ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1049.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1049/2018-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 5 To 3/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 3/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 10. 2017, sp. zn. 28 T 3/2017, byl M. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 8. 2014, č. j. 3 T 162/2014-253, který nabyl právní moci 27. 8. 2014, byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 8. 2014, č. j. 3 T 162/2014-253, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu [týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu právnické osoby].
2. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podali obviněný, spoluobviněná právnická osoba SO-AND-SO s. r. o. „v likvidaci“ a státní zástupce krajského státního zastupitelství [v neprospěch obviněného do výroku o trestu] odvolání, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 3. 2018, pod sp. zn. 5 To 3/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel poukazuje na to, že nebyl zjištěn skutkový stav věci, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a především, že nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka žalovaného trestného činu. Dále zdůraznil, že nenapadá, a ani v rámci předchozí fáze trestního řízení nenapadal skutková zjištění ve vztahu k celkovému průběhu skutkového děje, nerozporuje ani své formální postavení jednatele společnosti SO-AND-SO s. r. o. v době, kdy tato společnost obchodovala s pohonnými hmotami, ani to, že ve sledovaném období společnost prováděla obchody představující zdanitelná plnění, že nebylo podáno daňové přiznání a nebyla uhrazena daňová povinnost. Na druhou stranu však uvedl, že fakticky nedojednával konkrétní obchody, neovlivňoval a neznal nákupní a prodejní ceny pohonných hmot, neměl k dispozici účetnictví. Namítl, že skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně, nelze pod znak nepřímého úmyslu subsumovat, a to zejména s ohledem na časový a věcný vývoj skutkového děje. Je toho názoru, že v době, kdy do projektu vstupoval (srpen 2012), neměl důvod domnívat se, že v souvislosti ze zamýšlenými obchody s pohonnými hmotami, by v konečném důsledku měla být krácena daň a neměl důvod být s tímto následkem srozuměn nejméně po celou dobu měsíce srpna 2012, kdy proběhla všechna zdanitelná plnění. Na konci srpna 2012, v době, kdy mělo dojít k převodu obchodního podílu společnosti, a v následujícím období, již objektivně neměl možnost dostát povinnostem společnosti SO-AND-SO s. r. o. podat daňové přiznání a uhradit DPH. Události ze srpna 2012 by tak podle něj mohly být kryty nejhůře vědomou nedbalostí. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci v rozsahu jeho výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání zrušil, a aby dále zrušil i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci v rozsahu jeho výroků, jimiž byl obviněný uznán vinným a v rozsahu navazujících výroků o trestu a aby dále rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby ve vztahu ke skutkům, jichž se týkají zrušené výroky obou rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
8. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky zcela obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů [viz např. bod 5 usnesení soudu druhého stupně, kde rovněž uváděl, že nerozporuje skutková zjištění, formálně byl jednatelem, ale společnost nevedl, neovlivňoval nákupní ani prodejní ceny (viz též str. 5 rozsudku), soudy se nezabývaly konkrétním časovým okamžikem, který měl založit jeho tzv. nepřímý úmysl, neměl žádné prostředky na účtu, proto nemohl daňovou povinnost splnit, v té době byla společnost převedena na jiného vlastníka atd.], což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [viz bod 21-23 usnesení, str. 10-11 rozsudku]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
10. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení tu je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Jestliže se dovolatel snaží skutkovými námitkami prosadit svoji vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišnou od skutkových zjištění soudů, pak se ocitá mimo rámec uvedeného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy a směřuje k dodržení zásady, že předmětem právního posouzení může být jen takový skutek, který byl zjištěn při dodržení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivé řízení. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy se projevuje zejména tím, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, že nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod.
11. Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, z nichž v napadeném rozhodnutí vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají v důkazech odpovídající obsahové zakotvení a jsou výsledkem takového hodnocení důkazů, které je plně v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.
12. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a logicky výstižně zhodnotily a že v souladu s důkazní situací přijatelně zdůvodnily dostatečnost provedeného dokazování a nadbytečnost provádění dalších důkazů. V odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci je ve vztahu ke každému bodu výroku o vině podrobně rozvedeno, k jakým zjištěním soud dospěl, z jakých důkazů vycházel a jak je hodnotil (především str. 11). Za tohoto stavu nevidí Nejvyšší soud žádný důvod k tomu, aby obsah důkazů znovu opakoval a komentoval je shodnými hodnotícími úvahami. Námitky obviněného zaměřené proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, nejsou ničím jiným než polemikou s tím, jak soudy v rámci ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy. Tento rámec soudy nijak nepřekročily, jejich skutková zjištění nevykazují žádný extrémní rozpor s důkazy, odůvodnění rozhodnutí jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle v rámci hodnocení důkazů, takže nebylo dotčeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení. Nejvyšší soud proto neměl důvod k tomu, aby do skutkových zjištění soudů jakkoli zasahoval.
13. K samotné právní kvalifikaci jednání obviněného a naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu považuje Nejvyšší soud za vhodné pouze uvést následující. Právní posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině jako zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku je v případě obviněného ve shodě se zákonem. Tohoto trestného činu se dopustí mimo jiné ten, kdo ve větším rozsahu zkrátil daň [§240 odst. 1], spáchal-li uvedený čin ve velkém rozsahu [§240 odst. 3 písm. a)]. Uvedené znaky byly jednáním obviněného evidentně naplněny. Zkrácením daně se rozumí každé jednání, jehož následkem je to, že daň nebyla vyměřena vůbec nebo byla vyměřena v nižší částce, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Pachatelem může být kdokoli bez ohledu na to, zda je osobou, která má povinnost daň přiznat a zaplatit. Jestliže byla daň zkrácena jednáním spolupachatelů podle §23 tr. zákoníku, odpovídá každý z nich jak za celý rozsah společného jednání, tak za celý rozsah způsobeného následku [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 2197 s., 2208 s.].
14. Námitku obviněného, že nebyl prokázán obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu [obviněný argumentuje, že mu nebyl prokázán znak úmyslu nepřímého, přitom uvedený znak je výslovně zmiňován ve výroku rozsudku (věděl o povinnosti podat daňové přiznání a toto nepodal, současně také rozveden v odůvodnění rozsudku i usnesení)], lze s vyšší mírou tolerance považovat za námitku právní, neboť zmiňuje hmotně právní institut [úmysl], i přesto, že touto námitkou se snaží docílit přehodnocení důkazů a úvah soudů již učiněných o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Je však nutno uvést, že s uvedenou námitkou se již bezezbytku vypořádal nejen soud prvního stupně (viz str. 11-12 rozsudku), ale také již zmíněný odvolací soud, když uzavřel, že závěr o nepřímém úmyslu obžalovaného trestný čin spáchat byl na základě provedených důkazů prokázán, a toto podrobně rozvedl [již shora zmiňovaný bod 23, ev. 21-22].
15. K otázce, kdy je trestný čin spáchán úmyslně je vhodné pouze poznamenat, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Při posuzování subjektivní stránky trestného činu je nutno vycházet z toho, že právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
16. Z celkového kontextu věci jasně vyplývá, že obviněný byl v rozhodné době jediným jednatelem společnosti SO-AND-SO s. r. o. (od 20. 7. 2012 do 27. 8. 2012), přičemž tato byla registrována jako čtvrtletní plátce daně z přidané hodnoty ve smyslu ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný byl oprávněn jako jediný jednatel jednat jménem předmětné společnosti samostatně, a přesto, že mu taková povinnost vznikla, nepodal [to, že nepodal ve stanoveném termínu daňové přiznání je stěžejní skutečnost ve vztahu k trestnému činu, kterým byl obviněný uznán vinným] příslušnému správci daně, Finančnímu úřadu pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště v Olomouci, daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za období 3. čtvrtletí roku 2012 a neuhradil vzniklou daňovou povinnost, přestože jak sám nerozporuje, věděl, že jmenované obchodní společnosti taková povinnost vznikla (v této souvislosti se hájí tím, že byl přesvědčen o tom, že tuto povinnost splní jiné osoby). Subjektivní stránka, resp. nepřímý úmysl obviněného přitom právě vyplývá mj. z výše uvedených skutečností. Obviněný nepodal daňové přiznání k dani z přidané hodnoty a neuhradil vzniklou daňovou povinnost, přestože věděl, že společnosti SO-AND-SO s. r. o. taková povinnost vznikla, přičemž musel být minimálně srozuměn s tím, že tímto jednáním poruší zákonem chráněný zájem. Soudy nižších stupňů ze skutečnosti, že obviněný již v minulosti podnikal, nedovozovaly jeho nepřímý úmysl vůči spáchanému skutku, jak se snaží obviněný podsunout, nýbrž nepřímý úmysl obviněného byl soudy dovozován mj. ze skutečnosti, že je obviněný osobou v podnikání zkušenou, kdy je zřejmé, že musel vědět o povinnosti podávat daňová přiznání a platit daně. Z provedených důkazů zároveň vyplynulo, že obviněný se na obchodech s pohonnými hmotami aktivně účastnil a investoval do nich finanční prostředky (např. svědecké výpovědi svědků K., P., G.). Byl to rovněž právě obviněný, který zřídil u Komerční banky a. s. účty pro společnost SO-AND-SO s. r. o., přes které byly obchody prováděny, nakoupil prostřednictvím jmenované společnosti pohonné hmoty, které následně pod cenou prodával právě společnosti JADRIS-NCL, s. r. o., ve které působily osoby V. a G., a po spáchání trestné činnosti účelově převedl společnost SO-AND-SO s. r. o. na třetí osobu s cílem, aby se vyhnul daňové povinnosti. Tyto skutečnosti shora uvedené se obviněný svojí argumentací v rámci dovolání snaží zpochybnit tvrzením, že to byly jiné osoby, které jej do celé situace vmanipulovaly a on neměl o ničem přehled, o ničem nerozhodoval. Obviněný však záměrně přehlíží skutečnosti, na které byl upozorněn v odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně, a které jsou mj. také shora uvedeny, které spočívají v jeho aktivní činnosti v uvedené společnosti, byť se obviněný snaží tento závěr zpochybnit a vyvinit se tvrzením, že vše činil na základě pokynů jiných osob [i touto námitkou se již soudy nižších stupňů zabývaly - str. 12 rozsudku]. Nejvyšší soud pouze nad rámec výše uvedeného soudy nižších stupňů poznamenává, že obviněný podnikal, tudíž věděl, za jakých okolností atd. se musí platit daně, současně, pokud podnikal, činil tak nejspíš za účelem dosažení zisku, a jestliže se v předmětné věci hájí tím, že o ničem neměl přehled [např. o množství a ceně nakupovaných pohonných hmot a ceně, za kterou se prodávaly atd., pak je třeba se pozastavit nad tím, jak za situace, kdy se o toto nezajímal se chtěl vymanit ze své nepříliš dobré finanční situace], pak je potřebné uvést, že za situace, kdy současně činil různé výběry peněz a nekontroloval účetnictví atd. toto jsou skutečnosti, které nelze u něj jako podnikatele, který má v návaznosti na své podnikání také daňové povinnosti, hodnotit, jak se obviněný snaží tvrdit, jako nedbalé jednání, ale jako jednání přinejmenším ve formě úmyslu nepřímého, jak správně dovodily soudy nižších stupňů. V této souvislosti je potřebné odkázat na to, že „zkrácení příslušné povinné platby (daně) lze dosáhnout jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu. Daň či jiná povinná platba však může být zkrácena i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§112), např. úmyslným nepodání daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 2197-98 s. (rovněž rozh. č. 34/2006 Sb. rozh. tr.)].
17. Nejvyšší soud musí konstatovat, že výrok o vině obviněného nevykazuje žádné vady, které by ho stavěly do rozporu se zákonem. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, jímž byl obviněný uznán vinným, a napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž byl výrok o vině obviněného ponechán nedotčen, nejsou rozhodnutími, která by spočívala na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny tytéž námitky, se kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné mj. také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání jsou zjevně neopodstatněné, dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu