ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1355.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1355/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. O. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 5 To 364/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 30 T 161/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 30 T 161/2016, byl M. O. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 390/2012 Sb., kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2017, č. j. 3 T 202/2016-186, který nabyl právní moci dne 22. 2. 2017, byl odsouzen podle §272 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání sedmi let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2017, č. j. 3 T 202/2016-186, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2) Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu Brno – venkov podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 11. 2017 pod sp. zn. 5 To 364/2017, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §256b odst. 1 písm. g) tr. ř.
4) V dovolání obviněný argumentoval tím, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily jeho jednání jako jednočinný souběh zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dle jeho názoru obecné ohrožení, které měl způsobit tím, že ujížděl před policejní hlídkou, muselo pominout nejpozději v okamžiku nárazu do zaparkovaného vozidla VW Passat v obci XY. Při útěku z havarovaného vozidla však již nemohl působit obecné nebezpečí, stejně jako při ujíždění nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu násilí proti úřední osobě. Jednalo se tak o dva samostatné skutky. Obviněný trvá na tom, že dva uvedené skutky nespáchal. Dále zdůraznil, že se nedopustil jednání, které je v obdobných případech považováno za způsobilé vyvolat obecné ohrožení, nejel na červenou ani po chodníku, nevybržďoval vozidla, nebyl pod vlivem omamných látek. K prokázání skutečnosti, že zbytkové množství omamných látek nemělo na jeho schopnost řídit vozidlo vliv, navrhoval důkaz znaleckým posudkem, který však soud považoval za nadbytečný, stejně jako znalecký posudek k posouzení rychlosti vozidla obviněného. Obžalovaný tvrzení zasahujících policistů považuje za účelová, přičemž zdůraznil, že nebyl proveden důkaz kamerovým záznamem policisty P. Namítl, že ve věci nebyli vyslechnuti údajně ohrožení dělníci na dálnici, ani řidička čtyřkolky. Poukázal na to, že rychlost jízdy v jednotlivých úsecích neodpovídá ujeté vzdálenosti za stanovenou dobu. Rovněž má za to, že nespáchal ani přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, k čemuž namítl, že nebyl řádně vyzván, aby se zastavil, přičemž bez řádné výzvy nebyl policista oprávněn použít donucovací prostředky. Trvá na to, že policistu nenapadl, naopak on byl policistou surově zbit. Za situace, že by bylo spáchání uvedených činů prokázáno, považuje uložený trest za nepřiměřený a uložený souhrnný trest za nesprávný, když již více než polovinu uloženého trestu obecně prospěšných prací vykonal a za stejnou věc je tak trestán dvakrát. Rovněž soudům vytkl ve skutkové větě chybně vyčíslenou škodu, která podle jeho mínění nebyla dostatečně prokázána. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně a rozsudek Okresního soudu Brno - venkov zrušil a přikázal soudu prvního stupně věc v celém rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
5) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se věcně vyjádřil. Dal dovolateli za pravdu, že zločin obecného ohrožení a přečin násilí proti úřední osobě byly spáchány v souběhu vícečinném, nikoli jednočinném. Dodal, že nalézací soud se s touto okolností vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, nikoli však ve skutkové větě, avšak taková vada je pouze formální a nemá vliv na správnost napadeného rozhodnutí. Pokud dovolatel namítl neprovedení důkazů, mj. znaleckých posudků, uzavřel, že se nejednalo o tzv. opomenuté důkazy, když se soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly s posouzením nadbytečnosti navrhovaných důkazů a i on je považuje za nadbytečné, když jeden by prokazoval míru ovlivnění dovolatele pervitinem, což nemá souvislost s předmětem řízení a druhý by nebyl sto ověřit ani vyvrátit rychlost jízdy. K tvrzené podjatosti zasahujících policistů uvedl, že je nutné vycházet z presumpce profesionality policistů, dokud není prokázán opak. K námitce dovolatele stran porušení zásady in dubio pro reo uvedl, že tato je zásadou procesní a nikoli hmotněprávní, a pokud nedojde ke zcela extrémnímu rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním, nemůže být dovolacím důvodem. Námitku nepřiměřeného trestu pak rovněž nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Dovolatel se podle státního zástupce mýlí i v úvaze, že mu byl uložen dvojí trest. Výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2017 byl zrušen a dovolatel je potrestán jen jednou, a to právě souhrnným trestem. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
6) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
7) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
9) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, v případě, že bylo odvolání zamítnuto) lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
10) Předně považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že v dovolání jsou obviněným uplatněny obsahově tytéž námitky (viz str. 3-4 usnesení odvolacího soudu), se kterými se již musely v rámci jeho obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění (str. 5-6 usnesení odvolacího soudu) jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
11) K námitce dovolatele stran souběhu trestných činů je vhodné uvést následující. Obviněný se svým jednáním dopustil zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vícečinném souběhu, nikoli jednočinném souběhu, jak také zmínil správně státní zástupce. V daném případě bylo prokázáno, že obviněný svojí jízdou po dálnici D1 směrem na XY, kdy při provozu svedeném do jedné části dálnice, v níž se nacházely tři jízdní pruhy, přejel ze svého jízdního pruhu do protisměru, a to do levého jízdního pruhu pro vozidla ve směru na XY a v tomto protisměrném pruhu jel přibližně 1 km, kdy tímto chováním ohrozil nejméně 10 vozidel jedoucích v levém jízdním pruhu ve směru na XY. Ohrožená vozidla musela měnit směr jízdy, snižovat rychlost, prahově brzdit. Současně tak obviněný činil v jízdním pruhu, který se nacházel vedle jízdního pruhu, v němž jela soustavná kolona vozidel směrem na XY a vedle pruhu, v němž jel hustý provoz směrem na XY. Tímto jednáním obviněný vydal osoby jedoucí ve vozidlech v protisměrném pruhu, ale i v obou sousedních pruzích v nebezpečí těžké újmy na zdraví či smrti. Dále obviněný ohrozil na zdraví či životě dělníky, když vjel vozidlem do míst, kde probíhaly stavební práce na dálnici. Další nejméně dvě vozidla ohrozil na rozestavěném kruhovém objezdu, když odbočil opět v protisměrném pruhu. Takto zjištěný skutkový stav, který vyplynul z provedených důkazů, kdy obviněný úmyslně způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti, těžké újmy na zdraví a cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu, byl rovněž podřazen pod správnou právní kvalifikaci, kdy se obviněný dopustil zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud se obviněný domnívá, že jízda popsaná shora uvedeným způsobem nemohla naplnit citovaný trestný čin, pak se jedná pouze o jeho subjektivní a účelové tvrzení, které nemá podklad v provedeném dokazování. Zjištění přesné rychlosti vozidla v jednotlivých úsecích, není možné, z čehož však nevyplývá, že by způsob jízdy obviněného prokázaný výpovědí svědků, a to nejen zasahujících a obviněného pronásledujících policistů, neodpovídal zjištěnému skutkovému stavu věci, jak již mj. uzavřel nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí.
12) K trestnému činu obecného ohrožení je potřebné uvést, že vydáním lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu znaků trestného činu obecného ohrožení se rozumí takové ohrožení většího počtu lidí - nejméně sedmi (viz č. 39/1982 Sb. rozh. tr.). Obviněný namítl, že k věci nebyli vyslechnuti např. dělníci na dálnici nebo řidička čtyřkolky. Ve vztahu k danému případu a ve smyslu shora uvedeného výkladu ustanovení §272 odst. 1 tr. zákoníku je však nutno konstatovat, že ohrožené osoby mohou, ale nemusí být individuálně určeny, což znamená, že postačí, když z důkazů vyplyne ohrožení takového počtu osob, tyto ale v následném trestním řízení nemusí být ztotožněny a tudíž ani vyslechnuty. Nejvyšší soud považuje za potřebné obviněného upozornit např. na tu skutečnost, že sám spolujezdec obviněného (svědek Š.) hodnotil jízdu obviněného jako zběsilou a jako nepřiměřenou jízdu obviněného v obci XY označila i svědkyně K. (skutkové závěry tedy nestojí pouze na výpovědích policistů, jak se obviněný mylně domnívá). Dále je nutno uvést, že dle ustálené judikatury se nevyžaduje, aby k ohrožení daného počtu osob došlo současně. „Názor, že musí dojít k ohrožení požadovaného počtu osob současně, a nikoli postupně, však může být zavádějící. Existující judikatura týkající se této problematiky se týká v naprosté většině živelných pohrom, spočívajících v úmyslně založených požárech či záplavách, vyvolaných explozích výbušnin apod. I v těchto případech ale zcela jistě nelze pochybovat o tom, že např. úmyslně vyvolaná postupná záplava lidských obydlí (poškozením hráze rybníka), či jejich úmyslné postupné zapálení a vyvolání požárů, by naplnilo požadovaný zákonný znak úmyslného způsobení obecného nebezpečí ve vztahu k většímu počtu lidí, a to i kdyby se v jednotlivých obydlích nenacházel onen požadovaný počet sedmi osob, ale tento by byl naplněn či překročen až součtem všech takto ohrožených osob v těchto jednotlivých obydlích. V případech, v nichž byla řešena problematika spojená s dopravou, se pak obvykle jednalo o jednorázové jednání pachatele, které vyústilo ve způsobení obecného nebezpečí ve vztahu k osobám či cizímu majetku. Zde pak záleželo na počtu přítomných takto ohrožených osob či na hodnotě majetku, kterému hrozila škoda.“ (Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1094/2013).
13) U obviněného nešlo o jednorázové způsobení stavu, který lze označit za obecné nebezpečí, v němž by se ocitly v tentýž okamžik všechny ohrožené osoby. Obviněný podle skutkového zjištění přejel ze svého jízdního pruhu do protisměru na dálnici, ohrozil vozidla jedoucí v protisměru i v okolních jízdních pruzích, dále ohrozil dělníky pracující na dálnici a další vozidla následně ohrozil na rozestavěném kruhovém objezdu. Pouze shodou okolností nedošlo ke střetu takto ohrožených vozidel nebo osob s vozidlem obviněného. Při takovém způsobu jízdy pak způsobil dopravní nehodu, kdy narazil do zaparkovaného vozidla VW Passat. Z výše uvedeného je zjevné, že obviněný takovou jízdou, tedy jediným skutkem, prakticky soustavně a průběžně v relativně krátkém časovém úseku vyvolával stav obecného nebezpečí, neboť ostatní účastníky silničního provozu, kterých muselo bezpochyby být celkově mnohem více jak sedm, postupně ohrožoval na jejich životech, přinejmenším pak na jejich zdraví. Že nenastaly následky v podobě újmy na zdraví, životech či majetku, pak bylo dílem náhody, případně včasné reakce ostatních osob, které se v kritické době na jednotlivých komunikacích nacházely. V této souvislosti lze zmínit např. rozhodnutí č. 46/2014 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že znak „vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví“ naplní pachatel nejen v případě, že je bezprostředně a ve stejném okamžiku ohrožen větší počet osob (nejméně sedm), ale také v případě, jsou-li takto v krátkém časovém intervalu postupně ohroženy jediným souvislým nedělitelným jednáním pachatele. Naplněna byla rovněž i subjektivní stránka trestného činu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. Je zřejmé, že záměrem obviněného bylo uniknout pronásledujícím policistům a k tomu zvolil způsob jízdy, při němž nerespektoval základní dopravní předpisy a vyvolal stav, který ve svém celku lze označit za obecné nebezpečí, kdy se v ohrožení života a zdraví ocitlo větší množství účastníků silničního provozu (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 218/2012).
14) Přečin násilí proti úřední osobě pak obviněný naplnil tím, že napadl policistu kopem do hlavy a následujícími kopy do horní poloviny těla policisty, čímž působil na výkon pravomoci úřední osoby, neboť musel vědět, že jej policista chce spacifikovat a zadržet. Na takové skutečnosti nemění nic ani fakt, že policista neutrpěl žádná vážnější poranění. Naopak, absenci těžšího následku posoudil nalézací soud při úvaze o druhu a výměře trestu jako okolnost, která obviněnému polehčovala. Za zcela účelové pak Nejvyšší soud považuje tvrzení ohledně údajné podjatosti policistů. Nejen, že obviněný nepředložil žádný relevantní důkaz, který by mohl prokázat opak presumované profesionality policistů, ale jeho trestní minulost svědčí o skutečnosti, že je to právě on, který svým chováním zavdává příčiny k užití donucovacích prostředků policistů vůči jeho osobě. Ta skutečnost, že to byl obviněný, kdo se choval agresivně vůči policistům je dokladována výpověďmi nezaujatých svědkyň (K., K.), které situaci sledovaly, což jen dokresluje účelovost argumentace obviněného v rámci jeho obhajoby.
15) Skutečnost, že nalézací soud posoudil oba trestné činy jako jednočinný souběh, a nikoli jako souběh vícečinný, nemůže naplnit deklarovaný, ani žádný jiný dovolací důvod, neboť se jedná toliko o vadu formální, když se objektivně jedná o dva skutky. Na tomto místě je vhodné odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, který ve svém usnesení ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 208/2017 v obdobné situaci shledal: „Pokud nalézací soud popsal oba skutky tak, že jejich popis sloučil do jediného bodu výroku, je to z hlediska přehlednosti výroku nevhodné, avšak není to vadou, která by sama o sobě vyžadovala zrušení rozsudku z důvodu, že nějaký výrok chybí nebo je neúplný. Způsob popisu obou skutků, který zvolil nalézací soud, nic nemění na tom, že šlo o dva skutky a tedy o vícečinný souběh trestných činů. O tom, zda mezi trestnými činy je jednočinný nebo vícečinný souběh, nerozhoduje způsob, jímž jsou skutková zjištění ve výroku o vině popsána, ale objektivní stav (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 438/2009)“.
16) Nejvyšší soud rovněž považuje za potřebné v souvislosti s argumentací obviněného, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo a možnost existence „extrémního rozporu“ uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Za relevantní tedy nelze shledat ani námitku obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený, avšak ani žádný jiný dovolací důvod (pro stručnost odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, I. ÚS 3658/16).
17) Námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu není rovněž dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18) K výše uvedené námitce obviněného (nepřiměřeně přísnému trestu, který mu byl uložen) je vhodné zmínit následující. Při rozhodování o druhu a výši trestu vzal nalézací soud ve smyslu §39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku v úvahu povahu a závažnost trestného činu, osobní, rodinné i majetkové poměry obviněného, jeho dosavadní způsob života, možnosti nápravy, hodnotil i polehčující a přitěžující okolnosti. Jako přitěžující okolnost hodnotil nalézací soud trestní minulost obviněného i skutečnost, že se dopustil tří trestných činů. Při vzájemném hodnocení i ve vztahu k polehčujícím okolnostem však nalézací soud dospěl k závěru, že je na místě působit na obviněného již trestem nepodmíněným, neboť předcházející tresty nespojené s odnětím svobody k nápravě obviněného nevedly. Obviněný byl za jednání, kterého se dopustil ohrožen trestní sazbou za nejpřísněji trestný čin podle §272 odst. 1 tr. zákoníku v trvání od tří do osmi let. Vzhledem ke všem okolnostem případu, jak je popsal nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 11, dospěl k závěru, že odpovídajícím trestem je uložení souhrnného trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Současně zrušil trest uložený rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 3 T 202/2016. Podle §92 odst. 3 tr. zákoníku soud přihlédne k částečnému výkonu starého trestu (v daném případě vykonání části zrušeného trestu obecně prospěšných prací), a to při stanovení druhu a výměry ukládaného souhrnného trestu. Za pravdu lze obviněnému dát v tom smyslu, že nalézací soud výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí takové přihlédnutí nezmínil, byť se otázkou uložení trestu zaobíral a nepřímo jej zohlednil právě ve výměře uloženého trestu, když ho správně uložil jako souhrnný, a to při polovině trestní sazby, přičemž s ohledem na skutečnost, že se jednalo o odsouzení za tři trestné činy a současně také odsouzení souhrnné by přicházelo v úvahu uložení přísnějšího trestu, než který byl uložen. Právě skutečnost, že bylo přihlédnuto, byť nebylo výslovně uvedeno v odůvodnění rozhodnutí, k vykonání části trestu obecně prospěšných prací, mohl a byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců (při polovině trestní sazby).
19) Nelze ani akceptovat námitku obviněného stran možnosti existence tzv. opomenutého důkazu, neboť jak již bylo uvedeno, rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Dané je zakotveno již v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004). Nalézací soud, jak vyplývá z jeho rozhodnutí str. 10 – 11, zamítl návrhy na doplnění dokazování kamerovým záznamem, znaleckými posudky z oboru dopravy a zdravotnictví či výslechem dalších svědků jako nadbytečné. Tento závěr následně dostatečně zdůvodnil a není úkolem Nejvyššího soudu tento závěr nalézacího soudu dále reprodukovat.
20) S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ani jemu předcházející rozsudek nejsou zatíženy vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného M. O. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o odůvodnění tohoto usnesení odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu