ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.800.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 800/2018-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 225/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 115/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 8 T 115/2016, byl obviněný J. V. (a spoluobviněný K. K.) uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 1), dílem dokonaným (v bodech 2 – 7), dále pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný J. V. byl za toto jednání odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost nahradit poškozeným specifikovaným ve výrokové části citovaného rozsudku škodu, a to společně a nerozdílně se spoluobviněným K. K. O nárocích poškozených bylo dále rozhodnuto podle §229 odst. 1, 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kolíně podal obviněný J. V. a spoluobviněný K. K. odvolání, o kterých Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 225/2017, rozhodl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. tak, že napadený rozsudek ohledně obou obviněných částečně zrušil, a to pouze ve výroku o náhradě škody poškozené Allianz pojišťovně, a. s. Při nezměněných výrocích o vině a trestu obou obviněných a zbylých výrocích o náhradě škody bylo s použitím §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto tak, že byla oběma obviněným podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené Allianz pojišťovně, a. s. škodu v celkové částce 141 883 Kč (skutky 1 a 5). Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla dále poškozená Allianz pojišťovna, a. s. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného J. V. Podle §253 odst. 1 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání spoluobviněného K. K.
3. Obviněný J. V. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný J. V. podané dovolání odůvodnil tak, že nebyl zjištěn skutkový stav věci, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a nebyly prověřeny všechny podstatné okolnosti případu. Zdůraznil, že se dovolání týká zejména bodů 1 – 6. Namítl, že soud svůj závěr o spáchání přečinu krádeže odůvodnil tím, že obviněný ve svém výslechu při vazebním zasedání potvrdil, že společně se spoluobviněným K. páchal trestnou činnost. Uvedl, že takový závěr neobstojí, když se vazební zasedání konalo bez účasti obhájce. Rovněž namítl, že by provedená kontrola vozidla dne 25. 5. 2015 zakládala příčinnou souvislost s předmětnou trestnou činností, jakož i záznam kamery v ulici, či uplatnění stravenek v prodejně potravin v ulici, když taková neexistuje. Dále rovněž zmínil, že podle odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví trasologie, byla u skutků 2, 3, 5 shledána pouze druhová shoda trasologické stopy z místa činu s obuví obviněného K. a u skutků 3, 4, 5 pak s obuví obviněného V., jakož i u skutku 2 druhová shoda otisků pneumatiky s pneumatikou vozidla Avia. Z biologické stopy u skutku 1 pak byla izolována DNA obviněného V. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze s využitím §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil, případně věc podle §265 l tr. ř. přikázal k novému projednání.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství nevyužila svého práva a k dovolání obviněného se věcně nevyjádřila. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
11. K právní kvalifikaci jednání, pro které byl obviněný uznán vinným je nutno uvést, že ustanovení §205 obsahuje v odstavcích 1) a 2) dvě samostatné základní skutkové podstaty, které obě vycházejí ze základní definice krádeže, za kterou se považuje jednání pachatele spočívající v tom, že si přisvojí cizí věc, tím že se jí zmocní, a doplňují ji některým dalším alternativním znakem. První skutková podstata, která je vymezena v odstavci 1, vyžaduje mimo přisvojení si cizí věci jejím zmocněním, aby pachatel naplnil ještě některý další znak uvedený alternativně v písmenech a) až e), v daném případě písm. b), tedy čin spáchal vloupáním. Druhá skutková podstata v odstavci 2 sankcionuje přisvojení si cizí věci jejím zmocněním za podmínky, že pachatel již byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Odstavec 3 pak vyjadřuje, že pachatel způsobil činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 větší škodu. Zmocnit se cizí věci pachatel může buď vlastní rukou, anebo za pomoci nástroje. Nezáleží na tom, zda se pachatel zmocní cizí věci tajně či veřejně. Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle. Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se cizí věci s úmyslem přisvojit si ji. Pachatel se cizí věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (srov. rozhodnutí R 21/1972-I.). Vloupáním se podle §121 tr. zákoníku rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly. Větší škodou je škoda ve výši nejméně 50 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost. Další vyšší hranicí je značná škoda (tedy 500 000 Kč, srov. §205 odst. 4 písm. c). V daném případě dosáhla celková způsobená škoda odcizením věcí výše 484 290 Kč, tedy již na samé horní hranici v rámci mezí tzv. škody větší.
12. V daném případě bylo v rámci trestního řízení prokázáno, že se jednalo o sedm dílčích útoků pokračujících přečinů krádeže a poškozování cizí věci. Jsou spojovány jednak časovou blízkostí, podobným předmětem útoku, ale i způsobem provedení. K dokonání trestného činu došlo v případě skutků 2 – 7. Obviněný se rovněž krádeže dopustil v době kratší než tři roky potom, co byl za totožnou trestnou činnost odsouzen.
13. Pokud obviněný namítá, že v rámci vazebního zasedání, které se konalo dne 24. 8. 2015, nebyl přítomen jeho obhájce, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že pouze v této námitce je nutno dát obviněnému za pravdu. Jak vyplývá z protokolu o vazebním zasedání (č. l. 29), tomuto byli přítomni kromě samotného obviněného soudkyně JUDr. Monika Mikšovská, zapisovatelka E. U. a státní zástupce JUDr. Štěpán Brunclík. Obviněného je však nutno upozornit na to, že v daném případě však nebyly dány důvody tzv. nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. a přítomnost obhájce tak nebyla nezbytná (pokud však obviněný v tu dobu považoval účast obhájce při vazebním zasedání za potřebnou, nic mu nebránilo, obhájce si zvolit). Výpověď obviněného z vazebního zasedání je z výše uvedeného důvodu z hlediska procesních předpisů plnohodnotným důkazem, který byl soudem řádně proveden. V návaznosti na rozhodnutí, kterým byl obviněný do vazby vzat, byl následně obviněný poučen o nutném zastupování obhájcem ve smyslu §36 odst. 1 tr. ř. v dalším průběhu řízení, k tomu obviněný uvedl, že si obhájce nevolí a požádal o jeho ustanovení. Následně, ještě téhož dne, mu byl ustanoven obhájce JUDr. Jiří Řehák, který obviněného zastupoval po celou dobu trvání trestního řízení, včetně řízení dovolacího.
14. Obviněný byl z pachatelství u všech projednávaných útoků usvědčen výpovědí spoluobviněného K., ale i řadou dalších, byť nepřímých důkazů, které společně tvoří ucelený řetězec, na základě kterého lze bez důvodných pochybností dovodit závěr o vině obviněného. V případě útoku pod bodem 1) byla na místě činu nalezena DNA obviněného, byl kontrolován policejní hlídkou jako řidič vozidla na místě den před spácháním útoku 2). Pokud se jedná o závěry odborných vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví trasologie, je pravdou, že shoda trasologické stopy zajištěné na místě činu u útoků pod body 3), 4), 5) s obuví obviněného, i otisku pneumatiky zajištěného u útoku pod bodem 2) s pneumatikou vozidla značky Avia, je pouze druhová. V kontextu celé páchané trestné činnosti a především v kontextu se všemi provedenými důkazy (např. výpovědi svědků, kamerové záznamy atd., při totožném způsobu páchání trestné činnosti) tak není pochyb, že se projednávané trestné činnosti dopustil právě obviněný (se spoluobviněným K.), přičemž nelze přehlížet ani již zmíněnou a obviněným V. zpochybňovanou výpověď z vazebního zasedání. Nutno zdůraznit, že některé otisky obuvi nalezené na místě činu se shodovaly s obuví obviněného i včetně individuálních prošlapů v podrážce obuvi. Uvedené však již vyložil a náležitým způsobem odůvodnil ve svém rozsudku Okresní soud v Kolíně (str. 7 a 8) i odvolací soud (str. 8 a 9 rozsudku Krajského soudu v Praze).
15. Nejvyšší soud považuje dále za vhodné uvést, že s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces (viz bod 10) může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V předmětné trestní věci jsou odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jasná, logická a nevykazuji znaky libovůle při hodnocení důkazů. V kontextu výše uvedeného je pak potřebné dále uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
16. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy dovolací námitky obviněného jednostranně směřují proti hodnotícím úvahám soudů nižších stupňů, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného J. V. odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu