Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.07.2018, sp. zn. 8 Tdo 127/2018 [ usnesení / výz-CD ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.127.2018.1

sp. zn. 8 Tdo 127/2018-67 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o dovoláních obviněných F. P. a I. M. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 14 To 72/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 5/2016, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. P. odmítá . Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. M. odmítá . Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 18. 11. 2016, sp. zn. 7 T 5/2016, byli obvinění R. P. , B. M. , F. P. , I. M. a L. G. uznáni vinnými, že I. obž. R. P. v součinnosti s obž. B. M. a obž. F. P. v době nejméně od 28. 2. 2013 do 23. 9. 2013 v J. H., obž. R. P. jako zaměstnanec Městského úřadu Jindřichův Hradec - obecního úřadu obce s rozšířenou působností, zařazený na pozici zkušební komisař, který vykonává souhrnné práce a kontrolu při zajišťování výkonu státní správy na úseku získávání a zdokonalovaní odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel podle zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalovaní odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů v tehdy platném znění, kdy konkrétně byl povinen provádět podle §33 odst. 1 a §23 odst. 2 písm. c) zákona č. 247/2000 Sb. zajištění průběhu zkoušek z odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla pro získání řidičského oprávnění ve vztahu k žadatelům o získání řidičského oprávnění po ukončení výuky a výcviku žadatelů v autoškolách dle §32 zákona 247/2000 Sb. a dále přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel dle §45 zákona č. 247/2000 Sb. ve vztahu k žadatelům o vrácení řidičského oprávnění, jako zkušební komisař určený k provádění zkoušek obecním úřadem s rozšířenou působností dle §33 odst. 2 zákona č. 247/2000 Sb., ačkoliv věděl, jaké jsou jeho povinnosti vyplývající ze svěřené pravomoci zkušebního komisaře, neboť absolvoval několik odborných školení a byl mu vydán certifikát o absolvování školení pro zkušební komisaře, na jehož základě po prokázání patřičných odborných znalostí vykonal zkoušku z odborné způsobilosti pro činnost zkušebního komisaře a byl mu následně vydán průkaz zkušebního komisaře řidičů, evidenční … a razítko se státním znakem, tak i přesto ve zkušební místnosti zkušebního komisaře na Městském úřadě v Jindřichově Hradci, ul. J. č. p. …, s vědomím vzájemné spolupráce s B. M., majitelem a provozovatelem autoškoly s názvem B. M., se sídlem ul. Jakubská č. p. 220, Jindřichův Hradec, IČ: 13501739 a F. P., tlumočníkem jazyka německého, při konání zkoušek z odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla pro získání řidičského oprávnění nebo přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, jejichž úspěšné složení je jednou ze základních podmínek pro získání, rozšíření nebo vrácení řidičského oprávnění pro různé skupiny a podskupiny řidičských oprávnění, úmyslně a vědomě za účelem získání zejména majetkových výhod v nejméně 33 případech neprovedl a nezabezpečil řádně v souladu s platnou právní úpravou dle §32 a následujících zákona č. 247/2000 Sb., v tehdy platném znění, průběh zkoušky nebo přezkoušení osob žadatelů o řidičské oprávnění a neověřil podle platné právní úpravy požadované znalosti zkoušených žadatelů, konkrétně znalosti z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy (neprovedl v celkem 33 případech) a znalosti praktické jízdy s výcvikovým vozidlem (neprovedl v celkem 4 případech) - znalosti ověřované podle §38 – §45a zákona č. 247/2000 Sb., formou zkoušky předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy a formou zkoušky z praktické jízdy s výcvikovým vozidlem, když konkrétně R. P. ve spolupráci buď s B. M. či s F. P.: a) jednak vědomě připustil v celkem 33 případech, aby žadatelé o získání, rozšíření či vrácení řidičského oprávnění při zkoušce z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy, jež se podle §40 zákona č. 247/2000 Sb. provádí formou testu prostřednictvím výpočetní techniky (v případě Městského úřadu Jindřichův Hradec výpočetní techniky umístěné v prostoru zkušební místnosti, která navazuje na kancelář zkušebního komisaře) v průběhu vyplňování odpovědí v testu volně komunikovali s příslušným učitelem své autoškoly nebo tlumočníkem, v těchto případech B. M. a F. P., kteří byli oprávněni být u výkonu zkoušky nebo přezkoušení, ale v žádném případě neměli zasahovat např. radou, pomocí apod. zkoušenému v průběhu zkoušky, a ačkoliv byl R. P. přítomen ve zkušební místnosti, tak nezasáhl a připustil tak, aby učitel B. M. nebo tlumočník F. P. žadatelům pomáhali při testu radou či utvrzením o správné odpovědi, a nebo připustil, aby tento učitel a tlumočník žadatelům pomáhali při vyplňování testu upozorňovat na chyby v testech, konkrétně toto připustil u učitele B. M., který tak radil a utvrdil žadatele P. K. a M. J., V. D. a M. G., L. K., L. T., L. G., F. D. B., E. D. a R. Z., A. S., M. T., J. D. a Z. B., M. Ž., J. L., S. P. a E. G., P. J., dále toto připustil u tlumočníka F. P., který tak radil či utvrzoval žadatele A. B., E. Z., W. P. F., Ch. R., A. Ch., H. C. P., S. H., Ž. S. (správně: S.) , M. M., S. B., R. H., M. Ö., F. L., M. N., o správné testové odpovědi, b) z toho pak dokonce vědomě připustil v celkem 11 případech, aby učitel B. M. pomáhal žadatelům při testu tak, že za přítomné žadatele část nebo celý test z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy vyplnil, přičemž byl tomuto přítomen a nezasáhl, ačkoliv viděl, že učitel ovládá pomocí myši nebo klávesnice počítače žadatelů v průběhu vyplňování testových odpovědí, kdy B. M., takto jako učitel vyplňoval či pomáhal vyplňovat test za přítomné žadatele (P. K. a M. J., V. D. a M. G., L. T., L. G., F. D. B., E. D., R. Z., A. S. a agentka Policie ČR …, vystupující pod krycím jménem P. J.); c) do části týkající se zkoušky z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy a dále do záznamu o zkouškách z odborné způsobilosti vědomě v rozporu se skutečností a tedy zcela nepravdivě zapsal v 33 případech, že žadatel úspěšně vykonal zkoušku z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy (konkrétně zapsal hodnocení prospěl), přičemž správnost zapsaných údajů R. P. potvrdil svým podpisem a razítkem zkušebního komisaře, na provedené testy z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy vyhotovil protokoly o testech, které potvrdil svým podpisem a razítkem zkušebního komisaře, ačkoli ve skutečnosti znalosti žadatelů z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy nebyly zákonným způsobem v těchto případech ověřeny, neboť testy nebyly vyplněny žadateli samostatně, d) dále R. P. nejméně ve 3 případech (žadatelé M. T., L. G., A. S.) vykázal v dokumentaci o provedených zkouškách provedení zkoušky z praktické jízdy s výcvikovým vozidlem, která ve skutečnosti nebyla s těmito žadateli vůbec provedena, neboť v té době majitel autoškoly B. M., u kterého měli tito žadatelé absolvovat povinnou výuku a výcvik za účelem získání řidičského oprávnění pro skupinu „C+E“, neměl k dispozici výcvikové nákladní vozidlo včetně přívěsu a R. P. rovněž věděl, že žadatelka M. T., L. G. a A. S. v rámci povinného výcviku v autoškole vůbec neabsolvovali výuku a výcvik s předepsanými vozidly, kdy přesto těmto žadatelům o řidičské oprávnění do protokolu o zkouškách z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel do části týkající se zkoušky z praktické jízdy s výcvikovým vozidlem a dále do záznamu o zkouškách z odborné způsobilosti zapsal jako zkušební komisař, že žadatelé úspěšně vykonali zkoušku z praktické jízdy – hodnocení PROSPĚL, ačkoliv věděl, že s žadateli praktickou jízdu s výcvikovým vozidlem nejel, a že znalost praktické jízdy nebyla u nich z jeho strany ověřena v souladu s právní úpravou, správnost zapsaných údajů R. P. potvrdil svým podpisem a razítkem zkušebního komisaře, e) a dále R. P. nejméně v jednom případě (žadatelka P. J. - krycí jméno agenta Policie ČR) vykázal v dokumentaci o provedených zkouškách provedení zkoušky z praktické jízdy s výcvikovým vozidlem tov. zn. Opel Astra, RZ …, i když si byl dobře vědom toho, že žadatelka v rámci zkoušky z praktické jízdy provedené dne 23. 9. 2013 v době 7:30 do 7:40 hod. vykonala zkušební jízdu způsobem, kterým nesplnila podmínky pro udělení hodnocení PROSPĚL (závažné porušení dopravního předpisu během jízdy – nezastavení s vozidlem před příkazovou značkou STOP), přičemž tato zkouška trvala dle pokynů komisaře pouhých cca 5 minut, což je v rozporu s ust. §43 odst. 1 zákona č. 247/2000 Sb., a dále do záznamu o zkouškách z odborné způsobilosti zapsal jako zkušební komisař, že žadatelka úspěšně vykonala zkoušku z praktické jízdy – hodnocení PROSPĚL a správnost zapsaných údajů R. P. potvrdil svým podpisem a razítkem zkušebního komisaře, konkrétně tak nebyli řádně přezkoušeni následující žadatelé v rozsahu popsaném u každého z nich: §V bodech 1. až 26. vyjmenovány konkrétní případy - celkem tak nejméně v 33 případech R. P. neoprávněně potvrdil svým podpisem a razítkem zkušebního komisaře na žádostech o řidičské oprávnění, že žadatelé o řidičské oprávnění splnili podmínky odborné způsobilosti k získání nebo vrácení řidičského oprávnění tím, že prospěli ze všech tří částí zkoušky, ačkoli hodnocení PROSPĚL z testu (v 33 případech), nebo ze zkoušky praktické jízdy (v 4 případech) bylo ze strany zkušebního komisaře R. P. v rozporu s platnou právní úpravou, neboť tito žadatelé neoprávněně prospěli, přestože nebyli řádně přezkoušeni z testu nebo praktické jízdy a ve skutečnosti tak nesplnili podmínky odborné způsobilosti nutné pro získání řidičského oprávnění, které jsou upraveny v zákoně č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a změnách některých zákonů, čímž R. P., B. M. a F. P. způsobili, že celkem 32 žadatelů získalo řidičská oprávnění různých skupin a podskupin v rozporu s podmínkami pro jejich získání, v rozporu se zněním zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel v tehdy platném znění, neboť 32 těchto žadatelů u svých místně příslušných úřadů, díky protiprávnímu jednání obžalovaných, doložilo údajné splnění odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla, kdy konkrétně žadatelé předložili své žádosti o vydání řidičského oprávnění obsahující potvrzení o splnění podmínek odborné způsobilosti a záznamy o vykonané zkoušce z odborné způsobilosti včetně vyhotovených protokolů o zkoušce z testu (potvrzené ve všech případech v rozporu se skutečností R. P. jako zkušebním komisařem, jeho podpisem a razítkem zkušebního komisaře) s tím, že žadatelé požádali o udělení nebo rozšíření řidičského oprávnění a o vydání řidičských průkazů - řidičská oprávnění jim byla udělena a řidičské průkazy jim byly skutečně vydány a dále R. P. a B. M. způsobili, že celkem 1 žadateli (E. G.) o vrácení řidičského oprávnění, bylo vráceno řidičské oprávnění v rozporu s podmínkami pro jejich vrácení, stanovenými shora uvedenou příslušnou právní úpravou, neboť tento jeden žadatel předložil na svém místně příslušném městském úřadě R. P. vyhotovené listiny dokládající splnění odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla, konkrétně předložil svojí žádost o vrácení řidičského oprávnění obsahující R. P. vyhotovené záznamy o vykonané zkoušce z odborné způsobilosti a dále protokol o zkoušce z testu, jehož správnost potvrdil v rozporu se skutečností R. P. svým podpisem a razítkem zkušebního komisaře, požádal o vrácení řidičského oprávnění a řidičské oprávnění mu bylo následně skutečně vráceno, kdy v důsledku shora uvedeného protiprávního jednání R. P., B. M. a F. P. Městský úřad v Jindřichově Hradci, jakožto obecní úřad obce s rozšířenou působností, odbor dopravy a silničního hospodářství, minimálně v období od 18. 3. 2013 do 23. 9. 2013 zcela nesplnil svojí přenesenou působnost státní správy na úseku zajišťování výkonu státní správy při získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, byla tak porušována tradice státního dozoru zkoušení žadatelů o vydání řidičského oprávnění, neboť tím, že R. P. zde působil jako hlavní zkušební komisař a v součinnosti s B. M. a F. P. porušoval shora uvedené právní předpisy, tak vědomě ochromil funkci tohoto úřadu, a způsobil tak vážnou poruchu v činnosti orgánu státní správy, neboť odbornou způsobilost a tím i řidičská oprávnění získali žadatelé, kteří ve skutečnosti neplnili všechny zákonné předpoklady pro udělení řidičského oprávnění a kteří by jej za normálního průběhu zkoušek nikdy shora popsaným způsobem nezískali. II. obž. L. G. a obž. I. M. - jeden ze žadatelů o řidičské oprávnění obž. L. G. po předchozí dohodě s obž. I. M. zaplatil za zajištění získání řidičského oprávnění bez výuky a výcviku včetně jistého výkonu zkoušek a za usnadnění při přezkoušení I. M. finanční úplatek ve výši nejméně 21 000 Kč, který mu předal po předchozí dohodě a době od 2. 7. 2013 do 5. 7. 2013 na přesně nezjištěném místě v J., přičemž v té době věděl, že tento jím poskytnutý finanční úplatek je určený částečně pro zkušebního komisaře obž. R. P., částečně pro majitele autoškoly v J. H. obž. B. M., a částečně pro I. M., kdy obž. I. M. tento úplatek přijal v součinnosti s úřední osobou a pro ni, a z této částky si ponechal pro svojí potřebu 5 000 Kč jako odměnu za zprostředkování, přičemž následně na základě předchozí dohody s R. P. a B. M. část těchto obdržených peněz ve výši nejméně 16 000 Kč v době od 5. 7. 2013 do 6. 7. 2013 na přesně nezjištěném místě v J. předal R. P., jako odměnu za umožnění a zajištění nezákonného provedení (usnadnění) budoucí zkoušky L. G. č. 2013-07-000303-00071Z-02737, přičemž R. P., dne 12. 7. 2013 po ukončení zkoušky žadatele L. G. v kanceláři zkušebního komisaře č. 109 v budově Městského úřadu Jindřichův Hradec, ul. J., předal část tohoto úplatku ve výši nejméně 3 000 Kč B. M. za to, že jako majitel a provozovatel autoškoly zajistil pro žadatele potřebné administrativní podklady, na jejichž základě mohl R. P. provést přezkoušení L. G. nezákonným způsobem a zbytek si ponechal jako svojí odměnu za zprostředkování a zajištění výkonu zkoušky, přičemž B. M. téhož dne, tj. 12. 7. 2013 ještě před začátkem zkoušky v době kolem 6:20 hod. na parkovišti před restaurací U Papoušků v J. H., převzal rovněž od žadatele L. G. předem dohodnutý finanční úplatek ve výši nejméně 5 000 Kč, za to, že zajistil předem shora uvedené administrativní podklady potřebné pro žadatelem požadované rozšíření řidičského oprávnění o skupinu C, III. obž. I. M. - přijal od druhého žadatele (agenta Policie ČR vystupující pod krycím jménem P. J.) za zajištění získání řidičského oprávnění včetně jistého výkonu zkoušek a za usnadnění při přezkoušení finanční úplatek ve výši nejméně 30 000 Kč, které převzal po předchozí dohodě dne 23. 9. 2013 v době do 6:35 do 7:00 hod. na parkovišti v J. H., kdy obž. I. M. tento úplatek přijal v součinnosti s úřední osobou a pro ni a z této částky si ponechal pro svojí potřebu 25 000 Kč jako odměnu za zprostředkování, přičemž následně na základě předchozí dohody část těchto obdržených peněz ve výši nejméně 5 000 Kč v době od 7:00 hod. do 8:10 hod. dne 23. 9. 2013 na přesně nezjištěném místě v J. H. předal úřední osobě R. P., jako odměnu za umožnění a zajištění nezákonného provedení (usnadnění) zkoušky č. 2013-09-000303-00071Z-02974, přičemž přesně nezjištěná částka z těchto peněz byla určená B. M., který si dal slíbit úplatek za to, že jako majitel a provozovatel autoškoly zajistil pro žadatele potřebné administrativní podklady, na jejichž základě mohl R. P. provést přezkoušení agenta Policie ČR shora popsaným nezákonným způsobem a rovněž jako odměnu za to, že B. M. bude v rámci zkoušky při vyplňování testů radit zkoušenému správné odpovědi. 2. Takto popsané jednání obviněného R. P. soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě I. jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a v bodech II. a III. jako zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za což mu uložil podle §329 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let; podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, jedna sazba byla podle §68 odst. 2, 3 tr. zákoníku určena částkou 500 Kč, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců; a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., v účinném znění, o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a v zákazu jakékoliv činnosti, ať již jako podnikatele, osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly na dobu 5 let. Skutek obviněného B. M. soud právně zhodnotil v bodě I. jako pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a v bodech II. a III. jako zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, za což mu uložil podle §329 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let; podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb, jedna sazba byla podle §68 odst. 2, 3 tr. zákoníku určena částkou 500 Kč, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců; a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu jakékoliv činnosti, ať již jako podnikatele, osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly na dobu 5 let. Ve výroku o vině definované jednání obviněného F. P. v bodě I. soud právně posoudil jako pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za což mu podle §329 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Skutek obviněného I. M. v bodech II. a III. soud právně kvalifikoval jako pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let, a dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb, jedna sazba byla podle §68 odst. 2, 3 tr. zákoníku určena částkou 500 Kč, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Nakonec soud právně zhodnotil i jednání obviněného L. G. v bodě II. výroku, a to jako zločin podplácení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což mu podle §332 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let, a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb, jedna sazba byla podle §68 odst. 2, 3 tr. zákoníku určena částkou 500 Kč, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Naproti tomu nalézací soud podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obviněné R. P. a B. M. obžaloby pro dílčí skutek (ve výroku rozsudku přesně popsaný na str. 13), neboť nebylo prokázáno, že se tento skutek stal. Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění i státní zástupce činný u Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově (ten tak učinil v neprospěch obviněných R. P. a B. M. do výroků o trestech jim uložených a do zprošťujícího výroku) odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře o nich rozhodl rozsudkem ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 14 To 72/2017, tak, že výrokem pod bodem I. k odvoláním obviněných R. P. a L. G. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil celý výrok o trestu týkající se těchto obviněných. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl při nezměněných výrocích o vině tak, že obviněnému R. P. uložil podle §329 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let; podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, jedna sazba byla podle §68 odst. 2, 3 tr. zákoníku určena částkou 500 Kč, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců; a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., v účinném znění, o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel na dobu 5 let. Obviněnému L. G. uložil podle §332 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let, a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb, jedna sazba byla podle §68 odst. 2, 3 tr. zákoníku určena částkou 500 Kč, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Výrokem pod bodem II. odvolací soud zbylá odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. 4. S rozhodnutím odvolacího soudu se neztotožnil obviněný F. P. a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Drahoty proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání (prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jaroslava Homolky) podal a zmíněný dovolací důvod využil rovněž obviněný I. M. , který dále zvolil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 5. Obviněný F. P. (dále v příslušných částech převážně jen „dovolatel“) v úvodu svého podání připomněl skutečnosti, o které oba soudy nižších stupňů svá rozhodnutí opřely, tj. svědectví S. B., M. M. a Ž. S., i to, že on sám připustil, že „jeho tlumočení se mohlo jevit tak, že jednotlivým žadatelům napomáhal“. V kontrastu s tím pak poukázal na některé okolnosti hovořící v jeho prospěch, konkrétně výpovědi dalších 11 svědků, podle nichž jim nikdo u zkoušky nepomáhal ani pomoc nenabízel, tvrzení svědkyně S. B., že má dávat pozor, aby ji neviděl „ten vzadu“ a že má odpovědět jednu nebo dvě otázky špatně, aby to nebylo moc nápadné. Zdůraznil, že ze soudem povolených odposlechů byl zjištěn pouze jediný kontakt mezi ním a obviněným B. M. a že žádný kamerový záznam neprokázal jakoukoliv pomoc uchazečům o řidičské oprávnění z jeho strany. Nebyl proveden žádný důkaz, jenž by prokázal, že by měl z daného trestného jednání nějakou výhodu, on sám navíc vyloučil vědomost o trestné činnosti dalších osob. 6. Dovolatel poté podrobněji rozvedl průběh zkoušky a důrazně popřel, že by jeho hlasový projev v podobě citoslovce „hm“ sloužil jako pomoc uchazeči, nýbrž že se jednalo o souhlas s ukončením práce na jedné otázce a přechod k otázce další. Dále poukázal na rozpory v jednotlivých výpovědích svědka Ž. S. i na ničím neprokázaný závěr nalézacího soudu, že byl přítomen tomu, kdy obvinění R. P. a B. M. projednávali podmínky ohledně rakouských žadatelů. V rozporu s tím pak v jiné části svého rozhodnutí výslovně konstatoval, že „bylo prokázáno jedině to, že on jediný působil jako tlumočník jazyka německého v rámci těchto zkoušek“. Následně zopakoval závěr soudu prvního stupně, podle něhož si musel být vědom, že zkouška se neprovádí regulérním způsobem, čímž měl způsobit, že 32 žadatelů získalo řidičská oprávnění v rozporu s podmínkami pro jeho udělení a jinému tím umožnil spáchání trestného činu. Odvolací soud se s těmito závěry plně ztotožnil, ačkoliv obsah a interpretaci jednotlivých důkazů zpochybnil. Soudy tak dospěly k závěru o jeho vině přesto, že důkazy („o jejichž objektivitě nelze pochybovat“) v podobě odposlechů, záznamů z telekomunikačního provozu a operativně pátrací techniky neprokázaly jedinou skutečnost, která mu byla kladena za vinu. 7. Rovněž právní posouzení zjištěného jednání jako pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku hodnotil tento dovolatel jako zcela zásadně nesprávné. S odkazem na judikaturu obecných soudů konstatoval, že z hlediska subjektivní stránky pomoc k trestnému činu předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Musí tedy jednat úmyslně a s vědomím všech podstatných souvislostí. V daném případě by proto musel: §alespoň v hrubých rysech vědět o úmyslu obviněného R. P. vykonávat svou pravomoc zkušebního komisaře způsobem odporujícím právním předpisům, §alespoň v hrubých rysech vědět o úmyslu obviněného R. P. svou pravomoc takto vykonávat v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, §sám úmyslně jednat tak, aby takový úmysl obviněného R. P. byl naplněn. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že žádná z uvedených podmínek naplněna nebyla, přestože k uznání jeho trestní odpovědnosti je nutné kumulativní splnění všech tří z nich. 8. Z rozsudků soudů nižších stupňů není přitom zřejmé, z čeho dovodily jeho povědomost o tom, že obviněný R. P. jako zkušební komisař jednal ve shora popsaném úmyslu. Lze spekulovat, že soud prvního stupně k tomuto závěru dospěl, jelikož (i) dovolatel byl přítomen, když obvinění R. P. a B. M. projednávali podmínky ohledně rakouských žadatelů a že (ii) byl přítomen pouze teoretické a nikoliv praktické části zkoušky. Takové právní posouzení považoval za absurdní. Skutečnost ad (i) nevyplynula z provedeného dokazování, je navíc logické, že se jmenovaní spoluobvinění v jeho přítomnosti o „rakouských žadatelích“ nějakým způsobem bavili, neboť minimálně 14 z nich zde zkoušku absolvovalo. Ani tato skutková okolnost však nevypovídá nic o tom, že měl vědět o nějakých nekalostech. Ke skutečnosti ad (ii) pak uvedl, že právní předpisy přítomnost soudního tlumočníka u praktické části zkoušky nevyžadují. Ani jedna z těchto skutkových okolností proto nesvědčí o naplnění kterékoliv ze shora vyjmenovaných podmínek jeho trestní odpovědnosti jakožto pomocníka trestného činu. Úmyslné zavinění dovodil soud z toho, že si (dovolatel) „musel být vědom toho, že jednotlivým žadatelům pomáhá k úspěšnému složení zkoušky, čímž tyto osoby získávají tzv. výhodu, kterou by neměly, pokud by jim nenapovídal“. I kdyby takový závěr obstál, nelze z něj učinit právní závěr o spáchání zmiňovaného trestného činu, jelikož zcela zjevně absentuje úmyslná snaha pomoci v páchání trestné činnosti třetí osobě. Takový jeho úmysl ostatně ani jeden z nižších soudů ve svém rozsudku neuvádí ani nepřímo nenaznačuje. Závěr o naplnění subjektivní stránky z jeho strany je též v rozporu s provedenými důkazy, které jeho vinu nepotvrzují i s výslovným konstatováním soudu, že nezískal žádný majetkový prospěch. Soudy se rovněž nevypořádaly s absencí jakékoliv jeho motivace a nepřihlédly ani k jeho osobnosti a dosavadnímu životu. Jejich rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. 9. Rozhodnutí soudů obou stupňů je podle dovolatele zatíženo extrémním rozporem skutkových a právních závěrů s provedeným dokazováním. Soudy měly za prokázané, že rakouským žadatelům o řidičská oprávnění při zkoušce pomáhal. Takový závěr však nemá oporu v provedeném dokazování, neboť vyplývá (ještě k tomu nepřímo a neurčitě) pouze z tří svědeckých výpovědí (přičemž jeden ze svědků zkoušku neudělal a nemusel být motivován vypovídat korektně). Naopak 11 dalších svědků jeho pomoc výslovně popřelo. Telekomunikační a kamerové záznamy z několikaměsíčního sledování takový závěr nejenže nepotvrdily, ale dokonce popřely, když potvrdily korektnost tlumočení z jeho strany a zároveň nepotvrdily jeho komunikaci s kterýmkoliv z dalších spoluobviněných. Postup soudů tak byl v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a jejich rozhodnutí jsou v důsledku toho protizákonná v takové míře, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Soudy při ukládání trestu nepřihlédly k zásadám uvedeným v §39 tr. zákoníku, konkrétně k tomu, že nebyl dosud trestán, po celou dobu řízení plně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a že v této věci byl již významně postižen nejen po stránce ekonomické (byla mu odebrána licence na činnost překladatele), ale též po stránce zdravotní (vzhledem k medializaci případu utrpěl psychický šok, musel být hospitalizován v psychiatrické léčebně a dodnes užívá silná antidepresiva). 10. Ze všech shora uvedených důvodů tento dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 14 To 72/2017, v rozsahu, v jakém se jeho osoby týká, a věc přikázal k novému projednání, anebo aby ve věci sám rozhodl rozsudkem. 11. Obviněný I. M. (dále v příslušných částech také převážně jen „dovolatel“) se ve svém mimořádném opravném prostředku zaměřil na procesní pochybení, kterých se měly orgány činné v trestním řízení v dané věci dopustit. V prvé řadě považoval důkazy obstarané policejním agentem za procesně nepoužitelné, jelikož agent se ve vztahu k němu dopustil policejní provokace. Na podporu svého názoru citoval „stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2014“ a „rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 710/01“, které hovoří o absolutní neúčinnosti takového důkazu v trestním řízení a porušení práva na spravedlivý proces. Odkázal také na „rozhodnutí NS ČR sp. zn. 5 Tdo 1340/2013 a ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 597/99“. To, že se u skutku pod bodem III. rozsudku jednalo o policejní provokaci, plyne nejen z podstaty věci, neboť bez aktivního jednání agenta by se (dovolatel) tohoto skutku nikdy nedopustil, ale i ze samotné výpovědi agenta, který přiznal, že svým aktivním jednáním prověřoval, jestli trestná činnost dovolatele nesahá i dál. Soudy obou stupňů nepovažovaly nasazení agenta za provokaci ze strany policie, protože ta reagovala na již probíhající trestnou činnost. S tímto názorem se neztotožnil, neboť policie vždy reaguje na již probíhající trestnou činnost, jinak by o nasazení agenta nemohla vůbec uvažovat. Tak tomu bylo i v případech řešených již zmíněnými judikáty Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle kterých je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti anebo jeho vůli v tomto směru posilovaly, což se ovšem v daném případě minimálně příslibem vysoké odměny stalo. 12. Podle názoru dovolatele je dalším procesně nepoužitelným důkazem rovněž záznam o výsledku použití agenta. V tomto směru považoval za nezbytné uvést některé další zásadní skutečnosti, jež nebyly nižšími soudy vůbec hodnoceny. Ze záznamu č. 1 o výsledku použití agenta plyne, že agent volal zájmové osobě I. M. dne 8. 9. 2013. Z výslechu agenta se podává, že první kontakt s tímto dovolatelem proběhl telefonicky, kdy agent zavolal a sdělil svůj požadavek. Přesná částka měla být uvedena dovolatelem při prvních telefonátech před první schůzkou. První telefonní hovor, který má obhajoba k dispozici, ze dne 8. 9. 2013, proto nemůže být prvním hovorem, neboť při něm se o žádné odměně nehovořilo. Ani z následujících hovorů pak nevyplývá, že by došlo k dohodě o výši úplaty. Obhajoba se marně domáhala záznamu onoho prvního hovoru. To, že mu nebylo umožněno se s ním seznámit, považoval za závažnou vadu řízení a zkrácení jeho práva na spravedlivý proces. Je přitom zřejmé, že policie musí mít daný záznam (jehož existenci lze dovodit z dalších důkazů) k dispozici. Vzhledem k tomu, že si ve skutečnosti nikdy o žádnou částku neřekl a její výše vzešla ze strany agenta, byl první telefonát obhajobě zatajen, neboť by potvrdil, že agent jednal v rozporu s trestním řádem aktivně. Prokázání toho, zda (dovolatel) požadoval částku 30 000 Kč, je ovšem pro posouzení skutku zcela zásadní. Procesní nepoužitelnost záznamu č. 1 o výsledku použití agenta ze dne 30. 9. 2013 spatřoval v tom, že agent se na jejím zpracování nepodílel, ani jej nečetl a neověřil jeho autentičnost. Zůstává tedy otázkou, z jakých informací zpracovatel tohoto záznamu vycházel. 13. Za porušení práva na spravedlivý proces dovolatel považoval i to, že obhajobě nebylo umožněno seznámit se s obsahem zvukového záznamu ze schůzky mezi ním a agentem v J. H. Z provedených důkazů je patrné, že tento záznam pořízen byl. I kdyby byl skutečně natolik nekvalitní, jak policie tvrdí, nezbavuje to orgány činné v trestním řízení povinnosti jej obhajobě poskytnout a případně jí umožnit pomocí moderní techniky zvukový záznam opravit, čímž by se vyvrátily domněnky o úmyslné manipulaci s důkazy. Rovněž výslech agenta byl proveden v rozporu s právem na spravedlivý proces, konkrétně i s „nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 291/03“, když nebyly splněny podmínky pro konání výslechu agenta v nepřítomnosti, neboť obžalovaní se s agentem v minulosti osobně setkali a nic nenasvědčovalo tomu, že by mu z jejich strany hrozilo nebezpečí. 14. Dovolatel nesouhlasil ani s tím, že obhajobě nebylo umožněno se po skončení vyšetřování seznámit se všemi pořízenými odposlechy, a to zejména mezi ním a O. P. Jejich zatajením ze strany policie došlo ke skandální manipulaci s důkazy a porušení rovnosti stran. Státní zástupce sice tyto odposlechy do spisu vložil, učinil tak ovšem až po vyslechnutí agenta, s jehož činností zatajené hovory přímo souvisí a jehož výpověď je v přímém rozporu s obsahem těchto odposlechů. Obhajobě bylo tímto postupem znemožněno dané informace agentovi předestřít a klást mu k tomuto tématu otázky. V této souvislosti odkázal na „rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1537/07“, podle něhož je smyslem §166 odst. 1 tr. ř. mj. realizace práva na obhajobu, přičemž institut prostudování spisu slouží k prověrce dodržování procesních předpisů ve vyšetřování, což lze stěží realizovat, pokud je spis po ukončení vyšetřování neúplný. Výrazného pochybení se následně dopustil i soud prvního stupně, který nejenže po zjištění existence dalších odposlechů věc nevrátil státnímu zástupci k došetření, ale dokonce zamítl návrhy na dovyslechnutí agenta. Dovolatel zdůraznil, že nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení jej uvrhl do naprosto nerovného postavení, což je v demokratické společnosti nepřijatelné. Poté se zabýval rolí svědka O. P. (osoby trestané a „policejního donašeče“) v policejní provokaci a dospěl k závěru, že ten musel být její součástí, což opět označil za skandální. Následně poukazoval na konkrétní rozpory mezi výpovědí agenta, O. P. a obsahem zmíněných odposlechů, stran kontaktů telefonických i osobních mezi agentem a jmenovaným svědkem, toho, kdo předal agentovi telefonní číslo na něho (dovolatele), či jak byla domluvena cena ve výši 30 000 Kč za nestandardní získání řidičského průkazu. 15. Na právě uvedené dovolatel navázal výhradou, že obhajobě nebylo umožněno se seznámit se záznamem telekomunikačního provozu mezi ním a agentem, při které si měl (dovolatel) říci o zmiňovaných 30 000 Kč. Dokazováním nebylo určeno, že by uvedenou částku určil právě on, neboť výpověď agenta stojí v této věci osamoceně a je v rozporu s dalšími odposlechy mezi ním (dovolatelem) na jedné straně a agentem, případně svědkem O. P.. Konstatoval proto, že policie tento telefonický hovor zatajila, což by znamenalo nejen porušení práva na soudní ochranu, nýbrž i trestněprávní odpovědnost osob, které toto způsobily. Dovolatel rovněž namítl, že přepisy odposlechů obsahovaly v rozporu se zákonem úvahy zpracovatele, a to mohlo čtenáře ovlivnit. Je nesporné, že interpretace a hodnocení odposlechů je ve výlučné pravomoci soudu a policii nepřísluší jakkoliv do textu přepisů zasahovat, natož odposlechy jednostranně hodnotit a tyto interpretace založit do trestního spisu. Popsaný postup je nezákonný. Nadto bylo obhajobě nedůvodně upřeno právo vyslechnout zpracovatele odposlechů, stejně jako výslech policistů provádějících sledování osob. Je porušení práva na spravedlivý proces není-li umožněno tyto policisty vyslechnout a ověřit tak objektivnost jimi zpracovaných důkazů, obzvláště když neexistuje důvod, aby dané osoby zůstaly utajeny. Pokud by nebylo možno ověřit objektivnost informací zpracovaných policií a jejich věrohodnost, mohla by policie rovnou psát rozsudky a nebylo by soudních řízení třeba. 16. Dovolatel závěrem shrnul, že oba nižší soudy se dopustily zásadních pochybení, když tolerovaly závažná pochybení orgánů činných v trestním řízení učiněná v přípravném řízení, resp. samy se dopustily závažných procesních vad. Důsledkem toho bylo nesprávně realizováno důkazní řízení, především tím, že nasazení agenta a důkazy jím získané měly být soudem vyloučeny, a také proto, že návrhy obhajoby na provedení důkazů byly soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnuty, resp. zcela opomenuty. 17. S ohledem na výše uvedené tento dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v napadené části zrušil a aby zrušil též vadné řízení mu předcházející, a rozhodl tak, že věc vrátí soudu prvního stupně a přikáže mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyslovil souhlas, aby o věci bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání bez nařízení jednání. 18. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obou obviněných Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce tam činný na to reagoval sdělením, že se k podaným dovoláním věcně vyjadřovat nebude. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaných dovoláních v neveřejném zasedání. 19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že obě dovolání jsou v dané věci podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustná, byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím jejich obhájců, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňují též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř. 20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 21. Obviněný I. M. zvolil jako prvý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu dovolatelova podání je zřejmé, že se rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 22. Oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). 23. Z obsahu obou podaných dovolání je zjevné, že řada vznesených námitek se s rozsahem posléze uvedeného dovolacího důvodu minula. Obviněný I. M. zaměřil svou argumentaci výhradně proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení a v návaznosti na to namítal procesní nepoužitelnost některých důkazů. Obviněný F. P. v části svého podání brojil proti hodnocení provedených důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu. Dané výhrady se tudíž primárně nedotýkaly právního posouzení skutku, ale otázek procesních, které, jak bylo uvedeno výše, není Nejvyšší soud ze zákona povinen a dokonce ani oprávněn na základě uplatněného (a rovněž jakéhokoliv jiného) dovolacího důvodu věcně přezkoumávat. 24. V této souvislosti je ovšem nutno uvést, že zásah do zjištěného skutkového stavu lze v dovolacím řízení výjimečně připustit, a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). V praxi se porušení některého ze základních práv a svobod velmi často objevuje v podobě tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Lze doplnit, že Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, kdy k tomuto jevu dochází. Jde o případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy , a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). 25. Oba dovolatelé namítali všechny tři popsané varianty nezákonného postupu soudů nebo i dalších orgánů činných v trestním řízení, jimiž měli být výrazně zkráceni na ústavně zaručených právech na spravedlivý proces, vycházejících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud se proto nejprve zaměřil na to, zda k namítaným procesním pochybením skutečně došlo, popřípadě zda tyto nabyly rozměrů extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. 26. Stěžejní námitkou obviněného I. M. bylo, že policejní orgán se vůči němu dopustil nepřípustné policejní provokace, a proto agentem opatřené důkazy nejsou procesně použitelné. Odkazoval přitom na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, včetně jeho stanoviska sp. zn. Tpjn 301/2014. V jeho I. větě je policejní provokace definována jako aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta . Ve III. větě je uvedeno, že důkaz získaný na základě policejní provokace je absolutně neúčinný v trestním řízení proti vyprovokované osobě . 27. Je vhodné zdůraznit, že ne všechny případy takových aktivit policejního orgánu považuje rozhodovací praxe českých (i mezinárodních) soudů za nedovolenou policejní provokaci, jejíž výsledky nelze v trestním řízení použít jako důkaz. Pro ilustraci lze připomenout judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), který za kritérium rozlišení mezi přípustnou tajnou policejní operací a nepřípustnou policejní provokací považuje zjištění, zda by ke spáchání trestného činu došlo i tehdy, pokud by nebylo aktivity státu (srov. rozsudek B. proti Rusku ). Podle jeho právního názoru dochází k podnícení spáchání trestného činu ze strany státní moci tehdy, pokud osoba jednající na příkaz státní moci se neomezí pouze na vyšetřování trestné činnosti v podstatě pasivním způsobem, ale vykonává na konkrétní osobu, z důvodů získání důkazů proti ní a následnému zahájení trestního řízení, takový vliv, že jej podnítí k spáchání trestného činu, k němuž by bez tohoto vlivu nedošlo. Nezbytné je rovněž zkoumat, zda vůči osobě existuje důvodné a objektivní podezření, že je do trestné činnosti zapojena, nebo má sklony k páchání trestné činnosti. Rozhodující (ve vztahu k právu na spravedlivý proces) je také okamžik, ve kterém do děje státní moc vstupuje (srov. rozsudek R. proti Litvě , případně B. proti Lotyšsku ). Ze stanovisek ESLP plyne i povinnost orgánů činných v trestním řízení prokázat, že k policejní provokaci nedošlo. 28. Obdobně k této problematice přistupuje i český Ústavní soud. Ten například v nálezu sp. zn. III. ÚS 291/03 kladl důraz na rozlišení, zda se jedná o prostředek sledující rozkrytí trestné činnosti a nikoliv prostředek policejní provokace ke spáchání trestné činnosti. Sám dovolatel citoval další nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 710/01, v němž Ústavní soud poukázal především na skutečnost, že důvodem nasazení operativně technických prostředků bylo pouhé podezření policistů, aniž by ze spisového materiálu bylo možné zjistit, jaké konkrétní okolnosti k tomuto podezření vedly, ani zde nebyl žádný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že by stěžovatel páchal nebo spáchal před kontaktem s utajovanými svědky trestnou činnost. Policisté se tedy neomezili na čistě pasivní přezkoumávání údajné trestné činnosti, ale působili na stěžovatele a spoluobviněného vlivem, který je přivedl ke spáchání trestného činu, za který byli odsouzeni. Nic nenasvědčovalo, že by stěžovatel trestný čin spáchal i bez zásahu policie. Na tomto základě proto Ústavní soud dospěl k této právní větě, kterou ve svém podání citoval dovolatel: „ Je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou pomáhaly. Je totiž nepřípustným porušením čl. 39 L istiny základních práv a svobod, pakliže jednání státních orgánů (Policie ČR) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu). Jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých nálezů, zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání, je nepřípustný. Takový postup policejních orgánů je současně i vybočením z přesně vymezených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a zároveň spravedlivý proces zaručený čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. ” 29. Také podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 552/01 jde o provokaci tehdy, pokud policie svým zákrokem do života občana v něm vyvolá úmysl spáchat trestný čin, ačkoliv předtím žádný takový úmysl neměl a na páchání provokovaného trestného činu nepomyslel. „ Konkrétně – neutrální osoba nabídne shora uvedenému občanovi úplatek z policejních peněz. Tento občan, který o přijetí úplatku nikdy ani neuvažoval, zlákán příležitostí, úplatek přijme. Vytvoření takovéto situace lze považovat za provokaci. Jestliže ale existují nepřímé důkazy, že určitá osoba bere úplatky, je vytvoření situace popsané shora pouhým opatřením přímého důkazu, nikoliv provokací. Obzvlášť u trestného činu přijímání úplatku, kde trestné jednání probíhá s největším utajením a mezi čtyřma očima, žádný přímý důkaz neexistuje. Řetězec nepřímých důkazů obvykle postačuje k důvodnému postavení pachatele před soud (ust. §176 tr. řádu), ale bývá zcela nedostatečný pro odsouzení pachatele. Je zcela nepředstavitelné, že by k obstarání přímého důkazu mohlo dojít až po sdělení obvinění. Pokud tedy jde o obstarání přímého důkazu u pachatele, který se podle všeho již několika útoků trestného činu dopustil, nejde ze strany policie o provokaci, a tedy ani o jednání odporující Listině základních práv a svobod. Ostatně Ústavní soud je toho názoru, že pracovníci justičních orgánů by měli být i vůči provokaci naprosto imunní. ” V dalším nálezu sp. zn. I. ÚS 728/01 Ústavní soud konstatoval nutnost „ rozlišovat aktivity policie v době předcházející naplňování znaků skutkové podstaty a aktivity policie v době, kdy jednání pachatele již naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, aniž by bylo toto jednání iniciováno policií “. Za nepřípustné označil „ doplňování chybějících zákonných znaků skutkové podstaty určitého trestného činu iniciativou policie .“ 30. Ve stanovisku ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, publikovaném pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud shrnul (na str. 11) právní názor Ústavního soudu, podle kterého policejní provokace jako nepřípustná metoda je aktivní činností policie směřující k podněcování určité osoby ke spáchání trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat trestní stíhání podněcované osoby, v jejímž důsledku vzbudí v osobě úmysl spáchat trestný čin, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla a na páchání provokovaného trestného činu nepomyslela. Kromě již zmíněného doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty není přípustná ani činnost policie směřující k podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu či jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace k tíži podněcované osoby. Naopak ústavně souladnými jsou postupy policie, při nichž dochází za zákonných podmínek k realizaci procesních institutů předstíraného převodu podle §158c tr. ř. a použití agenta podle §158e tr. ř., je-li obsahovou náplní její činnosti policejní kontrola. Tak tomu je tehdy, pokud: §policie předtím než začne monitorovat či kontaktovat podezíranou osobu se záměrem realizovat instituty předstíraného převodu a použití agenta má k dispozici pádný důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin, §daná informace musí být zadokumentovaná ve spisovém materiálu. 31. Nejvyšší soud prezentoval příslušnou judikaturu Ústavního soudu i ESLP natolik obsáhle proto, aby bylo bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že v této trestní věci se o žádnou nezákonnou policejní provokaci nejednalo. V prvé řadě je třeba vyzdvihnout, že v době před nasazením agenta policie existovalo již velice důvodné podezření, že obvinění I. M., R. P. i B. M. nejen, že mají v úmyslu předmětnou trestnou činnost spáchat, ale že tato již po určitou dobu probíhá. Jinými slovy řečeno, že skutková podstata v tomto případě zločinů zneužití pravomoci úřední osoby a přijetí úplatku je již jednáním obviněných naplňována, ne-li naplněna. Ostatně první poznatek o možné trestné činnosti učinil policejní orgán již dne 26. 6. 2012 , zatímco Vrchní soud v Praze rozhodnutí o povolení k použití agenta podle §158e odst. 1, 4 tr. ř. vypracoval až dne 15. 8. 2013 . Mezitím provedl policejní orgán velmi rozsáhlé vyšetřování a opatřil celou řadu důkazů, které páchání dané trestné činnosti zřetelně nasvědčovaly. Šlo např. o odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, které samy o sobě obsahují řadu náznaků probíhajícího protiprávního jednání, dále e-mailovou komunikaci či sledování osob. Právě na základě těchto důkazů byli zmínění tři obvinění usvědčeni též ze skutku pod bodem II. výroku o vině (dokonaného dne 12. 7. 2013 ), tj. „korupčního jednání“ ve vztahu k uchazeči o řidičské oprávnění skupiny C, obviněnému L. G., kdy z uvedených důkazů plyne jak minimální výše úplatku (21 000 Kč), tak nestandardní průběh zkoušky, bez realizace její praktické části. 32. Za dané situace nasazení agenta policie rozhodně neznamenalo podněcování dovolatele či dalších obviněných k trestné činnosti, kterou by bez jeho působení nespáchali. Policejní orgán vstupoval do děje až v době, kdy trestná činnost dávno probíhala a (velmi pádné) důkazy zakládající důvodné podezření byly součástí spisového materiálu a staly se podkladem pro povolení k použití agenta ze dne 15. 8. 2013. Je proto více než logické, že policejní orgán nemohl předmětné protiprávní jednání žádným způsobem vyprovokovat anebo jakkoliv doplňovat chybějící znaky některé z přisouzených skutkových podstat, stejně tak nedošlo ani k podstatnému navýšení rozsahu trestné činnosti ani u jednoho z dotčených pachatelů. Co se týče zločinu přijetí úplatku, bylo jednání obviněných R. P. a I. M. (ve formě pomoci) kvalifikováno podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a obviněného B. M. podle §331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, přičemž tyto skutkové podstaty všichni tři jmenovaní obvinění naplnili již jednáním pod bodem II. výroku o vině. Totéž platí i o právní kvalifikaci zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť obvinění R. P. a B. M. (ve formě pomoci) byli odsouzeni za celkem 33 dílčích útoků a jen jeden z nich se týkal agenta policie. 33. Lze tedy konstatovat, že účelem nasazení agenta policie bylo pouze vyšetřování a monitorování aktivit podezřelých osob a rovněž získávání přímých důkazů proti nim, neboť trestná činnost spočívající v korupčním jednání, ještě k tomu organizovaná a sofistikovaná, bývá velmi obtížně prokazatelná. V takové situaci – ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 552/01 – není rozhodné ani to, kdo prvně vyslovil „cenu“ za nestandardní získání (resp. navrácení) řidičského průkazu ve výši 30 000 Kč (srov. výše odstavec 29. tohoto usnesení), byť soudy nižších stupňů uzavřely, že tak učinil právě dovolatel I. M. Co je ovšem nutno vyzdvihnout, je jeho velice aktivní jednání se zřejmým úmyslem spáchat trestný čin (resp. další jeho dílčí útok), když v období mezi 8. 9. 2013 a 23. 9. 2013 opakovaně a bezpochyby z vlastní iniciativy kontaktoval agenta policie, domlouval se s ním na podmínkách, opakovaně v tomto směru kontaktoval svědka O. P. i obviněného R. P., jenž – aniž by sám byl v kontaktu s agentem – se o všem následně domlouval i s obviněným B. M. (srov. záznamy telekomunikačního provozu na č. l. 336 – 345 spisu). Obdobná komunikace přitom mezi obviněnými probíhala i ohledně dalších uchazečů o řidičské oprávnění před nasazením agenta policie. Ze všech shora rozebraných důvodů je proto zřejmé, že se nejednalo o policejní provokaci a že nasazení agenta proběhlo nejen v souladu s §158e tr. ř., ale též ústavně zaručenými právy obviněných na spravedlivý proces. Usvědčující důkazy pořízené policejním agentem jsou tak v tomto trestním řízení procesně použitelné. 34. Žádné porušení základních práv obviněných neshledal Nejvyšší soud ani ve způsobu výslechu agenta. I když jde o námitku vyloženě procesního charakteru, která zásadně není podřaditelná pod dovolatelem uplatněné dovolací důvody, je vhodné zdůraznit, že soud prvního stupně postupoval přesně v souladu se zákonem, konkrétně s ustanovením §102a odst. 1 písm. a) tr. ř., který stanoví povinnost vyslýchat takovou osobu jako svědka, jehož totožnost a podoba jsou utajeny. Bez utajení tak lze činit pouze ve výjimečném případě na základě §102a odst. 2 tr. ř., a to z důvodů tam uvedených. Jak již akcentoval soud prvního stupně, obvinění i jejich obhájci měli možnost agentovi klást otázky. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 6. 2016 (č. l. 2583 a násl. spisu), kde byl přítomen jak obviněný I. M., tak jeho obhájce Mgr. Jaroslav Homolka i obhájci všech ostatních obviněných je zjevné, že této možnosti obhájci bezezbytku využili. Právo na obhajobu tak zůstalo všem obviněným zachováno. Pokud dovolatel odkazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 291/03, je nutno připomenout, že ani ten v obecné rovině výpovědi utajených svědků nezapovídá, pouze vyžaduje vyšší obezřetnost při provádění takového důkazu a tzv. test proporcionality mezi ochranou svědků a omezením práva na obhajobu. Mimochodem ve zmíněné věci Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces z toho důvodu, že výpovědi utajených svědků (policistů) byly jedinými usvědčujícími důkazy a nebylo ani zřejmé, zda z jejich strany nedošlo k policejní provokaci. Taková situace však v této trestní věci rozhodně nenastala, zde o policejní provokaci prokazatelně nešlo a obvinění byli vedle toho usvědčeni řadou dalších důkazů, s nimiž je výsledek nasazení agenta a jeho výpověď v souladu. Proto nebyl žádný důvod k případnému postupu podle §102a odst. 2 tr. ř. 35. Na tomto místě je potřeba zopakovat, že Nejvyšší soud se v dovolacím řízení v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může věcně zabývat procesními námitkami jedině z hlediska toho, zda nebylo narušeno právo dovolatele na spravedlivý proces. V posuzovaném případě věnoval zvýšenou pozornost zejména problematice možné policejní provokace, avšak v daném směru žádné pochybení významné v rovině základních práv a svobod neobjevil. Také je nutno (již po několikáté) zdůraznit, že obviněný I. M. byl uznán vinným na základě celé řady vzájemně se podporujících a procesně použitelných důkazů. Skutkový stav věci byl ve vztahu k němu zjištěn tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro přijetí rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Jinak řečeno postup soudu prvního stupně (potvrzený i soudem odvolacím) vedoucí k odsouzení dovolatele byl v souladu s ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 36. Z právě uvedených důvodů nepovažuje Nejvyšší soud za nezbytné dopodrobna se zabývat dalšími procesními námitkami, které (stejně jako ty předchozí) nejsou podřaditelné pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jejich řešení by z hlediska práva na spravedlivý proces již neznamenalo žádný (a to ani nepodstatný) posun jakýmkoliv směrem. Snad jen pro větší přesvědčivost lze ve stručnosti doplnit, že vada v podobě absence záznamu odposlechů telekomunikačního provozu mezi obviněným I. M. a svědkem O. P. ve spisovém materiálu byla zhojena, když státní zástupce dne 7. 10. 2016 zmíněné přepisy do spisu vložil. Dovolatel i jeho obhájce tak měli možnost na ně reagovat a klást mu i otázky v hlavním líčení konaném dne 8. 11. 2016, při němž byl jmenovaný svědek vyslechnut. Jednalo se sice o poslední důkaz provedený těsně před závěrečnými řečmi, přičemž si nelze nepovšimnout, že i tento byl v naprosté shodě s dalšími dříve provedenými usvědčujícími důkazy. Totéž je možno konstatovat také o záznamu č. 1 o výsledku použití agenta ze dne 30. 9. 2013, který především odpovídá svědecké výpovědi agenta před soudem prvního stupně. 37. Procesně použitelných důkazů bylo tudíž dostatek pro uznání tohoto dovolatele vinným. V takovém případě, kdy skutkový stav věci byl spolehlivě zjištěn, již nebylo potřeba provádět další, obhajobou navrhované důkazy (tj. konkrétně opětovný výslech agenta a zpracovatele úředního záznamu o výsledku použití agenta, zvukový záznam prvního telefonického hovoru s agentem a ze schůzky s ním či další odposlechy). Povinností soudu ve světle judikatury Ústavního soudu (srov. jeho nález sp. zn. I. ÚS 118/09) je o jednotlivých důkazních návrzích rozhodnout a v případě nevyhovění vysvětlit, proč tak učinil. Tomu nalézací soud dostál, když na str. 33 svého rozsudku zdůvodnil zamítnutí návrhů obhajoby pro jejich nadbytečnost, což je podle Ústavního soudu jedním ze tří důvodů neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení, kdy se jedná o argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Lze proto uzavřít, že předmětné trestní řízení vadou opomenutých důkazů zatíženo nebylo. 38. Námitky procesního charakteru, a tedy mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu (srov. shora), uplatnil i druhý z dovolatelů F. P. Ten spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces v chybném hodnocení provedených důkazů a přijetí „zcela zjevně nesprávného“ skutkového závěru, že měl rakouským uchazečům o řidičské oprávnění při teoretických zkouškách radit. Poukazoval především na to, že nižší soudy vyšly z výpovědí pouhých tří svědků, zatímco dalších 11 svědků naopak jeho pomoc výslovně popřelo. Nejvyšší soud (ve shodě se soudem odvolacím) ovšem v postupu nalézacího soudu žádné – byť jen náznaky – svévolného hodnocení důkazů neshledal. 39. Je sice pravdou, že většina svědků se vyjádřila ve prospěch tohoto dovolatele, to ovšem automaticky neznamená, že právě jeho verze skutkového děje musí být pravdivá. Již ze samotné logiky věci je zřejmé, že uchazeči, kteří získali, resp. se pokusili získat řidičská oprávnění „nestandardním“ (nezákonným) způsobem, nebudou příliš ochotni před soudem o těchto skutečnostech otevřeně a pravdivě hovořit. V trestním řízení je ovšem nutno vycházet pouze z prokazatelných faktů. Tím prvním je, že svědectví S. B., M. M. a Ž. S. jsou ve všech podstatných bodech shodná, a to přesto, že prvně jmenovaná svědkyně absolvovala zkoušku v jiný termín (dne 8. 4. 2013) než oba dva další svědci (dne 18. 3. 2013). Přitom se svědkyně S. B. a svědek Ž. S. shodli například na způsobu nápovědy dovolatele pomocí prstů, anebo na tom, že o možnosti rady ze strany tlumočníka (tj. dovolatele) je ubezpečil rakouský zprostředkovatel pro autoškolu obviněného B. M., svědek M. Ü., a rovněž na tom, že tlumočník měl pomáhat i dalším uchazečům. Pokud obhajoba poukazovala na rozpory v jednotlivých (postupných) svědeckých výpovědích Ž. S., jednalo se pouze o nepodstatné odchylky způsobené větším časovým odstupem od události, které na celkovou věrohodnost jeho výpovědi neměly vliv. O obhajobou namítané „motivaci vypovídat nekorektně“ se již Nejvyšší soud zmínil a má za to, že se týká spíše jiných svědků než Ž. S. Ten navíc zkoušku rovněž úspěšně složil, avšak řidičský průkaz mu (stejně jako dalším uchazečům) nebyl vystaven, patrně z důvodu odhalení trestné činnosti obviněných. 40. Ani Nejvyšší soud nepřehlédl, že dalších 11 svědků z řad rakouských uchazečů o řidičské oprávnění shodně uvádělo, že tlumočník jim u zkoušek nijak nepomáhal. Tito svědci se vyjadřovali nejen k roli dovolatele, ale také k dalším okolnostem předmětných zkoušek a zejména období, které jim předcházelo. Téměř všichni z těchto uchazečů ve svých výpovědích tvrdili, že absolvovali určitou formu výuky (o různém počtu hodin teorie i praxe) v autoškole obviněného B. M. a po nějakou dobu se opravdu fyzicky zdržovali v České republice, někteří dokonce tvrdili, že v penzionu v L. Je ovšem zajímavé, že nikdo z nich si nevzpomněl na název dané autoškoly, nedohledal doklad o zaplacení kurzu a jméno obviněného B. M. jim nic neříkalo (někteří jej znali pouze pod jménem „G.“); část z nich prohlásila, že nezná ani M. Ü. Přitom ze záznamů telekomunikačního provozu je zcela zřejmé, že jmenovaný rakouský zprostředkovatel posílal jména a další důležité údaje těchto uchazečů jen několik dní před zkouškami obviněnému B. M., jenž dané adepty evidentně neznal a v jednom případě se kupříkladu zeptal, zda umí jezdit, či nikoliv. Den před zkouškou je obvykle M. Ü. přivezl do J. H., aby ji následující den úspěšně složili. Přinejmenším osm z těchto jedenácti svědeckých výpovědí je tedy v příkrém rozporu s uvedeným objektivním důkazem, a tím pádem nelze již nalézacímu soudu vytýkat, že je považoval za zcela nevěrohodné. Proto tento soud důvodně neuvěřil informacím v nich vyřčeným, a to včetně působení tlumočníka – dovolatele při zkoušce. Mimochodem někteří další ze zmíněných 11 svědků (S. H., C. P. H.) se podobně jako svědkyně S. B. vyjádřili v tom smyslu, že otázky byly natolik lehké, že žádnou pomoc nepotřebovali. 41. S dovolatelem se nelze ztotožnit ani v tom, že by kamerové záznamy potvrdily korektnost jeho tlumočení. Je jen možno souhlasit s jeho názorem, že tyto nebyly příliš průkazné, jelikož on i zkoušené osoby se nacházely mimo záznam a byly pouze slyšet. Z tohoto důvodu nebylo možno žádným způsobem potvrdit, avšak ani vyvrátit tvrzení svědků S. B. a Ž. S., že jim obviněný F. P. ukazoval správné odpovědi pomocí prstů. Určité nekorektnosti v jeho tlumočení jsou ovšem každopádně patrné ze zvukového podkladu těchto záznamů. Je sice pravdou, že většina otázek byla pro rakouské uchazeče skutečně lehká, takže žádnou pomoc z jeho strany v těchto případech nepotřebovali, avšak pokud přece jen odpověděli špatně, tlumočník je v rozporu s pravidly těchto zkoušek opravil a navedl je ke správné odpovědi. Jako příklad lze citovat jednu otázku z testu svědka Ž. S. (přepis na č. l. 2005 spisu): Tlumočník: „ Takže sedíte tady. Co očekáváte od toho zeleného? A) dá vám přednost, pojedete jako první, B) … ten zelený pojede jako první, C) zelený s červeným budou mít přednost a potom … (špatně slyšitelný text)“ S.: „ B “ Tlumočník: „ Ne. Ano? Ten červený má … “ S.: „ červený přednost “ Tlumočník: „ Ano. To bylo C. Co očekáváte od toho zeleného “ Právě popsané jednání obviněného nelze hodnotit jinak, než že jmenovanému uchazeči o řidičské oprávnění při testu (nepřípustně) radil. Přitom nelze přehlédnout, že šlo o uchazeče, jenž – jak sám vypověděl – česky neuměl vůbec a německy málo; přesto ale při zkušebním testu uspěl! V této souvislosti je nutno podotknout, že takových situací je na kamerových záznamech zaznamenáno více, a to i v případě uchazečů, kteří jakoukoliv pomoc tlumočníka při svých svědeckých výpovědích popřeli, např. R. H. (přepis na č. l. 2018 spisu): Tlumočník: „ Co znamená toto znamení policejního úředníka? A) stop, B) volno, C) pozor “ H.: „ B “ Tlumočník: „ Ne, to by musel držet ruku “ H.: „ hm … stop “ Tlumočník: „ To bylo A. A) je stop, B) volno, C) dávejte pozor “ Ještě zbývá dodat, že takto dovolatel tlumočil, nahlas a srozumitelně ve zkušební místnosti za přítomnosti spoluobviněných R. P. a B. M., přičemž druhý jmenovaný umí německy velice dobře. 42. Odkazem na tyto důkazy lze shrnout, že pokud soud prvního stupně za shora (ve stručnosti) popsané důkazní situace dospěl k závěru, že obviněný F. P. rakouským uchazečům pomáhal, bylo to v plném souladu s požadavky §2 odst. 5, 6 tr. ř. i s ústavně zaručenými pravidly spravedlivého procesu. Už proto Nejvyšší soud nebyl oprávněn do takto zjištěného skutkového stavu jakkoliv zasahovat, naopak byl povinen z něj bez výjimky vycházet při věcném posouzení námitek hmotněprávní povahy. 43. Dovolatel se ve svém podání rovněž neztotožnil s právním posouzením svého shora popsaného jednání jako pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož pachatelem byl obviněný R. P. jakožto zkušební komisař. Pokud konkrétně zpochybnil naplnění subjektivní stránky předmětného skutku, jde o námitku relevantně uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 44. V obecné rovině je potřeba k této námitce uvést, že pomocníkem k trestnému činu (dokonanému či pokusu) je podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil spáchání trestného činu, zejména opatření prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu . Výčet možných způsobů pomoci je zde pouze demonstrativní, pomocí tak mohou být i další varianty umožnění nebo ulehčení spáchání trestného činu, např. vytváření podmínek, aby pachatel mohl svou trestnou činnost provádět co nejúčinněji. Po subjektivní stránce je sice nutné úmyslné zavinění alespoň ve formě úmyslu nepřímého (zejména v podobě úmyslu alternativního), na druhé straně však k naplnění pojmu pomoci není třeba, aby pachatel, jemuž je pomoc poskytována, byl s pomocníkem v tomto směru domluven, resp. aby o tom vůbec věděl (srov. rozhodnutí publikované pod č.43/1952 Sb. rozh. tr.). 45. Lze předeslat, že v posuzovaném případě není pochyb o tom, že dovolatel naplnil objektivní stránku trestného činu, z jehož spáchání byl uznán vinným. Svým konáním přinejmenším usnadňoval páchání trestné činnosti spoluobviněným R. P. a B. M., když – a nutno zdůraznit, že vědomě – přispíval k nestandardnímu průběhu zkoušek o udělení řidičského oprávnění, čímž jednoznačně podporoval a dotvářel podmínky pro jejich nezákonný, organizovaný „byznys“ s řidičskými průkazy. 46. Co se týče subjektivní stránky, je situace u tohoto dovolatele poněkud složitější. Z žádných důkazů neplyne, že by měl z trestné činnosti finanční prospěch, neusvědčují jej ani záznamy z telekomunikačního provozu. Přesto však část provedených důkazů hovoří v jeho neprospěch. Především bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že rakouským uchazečům skutečně radil, ať již pomocí prstů, které znamenaly možnosti A), B) nebo C), případně i slovně. Již jen toto samo o sobě naznačuje jeho vědomé spolupůsobení při neregulérním průběhu zkoušek. Jak už bylo zmíněno, dělo se tak v přítomnosti dalších dvou obviněných – zkušebního komisaře a (německého jazyka znalého) majitele autoškoly s tím, že dovolatelova verbální nápověda nebyla nikterak skrývaná. Ostatně o možnosti nápovědy při zkušebním testu ze strany tlumočníka informoval rakouské zájemce o řidičské oprávnění spolupracovník (zprostředkovatel) obviněného B. M. M. Ü., který se s dovolatelem (údajně) vůbec neznal. Bez zajímavosti není ani svědecká výpověď agenta policie z přípravného řízení, podle které obviněný I. M. popisoval způsob, jak obviněný B. M. radí uchazečům pomocí prstů (č. 1. 474 spisu), jde tedy o shodný způsob nápovědy, který v případě dovolatele nezávisle na sobě potvrdili svědci S. B. a Ž. S. 47. Na základě těchto indicií soud prvního stupně správně dovodil, že musela existovat určitá dohoda mezi spoluobviněnými, v případě obviněného F. P. přinejmenším s obviněným B. M. Dovolatel, jakožto zralý (v době činu více než šedesátiletý), vysokoškolsky vzdělaný a jistě tedy inteligentní muž, který působil i jako soudní tlumočník a středoškolský učitel, tudíž nemohl s ohledem na své životní zkušenosti a hlavně všechny výše zdůrazněné okolnosti případu nevědět o nezákonném průběhu zkoušek, jakož i o tom že na dané „akci“ participuje více osob; musel tak být přinejmenším srozuměn (srov. §15 odst. 2 tr. zákoníku) s tím, že spolupachatelé páchají trestnou činnost; přesto se na ní vědomě podílel. Dále mu muselo být zřejmé, že k úspěšnému završení tohoto protiprávního jednání je nezbytná činnost úřední osoby – zkušebního komisaře, jednajícího v úmyslu své zákonné povinnosti porušit a způsobit tímto vážnou poruchu v činnosti orgánu státní správy (a to tak, že byly tzv. „ve velkém“ vystavovány řidičské průkazy osobám, které nesplňovaly všechna zákonem stanovená kritéria). Vzhledem k tomu, že jeho nestandardní tlumočení se konalo vždy za přítomnosti spoluobviněného R. P. (další zkušební komisař, svědek D. M., který se na trestné činnosti nepodílel, si žádného podezřelého jednání při tlumočení nevšiml), musel dovolatel zcela jistě vědět, že hlavním pachatelem předmětné trestné činnosti je právě tato úřední osoba. 48. Pokud k tomu všemu obviněný F. P. svým jednáním záměrně přispíval, naplnil po objektivní i subjektivní stránce všechny znaky zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Tento závěr lze podpořit i další judikaturou obecných soudů, která nepožaduje přímou domluvu pomocníka s pachatelem trestného činu. Rovněž postačuje, aby pomocník měl alespoň hrubou představu o trestném činu pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 485/2006), což v daném případě dovolatel nepochybně měl, dokonce musel mít určitou představu i o konkrétním způsobu spáchání, byť nemusel (přesně) vědět, jak, resp. v jaké výši spoluobviněný R. P. a další obvinění z těchto aktivit finančně profitují. 49. Dovolatel ještě ve svém podání namítal, že mu byl uložen nepřiměřený trest. Taková výhrada však nesměřuje ani do porušení práva na spravedlivý proces, ani nespadá pod dovolací podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť její podstatou je nesouhlas s druhem, popřípadě výší uloženého trestu, proti čemuž lze brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Základním faktem ovšem je, že nepřiměřenost trestu pod tento ani žádný jiný dovolací důvod nespadá, a to ani pokud soud nesprávně vyhodnotí kritéria uvedená v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uloží nepřiměřeně přísný nebo naopak mírný trest (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). 50. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl dovolání F. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. 51. Rovněž v neveřejném zasedání Nejvyšší soud odmítl také dovolání obviněného I. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Podle §265i odst. 3 tr. ř. nevyvstává v takovém případě povinnost přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Pokud tak dovolací soud výjimečně a zčásti učinil, bylo to pouze z důvodu posouzení, zda byla dodržena pravidla spravedlivého procesu ve smyslu již výše citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaného pod č. 40/2014 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 7. 2018 JUDr. Jan Bláha předseda senátu