ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.702.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 702/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2018 o dovolání, které podal obviněný V. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 9 To 53/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 120/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 6 T 120/2016, byl obviněný V. Š. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 1)] a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 2)].
2. Těchto přečinů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1) jako osoba jednající na základě plných mocí za společnost Designata Business, s.r.o., a Valldemossa trade, s.r.o., ačkoliv věděl, že tyto společnosti nevykazují žádnou činnost, nemají veden žádný účet u peněžního ústavu, nemají žádné zaměstnance, věděl, že na jeho osobu je vedeno několik exekucí a je ve špatné finanční situaci, byl si vědom toho, že převzaté finanční prostředky nikdy nevrátí, ani nevykoná činnost, ke které se zavázal, přes to v úmyslu vlastního obohacení:
a) pod lživou legendou výkonu exekuce od povinných manželů R. a V. K., přiměl oprávněnou H. K., dne 8. 7. 2015 podepsat Mandátní smlouvu, ve které zplnomocnila spol. Designata Business, s.r.o., k vymožení dlužné částky, a uhradila dne 8. 7. 2015 v P. finanční hotovost ve výši 10.000,- Kč jako zálohu na provedení exekuce, přičemž částku si na místě osobně převzal, H. K. následně dne 31. 7. 2015 po telefonickém hovoru, ve kterém přislíbil zprostředkování půjčky za úplatu ve výši 10.000,- Kč manželům K. na zafinancování jejich dluhu, který mají vůči H. K., zaslala dne 31. 7. 2015 částku ve výši 10.000,- Kč na účet, jehož disponentem byl M. Č., který po připsání platby finanční částku předal V. Š., přičemž žádné kroky ke zprostředkování úvěru neprovedl, sice od manželů K. vymohl v měsíci červenci až září 2015 celkovou částku ve výši 4.000,- Kč, avšak tyto peníze použil pro svou potřebu, čímž způsobil H. K., škodu ve výši 24.000,- Kč,
b) pod lživou legendou výkonu exekuce od povinného M. S., přiměl oprávněného M. P. dne 14. 8. 2015 podepsat Mandátní smlouvu, ve které poškozený M. P. zplnomocnil společnost Designata Business, s.r.o., k vymožení dlužné částky, a uhradil dne 14. 8. 2015 částku 4.500,- Kč za provedení exekuce, kterou V. Š. osobně převzal, dne 20. 10. 2015 k zakoupení kolků ve výši 5.000,- Kč, které V. Š. osobně převzal, dne 20. 10. 2015 uhradil poškozený M. P. částku ve výši 1.285,- Kč poštovní poukázkou na jméno M. Z. jako doplatek exekuce, přičemž obviněný Š. neprovedl žádné kroky k vymožení pohledávky a finanční prostředky použil pro svou potřebu, čímž způsobil poškozenému M. P., škodu ve výši 10.785,- Kč,
c) dále pod lživou legendou zajištění výhodného úvěru pro osobu V. N., který měl poskytnutým úvěrem uhradit dluh vůči M. P., vylákal prostřednictvím dosud nezjištěné osoby vystupující pod jménem L. B., obchodní zástupce Komerční banky, a.s., od poškozeného M P. dne 14. 9. 2015 částku ve výši 20.000,- Kč, kterou poškozený zaslal formou poštovní poukázky M. B., H. poste restante, dne 17. 9. 2015 vylákal od poškozeného M. P. částku ve výši 10.000,- Kč, kterou poškozený zaslal formou poštovní poukázky D. V., P. poste restante, dne 18. 9. 2015 vylákal od poškozeného M. P. částku ve výši 4.000,- Kč, kterou poškozený zaslal formou poštovní poukázky D. V., P. poste restante, avšak žádný úvěr nikdy zajištěn ani schválen pro osobu V. N. nebyl, čímž způsobil poškozenému M. P., škodu ve výši 34.000,- Kč,
d) ačkoliv neměl nikdy v úmyslu byt zrenovovat, uzavřel po předchozí dohodě dne 5. 11. 2015 ve V. se zástupcem spol. ABUS CR, s.r.o., smlouvu o dílo na renovaci bytu v BD AKABA ve V. a téhož dne převzal finanční částku ve výši 50.000,- Kč na uvedenou rekonstrukci, avšak do dnešního dne byt dle smlouvy ani z části nezrekonstruoval, peníze nevrátil a použil pro svou potřebu, čím způsobil poškozené společnosti ABUS CR, s.r.o., škodu ve výši 50.000,- Kč,
e) pod lživou legendou výkonu exekuce od povinného P. N. přiměl oprávněnou I. T. v K. H. v restauraci „U. K.“ dne 17. 11. 2015 podepsat plnou moc, ve které zplnomocnila spol. Designata Business, s.r.o., k vymožení dlužné částky, následně téhož dne požadoval od I. T. uhradit na schůzce v K. H. finanční částku ve výši 20.000,- Kč jako zálohu na vymožení dluhu, což však I. T. odmítla, čímž mohl I. T. způsobit škodu ve výši 20.000,- Kč,
f) jako zástupce vystupující společnosti Valldemossa Trade s.r.o., IČ 28185625, v listopadu roku 2015 předjednal objednání stavebního materiálu od společnosti Izomat Praha, s.r.o., na pobočce v ulici K. v K. H., přičemž dne 24. 11. 2015 přiměl M. Č., vystupujícího jako statuární orgán spol. Valldemossa Trade, s.r.o., podepsat Rámcovou kupní smlouvu na odebrání zboží se spol. Izomat Praha, s.r.o., přičemž následně V. Š., odebral od spol. Izomat Praha, s.r.o., stavební materiál v celkové výši 271.145,- Kč, na který byly vystaveny celkem 4 faktury, konkrétně dne 11. 01. 2016 faktura č. 6181600007 na částku 75.868,- Kč, dne 22. 1. 2016 faktura č. 6181600026 na částku 6.436,- Kč, dne 28. 1. 2016 faktura č. 6181600060 na částku 13.835,- Kč, dne 27. 1. 2016 faktura č. 6181600059 na částku 175.006,- Kč, přičemž veškeré dodací listy podepsal a zboží odebral, následně domluvil odkup odebraného zboží M. J., kterému vystavil fakturu č. 1525 a výdajový pokladní doklad vystavený spol. Valldemossa Trade, s.r.o., pro odběratele Kominictví J., avšak do dnešního dne odebraný stavební materiál V. Š. ani z části neuhradil, čímž způsobil poškozené společnosti Izomat Praha, s.r.o., IČ 45242003, se sídlem v Praze 1, Michalská 432/12, škodu ve výši 271.145,- Kč,
a uvedeného jednání se V. Š. dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 1T 40/2013, ze dne 20. 12. 2013, který nabyl právní moci dne 17. 1. 2014, kterým byl zrušen trest uložený rozhodnutím Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 2T 47/2013, odsouzen pro spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let, tj. do 3. 7. 2018,
2) jako osoba jednající na základě plné moci za společnost Designata Business, s.r.o., ačkoliv věděl, že tato společnost nevykazuje žádnou činnost, nemá veden žádný účet u peněžního ústavu, nemá žádné zaměstnance, věděl, že na jeho osobu je vedeno několik exekucí a je ve špatné finanční situaci, přes to v úmyslu vlastního obohacení, pod lživou legendou kontaktoval dne 12. 5. 2016 M. P. prostřednictvím emailu, v němž po něm požaduje zaplacení finanční částky ve výši 60.500,- Kč za poskytnuté služby společnosti Designata Business, s.r.o., v souladu s mandátní smlouvou ze dne 23. 11. 2014, ve které byl zplnomocněn k vymáhání pohledávky po L. N., následně i dne 13. 5. 2016 formou SMS zprávy, přičemž odměna v této výši mu za poskytnuté služby nenáleží, M. P. finanční částku nezaplatil, čímž mohl způsobit M. P. škodu ve výši 60.500,- Kč,
a uvedeného jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 1T 40/2013, ze dne 20. 12. 2013, který nabyl právní moci dne 17. 1. 2014, kterým byl zrušen trest uložený rozhodnutím Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 2T 47/2013, odsouzen pro spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněn odložen na zkušební dobu 5 let, tj. do 3. 7. 2018.“
3. Za tyto přečiny a za trestný čin podvodu, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 8. 2017, č. j. 10 T 64/2016-509, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, č. j. 12 To 327/2017-565, byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 3, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 34 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 8. 2017, č. j. 10 T 64/2016-509, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, č. j. 12 To 327/2017-565, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit v rozhodnutí jmenovaným poškozeným náhradu škody.
4. Pro úplnost se uvádí, že týmž rozsudkem byl spoluobviněný M. Č. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán.
5. Odvolání obviněného V. Š. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 9 To 53/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
7. Ve vztahu k výroku o vině namítl:
a) nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání neboli porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu,
b) nesprávné hodnocení otázky zavinění jakožto pojmového znaku trestného činu,
c) nesprávné hodnocení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem jakožto pojmového znaku trestného činu,
d) vydání rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces,
e) jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi.
8. Soudům nižších stupňů vytknul porušení jeho práva na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, jednostranné a nesprávné hodnocení provedených důkazů a odmítnutí obhajobou navrhovaného doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností, bez přiměřených důvodů. Dále namítl, že odvolací soud zcela pominul jeho výtky, že mu nikdy nebyl prokázán úmysl dopustit se přečinu podvodu, a že celé obvinění se zakládá jenom na domněnkách.
9. Následně k bodu 1a) uvedl, že soudy pominuly tvrzení poškozené H. K., že s ním dobrovolně uzavřela mandátní smlouvu. Nijak se nevypořádaly s předloženými důkazy o tom, že obviněný skutečně plnil činnost na základě uzavřené mandátní smlouvy, tj. kontaktoval manžele K. a uzavřel s nimi splátkový kalendář. Uvedené jednání tak postrádá znaky trestného činu a podle principu ultima ratio mělo být řešeno v civilní rovině.
10. K bodům 1b), 1c) a 2) měl za to, že se jedná o obdobný případ, jako v předešlém bodu, tedy že jednal na základě mandátní smlouvy, za což mu náležela řádná odměna, a opět tak byl porušen princip ultima ratio . Soud podle něj nesprávně interpretoval svědeckou výpověď poškozeného M. P.
11. Ohledně bodu 1d) namítl, že soud neprávně zhodnotil skutkovou situaci, neboť, jak sám v odůvodnění uvedl, byla mezi ním a poškozenou společností uzavřena smlouva na renovaci předmětného bytu. Soud se fakticky nijak nevypořádal s jeho argumenty, že renovaci chtěl provést, nebylo mu to však fakticky umožněno, když byl z bytu vyhozen. Ani v tomto případě se tak nejedná o trestný čin.
12. V bodu 1e) také podle něj nelze spatřovat znaky trestného činu, neboť uvedeným způsobem ani nemohl být trestný čin spáchán a způsobena jakákoliv škoda, když svědkyně uvedla, že obviněného sama kontaktovala a ten jí nabídl, že mu zálohu může složit do notářské úschovy a peníze by obdržel až po naplnění podmínek smlouvy.
13. K bodu 1f) pak obviněný namítl, že soud se nijak nevypořádal s námitkami, které uváděl ke znaleckému posudku na osobnost spoluobviněného M. Č., a přesto celé své rozhodnutí následně opřel právě o tento znalecký posudek. V průběhu řízení pak obviněný navrhl i vypracování znaleckého posudku na svou osobu s tím, že v době jednání byl poživatelem drog a své jednání nebyl schopen ovládat. Soud však tento návrh nijak nereflektoval a důkaz ani nezamítl ani nepřijal.
14. S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil ho obžaloby.
15. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění a do dne jednání Nejvyššího soudu se k dovolání obviněného nevyjádřil.
III.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
17. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 9 To 53/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. (druhá alternativa) . Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
21. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
22. Obviněný na počátku svého podání uvedl několik tezí, které by, pokud by byly navázány na skutková zjištění soudů a konkrétně rozvedeny, mohly formálně odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto teze však ponechal pouze v obecné rovině, nepropojil je se skutkovými zjištěními soudu a nekonkretizoval. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu, aby domýšlel argumentaci za dovolatele. V souvislosti s tím lze pak konstatovat, že další, již konkrétnější námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují primárně do oblasti procesní a skutkové. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká neúplnost důkazního řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící závěr, že se skutků kladených mu za vinu nedopustil způsobem a za okolností vyjádřených ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o tom, že jeho jednání nevykazovalo znaky trestných činů, resp. že měl být aplikován princip ultima ratio .
23. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
24. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
25. Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Navzdory tomu se alespoň ve stručnosti k námitkám obviněného vyjádří. Ohledně výtky, že soud nereflektoval jeho důkazní návrh, je možné předně poznamenat, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom zcela zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností a že není nezbytné provádět důkazy další, což je třeba chápat tak, že pro posouzení věci nebylo potřebné opatřit a provést ani obviněným zmiňovaný znalecký posudek. Nejvyšší soud přitom neshledal tento přístup soudů nižších stupňů k rozsahu potřebného dokazování za rozporný s §2 odst. 5 tr. ř., neboť z obsahu důkazní materie se nepodávají takové skutečnosti, které by měly odůvodňovat nutnost vypracování zmíněného znaleckého posudku. Z materiálního hlediska tak důkazní řízení netrpělo deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
26. Dále lze uvést, že námitky dovolatele ve vztahu ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž zpochybňuje pouze způsob hodnocení provedených důkazů. V daných souvislostech je zapotřebí připomenout, že obviněný akcentuje jen některé fragmenty svého jednání, zatímco opomíjí ty skutkové okolnosti, jež zakládaly podvodný charakter jeho jednání. To platí i ve vztahu k jeho argumentaci k bodu 1e) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud zde pouze ve stručnosti považoval za vhodné zmínit, že skutečnost, že v daném případě šlo o jednání podvodné směřující k získání peněžních prostředků na úkor poškozené I. T., dosvědčuje mj. lživé tvrzení obviněného vůči poškozené stran složení peněz do notářské úschovy (této totiž rovněž tvrdil, že by u notáře současně složil 200 000 Kč, a pokud by jí do 14 dnů nedal nic z vymožené částky, tak by jí notář těchto 200 000 Kč vyplatil, což bylo naprosto nereálné vzhledem k jeho materiální situaci, kterou sám charakterizoval vyjádřením u hlavního líčení, že „žil z toho, co zastavárna prodala a nakoupila, že tam spal na gauči, měl velmi špatné podmínky a nežil si jako honorace“).
27. V daných souvislostech je potřeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Přitom je zapotřebí podotknout, že za situace, kdy soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely především z výpovědí poškozených jakožto přímých usvědčujících důkazů, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.
28. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
29. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutků, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
30. Pokud obviněný také namítl, že podle principu ultima ratio mělo být jeho jednání řešeno v civilní rovině, tak lze obiter dictum (nad rámec již shora naznačeného faktu, že tato námitka byla založena na jiném skutkovém základě) poznamenat, že podvodné jednání obviněného nijak nevybočilo z mezí běžně se vyskytujících trestných činů podvodu (právě naopak, když o jeho vyšší společenské škodlivosti svědčí mj. mnohost podvodných útoků obviněného a výše způsobené škody či škody, k níž jeho jednání bezprostředně směřovalo), a nebylo tak důvodu z hlediska ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku činit jiný závěr než o nutnosti vyvození jeho trestní odpovědnosti za přisouzené skutky (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
31. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy se námitky obviněného s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjely, přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nepřicházela v úvahu jejich subsumpce ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
32. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu