ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1458.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1458/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2018 o dovolání obviněného D. P. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 14 To 119/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 T 88/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 5 T 88/2017, uznal obviněného D. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
dne 5. 11. 2016 kolem 1.00 – 2.00 hodin v XY, okres XY, na ulici XY před disco XY, fyzicky napadl J. K., narozeného XY, a to opakovanými údery pěstí do obličeje, po prvním z nichž poškozený upadl na odstavené jízdní kolo, a následně na zem, načež další údery směřoval obviněný již do ležícího poškozeného, a způsobil mu tak oděrky na obličeji a krku, podkožní krevní výron v oblasti levé očnice, podspojivkový krevní výron levého oka, zlomeninu spodiny a vnitřní stěny levé očnice se zakrvácením čelistní dutiny a předních sklípků čichové kosti a přední luxaci (vymknutí) levého ramene, čili těžké zranění s obvyklou dobou léčení kolem 8 – 10 týdnů.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a jednak jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce třiceti měsíců. Dále mu podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil přiměřenou povinnost podle svých sil během zkušební doby nahradit škodu trestným činem způsobenou. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit škodu následujícím poškozeným v dále uvedených částkách: poškozenému J. K., nar. XY, trvale bytem XY, částku 38 463 Kč s úrokem z prodlení z této částky od právní moci tohoto rozsudku až do zaplacení, jehož výše odpovídá ročně výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 % bodů, a poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, IČ 47114321, částku 19 732 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. soud dále odkázal poškozeného J. K., gen. shora, se zbytkem jím uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 14 To 119/2018, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Roberta Plicky dovolání, přičemž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vyslovil názor, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V dalším textu svého podání dovolatel s odkazem na své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jednak poukázal na nevěrohodnost svědků, na jejichž výpovědích nalézací soud založil svůj rozsudek, dále upozornil na nesrovnalosti v údajném časovém sledu a popisu údajného skutku, zejména pokud šlo o přítomnost jízdního kola na místě údajného trestného činu, a rovněž vytkl soudu prvního stupně, že zcela ignoroval jakékoliv důkazy svědčící v jeho prospěch, a to včetně jeho výpovědi jako osoby bezúhonné, a výpovědí svědků nacházejících se v dané době na předmětném místě, jejichž pověst je v kontrastu s pověstí osob, kterým soudy obou stupňů uvěřily. Konkrétně zdůraznil, že ve výpovědích poškozeného, jenž navíc byl v době údajného incidentu v podnapilém stavu, což jeho výpověď jistě ovlivnilo, se vyskytují nesrovnalosti a účelové změny až lži; současně zmínil i to, že poškozený je osobou v minulosti trestanou, což sice nečiní jeho výpověď automaticky nevěrohodnou, avšak tato skutečnost přinejmenším jeho věrohodnost snižuje. Obdobně namítl, že ani svědkyně T. V. (přítelkyně poškozeného) nebyla ve své výpovědi konzistentní, v průběhu trestního řízení výpověď měnila a prokazatelně i lhala. Ke klíčovému svědku P. K., na jehož tvrzení v podstatě celý rozsudek soudu prvního stupně „stál“, uvedl, že je osobou v minulosti opakovaně trestanou, a tudíž poměrně nevěrohodnou, přičemž v době údajného incidentu byl navíc též v podnapilém stavu. Ve vztahu k těmto skutečnostem pak postavil do protikladu okolnost, že on je osobou žijící řádným životem – do nabytí právní moci rozsudku soudu prvního stupně v dané věci bez záznamu v trestním rejstříku – a studentem vysoké školy s tím, že se nedopouští žádného protiprávního ani jinak nevhodného jednání; o jeho řádném životě svědčí i fakt, že ačkoli se necítí být vinen předmětným trestným jednáním a je osobou bez stálých příjmů, má zájem plnit soudně stanovenou povinnost náhrady škody poškozeným a za tímto účelem neprodleně po pravomocném skončení věci kontaktoval poškozené a smluvil si s nimi splácení náhrady škody, a tyto splátky od září roku 2018 řádně plní. V této souvislosti poukázal na to, že rovněž další svědci vypovídající v jeho prospěch – T. V., L. Š., N. L., P. S., M. P., Š. P. a N. V.– jsou osobami bez trestní minulosti, studenty žijícími řádným životem. Podivil se proto nad tím, že jejich výpovědi oba soudy nepovažovaly (na rozdíl od výpovědí svědků v jeho neprospěch, když tito svědci jsou osobami s trestní minulostí a prokazatelně lhali, účelově zkreslovali fakta, a nadto byli pod silným vlivem alkoholu) za věrohodné, a nad tím, kde v těchto shledaly rozpory, když veškeré případné rozpory jsou zcela marginální (z důvodu ovlivnění alkoholem a časového odstupu, když shodné faktory v případě výpovědí svědků v jeho neprospěch hodnotily zcela opačně).
6. Dále se obviněný zaměřil na znalecký posudek zpracovaný znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který popisuje pouze povahu zranění poškozeného (vykloubení ramene), nikoliv příčinu ani přesný čas či pachatele jeho vzniku. Zdůraznil, že znalec nebyl schopen jednoznačně určit, kde, kdy ani kým bylo vykloubení způsobeno, a tudíž se jednalo pouze o nepodložené dohady a spekulace, ke kterým se soudy obou stupňů uchýlily ve zřejmé důkazní nouzi. Námitky vznesl i k údajnému časovému sledu událostí, které souvisely s údajným trestným jednáním, jak jej uvádí soud prvního stupně a potvrzuje ho soud druhého stupně, s tím, že tento neodpovídá kamerovým záznamům ani výpovědím svědků. Poukázal rovněž na to, že nebylo vůbec prokázáno, že zranění poškozeného vzniklo právě pádem na jízdní kolo, stejně jako nebylo prokázáno, že se na předmětném místě a dané době vůbec nějaké jízdní kolo nacházelo. K tomu upozornil na skutečnost, že kamerový záznam sice nezachycuje rozhodnou dobu, avšak zachycuje dobu předcházející údajnému trestnému jednání o dvě minuty až o jednu hodinu a dvě minuty, a je na něm vidět, že kdosi odváží jediné jízdní kolo na předmětném místě se nacházející. Z uvedeného dovodil, že závěr, že v době mezi první a druhou hodinou ranní daného dne přijel před disco XY někdo další na jízdním kole, toto zde odstavil a na ně pak poškozený následkem úderu upadl, sice není vyloučený, avšak ani nijak prokázaný, čili by byl opět pouhou spekulací.
7. Dovolatel poukázal i na to, že odvolacímu soudu navrhl provedení dalších důkazů, a to výslechu svědka P. T. a přehrání kamerového záznamu, avšak tento soud odmítl zmíněné důkazy provést s odkazem na to, že již byly provedeny v předchozím řízení procesně správně, a tudíž jejich provedení z důvodu neúčelnosti není nutné. Vyslovil názor, že soud druhého stupně mohl a měl důkazy provedené nalézacím soudem provést znovu a zaměřit se zejména na odstranění rozporů ve výpovědích svědků učiněných v jeho neprospěch. Jestliže odvolací soud dále považoval hodnocení důkazů soudem prvního stupně za logické, vyjádřil v tomto směru pochybnost s tím, že mu není známo, na čem by se měla taková logika zakládat. Tvrdil naopak, že v posuzovaném případě neexistuje jediný přímý důkaz, jenž by ho usvědčoval, a byl přesvědčen, že údajné nepřímé důkazy jsou nevěrohodné, rozcházející se a neprůkazné; za této situace pak dovodil, že odvolací soud vzal závěry soudu prvního stupně za své proto, že to pro něj bylo snadnější a pohodlnější, neboť se tak nemusel podrobněji zabývat jím předloženou argumentací. V této souvislosti zdůraznil i to, že soud druhého stupně jeho odvolacím argumentům v rozsahu osmi stran věnoval pouze dva odstavce odůvodnění svého rozhodnutí, tedy zhruba půl strany; takový jeho postup označil za postup v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a základními zásadami trestního práva, zejména se zásadou zjištění skutkového stavu věci a zásadou vyhledávací podle §2 odst. 5 tr. ř. a dále klíčovou zásadou presumpce neviny a na ni navazující zásadou in dubio pro reo zakotvenou v §2 odst. 2 tr. ř.
8. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 14 To 119/2018, včetně vadného řízení mu předcházejícího, a přikázal soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. s odkazem na §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ] poukázala předně na to, že obsahem dovolání obviněného jsou výlučně námitky, které směřují toliko proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Takové námitky však nejsou způsobilé být právně relevantně uplatněny nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným jiným ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání.
10. Nad rámec uvedeného konstatování státní zástupkyně vyslovila názor, že soudy obou stupňů při hodnocení důkazů žádným způsobem nepochybily. Soud prvního stupně za situace, kdy proti sobě stály výpovědi poškozeného J. K. a svědka P. K. (potažmo svědkyně T. V.) na jedné straně a obviněného a jeho kamarádů a spolužáků na straně druhé, jasně vyložil, proč považoval za věrohodnější výpovědi svědčící pro verzi poškozeného, když tyto výpovědi jsou v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, zejména že danému incidentu předcházelo napadení svědka L. H., a současně odpovídají znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Zdeňka Šenkýře, který potvrdil mechanismus poranění levého oka poškozeného s tím, že nejvhodnějším předmětem ke způsobení zranění tohoto typu je pěst. Pokud tedy svědci vypovídající ve prospěch obviněného tvrdili, že žádný incident předmětnou noc nezaregistrovali, je evidentní, že toto jejich tvrzení se nezakládá na pravdě. O účasti obviněného na incidentu, ve kterém nějakou roli sehrálo i jízdní kolo, svědčí i výpověď řidiče taxi – svědka P. T., který vezl domů jak poškozeného, jenž nesl stopy po incidentu, tak následně i obviněného a jeho kamaráda, kteří se v taxíku o nějakém incidentu bavili. Soudy se za popsaných okolností potom přiklonily k výpovědím svědčícím ve prospěch verze poškozeného (byť si byly dobře vědomy minulosti poškozeného i svědka P. K., stejně jako okolnosti, že většina účastníků či svědků incidentu byla pod vlivem alkoholu), když z objektivních okolností vyplývá, že k popsaným incidentům došlo a výpovědi ve prospěch obviněného negující jakékoli fyzické potyčky předmětného večera vyznívají nevěrohodně. Dodala, že soudy též zdůvodnily, jak hodnotily důkaz v podobě kamerového záznamu z místa činu, který inkriminovanou dobu a napadení poškozeného nezaznamenal, a nelze z něj tedy dovozovat obviněným požadované skutečnosti. Přisvědčila pak odvolacímu soudu i v tom, že za tohoto stavu dokazování neměl ani on důvod jakékoli další dokazování provádět.
11. Státní zástupkyně závěrem shrnula, že dovolání obviněného, přestože formálně deklaruje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, a současně, aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
12. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 30. 11. 2018). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
15. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
16. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
17. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
18. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný uplatnil dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
19. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež podřadil pod uvedený dovolací důvod, směřovaly výhradně proti úplnosti provedeného dokazování (vytkl odvolacímu soudu, že znovu neprovedl jím navržené důkazy, a to výslech svědka P. T. a přehrání kamerového záznamu z předmětného místa), způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (namítl, že soudy zcela ignorovaly jakékoliv důkazy svědčící v jeho prospěch a naopak uvěřily těm důkazům, resp. svědkům, kteří vypovídali v jeho neprospěch, přestože tito účelově zkreslovali fakta a dokonce prokazatelně lhali a nadto byli pod silným vlivem alkoholu; konkrétně s poukazem jednak na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a dále zejména na svou výpověď a výpovědi svědků T. V., L. Š., N. L., P. S., M. P., Š. P. a N. V., svých spolužáků a kamarádů, a jak zdůraznil, osob bezúhonných, žijících řádným životem, kteří vypovídali v jeho prospěch, vyjádřil přesvědčení, že v dané věci neexistuje jediný přímý důkaz jej usvědčující, a tvrdil, že údajné nepřímé důkazy jsou nevěrohodné, účelově měněné až lživé a navíc vzájemně si odporující, a tudíž neprůkazné, přičemž za takové označil výpovědi jak poškozeného a jeho přítelkyně – svědkyně T. V., tak klíčového svědka P. K. s tím, že v případě poškozeného a svědka P. K. dovodil snížení jejich věrohodnosti i ze skutečnosti, že jde o osoby s trestní minulostí) a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily. Současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů a předkládal vlastní verzi skutkového děje spočívající v tvrzení, že se daného protiprávního jednání nedopustil. Vzhledem k jím tvrzeným skutečnostem a pochybení soudů obou stupňů měl za to, že v dané věci odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces a též základní zásady trestního práva, zejména zásadu zjištění skutkového stavu věci a zásadu vyhledávací podle §2 odst. 5 tr. ř. a dále zásadu presumpce neviny a na ni navazující zásadu in dubio pro reo zakotvenou v §2 odst. 2 tr. ř.
20. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
21. Jestliže přitom dovolatel odvolacímu soudu vytýkal, že postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
22. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
23. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud (ve shodě s výstižným vyjádřením státní zástupkyně) v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů (zejména výpovědí obviněného, poškozeného a svědků, a rovněž znaleckého posudku a kamerového záznamu) učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného (srov. zejména strany 6 až 10 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení, přičemž i on se řádně zabýval obhajobou obviněného a dostatečně odůvodnil, proč neshledal nezbytným provést znovu důkazy jím navržené, resp. z jakého důvodu jejich provedení shledal zcela nadbytečným (srov. jeho strany 5 a 6).
24. Rovněž Nejvyšší soud nemá, co by v tomto směru mohl oběma soudům nižších instancí vytknout. Naopak (stejně jako státní zástupkyně, na jejíž přiléhavou argumentaci v tomto ohledu lze již z důvodu procesní ekonomie odkázat) se s nimi plně ztotožnil v hodnocení provedených důkazů, které nevykazovalo žádné prvky svévole, nijak nevybočilo z pravidel formální logiky, a tím ani z rámce ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Výsledná skutková zjištění pak odpovídala zákonným požadavkům uvedeným v §2 odst. 5 tr. ř. Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud neměl důvod pro zásah do zjištěného skutkového stavu a naopak jím byl při svém rozhodování vázán, a námitkami směřujícími do provedeného dokazování se již proto dále nezabýval.
25. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
26. Pokud by pak výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
27. Pro úplnost je vhodné dodat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
28. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu