ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1211.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1211/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný P. F. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 1 To 5/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 7/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 1 To 5/2018, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání P. F. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 40 T 7/2017-3449, kterým byl uznán vinným jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), jednak trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. c), odst. 3 zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.) a za tyto trestné činy byl odsouzen podle §250 odst. 4 zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 za použití §35 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 a §40 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále mu podle §55 odst. 1 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 byl uložen trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 100 000,- Kč
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2) Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 1 To 5/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že jím zvolený dovolací důvod v jeho případě spočívá v „porušení práva na spravedlivý proces vymezeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a zásady rovnosti před zákonem vymezené v čl. 1 a čl. 3 Listiny, v uložení extrémně nepřiměřeného a exemplárního trestu obviněnému jdoucího v příkrém rozporu s principem proporcionality trestní represe“. V souvislosti se shora uvedenou argumentací odkazuje např. na rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 3315/13, stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 410/2013. V další části svého dovolání (bod II.) shrnul argumentaci odvolacího soudu v jeho usnesení k otázce uloženého trestu a jeho nepřiměřenosti, ve vztahu k trestům uložených spoluobviněným, k otázce jeho doznání, době, která uplynula od spáchané trestné činnosti a k otázce polehčujících okolností. V další části dovolání (bod III.) vytýká soudům, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody sledovalo pouze výchovné působení na společnost, aniž by bralo v úvahu individuální postih obviněného, z čehož dovozuje, že jemu uložený trest je tak extrémně nepřiměřený, a tudíž absolutně nepřípustný. Následně poukazuje na roli spoluobviněných (R. H.) a dovozuje, že také jemu (obviněnému) měl být uložen obdobný trest (trest odnětí svobody, avšak podmíněně odložený). V další části dovolání opětovně zmiňuje rozhodovací praxi Ústavního soudu a jeho závěry o nutnosti korigovat ukládaný trest s ohledem na dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, opětovně poukazuje na své doznání a věk blízký věku mladistvých, kdy se trestné činnosti dopustil. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí, stejně jako zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o uloženém souhrnném trestu a sám Nejvyšší soud mu uložil při zohlednění všech jím zmíněných skutečností odpovídající trest odnětí svobody a jeho výkon podmíněně odložil.
3) Ke dni konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
II.
Přípustnost dovolání
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5) K dovolání a uplatněnému dovolacímu důvodu je vhodné obecně uvést, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
6) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
7) V předmětné trestní věci bylo dovolání obviněným (prostřednictvím obhájce) podáno „proti napadenému rozhodnutí v celém jeho rozsahu“. Napadeným rozhodnutím je míněno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 1 To 5/2018, kterým bylo odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 40 T 7/2017-3449, zamítnuto. V této souvislosti je však potřebné uvést, že pokud obviněný podal odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 40 T 7/2017-3449, směřoval je pouze proti výroku o trestu odnětí svobody a odvolací soud přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. ř. pouze zákonnost a odůvodněnost oddělitelného výroku o trestu odnětí svobody i oprávněnost postupu řízení předcházejícího, aniž by byl důvod přihlížet k případným vadám dovoláním nevytýkaných (viz bod 3 usnesení vrchního soudu). Z této chronologie, stejně jako závěrečného návrhu obviněného a odůvodnění dovolání, je zřejmé, že dovolání směřuje do výroku o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody.
8) V souvislosti s otázkou dovolacích důvodů, které lze zaměřit proti výroku o trestu, je nutno uvést následující. Z rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
9) Vycházeje z tohoto judikátu, ale i znění §265b odst. 1 tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že v předmětné trestní věci není možno uplatnit relevantním způsobem námitky s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněnému nebyl ukládán ani souhrnný trest ani trest společný, a pokud jde o uložení úhrnného trestu jako takového, tj. zodpovězení otázky, zda měl či neměl být uložen, pak taková námitka nebyla obviněným (prostřednictvím obhájkyně) vznesena [nadto je nutno uvést, že úhrnný trest byl ukládán v souladu se zákonem]. Argumentace obviněného spočívá v tvrzení, že došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces s citací článků Listiny a Úmluvy (viz shora bod 2) a odkazu na rozhodnutí Ústavního soudu, ev. Nejvyššího soudu, s tvrzením, že obviněnému byl uložen „extrémně nepřiměřený a exemplární trest“.
10) Shora (viz bod 9) již Nejvyšší soud uvedl, za jakých okolností lze přezkoumávat v rámci dovolání výrok o trestu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že v předmětné trestní věci nebyly uplatněny námitky, kterými by byl zpochybňován souhrnný, úhrnný či společný trest v souladu s podmínkami vymezenými ve shora uvedeném dovolacím důvodu. Nejvyšší soud rovněž musí konstatovat, že v úvahu nepřichází ani aplikace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy pro stručnost lze uvést, že obviněný byl odsouzen za dva trestné činy (byl mu ukládán úhrnný trest), přičemž za nejpřísněji trestný čin podvodu podle §250 odst. 4 tr. zákoníku bylo možno obviněnému uložit mj. také nepodmíněný trest odnětí svobody od 5 do 12 let. V souvislosti s ukládaným trestem však nemohlo být přehlédnuto, že obviněný byl v předmětné trestní věci odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2004, č. j. 1 T 4/97-2348 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2005, č. j. 5 To 22/2005-2431 podle §250 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Vzhledem k tomu, že bylo nyní konáno řízení podle §306a tr. ř., byly současně soudy nižších stupňů limitovány při ukládání trestu zněním §306a odst. 4 tr. ř. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku nepodmíněně, nejde ani o trest, který by byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na nejpřísněji trestný čin, ani nejde o druh trestu, který by zákon v případě trestného činu, kterým byl uznán vinným, byl trestem nepřípustným, tudíž ani z pohledu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nejde o uplatnění relevantních námitek.
11) Z dovolání obviněného je nesporné, že uplatňuje námitky, které spočívají v tom, že soudy, které mu nepodmíněný trest odnětí svobody uložily, nebraly v úvahu polehčující okolnosti. Přitom již shora Nejvyšší soud konstatoval, že „jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“. Pro skutečnost, že jde svým obsahem o námitky nesprávného vyhodnocení kritérií uvedených v §33 tr. zák. svědčí např. jím uváděné tvrzení, že nebylo dostatečně přihlédnuto k doznání obviněného, že před spácháním trestného činu vedl řádný život, dopustil se trestné činnosti ve věku blízkém věku mladistvých. Obsahově shodnými námitkami se zabýval soud prvního stupně (viz str. 23-24), kdy rovněž zmínil přitěžující okolnosti [dobu páchání trestné činnosti, způsobenou škodu – 26.970.000,- Kč a skutečnost, že jen díky schopnostem a pozici obviněného bylo možno trestnou činnosti zrealizovat], stejně jako odvolací soud (viz str. 4-6 jeho usnesení). Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je rovněž nezpochybnitelné, že tyto vzaly v úvahu, že obviněný byl skoro 22 let na útěku a byl stíhán jako uprchlý. Soud druhého stupně výstižně uvedl, že jako průtah ve prospěch obviněného nemůže brát dobu od 29. 6. 2005 do současnosti, neboť obviněný byl na útěku a až posléze byl vydán do České republiky (dne 8. 8. 2017, z České republiky vycestoval po domovní prohlídce dne 7. 10. 1995).
12) Pokud obviněný poukazuje na shora uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, případně Nejvyššího soudu, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že z obviněným zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 410/2013, nevyplývá žádná skutečnost, která by byla v rozporu s výše uvedeným závěrem Nejvyššího soudu v předmětné trestní věci, neboť i ve věci zmiňované obviněným, bylo Nejvyšším soudem poukázáno na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a vzhledem k obsahově shodným námitkám bylo i v uvedené věci dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud jde o odkaz obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3315/13, pak je nutno konstatovat, že jde o zcela nepřiléhavý odkaz, neboť v uvedeném rozhodnutí se Ústavní soud odmítl ústavní stížností zabývat, neboť nebyly využity všechny opravné prostředky - jednalo se o nepřípustný návrh, obdobně vyznělo také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, a pokud obviněný na uvedená rozhodnutí odkazuje, přiznává jim jiný význam, než ve své podstatě řešily a jaký problém je řešen v předmětné trestní věci [podle obviněného nepřiměřeně přísný exemplární trest].
13) Přestože obviněným zmiňované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4503/12 dopadá na jiný případ – trest vyhoštění, je potřebné zmínit jeho základní myšlenku, a to, že „Současná právní úprava, jak byla shora vyložena, neumožňuje ukládání exemplárních trestů ve smyslu disproporčního zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) ani v individuální, ani v obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. Jinými slovy, princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby, nýbrž váže obecné soudy též k tomu, aby i uvnitř tohoto rozmezí zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů - typicky ukládáním exemplárních trestů anebo zostřením represe proti cizincům - ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces, jakož i křiví cit pro spravedlnost ve společnosti“ . Odhlédne-li Nejvyšší soud od odkazu na to, že je uvedené rozhodnutí vázáno na cizince a trest vyhoštění, pak ani toto rozhodnutí na případ obviněného nedopadá, neboť obviněný patrně záměrně přehlíží, že soudy nižších stupňů jednoznačně vymezily jeho roli a jeho podíl na páchané trestné činnosti, zohlednily celou škálu skutečností vyznívajících v jeho prospěch [je však nutno uvést, že podle mínění obviněného nedostatečně intenzivně], a rovněž také nemohly přehlédnout skutečnosti hovořící v jeho neprospěch (viz shora). Dožaduje-li se obviněný toho, aby byla rovněž zohledněna doba trvání trestního stíhání, pak již výše bylo zmíněno, a Nejvyšší soud sdílí shodný závěr vyslovený soudy nižších stupňů, že nelze zohledňovat, ve smyslu požadovaném obviněným, dobu, po kterou byl pro orgány činné v trestním řízení nedostupný (od roku 2005 do současnosti – téměř 13 let). Jestliže obviněnému v řízení, které bylo proti němu vedeno jako osobě neznámého pobytu, byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a následně po jeho vydání došlo za použití §40 odst. 1 tr. zák. k mimořádnému snížení trestu a k jeho uložení v trvání tři a půl roku nepodmíněně, pak nelze akceptovat žádnou z námitek obviněného, že jde o trest nepřiměřeně přísný či exemplární, o trest, který preferuje hledisko generální prevence na úkor individuální prevence, neboť v daném případě nedošlo k vybočení z principu proporcionality a tudíž k možnému porušení práva obviněného na spravedlivý proces [viz též str. 24 rozsudku k otázce výchovného trestu s ohledem na dobu, která od spáchání činu uplynula].
14) K námitkám, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly a jsou opětovně uplatňovány v řízení o dovolání, považuje Nejvyšší soud za potřebné mj. také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
15) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se s tímto dovolacím důvodem míjí, a tyto nelze podřadit ani pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., musel Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by je musel meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu