce z oboru dopravy Evžena Spergera, jehož znalecký posudek byl v řízení k důkazu proveden a tento znalec byl též vyslechnut v hlavním líčení. Nejvyšší státní zástupce totiž provedl matematické výpočty týkající se pohybu poškozené chodkyně a také pohybu autobusu řízeného obviněným. Z těchto výpočtů následně dovodil na postavení jednotlivých účastníků dopravní nehody v jednotlivých fázích nehodového děje. Dospěl přitom ke zcela odlišnému skutkovému zjištění, než odvolací soud a právě na tom stavěl přípustnost a důvodnost svého dovolání. Dospěl např. k závěru, že sice v době, kdy poškozená vstoupila na vyznačení přechod pro chodce, již nebylo objektivně možné autobus zastavit, a to ani za situace, pokud by obviněný jel rychlostí 30km/hod, nicméně, a to je právě ona spekulace, lze prý důvodně předpokládat, že by při nižší rychlosti k tak závažnému zdravotnímu následku u poškozené nedošlo. U této argumentace je třeba namítnout, že ohledně této skutkové okolnosti nebylo vůbec v řízení prováděno dokazování. Nikdo, ani znalec, ani svědci se nezabývali tím, k jakému následku by došlo při nižší rychlosti. Jediným, čím se znalec zabýval, byla otázka, zda by i při nižší rychlosti došlo ke střetu a tuto otázku zodpověděl pozitivně. Dalším pokusem dotvářet skutková zjištění byla argumentace nejvyššího státního zástupce, kdy vytrhával z kontextu část výpovědi obviněného, týkající se jeho soustředění před přechodem na to, aby neprorazil pneumatiku o obrubník kolem ostrůvku pro chodce, z níž dovodil, že se vůbec nesoustředil na možnou přítomnost dětí na chodníku, protože se soustředil na obrubník. Pravdou však je, že se obviněný o této okolnosti zmínil, ale také uvedl, že na přechodu bylo volno a nikdo se z žádné strany k přechodu nepřibližoval. Jinými slovy z výpovědi obviněného naznačovaná nepozornost a tedy ani zavinění neplyne. Přes takto nejvyšším státním zástupcem upravený skutkový stav potom podané dovolání dospělo k tomu, že rozsudek krajského soudu je rozsudkem, který spočívá na nesprávném právním hodnocení věci, a tento závěr je potom opřen o v dovolání citovanou judikaturu Nejvyššího soudu. Problémem však podle obviněného je, že ona judikatura by mohla být použitelná právě a jenom při skutkových zjištěních, které činí v podaném dovolání nejvyšší státní zástupce. Skutková zjištění, která učinil odvolací soud, jsou však zcela odlišná. A jak je již naznačeno výše, právě ze skutkových zjištění odvolacího soudu musí vyjít i soud dovolací. Pokud tak učiní, nemůže zároveň dospět k závěru o nesprávném hmotněprávním posouzení věci ze strany odvolacího soudu.
Obviněný má dále za to, že v celém řízení nebylo na jisto prokázáno, kde se poškozená nacházela v okamžiku, kdy ji měl spatřit. Z provedených důkazů vyplývá, že pokud by obviněný spatřil, jak se obě dívky nacházejí ve větší vzdálenosti od přechodu, jak uváděl, pak by bylo vyloučeno, aby poškozená dorazila k přechodu současně s čelem autobusu. Obviněný dostál všem požadavkům náležité ohleduplnosti a ukázněnosti, když nelze po nikom spravedlivě požadovat, aby předvídal jakékoliv zkratkovité jednání ostatních účastníků silničního provozu. Závěrem shrnuje, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by sám o sobě nebo ve spojení s jinými najisto postavil trasu a pohyb poškozené v době bezprostředně předcházející okamžik střetu, když nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání soudu nepřípustně vnutil svou verzi skutkového děje, které soud následně přisvědčil. Dodává, že si je vědom toho, že Nejvyšší soud v této věci již jednou svůj názor vyjevil, nicméně v současnosti představuje podání dovolání pro obviněného jedinou možnost jak se domoci nápravy v jeho věci formou následné ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 4 To 786/2016 podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolání je založeno na důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Z obsahu dovolání je patrno, že důvod podle písm. g) citovaného ustanovení se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích jakožto soudu nalézacího a že usnesení odvolacího soudu chtěl patrně dovolatel napadnout pouze podle písm. l) citovaného ustanovení. V prvé řadě státní zástupce objasňuje, proti jakému rozhodnutí dovolání směřuje. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3749/13, publikovaného pod č. 74/2014 Sb., je zřejmé, že dovolání je třeba posuzovat podle svého obsahu. Z tohoto pohledu je patrno, že dovolání je svým podstatným obsahem zaměřeno zejména proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2017 , sp. zn. 4 Tdo 785/2017, kterým uvedený soud vyhověl dovolání podanému v neprospěch obviněného – nynějšího dovolatele. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nerozhodl ve druhém stupni a zejména vzhledem k tomu, že podle §265n tr. ř. je proti rozhodnutí o dovolání přípustná toliko obnova řízení, nabízelo by se v prvé řadě odmítnutí tohoto dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy pro nepřípustnost. Nicméně nelze dle státního zástupce přejít, že dovolatel, byť jen formálně, označil jako napadené rozhodnutí usnesení odvolacího soudu, jemuž v podstatě vytýká, že se řídil právním názorem soudu dovolacího. K tomu dovolatel opakuje svou verzi skutkového děje bez ohledu na to, že tato je zcela nemožná. Desetiletá dívka nebyla schopna běžet na úrovni řidiče autobusu pohybujícího se rychlostí 41 km/h a u přechodu tento autobus předběhnout. V tomto směru lze odkázat na argumentaci užitou v již zmíněném dovolání nejvyššího státního zástupce, že ani dospělé trénované sportovkyně by nebyly schopny souběžného běhu podél autobusu jedoucího shora uvedenou rychlostí, když žádné světové běžkyni se dosud nepodařilo zaběhnout 100 m pod 10 sekund a tedy dosáhnout na uvedené krátké dráze alespoň rychlosti 36 km/h. Rychlost 41 km/h dosud dokázali krátkodobě překročit pouze sprinteři (44,72 km/h), nikoliv sprinterky (39,56 km/h).
Těžiště dovolání nejvyššího státního zástupce však vedle tohoto extrémního nesouladu spočívalo v námitce proti právnímu posouzení skutkového děje, které se lišilo od judikatury Nejvyššího soudu ve skutkově obdobných věcech. Tu lze stručně shrnout tak, že ať již dovolatel viděl dále od přechodu děti, které k němu běžely, nebo blízko u přechodu děti, které k němu šly, bylo jeho povinností zastavit autobus ještě před přechodem. Řidič, který se za takových okolností přiblíží k přechodu rychlostí, v níž již na chodce reagovat nemůže, odpovídá za škodlivý následek i tehdy, pokud mu chodec vstoupí do vozovky náhle. Jestliže tedy dovolatel autobus nezastavil, nemůže se zcela vyvinit ze škodlivého následku. Jiné právní posouzení uvedeného skutku by vedlo k absurdnímu chování řidičů u přechodu – pouhým zvýšením rychlosti jízdy by si na každém přechodu vynutili přednost. S tím, že při své vysoké rychlosti by beztak již nestačili zastavit. Státní zástupce má za to, že takové „rozhánění chodců“ nebylo a nemohlo být záměrem zákonodárce při formulování povinností řidiče podle zákona o silničním provozu. K tomu postačí připomenout nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 674/15, který neshledal, že by bylo porušením práv a svobod řidičů, pokud zákonodárce vytváří „chráněný prostor (např. přechod přes vozovku), v němž musí řidič bez dalšího přítomnost chodce, jako zásadně slabšího a zranitelnějšího účastníka (přesto však rovněž účastníka silničního provozu též s právy a povinnostmi), předpokládat, nepřesvědčí-li se svými smysly o opaku“, tedy není zjevně nespravedlivé „požadovat po řidiči, aby předvídal, že chodec vstoupí do vozovky v době, kdy sám nemá o stavu celé vozovky přehled, tedy stanovení povinnosti předvídat náhlý přechod chodce zpoza jiného automobilu, blokujícího polovinu přechodu“ .
Těmito poznámkami státní zástupce pouze doplnil zásadní argumentaci obsaženou v předchozím dovolání nejvyššího státního zástupce, jemuž Nejvyšší soud vyhověl svým usnesením ze dne 17. 7. 2017. V nynějším řízení o dovolání neexistuje žádná procesní cesta ke zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. K jeho zpochybnění neexistují ani žádné věcné důvody. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný L. M. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (např. skutečnost, že nebylo najisto prokázáno, kde se poškozená nacházela v okamžiku, kdy ji měl spatřit, či námitka obviněného, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by sám o sobě nebo ve spojení s jinými najisto postavil trasu a pohyb poškozené v době bezprostředně předcházející okamžik střetu), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhá jiných skutkových a právních závěrů, než jaké učinily soudy. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českých Budějovicích, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají potřebný obsahový základ ve znaleckém posudku z oboru doprava, odvětví doprava městská a silniční znalce Evžena Spergera, protokolu o nehodě v silničním provozu a v dalších listinných důkazech. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že se projednávanou věcí již zabýval ve svém usnesení ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 4 Tdo 785/2017, kdy na základě dovolání nejvyššího státního zástupce, podaného v neprospěch obviněného, došlo ke zrušení dřívějšího rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 4 To 786/2016. Ve zmiňovaném usnesení ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 4 Tdo 785/2017, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že povinností řidiče autobusu, tedy obviněného, bylo při jízdě sledovat dopravní situaci a adekvátně na ni reagovat. Pokud tak neučinil, porušil ustanovení zákona o silničním provozu č. 361/2000 Sb., a to v §4 písm. a). V příčinné souvislosti s tímto porušením pak došlo k dopravní nehodě a zranění poškozené. Obviněný jel na pravidelné lince a projížděl místem, které dobře znal, rovněž byl příslušným dopravním značením dostatečně upozorněn, že na pozemní komunikaci je přechod pro chodce. Dále jako řidič motorového vozidla byl povinen přizpůsobit jízdu, byť nahodilé, ale předvídatelné situaci, pokud viděl jdoucí dívky, které se blížily k přechodu pro chodce, v čase, kdy se dalo předpokládat, že budou pokračovat v cestě do přilehlé školy přes přechod pro chodce. Za dané situace měl již v momentě spatření dívek buď zastavit autobus před přechodem, případně podstatně snížit rychlost. Lze se oprávněně domnívat, že pokud by obviněný zastavil autobus před přechodem, případně včas snížil rychlost řízeného autobusu, nedošlo by při jízdě malou rychlostí k tak prudkému nárazu hlavy poškozené do předního skla autobusu, jak tomu svědčí rozbití tohoto skla, a nemuselo se jednat o tak závažné poranění hlavy. Za tohoto stavu je tedy patrné pochybení v jízdě obviněného jako řidiče autobusu, který se nechoval ohleduplně a ukázněně natolik, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, ani nedodržel míru opatrnosti, kterou jako řidič byl schopen v konkrétním případě vynaložit.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Je tedy nesporné, že právní posouzení skutku nalézacím soudem bylo správné a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto naplněn nebyl. Tím nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle písm. l) citovaného ustanovení.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného L. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.