ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1431.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1431/2018-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání, které podala obviněná I. H. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 7 To 194/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 154/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 2 T 154/2017, byla I. H. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byla odsouzena podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce s hmotnou odpovědností na dva roky.
2) Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 6. 2018, pod sp. zn. 7 To 194/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněná v podaném dovolání argumentovala tím, že nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry, a to ve znaku „přisvojení si cizí věci“ a „způsobení škody na cizím majetku“. Odkázala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, a to na rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 344/2007, 8 Tdo 877/2009, 11 Tdo 620/2012 a 3 Tdo 1582/2015. K tomu dodala, že nalézacím soudem bylo zjištěno, že si sice přisvojila svěřené finance 11. 8. 2017, ty ale vrátila již dne 15. 8. 2017, přičemž trestní oznámení bylo podáno dne 1. 9. 2017, tedy v době, kdy přisvojení si cizí věci již netrvalo. Zdůraznila, že žádná škoda nevznikla a vyvozením odpovědnosti podle pracovního práva bylo dosaženo splnění cíle reparačního a preventivního. Tím mělo dojít k porušení zásady ultima ratio. Dále namítla, že je řízení zatíženo porušením zásady in dubio pro reo, když soudy nezkoumaly, kde má finanční prostředky uloženy. Namítla rovněž, že odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které sám neprovedl, ačkoli se tak v jejím případě stalo. Závěrem svého dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc přikázal nalézacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněné nevyjádřil.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9) V souvislosti s námitkami obviněné je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněné vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10) Ve vztahu k námitkám, které byly v dovolání uplatněny nad rámec skutkových námitek již uplatněných v řízení před soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést následující. Trestného činu zpronevěry se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a takovým jednáním způsobí škodu - v případě obviněné – větší škodu. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Skutková podstata trestného činu zpronevěry přitom nevyžaduje, aby osoba, která věc nebo jinou majetkovou hodnotu pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem (rozh. č. 67/1954). K pojmu přisvojení si cizí svěřené věci lze uvést následující. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (k tomu přiměřeně srov. rozh. č. 5/1997 Sb. rozh. tr.). Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který může vzniknout až později, nikoli hned při svěření věci, může však být už při svěření věci. Vzhledem k tomu musí být orgány činnými v trestním řízení zjištěno takové úmyslné jednání, jež vede ke zmaření základního účelu svěření. Zpronevěra je trestným činem, je-li způsobena na cizím majetku škoda nikoli nepatrná. Způsobením škody nikoli nepatrné se rozumí následek ve formě škody nejméně v částce 5.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle §206 a problematice tzv. svémocného úvěru (který obviněná v dovolání rovněž zmiňuje) je nutno uvést, že se ho pachatel dopustí nejen tehdy, jedná-li v úmyslu trvale si peníze ponechat (přisvojit si je), ale i tehdy, je-li prokázáno, že jedná s vědomím, že vůbec nemá peníze, aby je mohl v nejbližší době vrátit poškozenému, a že si je teprve musí opatřit. Jestliže úmysl pachatele vrátit peníze je závislý na budoucí nejisté události, k níž může, ale také nemusí dojít, pak jedná s vědomím, že svým jednáním může porušit zájem chráněný zákonem v §206 tr. zákoníku, a pro případ, že dojde k takovému porušení, je s tím podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku srozuměn. Za této situace pozdější vrácení peněz je třeba posuzovat jako náhradu škody způsobené trestným činem (srov. rozh. 54/1967-II. Sb. rozh. tr.).
11) Ze shora uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že obviněnou zpochybňované znaky „přisvojení si cizí věci“ a „způsobení škody na cizím majetku“, při skutkovém zjištění, že si jako přepážková pracovnice s uzavřenou dohodou o hmotné odpovědnosti přisvojila dne 11. 8. 2017 pokladní hotovost ve výši 190 000 Kč, tuto z pracoviště odnesla a použila pro svoji potřebu, a po zjištění dne 14. 8. 2017, že uvedená částka chybí, uvedenou částku dne 15. 8. 2017 vrátila, byly naplněny. V souvislosti s námitkou obviněné, že nebylo zjišťováno, zda nedisponovala dostatečným finančním obnosem, což podle jejího mínění způsobuje vadnost a nepřesvědčivost soudních rozhodnutí ve vztahu k otázce subsidiarity trestní represe a porušení zásady in dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za potřebné dovolatelku upozornit na následující skutečnosti [viz zejména bod 13 k otázce zjištění, že v rozhodné době nedisponovala potřebnými finančními prostředky a vrácení peněz vázala na nějakou budoucí událost, musela si půjčit peníze od svědka K., nikoli vybrat z účtu jak uváděla, kde měla mít finanční prostředky, nezakoupila ani žádnou zahradu jak tvrdila].
12) Byla to obviněná, která měla právo hájit se, jak uzná za vhodné, a pokud zvolila obhajobu spočívající v tom, že se rozhodla nevypovídat, což je jejím nezadatelným právem, nemůže být tato skutečnost vykládána k tíži obviněné. Současně je však potřebné vědět, že obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nucen, a to ani výhružkou či nátlakem, že neplatí, že neuvede-li nic na svou obhajobu, bude obžaloba považována za pravdivou. Na druhé straně je však třeba se ptát, zda-li je tento princip absolutní a do jaké míry může mlčení obviněného (resp. obžalovaného) hrát roli v rozhodování soudu. Touto otázkou se opakovaně zabýval Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ve věci J. M. proti Spojenému království ze dne 8. 2. 1996; A. proti Spojenému království ze dne 6. 6. 2000, http://www.echr.coe.int/echr ). Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho odmítnutí odpovídat na otázky nebo nevypovídat. Dále však Evropský soud pro lidská práva upozorňuje, že toto právo nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného. Nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet po celou dobu řízení nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 06. 2006 sp. zn. IV. ÚS 457/05). Byla to rovněž obviněná (obhajoba), kdo byl upozorněn na vhodnost podpořit svoji argumentaci o dostatečných finančních prostředcích na koupi zahrady a o jejím nákupu [za tím účelem obviněná si neoprávněně přisvojila částku 190 000 Kč s tvrzením, že má dost prostředků, které však neměla momentálně k dispozici], na což však obviněná nereagovala, a pokud si soud ověřoval dotazem na příslušné katastry nemovitostí nabytí nějaké nemovitosti obviněnou v rozhodné době a zjistil, že tomu tak nebylo, pak nelze soudu vytýkat, jak činí obviněná, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
13) Pokud jde o další z námitek obviněné, že mělo dojít „k porušení principu subsidiarity trestní represe“ (tuto námitku lze označit za námitku relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, současně však zjevně neopodstatněnou z důvodů níže uvedených), pak považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést následující skutečnosti. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud poukazuje na to, že jednání obviněné v této trestní věci je zcela standardním případem zpronevěry, která navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Jednání obviněné odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, naplňuje všechny zákonné znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a z těchto důvodů není možné jej projednat v souladu s principem ultima ratio pouze v občanskoprávním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). K důvodnosti nepoužití shora uvedeného ustanovení bezpochyby přispívá také skutečnost, že jednak došlo k dokonání trestného činu a při předávací inventuře sice obviněná sama uvedla, že si uvedenou částku přisvojila [skutečnost, že 190 000 Kč chybí, by se zjistilo i bez doznání obviněné], ale také uvedla, že si ji přisvojila, neboť nutně potřebovala peníze na koupi zahrady a peníze ze svého účtu nebyla schopna tak rychle vybrat. Za situace, kdyby tvrzení obviněné bylo podloženo, a pokud by byla pravda, co obviněná uváděla, nic jí nebránilo sdělit soudu čísla účtů, aby tento mohl pravdivost její výpovědi, kterou učinila před pracovníky pošty, ověřit [o naléhavé potřebě peněz na koupi zahrady, když své peníze z účtu nebyla obviněná schopna tak rychle vybrat]. Obviněná však na výzvu soudu nereagovala a za situace, kdy soud zjistil, že ani žádnou zahradu v uvedené době nekoupila, správně vyhodnotil, že obviněná neměla dostatek prostředků na tvrzenou – neuskutečněnou koupi zahrady. Pro tento závěr svědčí i výpověď svědka K., kterého požádala o půjčku na služební výdaje, aniž by ji blíže specifikovala (vrácení částky 190 000 Kč poškozené organizaci). Je tedy nutno se pozastavit nad tím, co bránilo obviněné vybrat 14. 8. nebo 15. 8. 2017 peníze ze svého účtu, kde je měla mít, a proč uváděla v omyl svědka K., kterému současně sdělila, že mu peníze vrátí do 31. 8. 2017, ale stalo se tak až po několika urgencích a podání trestního oznámení na obviněnou 25. 9. 2017. Toto jsou skutečnosti, které mj. je třeba posoudit tak, že neumožňují aplikovat na trestnou činnost obviněné ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jde o běžný případ zpronevěry, bez jakýchkoli specifických okolností, které by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti.
14) Další námitkou, kterou obviněná vznesla, bylo tvrzení, že prvním rozsudkem byla v předmětné trestní věci obžaloby zproštěna, avšak odvolací soud věc zrušil a vrátil soudu prvního stupně, aby jednání obviněné kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněná namítá, že „odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které však sám neprovedl. Ústavně neakceptovatelné zasahování do skutkového zjištění nalézacího soudu nelze označit za závazný právní názor ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 tr. ř.“ K uvedené námitce obviněné považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že byť tato nespadá pod žádný z výslovně uvedených dovolacích důvodů, svým obsahem (porušením práva na spravedlivý proces) by ji bylo možno podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a konstatoval, že bez dalšího dokazování je možno obviněnou uznat vinnou trestným činem zpronevěry (což je pochybením odvolacího soudu), není možno již konstatovat, že toto formální pochybení nalezlo výraz v materiálním naplnění porušení práva na spravedlivý proces. Přestože odvolací soud presentoval svůj názor, jak je shora uvedeno, soud prvního stupně konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněné, byl zopakován průběh dosavadního řízení, obhájce obviněné se vyjádřil k [ne] součinnosti obviněné k opatření důkazů prokazujících její tvrzení před pracovníky pošty a dále byly provedeny důkazy ve smyslu §213 odst. 1 tr. ř., mezi jinými i výpisy z katastru nemovitostí (č. l. 111-118), tudíž je nutno konstatovat, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, když na základě provedeného dokazování uznal obviněnou vinnou. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je pak zřejmé (bod 11, 12), jakými úvahami se zabýval při hodnocení důkazů v případě zprošťujícího rozsudku ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 2 T 154/2017, kdy vycházel z tzv. svémocného úvěru a skutečnosti, že obviněná měla finanční prostředky, oproti situaci po zrušení věci odvolacím soudem a doplněném dokazování, kdy dospěl na základě doplněného dokazování k závěru o vině obviněné.
15) Dále je potřebné ještě uvést, že obviněná odkázala ve svém dovolání na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, které podle jejího mínění měly podpořit její verzi obhajoby. Případy v daných rozhodnutích zmíněné však nelze považovat za souladné s trestní věcí dovolatelky. Rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 344/2007 spočívalo v posouzení otázky úmyslu pachatele obstarat sobě nebo jinému ze zpronevěřené věci trvalý prospěch, přičemž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obstarání prospěchu z věci či jakékoliv obohacení pachatele není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Jiná je situace v případě dovolatelkou uvedených rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 877/2009, 11 Tdo 620/2012 a 3 Tdo 1582/2015. V daných případech Nejvyšší soud posuzoval otázku přisvojení si cizí věci pachatelem, kdy došel k závěru, že i v daných případech byly znaky trestného činu zpronevěry naplněny.
16) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné I. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu