ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1412.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1412/2018-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání obviněné A. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 9 To 39/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 18 T 14/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1) Obviněná A. K. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 18 T 14/2016, uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byla podle §206 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud zařadil obviněnou pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činností spojených s uzavřením dohody o hmotné odpovědnosti na dobu pěti let, a o nároku poškozené na náhradu škody rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
2) Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře podala obviněná odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 8. 2018, pod sp. zn. 9 To 39/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že závěr soudů obou stupňů o prokázání znaku přisvojení si cizí věci je v rozporu s logickým výkladem svědeckých výpovědí. Obviněná připustila své pochybení v tom směru, že finanční prostředky vydávala bez dokladů, resp. jejich nevracení neřešila, přičemž tímto jednáním porušila své povinnosti při správě cizí věci a soud tak měl její jednání posoudit jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Další pochybení spatřovala obviněná především v přehlížení chyb a nejasností ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně odvolacím soudem, čímž soudy obou stupňů porušily její právo na spravedlivý soudní proces. Ve svém dovolání dále uvedla, že soudy obou stupňů přehlížely důkazy, ze kterých vyplývá, že ona není osobou, která se obohatila tím, že si finanční prostředky přivlastnila, přičemž v tomto kontextu označila na podporu tohoto svého tvrzení zejména skutečnost, že soudy nižších stupňů dovozovaly tento fakt (přivlastnění si finančních prostředků) z existence několika exekučně vymáhaných závazků. Dále poukázala na to, že společným jmenovatelem všech pochybení soudů je jednostranný výklad z důkazů vyplývajících rozporných skutečností v její neprospěch, v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, které vyplývá ze zásady presumpce neviny. Rovněž napadla výrok o náhradě škody, přičemž poukázala na to, že nestandardní operace byly umožněny nedostatečnou kontrolou a vedením ze strany společnosti, takže je nutné nahlížet na údajně vzniklou škodu jako na důsledek flagrantního a ze strany jednatelů společnosti pravděpodobně vědomého přístupu. Vzhledem k výše uvedenému spoluzavinění poškozené společnosti měla tato být s nárokem „na náhradu majetkové újmy odkázána podle dovolatelky do občanskoprávního řízení“. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 9 To 39/2018, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 18 T 14/2016, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že dovolatelka ve svém dovolání nevznáší jedinou námitku, kterou by vytýkala nesoulad skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku nebo nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Obviněná se sice podle státního zástupce formálně domáhá použití mírnější právní kvalifikace trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, avšak tento požadavek spojuje s požadavkem na zásadní změnu skutkového základu soudních rozhodnutí. Na podkladě vlastního hodnocení důkazů prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které z pokladny vydávala v hotovosti finanční prostředky bez dokladů na různé účely a zejména peníze posílala v obálkách po jiných osobách K., sama si však žádné peníze neponechala. Námitky obviněné tak směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a neodpovídají tak uplatněnému dovolacímu důvodu. Státní zástupce dále uvedl, že obviněná se domáhá pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jejím představám odpovídajícím způsobem, a v této souvislosti se dovolává procesních, nikoli hmotně právních zásad in dubio pro reo a presumpce neviny. Porušení ústavně garantovaného práva obviněné na spravedlivý soudní proces nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotí důkazy odlišným způsobem než obviněná, resp. obhajoba. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nevycházejí ani námitky směřující proti výroku o náhradě škody, neboť škoda poškozené vznikla nikoli v důsledku obviněnou uváděných nestandardních operací, ale v důsledku úmyslné trestné činnosti obviněné.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [nutno podotknout, že v předmětné trestní věci bylo odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem zamítnuto, proto mělo být mj. také dovolání podáno s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. – tento nedostatek však nepovažoval Nejvyšší soud za natolik závažný, aby mu bránil v rozhodnutí o dovolání s ohledem na toto formální pochybení]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8) Nejvyšší soud musí konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněnou jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci její obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
9) V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněnou vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu, nerespektování zásady in dubio pro reo, jakož i pochybení spočívající v nedostatečném odůvodnění atd., lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jejího jednání.
10) Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněné poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11) V kontextu shora uvedených informací je třeba hodnotit námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. jako nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
12) Zcela nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud podotýká, že na základě všech zjištěných skutečností zasazených do příslušných časových souvislostí je zřejmé, že obviněná vědomě, v rozporu s tím, k čemu byla oprávněna v rámci svěřené dispozice s finančními prostředky, záměrně odňala finanční prostředky ve výši 6 400 445 Kč z dispozice svého zaměstnavatele a naložila s nimi zcela mimo účel, k němuž měly předmětné finanční prostředky sloužit. Obviněná proto naplnila skutkovou podstatu zločinu zpronevěry podle §206 odst. 5 tr. zákoníku, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní, neboť soudy v jejím jednání shledaly přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jakkoliv se obviněná ve svém dovolání bránila argumentací nedostatečného prokázání skutečnosti, jak bylo s předmětnými finančními prostředky její osobou skutečně naloženo, Nejvyšší soud uvádí, že znalost o této skutečnosti není u projednávaného trestného činu nikterak rozhodná, neboť obviněná uvedený trestný čin dokonala již tím, že si peníze svého zaměstnavatele přisvojila (srov. rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.). Za přisvojení je nutno považovat takové jednání pachatele, který s věcí, která mu byla svěřena, naloží v rozporu s jejím účelem, a které má trvale vyloučit svěřitele s věcí nakládat. Z provedeného dokazování a hodnocení důkazů vyplývá, že obviněná ve funkci mzdové účetní a pokladní, které byly svěřeny hotové finanční prostředky a byla pověřena vedením a správou pokladny, využila nedostatečné kontroly ze strany svého zaměstnavatele, v úmyslu se obohatit a v rozporu s povinnostmi pro ni vyplývajícími z pracovní smlouvy, finanční prostředky, které jí byly svěřeny v období od 1. 9. 2012 do 3. 4. 2015 postupně pro sebe odčerpala (6 400 445 Kč), tyto si bez svolení zaměstnavatele ponechala a užila nezjištěným způsobem. Takové jednání vykazuje všechny znaky trestního činu zpronevěry, tj. cizí věc (šlo o finanční prostředky jejího zaměstnavatele), která jí byla svěřena (z pracovní smlouvy a zařazení – pokladní, mzdová účetní tento vztah vyplývá), o výši škody není pochyb.
13) Stejně tak je třeba odmítnout námitku obviněné, že by skutek měl být posouzen jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku, a to ať už podle §220 tr. zákoníku či §221 tr. zákoníku. Trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku a §221 tr. zákoníku je subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle §206 (srov. rozhodnutí č. 21/2002-I. Sb. rozh. tr. a NS 4/2001 T 912.), a proto se ustanovení §220 tr. zákoníku a 221 tr. zákoníku vztahuje jen na jednání osoby, jíž bylo svěřeno opatrování nebo spravování cizího majetku, ale jejímž jednáním nedošlo k obohacení sebe – pachatele nebo jiného, ale současně byla způsobena škoda na opatrovaném či spravovaném cizím majetku. Jestliže si však obviněná přisvojila finanční prostředky z cizího majetku, které jí byly svěřeny jejím zaměstnavatelem, a to, jak bylo v nyní posuzovaném případě jednoznačně zjištěno a prokázáno, za účelem obohacení své osoby (a jiného), lze uzavřít, že se dopustila trestného činu zpronevěry, a tedy nikoli, jak se obviněná mylně domnívá, trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §220 tr. zákoníku či 221 tr. zákoníku (srov. rozh. č. 48/1951; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012. 2018 s.). Jak již bylo řečeno v předchozím odstavci, fakt, že již dále nebylo možné identifikovat konečný cíl vyvedení peněz, resp. účel jejich následného využití, je pro účely trestního řízení z hlediska právní kvalifikace jednání obviněné irelevantní.
14) Ve vztahu k námitce obviněné týkající se nezohlednění nedostatečné kontroly poškozenou společností ve vztahu ke způsobené škodě, Nejvyšší soud shodně se soudem druhého stupně musí uvést, že absence kontrolních mechanizmů nemůže mít vliv na výrok soudu prvního stupně učiněný v adhezním řízení, kdy tato skutečnost je výslovně vyjádřena přímo v ustanovení §2953 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kde je uvedeno, že náhradu škody nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.
15) V souladu se shora uvedenými skutečnostmi musí Nejvyšší soud konstatovat, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
16) Na základě výše uvedeného shledává Nejvyšší soud nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Jak soud prvního, tak soud druhého stupně v odůvodněních svých rozhodnutích velmi podrobně popsaly výpovědi nejen obviněné, ale také dalších svědků či obsahy provedených listinných důkazů. Z hodnocení uvedených důkazů tak zcela jednoznačně vyplývá skutečnost prokazující úmyslné přisvojení si finančních prostředků obviněnou, a to včetně samotného modu operandi i pohnutek, které obviněnou k projednávanému protiprávnímu jednání vedly. Shora zmíněné námitky obviněné, které se zaměřují zejména na vyvrácení každého jednotlivého důkazu s tvrzením, že se jedná o důkaz, který není možné považovat za usvědčující, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě návaznost mezi jednotlivými důkazy, které vytvářejí celkový obraz o průběhu konkrétní situace, tak nemohou objektivně zjištěné skutečnosti stran spáchání za vinu jí kladeného trestného činu nikterak zvrátit.
17) Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu