ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.821.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 821/2018-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný E. E. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 5 To 318/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 150/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. E. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 5 T 150/2013, byl obviněný E. E. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil způsobem popsaným v bodech 1) – 5) výroku citovaného rozsudku.
2. Za tuto trestnou činnost byl odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Podle §70 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku rozsudku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k solidární povinnosti (společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzeným M. F.) nahradit škodu zde uvedeným poškozeným.
3. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 5 To 318/2017, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek nalézacího soudu zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl při nezměněném výroku o vině, výroku o trestu propadnutí věcí a výroku o náhradě škody odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
II.
4. Proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., a to jednak z důvodu podjatosti soudkyně, která k němu projevovala negativní emoce, a jednak z důvodu absence důkazů prokazujících jeho vinu, porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo , neprovedení navrhovaných důkazů, nevyhodnocení provedených důkazů a nevypořádání se s jeho odvolacími námitkami.
5. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku předně připomněl, že opakovaně namítal podjatost soudkyně JUDr. Věry Bártové z důvodu jejího vztahu k němu a k jeho obhájci, načež odvolacímu soudu vytknul, že neprovedl důkazy k tomu navržené, takže neumožnil dokázat podjatost této soudkyně, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces a vytvořil jeho nerovné postavení.
6. Další výhradu směřoval k absenci důkazů prokazujících bez důvodných pochybností jeho vinu, resp. že by se dopustil nebo účastnil na spáchání některého ze skutků a že skutky nevykonali sami M. F. nebo M. J. nebo někdo z nich s jinou osobou. Namítl, že jeho odsouzení je vedeno pouze dojmem z možných indicií, přičemž řada částí skutků byla policejními důkazy dokonce vyvrácena. K tomu uvedl, že nebyla dokázána jakákoliv dohoda mezi ním a ostatními stíhanými, jeho vědomost o skutcích spoluobviněných nebo že by byl ve směnárně E., v prodejnách M. a Č., a naproti tomu bylo vyvráceno, že by byl v prodejně v J. H. a v bazaru R. E. Ke skutkům pod bodem 1) a 5) dodal, že se sice pohyboval kolem objektů, jež byly předmětem vloupání, nicméně nebylo prokázáno, že by byl seznámen s plánem spoluobviněných se do těchto objektů vloupat. Výhradu, že jej soudy odsoudily na základě dojmu a „kvalifikovaného odhadu“, opřel rovněž o tvrzení, že soudy namísto pojmu „usvědčuje“ proti němu používají slovo „nasvědčuje“.
7. Porušení práva na spravedlivý proces dále spatřoval v nemožnosti předvolat některé svědky, zejména svědkyni H.– prodavačku z prodejny M. ohledně výše škody. Odůvodnění odvolacího soudu, podle něhož svědkyně ze zdravotních důvodů nebyla schopna výslechu, označil za „nesprávné právní posouzení“ s tím, že soud měl k dispozici pouze dvouřádkovou zprávu údajného lékaře, který výslech nedoporučil, avšak soud si pravost této zprávy ani existenci lékaře neověřil. Zdůraznil, že každý je povinen se dostavit k výslechu a vypovídat, přičemž právo obviněného domoci se předvolání svědka ve svůj prospěch zaručuje i „Mezinárodní úmluva o lidských právech“. Vyjádřil názor, že svědkyně se nedostavila, neboť u skutku „M.“ nebyla způsobena škoda v řádu půl milionu, kterou jí z velké části nahradila pojišťovna, a tato svědkyně by mohla objasnit, že škoda nedosáhla ani 50.000 Kč, na což podle něj ukazovaly všechny ostatní důkazy.
8. Soudům nižších stupňů dále vytknul, že nehodnotily důkazy, resp. že nalézací soud pouze přepsal, co slyšel, aniž by jakkoliv hodnotil zdroj, význam či věrohodnost důkazů, a odvolací soud vůbec „nevysvětlil proč“. V návaznosti na to namítl nesprávné právní posouzení z důvodu absence příčinné souvislosti ve vztahu ke skutkům, za něž byl odsouzen. Příkladmo poukázal na myšlenkové pochybení soudu s tím, že z nalezení pachové stopy na místě činu (skutek „S.“) nevyplývá ani to, že by byl na daném místě, natož že by se skutku dopustil. Dále namítl, že (nalézací) soud ignoroval přiznání odsouzeného M. J., který uvedl, že skutek spáchal sám, a že soud druhého stupně se s jeho námitkami v daném směru nevypořádal. Zdůraznil, že správné právní hodnocení nemůže být založeno na logických chybách uvažování, k čemuž uvedl, že soud si jednostranně vybírá důkazy neprokázanou možnost, kterou v rozporu se skutkovým stavem a logikou prohlašuje za prokázanou, a odmítá provedení dalších důkazů. Odvolacímu soudu pak vytknul, že při odmítnutí navržených důkazů tyto hodnotí pouze z hlediska možnosti odsouzení obviněného, nikoliv z hlediska možnosti vyvrácení jeho viny. Rovněž mu vytknul, že svůj rozsudek opírá o procesně nepoužitelné podání vysvětlení M. F. Dále namítl, že soudy nejmenují jediný důkaz, který by prokazoval jeho zavinění.
9. Následně zaměřil své výhrady vůči neprokázání výše škody s tím, že za „absurdní právní výsledek“ označil otázku výše a náhrady škody ve směnárně E. a v prodejně M. Ohledně směnárny E. namítl, že je zcela nepředstavitelné, že by poškozený uspěl v civilním řízení, pokud by měl pouze důkazy, jež byly použity v trestním řízení k jeho odsouzení. Podotkl, že jediným důkazem je vlastní písemnost poškozeného (seznam), v němž uvádí, kolik peněž měl na místě činu, což nepředstavuje nic víc než jeho pouhé tvrzení. Poznamenal rovněž, že na místě bylo jistě nepřeberné množství dalších pachových stop, jež zůstaly neztotožněné, a že ničím nebyl vyloučen přenos pachové stopy, ani to, že skutek spáchal sám odsouzený M. J., jak tento uvedl ve své výpovědi. Nesprávným právním posouzením pak shledal odlišnost mezi výsledkem civilního řízení a výsledkem „civilní části trestního řízení“. Soudu druhého stupně vytknul nelogický výklad ohledně výše škody, když na jedné straně říká, že vniknutí proběhlo sofistikovaným způsobem za pomoci kopií klíčů, na druhé straně jej však odsuzuje k náhradě škody za poškození zámků, přičemž odmítá provést důkaz např. výslechem opraváře. V reakci na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (body 28. a 30.) proto konstatoval, že mohlo dojít ke škodě potřebou vyměnit zámek, ale ne k poškození cizí věci (zámku), což označil za otázku „zjevného širšího právního posouzení“, které by měl Nejvyšší soud učinit.
10. Poté s odkazem na související judikaturu připomněl, že žádný soud nesmí rezignovat na ochranu základních práv a svobod, a že restriktivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je Ústavním soudem považován za porušení práva na spravedlivý proces, zejména čl. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zásah do jeho práva na spravedlivý proces spatřoval v postupu soudu druhého stupně, který se podle něj nezabýval jeho odvolacími námitkami a věc posoudil pouze povrchně. Ve vztahu k hodnocení skutku „E.“, kde byl proti němu jen jediný důkaz (pachová stopa), namítl porušení principu rovnosti s tím, že „ve známé kauze pokusu vraždy kadeřnice L. N.“ Nejvyšší soud uvedl, že samotná pachová stopa k odsouzení nestačí. Za nesprávné právní posouzení označil i propadnutí peněžitých částek z důvodu povšechného a neurčitého odůvodnění soudu, podle něhož finanční prostředky byly na účty připsány v časech odpovídajících jednotlivým útokům i podílům z odcizených peněz. V této souvislosti soudu druhého stupně vytknul ignoraci jeho odvolací námitky, že nalézací soud neprovedl jako důkaz dokument potvrzující darování částky „25.000 Kč EUR“. V neposlední řadě namítl, že odvolací soud mu sice dává za pravdu ohledně nepřesností a nelogičností v rozsudku nalézacího soudu, nicméně rezignuje na popis či nápravu těchto pochybení.
11. Obviněný ze shora shrnutých důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby nebo věc vrátil k dalšímu projednání.
12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nevyjádřil, přičemž podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby o něm Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
14. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 5 To 318/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
16. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. V obecnosti pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
20. Nejvyšší soud však k dovolacím námitkám (vyjma námitky stran vyloučení soudkyně JUDr. Věry Bártové z rozhodování, viz bod 33. a dále) konstatuje, že směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká neprovedení navrhovaných důkazů, nesprávné hodnocení provedených důkazů založené pouze na dojmech a odhadech soudu nerespektujícího zásadu in dubio pro reo (včetně námitky stran přihlédnutí k procesně nepoužitelné výpovědi odsouzeného M. F.), jakož i chybná skutková zjištění. Soudu druhého stupně vytýká rovněž nevypořádání se s jeho odvolacími námitkami. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a předkládá vlastní skutkový závěr, že bez důvodných pochybností nebyla prokázána jeho účast na souzených skutcích, jeho zavinění, ani výše způsobené škody u jednotlivých skutků [zejména u skutků pod body 2) a 3) výroku rozsudku nalézacího soudu]. Výhradně z těchto skutkových a procesních výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení věci.
21. Obviněný tedy v této části dovolání nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v nesprávném hodnocení důkazů, potažmo ve vadných skutkových zjištěních, tedy v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
22. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
23. V nyní projednávané věci však není dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení, nad rámec čehož uvádí Nejvyšší soud alespoň ve stručnosti následující.
24. K výhradám obviněného stran neprovedení jím navržených důkazů Nejvyšší soud konstatuje, že zamítnutí předmětných důkazních návrhů bylo soudy nižších stupňů řádně odůvodněno (viz str. 11, 16, 22, 24 rozsudku nalézacího soudu, str. 12-13 rozsudku odvolacího soudu), takže se nemůže jednat o vadu opomenutých důkazů ve shora vymezeném smyslu. Ohledně námitky vůči nevyslechnutí svědkyně D. H. nutno zdůraznit, že obviněný sice má právo navrhovat důkazy ve svůj prospěch, nicméně soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, byť je povinen takový postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je totiž v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že neprovedení výslechu svědkyně D. H. bylo soudy nižších stupňů odůvodněno nejen jejím zdravotním stavem, nýbrž (především) nadbytečností takového důkazu, jelikož výše škody způsobená skutkem popsaným v bodě 2) výroku rozsudku nalézacího soudu byla v řízení již dostatečně prokázána řadou dalších důkazů (znaleckým posudkem E. K. ve spojení s výpověďmi svědků D. K., M. K. a B. K., jakož i příslušnými listinnými důkazy). Pokud pak soudům nižších stupňů vytýká „neprovedení“ dokumentu, jenž má potvrzovat darování částky 25.000 EUR, tak je potřeba uvést, že nalézací soud se předmětnou listinou výslovně zabýval na str. 11 svého rozsudku, přičemž soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích logicky odůvodnily, proč vzaly za prokázané, že obviněný nabyl finanční prostředky zajištěné na jeho účtech právě nyní projednávanou trestnou činností (viz str. 26 rozsudku nalézacího soudu a str. 14-15 rozsudku odvolacího soudu).
25. Co se týče dovolacích námitek vůči hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů, tak jde v podstatě o prostou polemiku s jejich skutkovými závěry, aniž by tyto námitky svědčily o případném extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. V daném kontextu nutno zdůraznit, že soud prvního stupně, jemuž především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy (viz zejména str. 22-25 jeho rozsudku). Soud druhého stupně se následně ztotožnil se skutkovými i právními (vyjma uložení trestu vyhoštění) závěry nalézacího soudu. Na tomto místě nutno zdůraznit, že obviněný v odvolání převážně opakoval výhrady uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně, který se s nimi dostatečným způsobem vypořádal, takže odvolací soud se s nimi již nemusel znovu podrobně zabývat. Jak je přitom patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, námitky vůči rozsudku soudu prvního stupně nepominul a k jeho skutkovým závěrům se souhlasným způsobem (a to i nad rámec úvah nalézacího soudu) vyjádřil (viz zejména str. 13-14 rozsudku odvolacího soudu). Nutno mu sice vytknout, že v bodě 28. svého rozsudku nepřípustně konfrontoval skutková zjištění nalézacího soudu s procesně nepoužitelnou výpovědí odsouzeného M. F., to ovšem nic nemění na skutečnosti, že soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud v celém rozsahu ztotožnil, k této výpovědi nikterak nepřihlížel.
26. Nejvyšší soud dále k výhradám obviněného uvádí, že jeho účast na jednotlivých skutcích popsaných ve výroku rozsudku nalézacího soudu byla bez důvodných pochybností prokázána na podkladě řady vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, jež ve svém souhrnu tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu. Jak přitom akcentoval soud prvního stupně, není rozhodné, zda se obviněný u jednotlivých skutků nacházel přímo ve vykradených objektech [když navíc bylo prokázáno, že u skutků pod body 1) a 5) se v nich nenacházel]. Nalézacím soudem však bylo bezpečně prokázáno, že obviněný se v rámci souzené organizované trestné činnosti podílel na přípravě a realizaci jednotlivých skutků, a to přinejmenším vytypováním a sledováním vhodných objektů, sledováním režimu v nich zaměstnaných osob, přípravou duplikátů klíčů, jejichž prostřednictvím došlo k vyloupení předmětných objektů, následným hlídáním jejich okolí a zabezpečováním jejich úspěšného vykradení. U skutků pod body 1) a 5) je potřeba odkázat především na příslušné protokoly o sledování a navazující výpovědi policistů (viz str. 19-20 rozsudku nalézacího soudu), jež v podstatě přímo prokazují účast obviněného na těchto skutcích (a to i ve spojení s dalšími důkazy, jako je např. papírek vydaný obviněným po jeho zadržení). U dalších tří skutků lze zmínit lokalizaci mobilního telefonu obviněného prokazující jeho přítomnost v blízkosti vyloupených objektů v inkriminovanou dobu, a to v propojení s dalšími důkazy jako je oblečení z vyloupené prodejny M. zajištěné u obviněného [skutek pod bodem 2], pachová stopa obviněného nalezená ve směnárně E. [skutek pod bodem 3)], výpovědi o nakládání s trezorem ukradeným z pobočky Č. [skutek pod bodem 4)], dále klíče shodných profilů jako jsou profily klíčů ke směnárně E. či pobočce Č. zajištěné v garáži obviněného, vklad neobvykle vysokých finančních obnosů na jeho účet krátce po spáchání těchto skutků atd. Za dané situace neobstojí ani námitka poukazující na jím uvedenou kauzu, jelikož pachová stopa nalezená ve směnárně E. není jediným důkazem prokazujícím vinu obviněného, přičemž nutno podotknout i zásadní odlišnost zmiňované kauzy, kde šlo o jediný skutek pachatele, zatímco v nyní posuzované věci jde o pět časově propojených skutků (dílčích útoků pokračujícího trestného činu), jež pojí mimo jiné i téměř totožný modus operandi .
27. Dále je zapotřebí uvést, že soud prvního stupně se zabýval i rolí obviněného a dalších členů v rámci organizované skupiny (viz zejména str. 25 jeho rozsudku), jakož i sofistikovaností a promyšleností jimi páchané trestné činnosti (kamerové snímání zámků vytypovaných objektů za účelem přípravy klíčů usnadňujících vloupání – kde byl rozpoznán právě hlas obviněného, jakož i vysledování časových úseků vhodných pro vloupání či vysoká koordinovanost při vykrádání objektů). Se zřetelem k těmto skutkovým zjištěním nalézacího soudu nelze přisvědčit ani tvrzení obviněného o absenci důkazů prokazujících jeho zavinění, jelikož o jeho přímém úmyslu ke zmocnění se věcí popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (resp. o tom, že obviněný věděl, že se zmocňuje cizích věcí, a těchto věcí se zmocnit chtěl) svědčí právě i zjištění o sofistikované přípravě trestné činnosti a zaměření se na úspěšné vykradení vytypovaných objektů, jež má dostatečnou oporu ve shora zmiňovaných a v rozsudku nalézacího soudu podrobně popsaných důkazech.
28. Obviněný v neposlední řadě brojí proti závěrům soudů nižších stupňů ohledně výše škody (ať již způsobené odcizením či poškozením cizích věcí), k čemuž Nejvyšší soud konstatuje, že výše škody byla u všech skutků prokázána „minimálně“ listinnými důkazy, popř. též znaleckým posudkem E. K. a výpověďmi svědků (zaměstnanců či majitelů vykradených objektů). Ani v tomto směru proto skutková zjištění nalézacího soudu netrpí deficitem v podobě extrémního nesouladu mezi nimi a provedenými důkazy. Pokud pak obviněný namítá, že nemohlo dojít k poškození cizích věcí, neboť podle skutkových zjištění soudů nedošlo k poškození zámků, tak pomíjí tu skutečnost, že u skutků vymezených pod body 3) až 5) výroku rozsudku nalézacího soudu byla škoda způsobena poškozením dveří, přičemž ta ve svém souhrnu přesahuje výši 5.000 Kč, jež je minimální hranicí pro naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož spácháním byl obviněný shledán vinným.
29. S přihlédnutím ke shora rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shrnuje, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Zároveň nutno poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím odvolacího soudu, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k tomu nelze přisvědčit ani námitce stran porušení zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo.
30. V těchto souvislostech je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
31. Činí-li obviněný za dané situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů, a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
32. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Obviněný však rovněž namítá, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně, JUDr. Věra Bártová, byla z důvodu její podjatosti vyloučena z rozhodování. Uvedenou výhradu přitom lze z formálně právního hlediska podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
33. K dané výhradě Nejvyšší soud nejprve v obecnosti připomíná, že podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám , jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
34. Obviněný spatřuje podjatost soudkyně JUDr. Věry Bártové v jejím vztahu k němu a „patrně i k jeho obhájci“, který má spočívat v tom, že k němu chovala a řadu krát i projevila negativní emoce. Z uvedeného je zřejmé, že namítá podjatost jmenované soudkyně z důvodu jejího poměru k osobám .
35. V této souvislosti dlužno zmínit, že pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení bude vyloučen orgán, který je k těmto osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky , popř. ve vztahu úzce osobně přátelském , anebo naopak osobně nepřátelském .
36. Nejvyšší soud s přihlédnutím k výše uvedenému konstatuje, že obviněný formuluje své výhrady vůči podjatosti soudkyně JUDr. Věry Bártové pouze velmi obecně, když namítá, že měla k němu (eventuálně k jeho obhájci) opakovaně projevovat negativní emoce, aniž by uvedl, v čem konkrétně mělo takové jednání soudkyně spočívat. Především však ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. nijak nespecifikuje povahu případného rodinného či jiného úzkého osobního vztahu JUDr. Věry Bártové vůči němu nebo jeho obhájci. Jeho pouhý dojem z projevů soudkyně při vedení trestního řízení přitom nelze chápat jako opodstatněný důvod podjatosti. Na tomto místě nutno podotknout, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
37. Se zřetelem ke shora zmíněným skutečnostem nelze přiznat námitce obviněného stran podjatosti předsedkyně senátu nalézacího soudu žádné opodstatnění.
38. Nejvyšší soud s poukazem na výše jen stručně uvedené důvody (§265i odst. 2 tr. ř.) uzavírá, že námitky obviněného z převážné části neodpovídají dovolacím důvodům vymezeným v §265b tr. ř. a ve zbývající části je jeho dovolací argumentace zjevně neopodstatněná. Jeho dovolání proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako celek odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 7. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu