ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1083.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1083/2018-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. 10. 2018 o dovolání obviněného B. H. , podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 3 To 90/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 97/2017 takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 3 To 90/2018, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 2 T 97/2017.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Vyškově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18. 12. 2017, č. j. 2 T 97/2017-321, byl obviněný B. H., uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 25 000 Kč (50 denních sazeb ve výši 500 Kč) s náhradním trestem odnětí svobody na čtyři měsíce, přičemž dalšími výroky bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu ve Vyškově v podstatě v tom, že obviněný dne 16. 12. 2016 v době od 11:30 do 11:35 hodin v obci K. u B., okres V., po slovní rozepři s I. B., stojícím na cestě lemované výraznou prohlubní, v souvislosti s odtrhováním bojujících psů udeřil jmenovaného před více osobami rukou do obličeje v oblasti spánku, v důsledku čehož poškozený upadl zády na dno prohlubně tvořené zeminou porostlou trávou a křovím, čímž mu způsobil mírný hematom na levé tváři, zhmoždění hrudníku vlevo a bolesti kyčle.
Odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 3 To 90/2018, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. poukázal na to, že vnučka poškozeného, policistka J. F., ovlivňovala průběh vyšetřování i řízení před soudem v neprospěch obviněného. To dovolatel podrobně rozvedl s poukazy na různá vyjádření a změny výpovědi poškozeného v průběhu tohoto řízení i na skutečnost, že jmenovaná uvedla, že se osobně angažovala ve věci ztotožnění obviněného. Dovolatel vyjmenoval, kterými policejními orgány a státními zastupitelstvími byly vykonávány úkony v této věci, a uvedl, které jeho podněty adresované Generální inspekci bezpečnostních sborů a Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze byly shledány nedůvodnými. Soudy se s těmito námitkami nevypořádaly a obviněný je přesvědčen, že jeho nynější námitka podjatosti policejního orgánu je důvodná a včasná. Všechny důkazy zajištěné těmito podjatými orgány považuje za absolutně procesně nepoužitelné ve smyslu §30 odst. 1 věta druhá tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že zjištěný skutek není trestným činem, a to zejména s ohledem na jeho intenzitu a průběh, pohnutku obviněného, okolnosti a následky činu. Poukázal rovněž na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Vyzdvihl náhodný charakter střetu, údajně neúmyslné řešení dané situace, krátkost trvání incidentu, k němuž došlo ve zcela okrajové části obce, kde je minimální pohyb osob. Podle obviněného není dáno ani jeho zavinění ve vztahu ke znakům objektivní stránky trestného činu. S odkazy na obsah vybrané judikatury Nejvyššího soudu zdůraznil, že událost nebyla způsobilá narušit veřejný pořádek nebo pokojné občanské soužití, nešlo o výtržnost, čímž se soudy dostatečně nezabývaly.
Ve věci je podle dovolatele dán i extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů, přičemž soudy se nevypořádaly s námitkami obviněného, například v otázce vzniku zranění poškozeného.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil jej obžaloby, eventuálně aby rozhodl tak, že se věc postupuje jinému orgánu, příslušnému k projednání přestupků.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl opis dovolání doručen dne 9. 8. 2018, se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal. Přezkoumal proto podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení, včetně rozsudku soudu prvního stupně, a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
V daném případě obviněný namítl podjatost policejních orgánů činných v přípravném řízení (byť na jednom místě zmínil rovněž ovlivňování řízení před soudem, k tomu neuvedl cokoli konkrétního a vyloučení soudce nenamítl). Jde o námitku, která není pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, neboť musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním. K uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí.
Pod tento uplatněný dovolací důvod nespadá ani námitka o nepoužitelnosti stěžejních důkazů ve věci z důvodu, že je opatřil vyloučený policejní orgán. I když obecně nelze vyloučit situaci, kdy by základní právo obviněného na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že by jeho odsouzení bylo založeno na důkazech, které by byly nepoužitelné z důvodu, že je opatřil podjatý policejní orgán (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 989/16), v daném případě o takovou situaci nejde. Jednak by takový závěr bylo možné učinit skutečně jen v krajním případě, kdy obsah stěžejních důkazů by byl podstatně ovlivněn či znehodnocen právě v důsledku nezákonného postupu podjatého policejního orgánu, pro což nic z obsahu spisu nesvědčí a dovolatel v tomto směru neuvedl ani žádné konkrétní argumenty. Jeho poukazy na změny vyjádření a postojů poškozeného takovými argumenty nejsou. Kromě toho byly námitky obviněného týkající se údajné podjatosti policejních orgánů i další procesní námitky řešeny příslušnými orgány už v průběhu řízení a byly shledány nedůvodnými (č. l. 107, 272).
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Spočívá tudíž ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně dovolací soud zásadně nezasahuje. Výjimku tvoří případy zásadního, extrémního nesouladu provedených důkazů se skutkovými zjištěními soudů, kdy je zásah Nejvyššího soudu nezbytný v zájmu zachování základního práva obviněného na spravedlivé řízení. O takový případ zde však nejde. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v důkazech, které soudy provedly a zhodnotily v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž své závěry řádně odůvodnily. To, že obviněný se soudy provedeným hodnocením důkazů a s jejich skutkovými zjištěními nesouhlasí, není dovolacím důvodem.
Pod uplatněný důvod dovolání jsou však podřaditelné další výše uvedené podstatné námitky dovolatele, které jsou také důvodné.
Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Jednání zde má tudíž dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Výtržností je takové jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (viz rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.).
Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (z příkladů výslovně v §358 tr. zákoníku zmíněných jde zejména o hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, o hrubé rušení přípravy a průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Jako další příklady je možno uvést hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem). Ze slov hrubá neslušnost plyne, že musí jít o závažnější neslušnost příčící se pravidlům občanského soužití a zásadám občanské morálky.
Výtržností je na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem. Za výtržnost je tedy možné za splnění dalších zákonem požadovaných podmínek považovat fyzické napadení jiného. Avšak ne každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, musí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku [viz Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 3321. ISBN 978-80-7400-428-5, a obdobně rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.].
Podle právní věty odsuzujícího rozsudku se obviněný uvedeným skutkem dopustil veřejně a současně na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti tím, že napadl jiného. Soudy však v odůvodnění svých rozhodnutí nevysvětlily, proč dospěly k závěru, že popsané fyzické napadení mělo být hrubou neslušností (a nikoli výtržností) ve smyslu citovaného ustanovení. Tuto otázku zcela pominuly a nezabývaly se otázkou naplnění znaku „hrubá neslušnost“ ani “výtržnost“.
Jestliže trestní zákoník v §358 stanoví alternativně dvě různé formy jednání (hrubou neslušnost nebo výtržnost), jimiž lze naplnit znaky trestného činu výtržnictví, má to svůj nepřehlédnutelný význam pro naplnění zásady nullum crimen sine lege certa . I když obě tyto formy jednání někdy mohou být naplněny týmž skutkem, není přípustné, aby bylo s oběma pojmy (znaky) libovolně manipulováno s cílem tak či onak podřadit konkrétní zjištěné jednání pod danou skutkovou podstatu trestného činu. Doktrína i judikatura se dlouhodobě shodují v tom, že fyzické napadení jiného je (za splnění dalších zákonných podmínek) z hlediska alternativních znaků dané skutkové podstaty výtržností, a nikoli hrubou neslušností. Zároveň je judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě konstantní v tom, že jednání spočívající ve fyzickém napadení, která nenaplňují znak „výtržnost“, byť byla spáchána veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemohou být posuzována jako trestný čin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku.
Tak například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 7 Tdo 886/2007, se uvádí, že napadení jiného je trestným činem za podmínky, že má zároveň charakter výtržnosti. Nejvyšší soud v tomto zrušovacím rozhodnutí vysvětlil, že ustanovení o trestném činu výtržnictví chrání klidné soužití občanů proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Jde tedy o ochranu veřejného statku jako skupinového zájmu, a nikoli o postih jednání, která směřují proti individuálním zájmům (ty jsou tu dotčeny jen sekundárně). Jednání, které naplňuje zákonný znak „výtržnosti“, musí být takové povahy, že se dotýká širšího okruhu občanů potud, že proti takovému okruhu osob přímo směřuje, nebo potud, že sice bezprostředně směřuje proti jednotlivci, avšak vzhledem ke způsobu provedení a dalším okolnostem se širšího okruhu osob dotýká např. tím, že ohrožuje i je, ruší jejich klid, vyvolává u nich obavy apod. Výtržnické jednání je tedy projevem záporného vztahu pachatele ke společnosti jako celku, ke spoluobčanům vůbec nebo k hodnotám, na nichž je založeno uspořádání pospolitosti určitého širšího okruhu lidí. Podobně lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, který zdůraznil, že u trestného činu výtržnictví musí formy výtržnického jednání narušovat občanské soužití hrubě , to znamená ve zvýšené míře, přičemž nestačí méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení tohoto soužití. O hrubé narušení občanského soužití (respektive veřejného pořádku) půjde zejména v případech, kdy posuzované jednání má charakter zjevné svévole, bezohlednosti a zpravidla také určité vyhraněné jednostrannosti v tom, že pachatel sleduje prosazení svého – ze společenského hlediska nepřijatelného – zájmu na úkor zájmů ostatních občanů. Předmětem ochrany tedy primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, jakými jsou např. jejich zdraví, majetek, čest apod., nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu apod. Z této povahy chráněného zájmu vyplývá, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců.
Stejným způsobem judikatura řeší tuto otázku v době účinnosti trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010). Tak v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, se (mimo jiné s odkazem na rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.) uvádí, že k tomu, aby bylo možné považovat napadení jiného za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, musí jít o jednání dosahující určité vyšší intenzity a závažnosti srovnatelné s ostatními alternativně stanovenými znaky objektivní stránky trestného činu výtržnictví, u nichž se rovněž vyžaduje vyšší intenzita nebo závažnost, jako je tomu v případě „hrubé neslušnosti“ nebo „hrubého způsobu rušení přípravy nebo průběhu ...“. Výtržností jako znakem trestného činu je totiž jen jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 813/2014, i v usnesení ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1008/2015, kde mimo jiné uvedl, že v případě výtržnosti se na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla jedná o fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem.
Rovněž v usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 553/2016, Nejvyšší soud připomněl systematické zařazení trestného činu výtržnictví mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných (hlava X zvláštní části trestního zákoníku) s tím, že ochrana je poskytována primárnímu objektu, tj. prostřednictvím tohoto ustanovení nejsou v prvé řadě chráněna práva činem bezprostředně dotčené osoby. Obdobným způsobem byla problematika řešena v usnesení ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 742/2016, kde Nejvyšší soud připomněl, že předmětem ochrany zde primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů (byť i tyto jsou sekundárně dotčeny), nýbrž veřejný pořádek jako hodnota, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Nastíněné podmínky, při jejichž splnění lze považovat napadení jiného za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, jsou rovněž těmi znaky, které jednak charakterizují trestný čin výtržnictví podle citovaného ustanovení a zejména jej pak odlišují od některých přestupků obdobné povahy, zejména od přestupků proti veřejnému pořádku a přestupků proti občanskému soužití. Nejvyšší soud zdůraznil, že závěr o trestní odpovědnosti za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku musí být opřen o zjištění, že pachatel tímto činem závažným způsobem narušil klid a veřejný pořádek. V tomto je třeba zejména hodnotit vlastní projev pachatele, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo.
Znovu se Nejvyšší soud k této problematice jasným a uceleným způsobem vyjádřil v usnesení ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, v němž mimo jiné uvedl, že již ze systematického začlenění ustanovení §358 o přečinu výtržnictví do trestního zákoníku vyplývá, že předmětem ochrany zde primárně nejsou individuální zájmy jednotlivců, jako například majetek, zdraví, čest apod., ale takový komplex vztahů, který zahrnuje širší okruh lidí a který je reprezentován veřejným pořádkem. Ve shodě s tím je skutková podstata přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku konstruována tak, že příkladmo uvedenými formami jednání, mezi nimiž je také napadení jiného, se pachatel musí dopustit výtržnosti. Význam zákonného znaku „výtržnosti“ spočívá v tom, že představuje spojnici mezi jednáním pachatele a objektem trestného činu, jímž je zájem na ochraně veřejného pořádku. Pokud by tomu tak nebylo, pak by postačovalo, aby zákon vymezoval skutkovou podstatu přečinu výtržnictví tak, že pachatel veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném napadne jiného. Zákon ovšem vyžaduje, aby se pachatel napadením jiného dopustil výtržnosti. Musí tudíž jít o takové jednání, při kterém je napadení jiného srovnatelné s ostatními příkladmo uvedenými formami jednání a při kterém již závažnějším způsobem narušuje veřejný pořádek. Napadení jiného, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, proto nemusí být vždy výtržností, zejména ne v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod. V podstatě shodný názor zaujal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017, i v usnesení ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 352/2018.
Všechna tato zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu se zabývala z uvedených hledisek naplněním znaku „výtržnosti“ ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku v případech fyzického útoku na jinou osobu, případně též věc (není rozhodné, že v případech vedených pod sp. zn. 8 Tdo 1008/2015 a 3 Tdo 742/2016 soudy nižších soudů nesprávně hovořily o znaku „hrubá výtržnost“). Ve všech těchto případech Nejvyšší soud dospěl k závěru, že musí být naplněna shora uvedená kritéria, jinak se nemůže o trestný čin výtržnictví jednat. V žádném z těchto rozhodnutí nebylo ani uvažováno o tom, že by fyzické napadení jiného, které nenaplňuje znak „výtržnosti“, mohlo být přesto trestným činem výtržnictví, protože jde o „hrubou neslušnost“. Takový přístup by byl nelogický a popíral by nutnost výkladu znaku „výtržnosti“, neboť by v případě jeho nenaplnění nastupoval znak „hrubá neslušnost“. To by ovšem bylo v rozporu s výše uvedenou judikaturou, s logikou konstrukce ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku, bezpochyby i s vůlí zákonodárce a v neposlední řadě s již zmíněnou zásadou nullum crimen sine lege certa. Uvedené dvě formy jednání je nutno rozlišovat.
Alternativní pojetí objektivní stránky trestného činu zde má svůj význam v tom, že znaky „výtržnost“ a „hrubá neslušnost“ nelze zaměňovat, i když zdánlivě (v obecném slovním významu) může být každá výtržnost zároveň považována za hrubou neslušnost, neboť dopouštět se výtržnosti je velmi neslušné. Pak by ovšem zákonodárcem zvolená konstrukce dané skutkové podstaty pozbyla významu, neboť by stačilo objektivní stránku vymezit tak, že pachatel „se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti zejména tím, že…..“ Jinak řečeno, i když fyzické napadení jiného samozřejmě neslušností, ba zpravidla hrubou neslušností v obecném smyslu je, tento znak je naplněn v jiných případech předpokládaných ustanovením §358 odst. 1 tr. zákoníku, než je fyzické napadení jiného. Tento výklad reflektuje též historický vývoj konstrukce skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, jenž svědčí o snaze zákonodárce upřesnit znaky této skutkové podstaty.
V posuzovaném případě soudy ve snaze dovodit trestní odpovědnost obviněného za jednání bezesporu neakceptovatelné (aniž by se důsledně zabývaly tím, zda s ohledem na situaci na místě a osobu poškozeného nepřicházela v úvahu právní kvalifikace skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku) v podstatě obešly vymezení znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví. Postup soudů tak v daném případě byl v zásadním rozporu s výše zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu a s článkem 39 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, z níž vyplývá (mimo jiné) zásada nullum crimen sine lege certa (tj. že jednání trestním právem zakázané musí být v zákoně vyjádřeno jasně, přesně a dostatečně určitě), i s ustanovením §13 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého je trestným činem jen takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně.
Důvodnost dovolacích námitek vyplývá z toho, že soudy si při právním posouzení zjištěného skutku neujasnily pojem „výtržnosti“, který v daném případě přicházel v úvahu jako nepominutelný znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, respektive že se vůbec nezabývaly výkladem tohoto znaku, ale ani výkladem znaku „hrubá neslušnost“, natož jejich odlišením. Již z toho důvodu jsou rozhodnutí soudů obou stupňů nepřezkoumatelná a vadná.
Jestliže tedy z výše uvedeného vyplývá, že zjištěné jednání obviněného nemohlo naplnit znak „hrubá neslušnost“ ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, bylo povinností soudů zabývat se tím, zda byl naplněn znak „výtržnosti“. Je ovšem zřejmé, že tento znak s ohledem na kritéria výše zmíněná naplněn nebyl. Jednání obviněného totiž postrádalo právě onu povahu útoku proti veřejnému pořádku. Obviněný fyzicky napadl poškozeného úderem rukou do obličeje v souvislosti s jejich slovním konfliktem v souvislosti s oddělováním jejich bojujících psů. Tímto způsobem obviněný impulsivně řešil individuální spor, respektive neshodu s poškozeným, aniž by jeho jednání bylo zaměřeno proti dalším osobám, aniž by další osoby ohrožovalo, rušilo, pohoršovalo, vyvolávalo u nich důvodné obavy nebo podobnou zápornou reakci apod. I vzhledem k místu, kde k jednání došlo, tj. na keři a stromy lemované pěšině v okrajové části obce zjevně s minimálním výskytem osob (viz protokol o ohledání a fotodokumentace č. l. 12-23), jednání obviněného zjevně nebylo výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, nýbrž pouze nepřiměřeným agresivním projevem vůči osobě, s níž se dostal do okamžitého, velmi krátkodobého a náhodného slovního konfliktu.
Kromě toho, že zjištěné jednání obviněného postrádá znak „výtržnosti“, nebyl naplněn ani soudy dovozený znak „na místě veřejnosti přístupném“. Tento znak je naplněn tehdy, je-li čin spáchán na místě, kam nejen má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených, ale o kterém současně platí, že se zde také zpravidla více lidí zdržuje, takže výtržnost by mohla být jimi postřehnuta, i když právě v době činu se na místě více lidí nacházet nemusí. První kritérium by splňovala i například lesní cesta v hlubokém lese, který je veřejnosti přístupný. Dovozovat, že i takové místo je místem veřejnosti přístupným ve smyslu §358 tr. zákoníku a tedy místem způsobilým ke spáchání trestného činu výtržnictví, by jistě bylo v rozporu s teleologickým výkladem uvedeného ustanovení (tj. v rozporu se smyslem právní normy). Proto je nutno přihlížet i ke druhému kritériu, které vyžaduje, aby se jednalo o místo, kde se zpravidla více lidí zdržuje, takže by se mohli stát jakožto veřejnost potenciálními adresáty znepokojujícího, pohoršujícího, zastrašujícího apod. jednání obviněného, které by tak mohlo narušit objekt trestného činu výtržnictví, jímž je veřejný klid, veřejný pořádek, zájem na klidném soužití občanů.
Místo spáchání zde posuzovaného činu obviněného takovým místem není. Jak už bylo zmíněno, jednalo se o místo v okrajové části obce s minimálním výskytem osob, o nezpevněnou cestu (pěšinu) ve svahovitém terénu s dřevitým porostem, lemovanou svahem na jedné straně a výraznou prohlubní (bývalý mlýnský náhon, hloubky zhruba 130 cm) na straně druhé. Nejbližší pozemek s rodinným domem se nachází ve vzdálenosti 40 až 50 metrů od místa incidentu, další ve vzdálenosti 70 až 80 metrů. K místu domy směřují svou zadní částí. Jde zjevně o místo do určité míry odlehlé, svou charakteristikou se blížící lesní pěšině.
Nalézací soud nepřiléhavě a nedostatečně odůvodnil svůj závěr, že se jednalo o místo veřejnosti přístupné ve smyslu §358 tr. zákoníku tím, že i když místo není veřejností intenzivně navštěvováno, nejde o uzavřený prostor. To však k naplnění daného znaku nepostačuje. Odvolací soud k této otázce na str. 4 napadeného rozhodnutí pouze uvedl, že pro naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví „stačí, že trestný čin byl spáchán na místě veřejnosti přístupném“, čímž nedostatek odsuzujícího rozsudku nijak nenapravil. Pokud by se této otázce věnoval, musel by dospět k závěru, že o místo veřejnosti přístupné ve smyslu §358 tr. zákoníku nešlo.
Avšak ani k závěru o naplnění znaku „veřejně“ neměly soudy dostatečný podklad a blíže se ani tímto znakem skutkové podstaty nezabývaly, ač jej prohlásily za naplněný. Kdy je trestný čin spáchán veřejně, stanoví §117 tr. zákoníku. Pro posuzovaný případ je významná pouze alternativa uvedená v §117 písm. b) tr. zákoníku, tj. že trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými. Musí jít o přítomnost takových osob odlišných od pachatele, které jsou způsobilé projev (jednání) postřehnout a porozumět mu. V daném případě byl tento znak podle soudů zřejmě naplněn tím, že jednání obviněného měly pozorovat (kromě poškozeného) čtyři osoby – partnerka obviněného S. V., její rodiče Z. Š. a J. Š. a dále soused V. N. Nalézací soud to sice takto konkrétně nevysvětlil a pouze uvedl, že obviněný jednal „před více osobami“, avšak stěží mohl mít na mysli nějaké jiné osoby, když ze zjištění soudů nevyplývá, že by se někdo další v okolí vyskytoval. Odvolací soud uvedené osoby jako svědky incidentu specifikoval, blíže se však naplněním tohoto znaku nezabýval.
Zdánlivě je naplnění tohoto zákonného znaku jednoznačné, avšak Nejvyšší soud je toho názoru, že znak „veřejně“ nelze posuzovat zcela izolovaně od znaku „výtržnosti“. Není totiž bez významu, kdo byl svědkem incidentu. Jestliže to byly – kromě poškozeného a svědka V. N. – pouze osoby blízké obviněnému a zjevně s ním sympatizující, je otázka, zda ve vztahu k nim mohl být naplněn znak veřejného spáchání činu, neboť tento znak má specifikovat ono dotčení veřejného pořádku tím, že přítomné osoby byly výtržnickým jednáním obviněného pohoršeny, zneklidněny, vyděšeny apod. V daném případě všichni jmenovaní svědci (kromě poškozeného) incident viděli z větší vzdálenosti (svědek Z. Š. hovořil v přípravném řízení o vzdálenosti asi 50 metrů, v hlavním líčení o 30 metrech) a jen zčásti, přičemž fyzický útok obviněného na poškozeného nikdo z nich neviděl. V rozporu s tím odvolací soud při dovozování znaku „veřejně“ uvedl, že incident vidělo několik dalších lidí. Podstatou výtržnického jednání obviněného přitom měl být právě onen fyzický útok, který svědci neviděli. Za vzniklé důkazní situace se soudy měly zabývat i tím, zda jmenovaní svědci incident skutečně pozorovali. Nalézací soud přitom jejich výpovědi zpochybnil.
Za situace, kdy k naplnění znaku veřejně bylo nutné, aby konkrétní jednání obviněného kladené mu za vinu mohly pozorovat a být jím pohoršeny nejméně tři osoby, se soudy touto otázkou dostatečně nezabývaly. Navíc z hlediska subjektivní stránky trestného činu je podstatné, zda úmysl pachatele zahrnuje všechny znaky objektivní stránky, tedy i znak „veřejně“. S tím se soudy rovněž nevypořádaly. S ohledem na situaci na místě a vzdálenost místa incidentu od míst, kde se nalézali svědci, se měly soudy zabývat také tím, zda obviněný jednal v úmyslu spáchat čin před nejméně třemi osobami současně přítomnými.
Je třeba dodat, že absenci zákonných znaků trestného činu nelze nahradit ani poukazem (jinak důvodným) na okolnosti zvyšující závažnost činu, jako je fakt, že se obviněný činu dopustil vůči osobě vysokého věku a jako policista, který by se měl podobného jednání obzvlášť vyvarovat, i když zrovna nebyl ve službě, jak zdůraznil odvolací soud (a to ještě nezmínil skutečnost, že agresivního jednání vůči jiné osobě se obviněný nedopustil jako policista mimo službu poprvé – viz služební charakteristika č. l. 181). Tyto okolnosti nemají vliv na naplnění zmíněných absentujících znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je zjevné, že aplikace ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku na posuzovaný skutek je nesprávná.
Z výše uvedených důvodů spočívá výrok o vině v odsuzujícím rozsudku na nesprávném právním posouzení zjištěného skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně je vadné, neboť jím bylo zamítnuto odvolání obviněného, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čímž je naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně, tak rozsudek Okresního soudu ve Vyškově jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení. Zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Okresnímu soudu ve Vyškově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák