ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.938.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 938/2018-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 o dovolání, které podala obviněná R. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 4 To 144/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 1 T 42/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 1 T 42/2010, byli obvinění R. K. a K. S. uznáni vinnými ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., jehož se měli dopustit skutky popsanými ve výroku citovaného rozhodnutí. Za tyto trestné činy byl podle §223 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 3 tr. zák. oběma obviněným uložen peněžitý trest ve výměře 200.000 Kč a pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě jim byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
2. O odvoláních obviněných a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Opavě bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 4 To 144/2016, poté, co mu byla věc vrácena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 110/2017, k novému projednání a rozhodnutí. Podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen z podnětu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Opavě v celé části týkající se obviněné R. K. a z podnětu obviněného K. S. v celé části týkající se tohoto obviněného. S přihlédnutím k §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněná R. K. (dále jen „obviněná“) byla uznána vinnou trestným činem neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění odvolacího soudu dopustila tím, že
„dne 19. 10. 2008 v cca 13.00 hod. v Opavě na gynekologické ambulanci Slezské nemocnice jako službukonající lékařka závažným způsobem porušila ustanovení §11 odst. 1 a §55 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších novel, neboť poté, co byla pro celkovou slabost, teploty kolem 38°C a potíže s močením přivezena s manželem na vozíčku k vyšetření pacientka v šestinedělí P. H., ošetřena již předchozího dne jiným lékařem, postupovala zcela v rozporu s příslušnými profesními povinnostmi, neboť aniž by provedla jakékoliv vyšetření, ihned pacientku, jejíž zdravotní stav se oproti předchozímu dni zhoršil, odeslala bez řádně vystavené žádanky k provedení urologického vyšetření v téže nemocnici a nesdělila jí, aby se po provedeném zákroku vrátila zpět, v důsledku čehož P. H. po vycévkovaní na urologickém oddělení nemocnici opustila, odjela do místa bydliště, kde téhož dne kolem 17.20 hod. v důsledku generalizované poporodní infekce se syndromem streptokokového toxického šoku došlo k dalšímu zhoršení jejího zdravotního stavu, a přes přivolanou rychlou záchrannou službu a následně lékařem provedenou resuscitaci v 18.50 hod. v sanitním vozidle zemřela.“
3. Za uvedený trestný čin byl obviněné uložen podle §207 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 250.000 Kč. Týmž rozsudkem soudu druhého stupně bylo rozhodnuto podle §226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného K. S. obžaloby a podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněné a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Opavě v části týkající se obviněného K. S.
II.
4. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
5. V odůvodnění podaného dovolání předně namítla porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jež shledala v překvapivosti rozhodnutí soudů nižších stupňů. K tomu připomněla, že původně byla postavena před soud pro spáchání trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., nicméně soud prvního stupně ji uznal vinnou překvapivým rozsudkem pro trestný čin podle §223 tr. zák., jelikož nebyla jakkoliv upozorněna na změnu právní kvalifikace a předmětem dokazování nebylo způsobení újmy na zdraví, ale výlučně způsobení smrti. Odvolacímu soudu pak vytkla, že po zrušení jeho předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem ji odsoudil nikoliv pro nedbalostní, nýbrž pro úmyslný trestný čin neposkytnutí pomoci, a byť ji formálně upozornil na možnou změnu právní kvalifikace, další dokazování (kromě jejího krátkého výslechu) ani přes návrhy obhajoby neprováděl. Vzhledem k tomu namítla porušení čl. 40 odst. 3 Listiny s tím, že jí fakticky nebylo umožněno vést obhajobu proti trestnému činu neposkytnutí pomoci, neboť jí navrhované důkazy sice již provedeny byly, nicméně u žádného z nich nesměřovaly dotazy procesních stran k objasnění toho, zda se mohla dopustit daného trestného činu. S poukazem na §225 odst. 2 tr. ř. ve spojení s §190 odst. 2 tr. ř. konstatovala, že byť nebyla odvolacím soudem uznána vinnou podle přísnějšího ustanovení, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, byla uznána vinnou podle přísnějšího ustanovení, než podle kterého ji odsoudil soud prvního stupně. Dodala, že po celou dobu byla stíhána pro nedbalostní, nikoliv úmyslný trestný čin, takže se nemohla hájit ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu. Nadto upozornila na rozhodovací praxi soudů, podle níž musí být obviněný vždy upozorněn na změnu právní kvalifikace, tedy bez ohledu na to, zda se jedná o přísnější posouzení skutku, k čemuž citovala z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 826/07.
6. Další výhrady směřovala vůči nesprávné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podle §207 odst. 2 tr. zák. s tím, že v jejím případě nebyla splněna podmínka spočívající v neposkytnutí potřebné pomoci poškozené P. H. (dále jen „poškozená“). V této souvislosti uvedla, že z provedeného dokazování jednoznačně plyne, že se jí poškozená stěžovala na to, že se nemůže vymočit, kdy je potřebnou pomocí urologické vyšetření, na které ji poslala, takže žádnou povinnost neporušila. Zmínila rovněž, že začala řešit i její gynekologické potíže, a jestliže se k ní poškozená po provedení urologického vyšetření nevrátila, nelze jí to klást za vinu, jelikož ona poškozenou poučila, že se má vrátit, zatímco J. P. jí dal pokyn, že má odejít.
7. V neposlední řadě soudu druhého stupně vytkla, že ve svém rozhodnutí neuvedl, jakou konkrétní zákonnou povinnost v rámci obecné povinnosti postupovat lege artis měla porušit, resp., že uvedl pouze vágně „v rozporu s příslušnými profesními povinnostmi“, aniž by tyto specifikoval. Současně namítla, že v rozsudku odvolacího soudu není uvedeno, podle kterého obecně závazného předpisu byla povinna vystavit žádanku k provedení urologického vyšetření, přičemž je běžnou praxí, že vyšetření jsou mezi lékaři domlouvaná ústně.
8. Obviněná ze shora uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů v celém rozsahu zrušil a nalézacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, eventuálně aby ji zprostil obžaloby.
9. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Stran jeho první části konstatoval, že obviněná v ní namítá porušení zásad spravedlivého procesu z důvodu existence opomenutých důkazů, avšak ani náznakem neuvádí, který z navrhovaných důkazů a jak by mohl vyznít v její prospěch, nýbrž pouze obecně požaduje zopakování celého dokazování proto, že byla upozorněna na možnost posouzení skutku podle jiného ustanovení trestního zákona. Vyjádřil přitom přesvědčení, že takto paušálně uplatněný požadavek obhajoby je přemrštěný a jde nad rámec rozumných požadavků, které je nutno klást na soud při vedení spravedlivého procesu. Dále poznamenal, že svědci a znalci se nemohou vyjadřovat k samotné právní kvalifikaci, přičemž není patrno, že by některý z navržených důkazů (vyjma výpovědi obviněné, která provedena byla) mohl mít jiný význam při zjišťování základních skutečností kladených jí za vinu, tedy zda poškozenou vyšetřila či nevyšetřila, zda žádanku vystavila či nevystavila a zda poškozenou poučila či nepoučila. Zdůraznil, že ani sama obviněná blíže nerozebírá, jak jinak by formulovala své dotazy ke stále stejným skutkovým okolnostem, pokud by si byla vědoma možnosti mírnějšího právního posouzení původně žalovaného skutku, přičemž podle jeho názoru k zopakování konkrétního důkazu nepostačuje formální důvod, jakým je změna právní kvalifikace, ale musí existovat důvod věcný, tj. možný vliv na učiněná skutková zjištění, který však obviněná neuvedla. Jí navržené důkazy proto nepovažoval za důkazy opomenuté a její související výhrady označil za námitky proti skutkovým zjištěním, které žádný dovolací důvod nenaplňují. Uzavřel, že v této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
10. Stran další části dovolání předeslal, že v ní obviněná doslova opakuje text svého předchozího dovolání, o němž již Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 110/2017. K tomu připomněl, že Nejvyšší soud ohledně namítané absence upozornění na změnu právní kvalifikace obviněné již vyhověl a soud druhého stupně v mezidobí tuto vadu napravil, přičemž její další námitku, že nebyly specifikovány povinnosti, které svým jednáním porušila, Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V daném směru proto odkázal na příslušné části odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Dále uvedl, že Nejvyšší soud se v citovaném usnesení nezabýval správností právního posouzení skutku, aby řešení této otázky nepředjímal. K opakovanému uplatnění takové námitky obviněnou tak odkázal na str. 21-23 rozsudku odvolacího soudu, kde je právní posouzení jejího skutku podrobně odůvodněno a nadto zmínil i předcházející část odůvodnění daného rozsudku na str. 18-21, v níž soud druhého stupně přesvědčivě vysvětlil, proč se nepřiklonil ke skutkové verzi obviněné. V této části proto označil dovolání za zjevně neopodstatněné s tím, že právní posouzení skutku je správné.
11. Státní zástupce ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné, a z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
13. Dospěl přitom k závěru, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 4 To 144/2016 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Východiskem pro existenci označeného dovolacího důvodu jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
19. Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněné (která je z větší části jen opakováním námitek uplatněných již v jejím předchozím dovolání ze dne 19. 12. 2016) však Nejvyšší soud konstatuje, že tato je převážně skutkového a procesního charakteru. Soudům obou stupňů totiž vytýká překvapivost jejich rozhodnutí ve spojení s neprovedením všech navržených důkazů v řízení před odvolacím soudem, jemuž vytýká rovněž nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění ohledně poskytnutí potřebné pomoci poškozené. Zároveň přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a předkládá vlastní skutkový závěr, že poškozené poskytla veškerou potřebnou pomoc (poslala ji na urologické vyšetření, začala řešit i její gynekologické potíže a řádně ji poučila). Především z těchto skutkových a procesních výhrad pak dovozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Obviněná tedy v daném směru nenamítá rozpory mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v této části dovolání zejména v porušení ustanovení §225 odst. 2 tr. ř. ve spojení s §190 odst. 2 tr. ř. a v nerespektování procesních zásad vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však zásadně pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze .
21. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit (jak již výše naznačeno) v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
22. V nyní posuzované věci však není dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení. K předmětným (skutkovým a procesním) dovolacím námitkám tak Nejvyšší soud uvádí pouze ve stručnosti následující.
23. Co se týče výhrady obviněné stran překvapivosti rozhodnutí soudů nižších stupňů, tak jí lze opětovně (obdobně jako v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 110/2017) přitakat v tom směru, že nutnost poučit obviněného o změně právní kvalifikace je v některých případech dána – s ohledem na principy spravedlivého procesu – i pokud nejde o trestný čin podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, publikovaný pod č. 102 ve sv. 34 Sb. nál. a usn.). Současně však nutno připomenout, že ani poučovací povinnost soudů v trestním řízení překračující rámec §190 odst. 2 tr. ř., popř. §225 odst. 2 tr. ř., není bezbřehá, přičemž z judikatury Ústavního soudu vyplývá povinnost upozornit obviněného na možnost mírnější právní kvalifikace skutku za předpokladu, že takové poučení má praktický význam pro jeho obhajobu , resp. pokud by mohla být jeho obhajoba v důsledku neupozornění na změnu právní kvalifikace skutečně krácena .
24. V této souvislosti Nejvyšší soud opětovně poukazuje i na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 826/07, podle něhož došlo k oslabení možnosti stěžovatele obhajovat se ve vztahu k obvinění, pro které byl nakonec odsouzen, v důsledku postupu nalézacího soudu, „který stěžovatele odsoudil za jiný než v obžalobě uvedený trestný čin, aniž mu dal možnost se ke změně právní kvalifikace vyjádřit, přičemž otázkou případného doplnění důkazního řízení v souvislosti se změnou právní kvalifikace skutku se v odůvodnění svého rozsudku nezabýval.“ V jiném rozhodnutí Ústavní soud naopak neshledal porušení práv stěžovatelky na účinnou procesní obranu z důvodu neupozornění na možnou změnu právní kvalifikace, k čemuž zdůraznil, že před soudem prvního stupně směřovala svou obhajobu i ke skutečnostem významným pro novou právní kvalifikaci, přičemž ani v ústavní stížnosti neuvedla, co jiného by v řízení před nalézacím soudem uplatnila, pokud by na překvalifikaci skutku byla včas upozorněna. V daném případě se proto nejednalo o klasické překvapivé rozhodnutí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1303/12).
25. Nejvyšší soud s přihlédnutím k výše zmíněným obecným východiskům podotýká, že obviněná i její obhájce byli před konáním veřejného zasedání (po vrácení věci Nejvyšším soudem k novému projednání a rozhodnutí) na možnou změnu právní kvalifikace jejího jednání řádně a včas upozorněni (což ostatně obviněná v podaném dovolání ani nerozporuje), takže již z tohoto důvodu nelze hovořit o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud ji shledal vinnou avizovaným trestným činem podle §207 odst. 2 tr. zák. K takovému závěru však nutno dospět tím spíše, že obviněné byla v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem dána dostatečná možnost se k případné změně právní kvalifikace vyjádřit, a to navíc i v rámci jejího znovu prováděného výslechu. Pokud pak soud druhého stupně dalším důkazním návrhům obhajoby nevyhověl a takový postup ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil (přičemž logice daného odůvodnění nelze ničeho vytknout, viz str. 23 rozsudku odvolacího soudu), nemůže se jednat ani o vadu tzv. opomenutých důkazů ve shora naznačeném smyslu. Obviněná přitom ani ve svém (již druhém) dovolání neuvádí žádné okolnosti, jež by měly zpochybňovat závěr o úmyslné formě jejího zavinění ve smyslu §207 odst. 2 tr. zák., popř. jak by opakované provedení jí navrhovaných důkazů mohlo ovlivnit daný závěr o její subjektivní stránce. Se zřetelem k těmto skutečnostem, jakož i ke shora citované judikatuře Ústavního soudu proto nelze konstatovat, že by v důsledku postupu soudu druhého stupně došlo k vydání překvapivého rozhodnutí, k oslabení práv obhajoby či k porušení práva obviněné na spravedlivý proces. Nejvyšší soud v daném kontextu pouze pro úplnost uvádí, že překvapivým nebyl ani (rozhodnutím odvolacího soudu zrušený) rozsudek soudu prvního stupně, k čemuž lze blíže odkázat na argumentaci obsaženou v bodě 47. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 110/2017 .
26. Souhlasit pak nelze ani s těmi dovolacími námitkami, jimiž obviněná prosazuje svou verzi skutkového děje, podle níž poskytla poškozené veškerou potřebnou pomoc. Soudy nižších stupňů totiž této skutkové verzi neuvěřily, nýbrž na podkladě provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí P. H., J. W., H. H., J. P. ve spojení s příslušnými lékařskými zprávami) dospěly k závěru, že obviněná poškozenou, která evidentně jevila známky vážné poruchy zdraví, vůbec nevyšetřila , pouze ji odeslala na urologické oddělení za účelem vycévkování, přičemž ji vůbec nepoučila o tom, aby se po provedení předmětného urologického úkonu vrátila na gynekologickou ambulanci. V kontextu zdravotního stavu poškozené 11. den po porodu (sedící schváceně na vozíčku v horečnatém stavu, stěžující si na bolest v podbříšku a dlouhodobě se neschopné vymočit), která se dostavila na gynekologickou ambulanci za obviněnou z důvodu zdravotních potíží výrazně se zhoršujících od lékařského vyšetření z předchozího dne, proto nelze konstatovat, že by jí obviněná poskytla potřebnou pomoc ve smyslu §207 odst. 2 tr. zák.
27. V daných souvislostech je zapotřebí uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího přitom není , aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není dán extrémní nesoulad ve shora vymezeném smyslu. Nadto lze zmínit, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
28. Činí-li obviněná za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů, a částečně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
29. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Obviněná však odvolacímu soudu vytkla rovněž absenci uvedení povinností, jež měla svým jednáním porušit . Takovou výhradu totiž lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní, z níže uvedených důvodů jí však nelze přiznat žádné opodstatnění .
30. Na tomto místě je potřeba zmínit, že i předmětnou hmotně právní námitku uplatnila obviněná již v jejím prvním dovolání ze dne 19. 12. 2016, přičemž Nejvyšší soud na ni okrajově reagoval již ve svém předchozím (kasačním) usnesení. Nyní tedy opětovně připomíná, že znakem trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. není „porušení důležité povinnosti vyplývající z povolání“, jako je tomu u trestných činů podle §223 tr. zák. a §224 odst. 1, 2 tr. zák., pro které byla obviněná původně stíhána, resp. původně uznána vinnou. Podstatou jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu podle §207 odst. 2 tr. zák. je naproti tomu neposkytnutí potřebné pomoci osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, ač je k tomu pachatel podle povahy svého zaměstnání povinen . Takovým tzv. speciálním pachatelem je podle ustálené doktríny a judikatury typicky právě i lékař [viz např. Šamal, P. a kol. Trestní zákon: komentář. II. díl (§91 až §301). 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1237], takže obviněná v postavení lékařky nepochybně měla povinnost poskytnout poškozené, která jevila známky vážné poruchy zdraví, potřebnou pomoc. Podstatné tedy je, že obviněná – ač k tomu byla jakožto lékařka (gynekoložka) povinna – poškozené neposkytla potřebnou ( de facto téměř žádnou) pomoc, nýbrž ji bez provedení jakéhokoliv vyšetření pouze odeslala za účelem vycévkování na urologické oddělení (což rozhodně nelze považovat za poskytnutí pomoci odpovídající zdravotnímu stavu poškozené), aniž by jí sdělila, aby se po provedeném zákroku vrátila na gynekologické vyšetření (blíže viz bod 26. tohoto usnesení). Takové jednání tedy bezezbytku naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle §207 odst. 2 tr. zák.
31. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy námitky obviněné nenaplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 tr. ř., nemohl být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. naplněn ani v jeho druhé alternativě.
32. Nejvyšší soud z výše jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako celek odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu