ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1449.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1449/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2018 o dovolání obviněného I. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 61 To 325/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 33/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 2 T 33/2016, byl obviněný I. Š. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 61 To 325/2016, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněného zaplatit způsobenou škodu. Jinak tento rozsudek ponechal beze změny.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), k) tr. ř., neboť během odvolacího řízení byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání konaného o jím podaném odvolání, a výrok odvolacího soudu v napadeném usnesení nebyl úplný.
4. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný zmínil s odkazem na ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. zásadu, že bývá předvolán ten, proti němuž se vede řízení, pokud je jeho účast nezbytná (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2002, sp. zn. 3 To 709/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 38/2003). Z trestního spisu v přezkoumávané věci obviněný dovodil, že soud považoval jeho účast při veřejném zasedání za důležitou, a proto byl na formuláři předkládací zprávy vyznačen pokyn k jeho předvolání (viz č. l. 980 spisu). Jelikož předseda senátu zvolil předvolání, bylo nutné písemnost doručit obviněnému do vlastních rukou podle §64 odst. 1 písm. a) tr. ř., a nelze uplatnit tzv. fikci doručení podle §64 odst. 4 tr. ř., neboť to nedovoluje §64 odst. 5 tr. ř. Předvolání však do vlastních rukou obviněnému doručeno nebylo. To nekoresponduje ani s údaji uvedenými na samotné zásilce, na níž je psaná poznámka České pošty (doručovatele), že zásilka nebyla vyzvednuta a byla vrácena zpět odesílateli. Městskému soudu v Praze se tedy zásilka vrátila dne 22. 8. 2016. Stalo se tak patrně chybou personálu soudu, když bylo doručení řádně vykázáno, ačkoliv vrácená zásilka, která je součástí spisu, hovoří o opaku. Uvedeným postupem v rozporu s trestním řádem bylo porušeno základní právo obviněného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), protože obviněný s ohledem na složitost případu považoval za důležité se vyjádřit k celé věci i u odvolacího soudu. Protože však obviněnému nebylo předvolání k veřejnému zasedání doručeno, nemohl tohoto svého práva využít.
5. Prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný vytýkal, že odvolací soud v napadeném usnesení, jímž rozhodl ohledně výroku o náhradě škody, do výrokové části neuvedl, jakým způsobem rozhodl o zbytku napadených výroků, tedy o vině a trestu, a není tak zřejmé, zda tyto výroky byly potvrzeny a zůstávají odvolacím soudem nezměněny. Přestože je z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí zřejmé, že výrok o vině a trestu byl odvolacím soudem potvrzen, nepovažuje obviněný takové zjištění za dostačující.
6. V závěru svého dovolání obviněný z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 61 To 325/2016, v celém rozsahu a ve všech výrocích zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal, aby byla věc v případě vrácení přikázána k rozhodnutí jinému senátu Městského soudu v Praze.
7. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že po seznámení s obsahem dovolání a napadených rozhodnutí se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
III. K přípustnosti dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), k) tr. ř.
IV. K námitkám uvedeným v dovolání
a) K porušení práva na přítomnost při veřejném zasedání
9. K obviněným označenému důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., pro který je možné dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud shledal, že obviněný svými argumenty stanovené zákonné podmínky dodržel, protože v souladu s ním odvolacímu soudu vytýkal, že ve veřejném zasedání dne 13. 9. 2016 rozhodoval v jeho nepřítomnosti. Nebylo však již možné se ztotožnit s názorem obviněného, že by tomu bylo proto, že by mu nebylo řádně doručeno předvolání k veřejnému zasedání.
10. Nejprve je třeba předeslat, že ze zákonné formulace §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. plyne, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
11. Uvedený důvod dopadá na situace, kdy došlo ke zkrácení práva obviněného na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, tj. právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem vychází mimo jiné i z článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), i když v něm není výslovně zmíněno, avšak vyplývá z jeho předmětu a účelu jako celku s tím, že přítomnost obviněného u soudu má zásadní význam pro spravedlnost řízení [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 25. 3. 1998 ve věci B. proti Polsku, stížnost č. 23103/93). Osobní účast obviněného však nemá stejnou rozhodující důležitost v odvolacím řízení, které vždy neobsahuje právo na veřejné projednání věci a právo být osobně přítomen. Při posuzování této otázky je nutné brát zřetel kromě jiného na zvláštní řízení, o které se zde jedná, a způsob, jakým jsou zájmy obhajoby prezentovány a chráněny před odvolacím soudem, zejména ve světle otázek, které mají být posouzeny, a jejich důležitosti pro obviněného (srov. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1989 ve věci K. proti Rakousku, stížnost č. 9783/82). Proto skutečnost, že obviněný nebyl přítomen na jednání odvolacího soudu posuzujícího otázku viny a neviny, sama o sobě nebývá dostatečná ke konstatování porušení Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 18. 10. 2006 ve věci H. proti Itálii, stížnost č. 18114/02). Z uvedeného je tedy zřejmé, že na porušení práva obviněného na konání veřejného zasedání v rámci odvolacího řízení v jeho nepřítomnosti jsou i ve smyslu rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva kladeny „menší“ nároky, než je tomu u účasti obviněného před soudem prvního stupně při hlavním líčení, v němž je prováděno dokazování.
12. K námitkám obviněného Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že odvolací soud podle obálky připojené u č. l. 980, obviněného o konání veřejného zasedání vyrozuměl prostřednictvím vzoru č. 7a tr. ř. „vyrozumění o veřejném zasedání“ (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 31. 1. 2014, č. j. 1/2014-OD-ORG, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení). Jen pro úplnost je třeba uvést, že pokud předseda senátu vepsal pokyn na předtištěný formulář, kde je uvedeno „předvolej“, není tato formální okolnost významná pro způsob a faktický obsah zásilky, která je obviněnému v zásilce zasílána. Rozhodné je, že z příslušné části spisu vyplynulo, že předseda senátu obviněného vyrozuměl o konání veřejného zasedání, a pro ten účel využil vzor předvolání č. 7a tr. ř., který k tomu slouží.
13. Obecně přitom platí, že při veřejném zasedání přítomnost upravuje ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal. Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na projednávanou konkrétní věc toto posledně citované ustanovení nedopadá, protože obviněný se v době projednávání jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě.
14. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání (§233 odst. 1 věta první tr. ř. ), a tím dal jednoznačně najevo, že nemůže jednat v nepřítomnosti obviněného, ledaže by soud dodatečně rozhodl podle §205 odst. 2 tr. ř., podle něhož může po slyšení přítomných stran rozhodnout, zda je možno hlavní líčení, potažmo veřejné zasedání ve smyslu §238 tr. ř. provést, i když se k němu nedostavil předvolaný obviněný [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004, s. 282 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
15. Jak však z obsahu přezkoumávaného spisu (č. l. 980 a k němu připojené doklady o doručení) plyne, odvolací soud již při nařízení veřejného zasedání rozhodl o tom, že obviněného vyrozumí, jak užitím vzoru č. 7a tr. ř. (o čemž svědčí text na doručence) potvrdil. Úvahy obviněného o tom, že měl být předvolán, jsou proto jen jeho ničím nepodloženou domněnkou, neboť odvolacímu soudu v přezkoumávané věci nic nebránilo, aby obviněného jen vyrozuměl o konání veřejného zasedání [viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp zn. III. ÚS 95/04 (U 45/34 SbNU 431)], protože současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn, nikoliv předvolán.
16. Odvolací soud vyrozumění obviněnému zaslal na adresu J. (Poste restante), P., kde si obviněný naposledy převzal písemnost zaslanou mu Obvodním soudem pro Prahu 8 (viz č. l. 972). V té souvislosti je totiž nutné zdůraznit, že obviněný v průběhu trestního řízení měnil adresy, a proto v řízení před soudem prvního stupně předcházelo několik neúspěšných předvolání na adresu místa trvalého pobytu obviněného, a místa, kde se v minulosti zdržoval (č. l. 936 až 938). Soudem druhého stupně zvolená adresa pro doručení v daných souvislostech pochybnosti nevzbuzovala, a ani obviněný jí nic nevytýkal.
17. Vyrozumění o veřejném zasedání přitom soud obviněnému doručoval v obálce typu č. I. (viz č. listu 980), jako písemnost určenou k doručení do vlastních rukou, což umožňuje §64 odst. 1 písm. c) tr. ř., podle kterého se do vlastních rukou doručuje jiná písemnost [než je uvedeno v písm. a), b) citovaného odstavce], jestliže to předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí. Podle §64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát písemnosti, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout, což odpovídá postupu v projednávané věci, když byla zásilka po nezastižení adresáta uložena a připravena k vyzvednutí na poště [§64 odst. 3 písm. c) tr. ř.]. Jelikož bylo obviněnému zasláno vyrozumění (navíc obálkou typu č. I), bylo možné postupovat podle §64 odst. 4 tr. ř., v němž je zakotvena tzv. fikce doručení (srov. i §64 odst. 5 tr. ř.), podle níž, když si adresát nevyzvedne písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílateli a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce.
18. Z obsahu spisu v této věci je proto třeba zmínit, že jestliže bylo obviněnému vyrozumění o veřejném zasedání na 13. 9. 2016 zasláno na uvedenou adresu dne 8. 8. 2016, bylo postupováno tak, že když nebyl zastižen, byla mu zásilka uložena a připravena k vyzvednutí, o čemž obviněnému byla zanechána výzva, v níž bylo uvedeno i to, aby si ji vyzvedl. Protože si obviněný do dne 18. 8. 2016, jak vyplývá z podmínek shora uvedených (do deseti dnů), zásilku nevyzvedl, byla dne 19. 8. 2016 vrácena soudu. Za den doručení se tak považuje den 18. 8. 2016 jako poslední den uvedené lhůty. Pokud za těchto podmínek odvolací soud konal veřejné zasedání dne 13. 9. 2016, činil tak za splnění všech zmíněných zákonných hledisek.
19. Podle protokolu o konání veřejného zasedání je zřejmé, že se obviněný nedostavil (č. l. 989). Obhájce před zahájením veřejného zasedání předložil potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti obviněného, z níž vyplývalo, že byla vystavena dne 12. 9. 2016 bez uvedení diagnózy s kontrolou dne 19. 9. 2016, s tím, že se obviněný tímto z veřejného zasedání omlouvá.
20. K výhradě obviněného uvedené v dovolání, že lpěl osobně na své přítomnosti u veřejného zasedání, je vhodné rovněž odkázat na obsah spisu, konkrétně protokol o veřejném zasedání, podle jehož obsahu obviněný na své účasti na veřejném zasedání netrval, takové přání soudu nesdělil ani obhájce obviněného, který se veřejného zasedání účastnil (č. l. 989). Nenamítal tehdy ani porušení předpisů o doručení předvolání, resp. vyrozumění.
21. Vhodné je též poznamenat, že veřejné zasedání se konalo na podkladě odvolání obviněného, a v jeho průběhu nebylo prováděno žádné dokazování, když byl pouze přečten opis rejstříku trestů obviněného (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 33 pod č. T 972, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 23 pod č. T 517). Nebyly ani učiněny žádné návrhy na doplnění dokazování (č. l. 990). Pokud jde o zajištění práv obviněného, je třeba zmínit, že byl v průběhu hlavního líčení (č. l. 940 až 943) k věci vyslechnut a měl tedy i osobní možnost klást dotazy a aktivně se dokazování účastnit.
22. S ohledem na všechna uvedená zjištění právo obviněného vyplývající z ustanovení článku 38 odst. 2 Listiny nebylo porušeno, neboť jak již bylo výše uvedeno, obviněný se své účasti na veřejném zasedání dobrovolně vzdal, když jej odvolací soud vyrozuměl o konání veřejného zasedání vzorem č. 7a tr. ř., podle jehož textu bylo zřejmé, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti. Odvolací soud proto na základě zjištěných souvislostí neměl povinnost umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání, protože on sám na ní ani netrval, výslovně neprojevil svůj zájem zúčastnit se veřejného zasedání, resp. nevyslovil nesouhlas s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti. Pouze svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání omluvil důvody, které mu však objektivně nebránily v účasti na něm [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003 (uveřejněné pod č. NS 26/2004-T 621 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), či nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05 (N 37/40 SbNU 311), ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08 (N 156/54 SbNU 27)]. Bylo též dbáno i na dodržení dalšího práva obviněného, být před soudem alespoň jednou slyšen při zaručení jeho práva na obhajobu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 884/09 ze dne 3. 9. 2009 (N 195/54 SbNU 403), nálezy sp. zn. II. ÚS 648/05 ze dne 15. 2. 2006 (N 37/40 SbNU 311) či II. ÚS 2152/08 (N 156/54 SbNU 27), nález ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 536/2014].
23. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal námitky obviněného ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nedůvodnými.
b) K námitce podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
24. Jestliže obviněný v dovolání vytýkal usnesení odvolacího soudu, že v něm chybí výrok o tom, jak odvolací soud rozhodl o jím podaném odvolání v části brojící proti výroku o vině a trestu, protože se omezil jen na rozhodnutí ohledně výroku o náhradě škody, aniž by jakkoli své závěry o vině a trestu v tomto výroku vyjádřil, v čemž spatřoval důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nebylo ani této námitce možné přisvědčit.
25. Chybějícím výrokem ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. V případě výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody bude neúplným výrokem o trestu, jestliže soud nerozhodne o způsobu jeho výkonu podle §56 tr. zákoníku, apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173 až 3174).
26. K námitkám obviněného je v dané souvislosti třeba připomenout, že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu pro přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, 2 tr. ř. a §256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok a případně učiní výrok nový, aniž by dále rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Zásadně platí, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá. To znamená, že co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně. Odvolání je totiž z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje ke konkrétnímu obviněnému [k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002 (uveřejněné pod č. T 417 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, roč. 2002)]. Z těchto důvodů, když odvolací soud považoval za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodl tak, že zrušil jen tento výrok, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě není rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle §256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002 (uveřejněné pod č. T 531 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23, roč. 2003)].
27. Jen pro úplnost Nejvyšší soud zcela nad rámec závěru o nedůvodnosti uvedené námitky obviněného zmiňuje, že v přezkoumávané věci se o takový případ nejedná, protože odvolací soud o vině a trestu své rozhodnutí vyjádřil i ve výroku přezkoumávaného usnesení, v němž uvedl, že „Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn“.
28. Pokud obviněný uvedenou výhradu v dovolání vznesl, bylo to za situace, kdy tato část výroku, ač byla vyhlášena, nebyla omylem do písemného vyhotovení usnesení uvedena (č. l. 989 až 990). V souladu s vyhlášeným usnesením je i odůvodnění, v němž odvolací soud vysvětluje, proč nepřisvědčil odvolacím námitkám obviněného a nezasahoval do výroků o vině a trestu učiněných soudem prvního stupně (srov. strany 3 až 6 usnesení odvolacího soudu).
29. Nejvyšší soud, který zjistil uvedenou vadu v písemném vyhotovení přezkoumávaného usnesení již při svém prvním posouzení všech formálních náležitostí dovolání, věc původně zaslal soudu prvního stupně zpět přípisem pod sp. zn. 8 Tdo 1007/2017 ze dne 6. 9. 2017 (č. l. 1105), s požadavkem, aby odvolací soud zřejmou písařskou vadu spočívající v nesouladném znění ústního vyhlášení usnesení s jeho písemnou verzí, napravil. To se také stalo a odvolací soud zmíněné formální pochybení zhojil postupem §131 tr. ř. (ve smyslu §138 tr. ř.) usnesením ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 61 To 325/2016, které bylo stranám následně rozesláno a nabylo právní moci dne 14. 10. 2017 (č. l. 1107 a 1107 verte). Uvedený zjevný písařský nedostatek byl tímto postupem zcela souladným s procesními podmínkami, jež zákon k jeho nápravě upravuje, odstraněn, čímž je zřejmé, že dovolací námitka podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. i z tohoto hlediska postrádá na významu.
V. Závěr
30. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání posouzené jako celek bylo nedůvodné, protože napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že přezkoumávaná rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 1. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu