ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1325.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1325/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. F. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 6 To 237/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 103/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 24 T 103/2017, byl obviněný J. F. (dále jen „obviněný“) shledán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil způsobem popsaným ve výroku daného rozsudku.
2. Za tento zločin byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Odvolání obviněného bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 6 To 237/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutek, pro který byl uznán vinným, je v rozporu s provedenými důkazy.
5. V odůvodnění podaného dovolání nejprve připomněl, že po celou dobu namítal, že se souzeného jednání dopustil v krajní nouzi. K tomu uvedl, že předmětný den jel do Nemocnice na Bulovce jako spolujezdec se svou kamarádkou, paní S., která ho poprosila, aby s ní jel v autě, jelikož jí nebylo dobře a Prahu dobře neznala. Po cestě ji však postihla akutní zdravotní indispozice, pročež ho požádala, aby převzal řízení vozidla a dovezl ji do nemocnice, což ve stresové situaci učinil. Poté, co poukázal na argumentaci odvolacího soudu, jenž označil danou obhajobu za účelovou, podotkl, že je naprosto nelogické, aby řídil vozidlo bez řidičského oprávnění, když vedle něj sedí osoba s řidičským oprávněním, takže po cestě muselo skutečně dojít k nějaké události, pro niž usedl na místo řidiče, když se navíc jednalo o auto zapůjčené výhradně paní S. Stran výběru nemocnice a její vzdálenosti od místa bydliště paní S. uvedl, že to bylo věcí osobní preference paní S., jejíž zdravotní stav jí na začátku nelimitoval v řízení, v opačném případě by možná zvolila jinou nemocnici. Zdůraznil přitom, že volbu nemocnice, akutnost zdravotní indispozice, ani jednání paní S. poté, co byl odvezen na policejní služebnu, nemohl nijak ovlivnit. Tvrzení policistů o tom, že na paní S. nebylo nic moc poznat, označil za subjektivní hodnocení osob, jež navíc nejsou z oboru zdravotnictví. Dále poukázal na výpověď paní S., která se policistů ptala, co se stane s vozidlem, když ho nechá na místě, na což jí bylo sděleno, že bude odtaženo, a vzhledem k tomu, že měla strach z přítele, který jí auto půjčil, přemohla se a zaparkovala u nejbližší benzínové stanice, kde zůstala do doby, než jí bylo líp, a lékaře navštívila až za několik dní. Připustil sice určitou nelogičnost takového jednání, současně však upozornil na strach z přítele, který může být pro ženu mnohdy relevantním důvodem. Zároveň zmínil, že zdravotní stav paní S., jíž byla diagnostikována žloutenka typu C, má daleko od ideálního, byť nemůže prokázat, že daným onemocněním trpěla již v době spáchání souzeného skutku. Podotkl, že nemůže za to, že ho paní S. poprosila, aby převzal řízení a odvezl jí do nemocnice, pokud mu sdělila, že se jedná o tak akutní stav, který nesnese odkladu. Zdůraznil proto, že se jednalo o krajní nouzi, kterou ve stresu vyhodnotil tak, že i přes zákaz činnosti spočívající v řízení motorového vozidla je oprávněn převzít řízení a paní S. odvést do nemocnice. Jelikož podle něj z provedeného dokazování vyplývá, že jednal ve stresu a krajní nouzi a nemohl za následující jednání paní S., uzavřel, že mezi dokazováním a rozhodnutím odvolacího soudu je extrémní nesoulad.
6. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí i rozsudek jemu předcházející a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby dovolací soud přerušil výkon napadeného rozhodnutí až do svého meritorního rozhodnutí.
7. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Vzhledem ke skutečnosti, že v daném vyjádření nebyly vzneseny žádné nové argumenty, jež by nezazněly již v předchozích fázích tohoto řízení, Nejvyšší soud neshledal důvod pro jeho zaslání obviněnému, resp. jeho obhájci.
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
9. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 6 To 237/2018 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
14. Obviněný ve svém dovolání sice v obecnosti tvrdí, že se souzeného jednání dopustil v krajní nouzi, se zřetelem k obsahu jeho dovolací argumentace však nutno konstatovat, že tato směřuje výlučně do oblasti skutkové a procesní , jelikož soudům nižších stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a učinění vadných skutkových zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, na jehož základě konstatuje extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů, oproti nimž předkládá vlastní skutkový závěr, že motorové vozidlo řídil toliko z důvodu akutní zdravotní indispozice M. A. S. a že vzhledem k nastalé stresové situaci měl za to, že jedná v krajní nouzi, resp. že je oprávněn řídit vozidlo i navzdory zákazu řízení všech motorových vozidel, který mu byl uložen v rámci trestního i správního řízení. Pouze z těchto skutkových a procesních výhrad pak vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Obviněný tedy ve skutečnosti nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, v daném směru neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní námitky. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje zejména v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
16. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
17. V nyní posuzované věci však není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu. Soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí s obhajobou obviněného (který ostatně řízení motorového vozidla s vědomím zákazu výkonu takové činnosti nikterak nepopíral) náležitě vypořádaly, když ji na základě provedených důkazů označily za účelovou a ji podporující výpověď svědkyně M. A. S. za nevěrohodnou. Své skutkové závěry o tom, že důvodem řízení motorového vozidla u obviněného nebyla náhlá zdravotní indispozice jmenované svědkyně, opřely zejména o výpovědi svědků V. Z. a J. Š., kteří v době zastavení vozidla řízeného obviněným neshledali na svědkyni (jež navíc odmítla nabídku přivolání záchranné služby) žádné projevy vážnějších zdravotních potíží. Na podkladě těchto svědeckých výpovědí, jež soudy pečlivě konfrontovaly s výpovědí obviněného i svědkyně M. A. S., ve spojení s listinnými důkazy, tak bylo možné bezpečně dospět k závěru o vině obviněného skutkem popsaným ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Soudy obou stupňů se navíc obiter dictum vyjádřily přiléhavě i k tomu, že o jednání v krajní nouzi by se nemohlo jednat, ani pokud by uvěřily skutkové verzi obviněného o akutních zdravotních problémech svědkyně M. A. S., neboť by v takovém případě nebyl splněn požadavek tzv. subsidiarity, tj. nemožnosti odvrátit nebezpečí jinak ve smyslu §28 odst. 2 tr. zákoníku (přivoláním záchranné služby atd.) [blíže viz str. 2-3 rozsudku nalézacího soudu, str. 2 usnesení odvolacího soudu).
18. Se zřetelem k výše rozvedeným skutečnostem je potřeba uvést, že soudy obou stupňů si byly dobře vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto je namístě podotknout, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
19. V daném kontextu je vhodné zmínit, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16).
20. Činí-li obviněný za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a pouze z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze poukázat i na závěry Ústavního soudu vyjádřené v jeho usnesení ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, že „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
21. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v §265b tr. ř., rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
22. K žádosti obviněného o přerušení výkonu rozhodnutí do doby rozhodnutí o dovolání je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat v souladu s §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však s ohledem na výše rozvedené skutečnosti důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu