ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.752.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 752/2018-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2018 o dovoláních, která podali obvinění M. Š. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, a L. F. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2017, č. j. 5 To 6/2017-1914, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 6/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného L. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 68 T 6/2016, byli obvinění M. Š. a L. F. (dále též „obvinění“ nebo „dovolatelé“) uznáni vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu loupeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
2. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že
„v přesně nezjištěné době nejméně od září roku 2013 v XY z důvodu vlastního finančního profitu naplánoval obžalovaný M. Š. s další neustanovenou osobou či osobami únos Z. V., nar. XY, následně přizval ke spolupráci obžalovaného L. F. a dosud neustanovené osoby, obžalovaný M. Š. zajistil vozidlo, jednotlivé osoby si rozdělily úkoly spočívající v řízení předmětného vozidla, sledování Z. V., provedení samotného únosu a po vynuceném sdělení Z. V., kde jsou uložené finanční prostředky, zajištění těchto finančních prostředků,
a dne 14. 1. 2014 v době kolem 18:30 hodin v XY na ul. XY na parkovišti před domem č. p. XY v době, kdy poškozená Z. V. přijela osobním motorovým vozidlem tovární zn. VW Golf, RZ: XY, barva žlutá, k tomuto domu a zaparkovala na parkovišti pro kolmé stání přední částí směrem k domu, a chtěla si ze zavazadlového prostoru auta vzít své věci, k ní zezadu přistoupil jeden z trojice pachatelů, dlaní jedné ruky ji uchopil přes ústa a druhou rukou ji objal přes obě paže a břicho a i přes aktivní odpor poškozené, její volání o pomoc a snažení se o vyproštění se ze sevření, ji za pomoci dalšího pachatele natlačil do osobního motorového vozidla zn. BMW 530D 560L, šedé metalické barvy, RZ: XY, VIN: XY, jehož majitelem byl otec obžalovaného Š. J. Š., které zastavilo za vozidlem poškozené, hodili ji na zadní sedadlo na břicho, jeden z pachatelů ji asi 4x uhodil pěstí do obličeje, sedl si na její záda a kovovými pouty jí spoutal ruce za zády a dále jí dal přes hlavu plátěný pytel, poté obžalovaný M. Š. se spolupachateli nasedli do vozidla, z místa odjeli a pak telefonicky i osobně komunikovali se spoluobžalovaným L. F. a další doposud neustanovenou osobou či osobami;
obžalovaný M. Š. s dalšími dvěma neustanovenými osobami mužského pohlaví nacházejícími se ve voze po poškozené od počátku chtěli peníze v řádu stamilionů korun, ptali se, kde je má, vzali jí kabelku s peněženkou a osobními doklady, sportovní oblečení, firemní notebook a mobilní telefon, kdy po zjištění, že obsahem kabelky jsou i dvě platební karty Komerční banky, a. s., č. XY a XY evidované na poškozenou Z. V., chtěli pod pohrůžkou fyzického násilí vědět PIN kódy, poškozená jim z obavy z výhružek jeden PIN kód sdělila, a dále se obžalovaný M. Š. se spolupachateli poškozené ptali na klíče od jejího bytu a od firemní kanceláře v XY na ul. XY, poškozená jim pod pohrůžkou dalšího fyzického násilí řekla bezpečnostní kód pro vstup do kanceláře, přitom poškozenou celou noc vozili po neznámých místech a požadovali po ní vyplacení finanční hotovosti v celkové výši 100.000.000 Kč;
nakonec se obžalovaný M. Š. se spolupachateli s poškozenou dohodli, že jim 100.000.000 Kč dne 15. 1. 2014 kolem 17:00 hodin přiveze na benzinku XY u XY, a proto ji kolem 04:00 hodin dne 15. 1. 2014 vysadili nedaleko obce XY, okres Kroměříž, kde poškozená kontaktovala jednoho z obyvatel obce a z jeho mobilního telefonu kontaktovala svou matku; v době, co byla poškozená omezována na osobní svobodě ve vozidle zn. BMW 530D 560L, obžalovaný L. F. dne 15. 1. 2014 v čase 00:40:08 hodin provedl prostřednictvím platební karty č. XY z bankomatu ČSOB, a.s., ve XY neoprávněný výběr hotovosti ve výši 20.000 Kč, následně se v čase 05:20:59 hodin z bankomatu Euronet v XY, XY, pokusil o výběr finanční hotovosti ve výši 40.000 Kč, která mu nebyla vyplacena, v čase 05:21:50 hodin ze stejného bankomatu provedl výběr 20.000 Kč a dále se stejného dne v 18:06:52 hodin pokusil o výběr finanční hotovosti ve výši 20.000 Kč z bankomatu společnosti GE Money Bank, a.s., v XY, ul. XY, ta mu však nebyla vyplacena;
poškozená v důsledku jednání obžalovaného M. Š. a dalších dvou neustanovených spolupachatelů utrpěla krevní podlitinu a otok levého oka, a dále utrpěla drobné podlitiny na obou zápěstích a naražení levého kolene; odcizením věcí vznikla poškozené Z. V. škoda ve výši nejméně 48.000 Kč, firmě ALEUTA, a. s., IČ: 272 23 469, se sídlem Praha 3 – Žižkov, Na Jarově 2424/2, škoda ve výši 21.495,- Kč.“
3. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný M. Š. podle §173 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný L. F. byl odsouzen podle §173 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění zavázáni k povinnosti nahradit společně a nerozdílně poškozené společnosti ALEUTA, a. s., škodu ve výši 21.495 Kč, a poškozené Z. V. (dále jen „poškozená“) škodu ve výši 40.000 Kč a nemajetkovou újmu v penězích ve výši 500.000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. V. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem soudu prvního stupně byli obvinění D. Š. a R. V. zproštěni obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že spáchali skutek kladený jim obžalobou za vinu.
4. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. Š. a L. F., byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 5 To 6/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění dovolání, v nichž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný L. F. též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
6. Obviněný M. Š. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku předeslal, že v rozhodované věci se soudy nižších instancí dopustily takových excesů při hodnocení důkazů, že jejich rozhodnutí jsou zatížena vadami, jež jsou formálně podřazovány pod nesprávné právní posouzení věci podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu připomněl, že napadená rozhodnutí vycházela především z toho, že ve vozidle, které užíval v době únosu, byl zjištěn pach poškozené a že na oblečení poškozené byl zjištěn jeho pach, ve světle čehož byly v jeho neprospěch hodnoceny i další důkazy včetně toho, že krátce po činu toto vozidlo prodal. V dané souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 3307/14, sp. zn. II. ÚS 4266/16 a sp. zn. IV. ÚS 1098/15), který v nich upozorňoval na nekritické hodnocení důkazů získaných metodou pachové identifikace. Dále zmínil „Zprávu o průběhu testování reliability metody pachové identifikace prováděné speciálně vycvičenými služebními psy Policie ČR“ , kterou mělo být prokázáno, že závěry dané metody jsou nejen nespolehlivé, ale nevykazují prakticky žádnou důkazní relevanci a v trestním řízení jsou proto nepoužitelné. Soudy tak podle jeho názoru vyšly jako z validního důkazu z výsledků použití metody, která prokazatelně nedává relevantní, natož spolehlivé výsledky a neměla by se v trestním řízení vůbec využívat. Soudům vytknul rovněž, že ve světle výsledku metody pachové identifikace hodnotily i ostatní důkazy, přičemž zcela pominuly důkazy svědčící v jeho prospěch, a to konkrétně, že poloha jeho mobilního telefonu vylučuje, že by se mohl únosu poškozené účastnit způsobem, za nějž byl odsouzen, a že nesprávně vyšly jako z použitelného podkladu z výpovědi poškozené, která si v otázce jeho označení za pachatele protiřečila natolik, že její výpovědi nelze než pokládat za naprosto nevěrohodné a důkazně nepoužitelné. K tomu připomněl, že jeho mobilní telefon byl dne 14. 1. 2014, kdy k únosu došlo již v 18.18 hodin, v XY, kde z něj komunikoval, a to až do 8.38 hodin následujícího dne, přičemž k únosu došlo dne 14. 1. 2014 v 18.30 hodin v XY a poškozená byla pachateli propuštěna až několik hodin po půlnoci, s čímž se soudy podle jeho názoru nevypořádaly. Poté poukázal na úřední záznam na č. l . 718 spisu, podle kterého ho měla poškozená označit za jednoho z pachatelů, jehož poznala podle parfému, současně však měla uvést, že před ní nekomunikoval, protože by ho poznala podle hlasu, přičemž následně svou výpověď změnila a při hlasové rekognici ho označila za osobu, jejíž hlas se podobá hlasu jednoho z pachatelů. Dané rozpory shledal natolik markantními, že soudy podle něj neměly vycházet z výpovědí poškozené ani jako z nepřímého a podpůrného důkazu.
7. Z těchto důvodů obviněný M. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, a aby předseda senátu podle §265o odst. 1 tr. ř. ještě předtím přerušil výkon jeho trestu.
8. Dovolatel M. Š. ke svému dalšímu podání přiložil „Závěrečnou zprávu pracovní skupiny Policejního prezídia ČR k metodě pachové identifikace“ , z níž opět citoval a upozornil na možnost pochybení způsobeného psem či jeho psovodem. Dodal, že pokud byl v jeho věci dán zájem jednoho z kolegů policistů, kteří požádali o provedení metody pachové identifikace, na určitém výsledku trestního řízení, je to další důvod, proč nutno výsledky dané metody pokládat za podmíněné subjektivními faktory, a tudíž za důkazně nepoužitelné.
9. Obviněný L. F. ve svém dovolání soudům nižších stupňů vytknul, že se dopustily několika závažných pochybení, opomenuly klíčové důkazy a nesprávně vyhodnotily jeho údajné zapojení do organizované skupiny. V tomto směru odkázal na dovolání obviněného M. Š., v němž je zmíněno, s kým obviněný L. F. v době únosu a kde hovořil. Připomněl, že původně měl strach uvést skutečná jména pravých únosců poškozené, nyní však již vše uvedl na pravou míru s tím, že skuteční únosci, mezi nimiž není dovolatel M. Š., mu vyhrožovali fyzickou likvidací jeho samotného i jeho rodiny. Dále namítl, že závěry soudů o tom, že s ohledem na jeho dispozici s platební kartou poškozené musel být zapojen do jejího únosu a vydírání, nemají oporu v provedených důkazech. Na jednu stranu nepopřel, že vybral peníze z cizí platební karty, na druhou stranu však popřel, že by je vybíral z bankomatu ve XY dne 15. 1. 2014 v 00.40.48 hodin. V této souvislosti podotkl, že to byl někdo jiný a že on byl v dané době v autě, k čemuž poukázal na fotografie muže, který vybíral peníze ve XY, a připomněl, že navrhoval provedení důkazu – jeho fotografie u tohoto bankomatu a porovnání s výškou vybírajícího muže, když tento důkaz nemohl sám zajistit. Nesouhlasil s odvolacím soudem, že výškové poměry muže na fotografii u bankomatu nejsou v zásadním rozporu s jeho podobou, takže v daném směru jde podle něho o významný opomenutý důkaz. Přisvědčil tomu, že lhal, když uvedl, že platební kartu nalezl, současně však poznamenal, že tak činil ze strachu ze skutečných pachatelů tohoto činu. K místu lokalizace jeho mobilního telefonu konstatoval, že dělal pouze řidiče, a to, že se nacházel na místě, kde se o tři hodiny později nacházela i poškozená, ještě neznamená, že byl zapojen do nějaké zločinecké skupiny. Dále soudům vytknul, že pokud měly za prokázané, že mohl vědět, že vybírá peníze z platební karty, která byla získána v rozporu se zákonem, tak jej měly odsoudit za přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu. Poté uzavřel, že vzhledem k extrémním rozporům mezi důkazy a právními závěry, jakož i vzhledem k opomenutým důkazům je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a jelikož daná pochybení neodstranil již odvolací soud, podal dovolání i z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
10. Obviněný L. F. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání, přičemž souhlasil s tím, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
11. K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předeslal, že výhrady obviněných obsahově neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu.
12. Ve vztahu k dovolání dovolatele M. Š. připomněl, že průlom do skutkových zjištění soudů lze v dovolacím řízení připustit, pouze pokud je námitka extrémního nesouladu věcně důvodná, její důvodnost však v dané věci neshledal. K tomu uvedl, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrné, že si byly velmi dobře vědomy obtížné důkazní situace a charakteru pachových stop jako nepřímého důkazu podpůrné povahy. Neztotožnil se přitom s tvrzením, že by soudy hodnotily důkaz metodou pachové identifikace nekriticky, jelikož postupovaly v souladu s relevantní judikaturou Ústavního soudu, zejména s metodickými východisky vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp zn. IV. ÚS 1098/15. V této souvislosti připomněl, že soudy k prověření možnosti, zda v daném případě nedošlo k nesprávné pachové identifikaci, přibraly příslušného znalce, jehož podrobně vyslechly a jehož odborné závěry o validitě pachové identifikace v dané věci nebudí žádné pochybnosti. Konstatoval, že mu je znám obviněným předkládaný materiál zpracovaný Českou zemědělskou univerzitou, jenž se k metodě pachové identifikace staví do jisté míry skepticky, nicméně i z tohoto materiálu podle něj vyplývá, že metoda pachové identifikace je v principu použitelná. Za podstatnou pro dovolací přezkum však považoval skutečnost, že předložený materiál se zabýval metodou pachové identifikace obecně v experimentální rovině, přičemž soudy v projednávané věci se podrobně zabývaly konkrétním postupem policejního orgánu a pochybení nebylo zjištěno ani na podkladě zpracovaného znaleckého zkoumání v komparaci pachových vzorků osob a otisků pachových stop. O vině obviněného M. Š. tak podle státního zástupce nebylo rozhodnuto na podkladě nezpůsobilého důkazního prostředku, přičemž jeho pachatelství nebylo prokázáno výhradně pachovými stopami, nýbrž i dalšími důkazy. V neposlední řadě nepřisvědčil ani námitce opomenutých důkazů s tím, že sám obviněný údajně opomenuté důkazy nijak blíže nespecifikuje, jakož ani výhradě vůči nevěrohodnosti výpovědi poškozené, z níž nevyplývá existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
13. Námitky dovolatele L. F. považoval státní zástupce za ještě méně konkrétní než v případě obviněného M. Š., k čemuž poznamenal, že za dovolací námitky nelze považovat tvrzení, že skutečné pachatele zná a že to bude předmětem obnovovacího řízení. Dále zmínil, že obviněný L. F. sice zdánlivě zpochybňuje hmotně právní posouzení svého jednání, činí tak však na podkladě vlastního skutkového závěru, že mu přisouzená trestná činnost nebyla prokázána, přičemž konkrétní relevantní hmotně právní námitky z jeho dovolání dovodit nelze. K tomu uvedl, že soudy obou stupňů se dostatečně zabývaly i zjištěnými okolnostmi stran časového snímku pohybu tohoto obviněného v inkriminovanou dobu a relevantně se vypořádaly s výtkami proti ztotožnění jeho osoby při výběru hotovosti ve XY. Námitku stran extrémního nesouladu označil za obecnou, odpovídající prosté polemice s hodnocením provedených důkazů soudy nižších stupňů. Za bezobsažnou shledal rovněž výhradu vůči existenci opomenutých důkazů, když z textu dovolání nelze dovodit, o jaké opomenuté důkazy by se mělo jednat. Naplněn pak podle jeho názoru není ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
14. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhl, aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž s projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu.
15. Na vyjádření státního zástupce reagoval ve své replice obviněný M. Š. . Předně připomněl, že po vyhlášení usnesení odvolacího soudu si zvolil nového obhájce, jenž se seznámil s obsahem spisu a zjistil nejen to, že je vyloučeno, aby byl on pachatelem souzeného trestného činu, ale podařilo se mu identifikovat jeho skutečné pachatele a po jejich zveřejnění obhajobou se se změněnou výpovědí přihlásil i obviněný L. F., jenž potvrdil jména těchto obhajobou „odhalených“ pachatelů. S ohledem na danou situaci, která je zcela odlišná od situace v době vyhlášení rozhodnutí soudu druhého stupně, konstatoval, že by bylo v hrubém rozporu s požadavkem spravedlnosti, pokud by dovolací soud ignoroval frapantní rozpor zjištěného skutkového stavu s důkazy, jež jsou nyní k dispozici, nebo pokud by ponechal bez kritické reflexe to, že k jeho usvědčení byla použita metoda, která při testu provedeném nezávislou akademickou institucí zcela selhala, a že pro soudy nižších stupňů byla hodnověrnou poškozená, jež diametrálně měnila svou výpověď. Za zvlášť znepokojivý pak označil postoj státního zástupce, který si je uvedených skutečností nepochybně vědom, jelikož právě on by se měl zasadit o to, aby bylo nespravedlivé rozhodnutí zrušeno a aby byli před soud postaveni skuteční viníci únosu poškozené. S poukazem na materiál vypracovaný Českou zemědělskou univerzitou vyjádřil nesouhlas rovněž s tvrzením státního zástupce o zásadní použitelnosti metody pachové identifikace. V neposlední řadě brojil proti hodnocení výpovědi poškozené jako věrohodné s tím, že soudy nezohlednily to, co měla poškozená sdělit policistovi O. krátce po činu, k čemuž znovu připomněl shora zmíněné skutečnosti stran parfému a hlasu pachatele souzeného činu.
16. Na repliku obviněného M. Š. následně reagoval státní zástupce s tím, že obviněný pouze vytrhává z kontextu dílčí analytický poznatek vyplývající z vyhodnocení aplikace metody pachové identifikace v jiných státech, přičemž akcentuje zejména poznatky, které jeho zpochybňující stanovisko podporují. Naproti tomu prezentoval svůj názor, že uvedená zpráva neobsahuje striktní závěry, které by obecně a bez dalšího vylučovaly použitelnost metody pachové identifikace v trestním řízení a už vůbec ne takový závěr, který by konkrétně znehodnocoval validitu zjištění učiněných v nyní předkládané věci. Znovu zdůraznil, že vyhodnocení pachových stop věnovaly soudy v daném případě maximální pozornost, přičemž podstatné pochybení v procesu zajištění této stopy nebylo zjištěno a na tomto závěru ničeho nemění ani poznatek o metodologicky odlišné praxi v Ruské federaci. Pro úplnost upozornil na poznatek vyplývající z uvedené zprávy o relativní stálosti pachové stopy, kterou je možno bezpečně odstranit pouze destrukcí podkladového materiálu, což podporuje závěr soudů o tom, že tato stopa se mohla zachovat na zadním sedadle motorového vozidla i přes jeho důkladné vyčištění. Z hlediska samotné validity metody pachové identifikace odkázal na závěry Ústavního soudu vyplývající z jeho nálezu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/151, a v daném směru označil za podstatné, že citovaný nález Ústavního soudu je zjevně časově pozdější než obviněným předestřený materiál Policejního prezidia, přičemž ani Ústavní soud při hodnocení pachových stop nepožaduje obviněným prosazovaný požadavek na zařazení srovnávacího vzorku jinou osobou než psovodem, ale toliko dodržení podmínek stanovených v závazných vnitřních předpisech Policie ČR. Zdůraznil, že nesplnění jiných podmínek vyslovených uvedeným nálezem obviněný ve svém dovolání ani nenamítá, když jeho námitky jsou zaměřeny na zpochybnění uvedené metody jako takové.
17. S ohledem na shora uvedené okolnosti státní zástupce vyslovil, že ani doplnění dovolání obviněného M. Š. nemění jeho stanovisko prezentované v předchozím vyjádření, v němž navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Závěrem poznamenal, zda se v případě uvedeného doplnění dovolání a jeho přílohy nejedná o v dovolacím řízení nepřípustné novum, uplatněné nadto v rozporu s ust. §265f odst. 2 tr. ř., byť datum počátku běhu dovolací lhůty u tohoto obviněného mu nebylo známo.
18. K doplňujícímu vyjádření státního zástupce předložil obviněný M. Š. svou další repliku, v níž uvedl, že judikatura Ústavního soudu citovaná státním zástupcem nereflektuje závěry výzkumné zprávy České zemědělské univerzity, přičemž nepochybuje o tom, že kdyby se Ústavní soud mohl se závěry dané zprávy (z nichž některé připomněl a označil je za devastující) seznámit, byla by právní věta jeho nálezu formulována daleko kategoričtěji. Konstatování státního zástupce, že soudy věnovaly vyhodnocení pachových stop v daném případě maximální pozornost, shledal irelevantním s tím, že pokud pes není objektivně schopen nebo dostatečně vycvičen ke ztotožnění pachu s přesností vyšší než náhodné orákulum, je lhostejno, zda jsou mu předloženy pachy, jež byly zajištěny správným či nesprávným postupem. Poté znovu poukázal na dva nálezy Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 4266/16, II. ÚS 3307/14), jež jsou novější než státním zástupcem citovaný nález a k metodě pachové identifikace se podle obviněného staví značně kriticky, přičemž byly vydány rovněž bez povědomí o „fiasku“ předmětné metody. Nesouhlasil ani s poznámkou státního zástupce, že stran výzkumné zprávy České zemědělské univerzity se jedná o nepřípustné novum, jelikož daná zpráva byla policií dlouho utajována a na veřejnost se dostala až po vyhlášení usnesení odvolacího soudu, přičemž obhajoba ji Nejvyššímu soudu prakticky okamžitě zaslala.
19. Obviněný M. Š. ve svém posledním podání doložil znalecký posudek České zemědělské univerzity v Praze, Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, z oboru zemědělství – kynologie, zpracovaný na základě jeho objednávky, avšak s ohledem na omezené kapacitní možnosti univerzity bez přímé vazby k důkazům provedeným v tomto trestním řízení. Uvedl, že podle závěrů daného znaleckého posudku nedává metoda pachové identifikace provedená v této trestní věci hodnověrné výsledky, což ji pro účely dokazování v trestním řízení diskvalifikuje.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro jejich odmítnutí. Dospěl přitom k následujícím závěrům.
21. Dovolání podaná proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 5 To 6/2017, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Jejich dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., byla podána prostřednictvím jejich obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., na místě stanoveném v §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání obviněného M. Š. bylo podáno rovněž ve lhůtě určené posledně citovaným ustanovením. Totéž o včasnosti podaného dovolání však nelze konstatovat ve vztahu k obviněnému L. F. , k čemuž uvádí Nejvyšší soud následující.
22. Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta podle §265e odst. 2 tr. ř. od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. K běhu lhůt lze ještě v obecnosti doplnit, že podle §60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Podle §60 odst. 3 tr. ř. pak platí, že připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.
23. Z obsahu předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že usnesení soudu druhého stupně bylo obviněnému L. F. podle mezinárodní (tzv. růžové) doručenky doručeno dne 25. 4. 2018. V dovolání sice uvádí, že mu předmětné rozhodnutí bylo doručeno až dne 4. 5. 2018, nic takového se však ze spisového materiálu nepodává a ani obviněný toto obecné tvrzení ničím nedokládá, takže Nejvyšší soud nemá důvod pochybovat o informaci plynoucí ze spisu ohledně data doručení usnesení odvolacího soudu obviněnému. Jeho tehdejšímu obhájci, Mgr. Jiřímu Košíčkovi, bylo dané rozhodnutí doručeno dne 6. 4. 2018.
24. Ze shora uvedených skutečností vyplývá, že lhůta k podání dovolání uplynula obviněnému L. F. dne 25. 6. 2018 (jednalo se o pondělí a pracovní den, takže nebyl dán důvod pro uplatnění §60 odst. 3 tr. ř.). Jmenovaný obviněný však podal své dovolání teprve dne 27. 6. 2018, tj. dva dny po uplynutí předmětné zákonné lhůty.
25. Se zřetelem k výše uvedenému nutno konstatovat, že dovolání obviněného L. F. nebylo podáno ve lhůtě stanovené §265e odst. 1 tr. ř., pročež se Nejvyšší soud opodstatněností jeho námitek dále nezabýval. Vzhledem k tomu posuzoval pouze důvodnost dovolání obviněného M. Š. , které je (jak již shora zmíněno) přípustné a splňuje i všechny formální a obsahové náležitosti předpokládané zákonem.
IV.
Důvodnost dovolání
Obecná východiska
26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání obviněného M. Š. opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
28. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
29. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Vlastní posouzení
30. S přihlédnutím k výše uvedenému je zapotřebí konstatovat, že dovolací argumentace obviněného M. Š. směřuje výlučně do oblasti skutkové a procesní . Jmenovaný totiž soudům obou stupňů vytýká vady důkazního řízení (nepoužitelnost výsledků metody pachové identifikace), nesprávné hodnocení provedených důkazů (analýzy telekomunikačního provozu a výpovědi poškozené) a chybná skutková zjištění ohledně jeho zapojení do souzené trestné činnosti. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení uvedených důkazů a prezentuje vlastní skutkový investigativní závěr, že s předmětným skutkem nemá nic společného, resp. že se jej dopustilo šest zcela jiných pachatelů. Výhradně z těchto skutkových a procesních výhrad pak dovozuje tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. Obviněný M. Š. tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, nevznáší žádné hmotně právní argumenty . Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
32. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit (jak již výše naznačeno) v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
33. Nejvyšší soud však konstatuje, že v nyní posuzované věci dovolatele M. Š. nejsou dány žádné z výše vymezených vad důkazního řízení . Nad rámec toho uvádí k jeho skutkovým a procesním výhradám alespoň ve stručnosti následující.
34. Předně je zapotřebí upozornit na skutečnost, že zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího se posuzuje podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy bylo rozhodnutí učiněno , popřípadě kdy bylo konáno řízení, jež mu předcházelo. Tzv. nova (nové skutečnosti a důkazy, jež nebyly předmětem řízení před soudy nižších stupňů) proto nejsou v dovolacím řízení přípustná (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 2/1996 Sb. rozh. tr.). Se zřetelem k tomu nemohl dovolací soud přihlížet jednak k nově tvrzeným skutečnostem o šesti skutečných pachatelích souzeného únosu poškozené, a jednak k dovolatelem M. Š. předkládaným listinám (tj. Zprávě o průběhu testování reliability metody pachové identifikace prováděné speciálně vycvičenými služebními psy Policie České republiky, Závěrečné zprávě pracovní skupiny Policejního prezídia České republiky k metodě pachové identifikace, ani znaleckému posudku České zemědělské univerzity, Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, z oboru zemědělství – kynologie), přičemž není rozhodné, kdy se s danými skutečnostmi a dokumenty seznámili obviněný či jeho obhájce.
35. Obviněný M. Š. pak ve svém dovolání napadá zejména (i s oporou o shora uvedené materiály) procesní nepoužitelnost výsledků metody pachové identifikace, přičemž zpochybňuje především obecnou spolehlivost této metody, potažmo subjektivní ovlivnění jejích výsledků v důsledku zájmu policejního orgánu na jeho usvědčení. Stran druhé z uvedených námitek lze bez dalšího odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, jež vyloučily obviněným namítané ovlivňování výsledků pachové identifikace v této trestní věci J. O. Stran obecné spolehlivosti metody pachové identifikace pro účely dokazování v trestním řízení postačí připomenout závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu (především jeho nálezu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, ale i obviněným citovaného nálezu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16, a nálezu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3307/14), jež konstantně aprobuje použitelnost výsledků dané metody jako nepřímého důkazu, přičemž podrobně vymezuje podmínky jejich použitelnosti v trestním řízení (mj., že takový důkaz musí být podpořen i důkazy dalšími). V této souvislosti nutno zdůraznit, že soudy nižších stupňů s oporou o znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická odorologie (včetně výslechu příslušného znalce), neshledaly v nyní projednávané věci žádný důvod, pro který by byly výsledky metody pachové identifikace ve světle výše citované judikatury Ústavního soudu nepoužitelné, což v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě objasnily a v daném směru jim nelze ničeho vytknout.
36. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů učiněným i na podkladě výsledků metody pachové identifikace nutno podotknout, že tyto nebyly zdaleka jediným důkazem svědčícím o vině dovolatele M. Š. Prvně je v této souvislosti zapotřebí připomenout, že výsledky předmětné metody byla (v kontextu dalších provedených důkazů) potvrzena nejen přítomnost poškozené ve vozidle užívaném tímto dovolatelem, nýbrž i jeho přímý kontakt s poškozenou, jelikož všechny tři otisky pachových stop sejmuté z jejího oblečení bezprostředně po činu vykazovaly přítomnost pachu obviněného M. Š., což mj. vylučuje možnost přenosu jeho pachových stop jinou osobou. Již na tomto místě nutno zdůraznit, že daná situace se podstatně liší od těch důkazních situací, kdy mají soudy k dispozici „pouze“ údaj o nálezu pachové stopy obviněného na místě činu, což může svědčit toliko o tom, že obviněný se někdy na místě činu nacházel. V nyní projednávané věci však pachové stopy prokazují nejen to, že poškozená se nacházela ve vozidle užívaném obviněným M. Š., nýbrž i to, že tento obviněný s ní byl v přímém fyzickém kontaktu, přičemž dalšími důkazy bylo vyvráceno, že by k zanechání takových pachových stop mohlo dojít za jiných okolností. V daných souvislostech je rovněž potřeba zmínit, že soudy obou stupňů se podrobně zabývaly různými možnostmi přenosu pachových stop v návaznosti na jednotlivé verze skutkového děje prezentované zejména obviněným M. Š., nad rámec čehož dlužno poznamenat, že k hodnocení výsledků metody pachové identifikace přistupovaly v této věci individuálně a velmi obezřetně, o čemž svědčí mj. skutečnost, že z nalezení dalších pachových stop ve vozidle užívaném dovolatelem či na oblečení poškozené nečinily – s přihlédnutím k dalším provedeným důkazům – „automaticky“ závěry o účasti jednotlivých osob na souzeném skutku.
37. Dále je zapotřebí konstatovat, že skutkový závěr soudů o tom, že to byl právě i dovolatel M. Š., kdo se přímo podílel na násilném únosu poškozené za účelem získání vysokého obnosu finančních prostředků, je vedle výsledků metody pachové identifikace ve spojení s příslušnými znaleckými závěry podpořen řadou dalších důkazů, a to především konstantní výpovědí poškozené (včetně hlasové rekognice usvědčující dovolatele), výpovědí původně spoluobviněného D. Š., svědeckými výpověďmi M. K. a R. C. (tito svědčí především o tom, že dovolatel se ke spáchání souzeného skutku připravoval) a částečně též T. V. a T. O., ale i důkazy svědčícími o tom, že dovolatel nechal bezprostředně po souzeném činu vyčistit motorové vozidlo, v němž byla poškozená unesena, a vzápětí ho prodal (daná zjištění plynou z výpovědi dovolatele a příslušných listinných důkazů, jež jsou podpořeny rovněž výpověďmi svědků M. B. a L. K.). Zmíněné důkazy přitom ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, jež ve svém celku spolehlivě prokazují vinu obviněného M. Š.
38. Dovolatel M. Š. pak ve svém dovolání zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené, k čemuž poukazuje na úřední záznam rekapitulovaný na č. l . 718 spisu. K tomu je zapotřebí uvést, že pokud obviněný míní úřední záznam o vysvětlení podaném poškozenou na počátku trestního řízení, pak nutno zdůraznit, že tento nebyl v posuzované věci předmětem důkazního řízení a jako důkaz je s ohledem na §158 odst. 6 tr. ř. obecně v zásadě nepoužitelný. Stran obviněným zmiňovaných rozporů ve výpovědi poškozené lze pro úplnost připomenout, že tato setrvala od počátku trestního řízení na stejném tvrzení, a to že kolem sebe slyšela dva hlasy (kromě řidiče), přičemž osoba sedící většinu doby na zadním sedadle vedle ní (ztotožněná jako dovolatel) s ní sice komunikovala méně, ale její hlas byla zpětně schopna popsat v obecnosti (mladší mužský hlas mluvící „jako na Zlínsku“, bez cizího přízvuku) i určit individuálně na základě hlasové rekognice. Nad rámec toho lze poznamenat, že soudy obou stupňů se hodnocením výpovědi poškozené v kontextu všech dalších provedených důkazů velmi podrobně zabývaly, přičemž (na rozdíl od výpovědi obviněného) dospěly k jednoznačnému závěru o její věrohodnosti.
39. V neposlední řadě napadá obviněný M. Š. skutková zjištění soudů nižších stupňů poukazem na záznam telekomunikačního provozu, podle něhož „mobilní telefon odsouzeného byl dne 14. ledna 2014, kdy k únosu došlo, již v 18.18 hod. v XY, kde z něj odsouzený dále komunikoval, a to až do 8.38 hod. následujícího dne“ . K tomu je zapotřebí zmínit, že zjištění plynoucí ze záznamu o pohybu mobilního telefonu obviněného M. Š. jsou v příkrém rozporu s jeho posledně uplatňovanou obhajobou, podle níž byl dne 14. 1. 2014 v době cca od 18.00 hod. do 19.30 hod. se svou přítelkyní na návštěvě v XY. Nehledě na to lze poznamenat, že dané tvrzení o lokalizaci jeho mobilního telefonu neznamená, že by jmenovaný obviněný do ranních hodin setrval na stejném místě, a nemohl se tudíž podílet na páchaní souzeného skutku.
40. S přihlédnutím k výše rozvedeným skutečnostem nutno shrnout, že soudy obou stupňů si v nyní posuzované věci byly velmi dobře vědomy důkazní situace a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, potvrzenými rozhodnutím odvolacího soudu, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že dovolatel předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
41. V daných souvislostech je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
42. Činí-li dovolatel M. Š. za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
V.
Závěrečné shrnutí
43. Nejvyšší soud s poukazem na výše jen stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody shrnuje, že dovolání obviněného L. F. jako podané opožděně podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl. U dovolání obviněného M. Š. pak shledal, že nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v §265b tr. ř., pročež rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. O dovoláních obou obviněných přitom rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
44. K žádosti dovolatele M. Š. o přerušení výkonu jeho trestu do doby rozhodnutí o dovolání je potřeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (návrh na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí může podat v souladu s §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně ). S ohledem na shora rozvedené skutečnosti však nebyl shledán důvod pro přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného M. Š. k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu