ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.983.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 983/2018-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. 8. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. L. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 4 To 83/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 11/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2017, č. j. 43 T 11/2016-1846, byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 1 KZV 58/2014, pro skutek, ve kterém obžaloba spatřovala dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2, 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil tím, že vystupoval jako majitel či zástupce stavební společnosti a údajně byl schopen zprostředkovat prostory k výstavbě půdních bytů v Brně, či sám také stavěl půdní byty a údajně byl oprávněný k jejich dalšímu prodeji. Byl si vědom své tíživé finanční situace a předchozích splatných a nesplacených závazků, k jejichž hrazení neměl dostatek finančních prostředků a za této situace vylákal celkem ve třinácti případech od osmi osob půjčky finančních prostředků v různé výši pod příslibem zprostředkování nájmu půdních prostor, případně zhotovení půdních vestaveb za účelem jejich následného užívání k bydlení, případně za účelem jejich prodeje a z jejich výtěžku vrácení peněz, ač tytéž slibované půdní vestavby nabízel současně několika osobám a věděl, že přinejmenším některým z nich je nebude moci zajistit nebo naopak vrátit peníze z jejich prodeje. Od počátku jednal se záměrem vypůjčené peníze nevrátit a použít je částečně pro svoji potřebu, případně k hrazení jiných svých závazků a současně s vědomím, že tyto prostředky ani reálně nebude schopen vrátit, neboť případně dokončené půdní byty by byly užívány jejich investory v některých případech k bydlení a nebylo by je možné dále zpeněžit. Půdní prostory věřitelům nezprostředkoval ani byty nezhotovil, finanční prostředky nevrátil a svým jednáním způsobil škodu v celkové výši 9 364 062 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a jeho manželka A. L. odvoláními, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 3. 2018, č. j. 4 To 83/2017-1914, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Podle obviněného nebyly naplněny znaky zločinu podvodu. Poškození nebyli uvedeni v omyl o povaze a způsobu jeho podnikání, byli informováni o podmínkách a také upozorněni na jistou rizikovost celé transakce. Navíc poškození M. Ch., J. I., O. M. a R. P. byli informováni o jeho finanční situaci. S odkazem na judikaturu namítl absenci úmyslu kohokoliv z poškozených uvést v omyl, a proto otázku existence úmyslu posoudily soudy obou stupňů nesprávně. Závěry soudů stran jeho povědomí o tom, že byty nebude moci zajistit ani finanční prostředky vrátit, jsou v přímém rozporu s provedeným dokazováním. Soudům obou stupňů dále vytkl, že nepřihlédly k zásadě in dubio pro reo a byl tak odsouzen za nezvládnutý podnikatelský záměr, který se do poslední chvíle snažil zrealizovat a všechny své závazky splnit.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že námitky ohledně absence objektivního znaku trestného činu podvodu spočívajícího v uvedení jiného v omyl a absence subjektivní stránky trestného činu lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zařadit jen s jistou dávkou tolerance. Obviněný se opakovaně uchyluje k tvrzení, že určité okolnosti nebyly prokázány, případně k vlastní interpretaci provedeného dokazování a dále vytýká porušení procesní, nikoli hmotně právní, zásady in dubio pro reo. K námitce obviněného stran absence uvedení poškozených v omyl státní zástupce zdůraznil, že podstata podvodného jednání vůči poškozeným spočívala nikoli v tom, že by je obviněný uváděl v omyl ohledně právních poměrů týkajících se půdních prostor, ale v tom, že je uváděl v omyl ohledně své schopnosti výstavbu půdních prostor zajistit. Skutečnost, že objektivně nebyl schopen tyto vestavby realizovat, přitom vyplývá z toho, že nebyl spojen s žádnou společností ani podnikající fyzickou osobou, která by se touto činností zabývala, a též z počtu případů, ve kterých výstavbu nerealizoval, když zcela dokončil pouze jedinou půdní vestavbu na ul. M. V případě půjček pak omyl poškozených spočíval v představě, že půjčené prostředky jim budou ve sjednaných lhůtách vráceny, ačkoli to finanční situace obviněného neumožňovala. S odkazem na judikaturu je irelevantní námitka, že poškození nemohli být uvedeni v omyl, neboť znali špatnou finanční situaci obviněného. Subjektivní stránku trestného činu o přímém úmyslu, jak uzavřel soud prvního stupně, správně korigoval odvolací soud, který jej shledal pouze u půjček a v ostatních případech uzavřel, že se jednalo o nepřímý úmysl. Obviněný přijímal peníze od poškozených na realizaci dalších půdních vestaveb po delší dobu a v situaci, kdy v předcházejících případech nebyl vestavbu schopen realizovat a ani vrátit již dříve inkasované peníze. Podle státního zástupce jsou dovolací námitky obviněného zjevně nedůvodné.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného stran hodnocení důkazů soudy obou stupňů směřují do skutkových zjištění soudů a obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena výpověďmi poškozených a svědků D. D., A. V., M. D., J. K., listinnými důkazy, především smlouvami o půjčkách a dalšími doklady stran částek převzatých obviněným. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obviněný žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které by případně opodstatňovalo zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, ani nenamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006). Ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Jediná námitka obviněného podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je, že nejednal v úmyslu poškozené uvést v omyl a tito ani nebyli v omyl uvedeni. Obviněný namítl, že všichni poškození, byli informováni o samotném přidělování půdních prostor i o rizikovosti celé transakce. Poškození M. Ch., J. I., O. M. a R. P. byli podrobně informováni o jeho finanční situaci a nemohli být tedy uvedeni v omyl. Je namístě připomenout, že obviněný si musel být vědom své nepříznivé finanční situace, stejně jako rizik spojených se získáváním půdních prostor. Musel tedy vědět od počátku svého jednání, kdy začal od poškozených lákat finanční prostředky, že není v jeho reálných možnostech tyto prostředky poškozeným vrátit a v případě půdních vestaveb tyto s dostatečnou jistotou pro poškozené zajistit, což poškozeným zatajil. Soudy obou stupňů se přitom otázkou naplnění subjektivní stránky dostatečně a vyčerpávajícím způsobem zabývaly, přičemž soud druhého stupně správně korigoval závěry soudu prvního stupně, když shledal, že obviněný jednal jen v části jednání v úmyslu přímém, ale v další části v úmyslu nepřímém (viz str. 38 rozsudku soudu prvního stupně a str. 9–10 odst. 23 usnesení odvolacího soudu). Nelze přitom ani přijmout obhajobu obviněného, že poškození věděli o jeho finanční situaci a šli dobrovolně do tohoto rizika. Tito naopak vůbec nebyli v době poskytování půjček informováni o jeho finanční situaci a tuto zjistili až v době vymáhání dlužných částek. Stejně tak si poškození nebyli vědomi rizika, které bylo s podnikatelským záměrem obviněného spojeno. Žádný z poškozených, na které se obviněný v dovolání odvolává, nepotvrdil, že by znal jeho faktickou finanční situaci (viz výpověď M. Ch. na str. 11 rozsudku soudu prvního stupně, O. M. na str. 14 rozsudku soudu prvního stupně a R. P. na str. 15 rozsudku soudu prvního stupně), případně výslovně popřel, že by byl jakkoli o finanční situaci obviněného informován (viz výpověď J. I. na str. 12 rozsudku soudu prvního stupně). Na základě uvedeného je namístě uzavřít, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, poškozené uvedl v omyl, naplnil znaky zločinu podvodu a Nejvyšší soud proto shledal tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §256b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobnou argumentaci uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu