ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1485.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1485/2017-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2018 o dovolání obviněného R. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 7 To 190/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 26/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný R. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. 2 T 26/2016, uznán vinným, že
dne 24. 5. 2015 v době kolem 14:30 hodin v P. v ulici O. před domem na frekventovaném místě v blízkosti cyklostezky v rámci služebního zákroku strážníka Městské policie Prostějov bezdůvodně postřelil třemi výstřely ze své služební zbraně psa rasy německý ovčák jménem Uras Anrebri, nar. 21. 2. 2012, tetovací číslo 06752, který následkům střelných zranění přibližně po 15 minutách podlehl, přičemž při použití zbraně jednal v rozporu s ustanovením §20 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii; majiteli psa M. H. způsobil škodu ve výši nejméně 93 600 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jednak jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost nahradit poškozenému M. H., bytem P., A. S., (dále jen „poškozený“), škodu ve výši 93 600 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal jmenovaného poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný, státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněného do výroku o vině i trestu) a poškozený odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 7 To 190/2017, tak, že
I. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání poškozeného M. H. zrušil ve výroku o náhradě škody, jímž byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §259 odst. 2 tr. ř. za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce doplnil tak, že obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či funkce, při jejichž výkonu je nutné nošení zbraně a v zákazu držení a nošení všech střelných zbraní, a to na dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného M. H., bytem P., A. S., s jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Michala Bortela proti němu podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž namítl, že soudy obou stupňů vyvodily z provedeného dokazování nesprávné hmotněprávní závěry, když jednak zcela pominuly hodnocení odborného vyjádření podaného radou pplk. Mgr. Alešem Zídkou, dále nehodnotily rozpory a pochybnosti ve výpovědích poškozeného a svědků, a též nerespektovaly všechny zásady trestního řízení.
5. V podrobnostech dovolatel rozvedl, že oba soudy nižších instancí se nikterak nezabývaly závěry odborného vyjádření rady pplk. Mgr. Aleše Zídky, jež zcela jasně hovoří v jeho prospěch, když jeho jednání hodnotí jako jednání v podmínkách krajní nouze, tj. v podmínkách ustanovení §28 tr. zákoníku a plně v souladu s ustanovením §20 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“); tímto postupem oba soudy porušily ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a současně i jeho právo na spravedlivý proces. Vyslovil názor, že vzhledem k tomu, že soudy odmítly aplikovat ustanovení §28 tr. zákoníku upravující krajní nouzi jako okolnost vylučující protiprávnost činu, pak daný skutek nesprávně právně posoudily. V této souvislosti rovněž soudům vytkl, že zcela odhlédly od faktu, že věrohodnost poškozeného a jemu spřízněných svědků (manželky, svědka M. S.) je snížena jednak příbuzenskými, a dále sousedskými vztahy, a také tím, že poškozený sám zmařil objasnění všech skutkových okolností, a to řádné vyšetření způsobu úmrtí svého psa tím, že využil chyby policie, která tělo psa nezajistila, a nechal jej na blíže neurčeném místě zpopelnit. Za této situace nebylo zcela bezpečně vyvráceno, že poškozený psa nepustil sám s cílem vyprovokovat celou událost, a oba soudy měly aplikovat zásadu in dubio pro reo; pokud by totiž tělo psa bylo ohledáno, mohly být zjištěny skutečnosti, které by svědčily ve prospěch verze předestřené obviněným.
6. V dalším textu svého podání se obviněný zaměřil na tzv. ostatní pochybnosti a v tomto směru poukázal jednak na rozpory ve výpovědi poškozeného (zde namítl, že tvrzení poškozeného o nejméně pěti výstřelech strážníků a o tom, že pes se k zasahujícím strážníkům nepřiblížil na více než tři metry, byla vyvrácena ostatními provedenými důkazy), a dále na výpovědi jednotlivých svědků. K výpovědi svědka M. S. uvedl, že tento během telefonického hovoru s dispečinkem PČR mohl po určitou dobu předmětné události sledovat, a pokud by viděl útěk poškozeného, případně vyběhnutí psa ke strážníkům, nepochybně by na to v tomto hovoru nějakým způsobem reagoval, což se však nestalo. Jestliže svědkyně M. H. vypověděla, že na psa střílel strážník v postavení čelem proti jejímu domu, pak je takové její tvrzení v rozporu s výpověďmi ostatních svědků, z nichž plyne, že v tomto postavení byl strážník J. P. Pochybnosti vyjádřil i ohledně výpovědi svědkyně L. M., jež uvedla, že z terasy viděla na ulici dva policisty, ačkoli z obrazového záznamu pořízeného jejím synem, byť zachycuje pouze část incidentu, je zřejmé, že výhled z terasy na místo události je značně omezený, přičemž navíc na něm ani nejsou vidět žádné osoby, tím méně samotní strážníci. Co se týče dalších rozporů mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi a ostatními provedenými důkazy, odkázal na obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
7. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 888/14 k problematice extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy s tím, že v něm obsažené závěry dopadají právě na posuzovaný případ, a vyjádřil přesvědčení, že závěr soudů obou stupňů je zcela nespravedlivý, neboť nemůže jít k jeho tíži, že policie nezajistila tělo psa poškozeného, z jehož zkoumání by bylo možné dovodit zásadní závěry ohledně míst průstřelu těla, a takto získaná zjištění konfrontovat s jednotlivými svědeckými výpověďmi. Opakovaně zde rovněž označil za neomluvitelné, že žádný z rozhodujících soudů nevěnoval jedinou větu hodnocení zásadního důkazu svědčícího v jeho prospěch, a to odborného vyjádření rady pplk. Mgr. Aleše Zídky.
8. Z výše uvedených důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání uvedl, že obviněný prostřednictvím svých námitek prakticky nevytýká nesoulad soudy učiněných skutkových zjištění a zákonných znaků přečinů, jimiž byl uznán vinným. Jestliže totiž formálně vznáší výhrady proti tomu, že na jeho trestní věc nebylo aplikováno ustanovení §28 tr. zákoníku o krajní nouzi, jeho námitky nevycházejí ze skutkových zjištění vymezených v soudních rozhodnutích.
10. Státní zástupce poukázal na to, že podle skutkových zjištění rozvedených na straně 13 rozhodnutí nalézacího soudu pes v kritickou dobu strážníky městské policie ani jiné osoby nijak neohrožoval, neskákal na ně, dokonce na ně ani neštěkal či nevrčel, tj. neohrožoval životy nebo zdraví lidí a nebyl agresivní vůči jiným zvířatům. Vyslovil názor, že v posuzovaném případě tedy nelze hovořit o existenci „nebezpečí přímo hrozícího zájmu chráněnému trestním zákonem, a nebyla tudíž splněna základní podmínka pro aplikaci ustanovení trestního zákoníku o krajní nouzi. Argumentace dovolatele je založena výlučně na tom, že na základě vlastního hodnocení důkazů odmítá skutková zjištění učiněná soudy, nicméně vlastní jasně zformulovanou verzi, mimo vyložené spekulace o tom, že poškozený celou situaci záměrně vyprovokoval vypuštěním psa, nepředkládá. Shrnul, že námitky obviněného jsou tedy primárně skutkového charakteru a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
11. Vzhledem k tomu, že obviněný učinil součástí svých výhrad námitku existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, který v obecné rovině může odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění, státní zástupce uvedl, že v tomto směru dovolatel pouze zpochybňuje věrohodnost všech svědeckých výpovědí, které nevyznívaly v jeho prospěch, a domáhá se toho, aby tyto výpovědi byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. K jím namítanému nehodnocenému důkazu, a to odbornému vyjádření Policejní akademie ČR, konstatoval, že tento skutečně není v rámci hodnotících úvah soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí, a to ani v rámci reprodukce obsahu provedených důkazů vůbec zmíněno, ačkoliv takový důkaz byl v průběhu trestního stíhání opatřen a u hlavního líčení proveden. Vyslovil názor, že v tomto konkrétním případě však nejde o takovou vadu, která by znamenala porušení práva obviněného na spravedlivý proces, neboť smyslem odborného vyjádření (stejně jako znaleckého posudku) je objasnění takových skutečností, jež vyžaduje odborných znalostí, kterými orgány činné v trestním řízení nedisponují (např. znalosti z medicíny, techniky, účetnictví apod.). Ovšem posouzení, zda obviněný jednal za podmínek krajní nouze nebo jiné okolnosti vylučující protiprávnost, je otázkou právní, jejíž posouzení přísluší výlučně orgánům činným v trestním řízení, nikoli znalci či zpracovateli odborného vyjádření; jestliže zpracovatel odborného vyjádření rada pplk. Mgr. Aleš Zídka hodnotil jednání dovolatele jako jednání v podmínkách krajní nouze, pak činil závěry, které mu naprosto nepříslušely, a šlo o závěry pro rozhodování soudu nepoužitelné. Státní zástupce proto uzavřel, že pokud soudy v odůvodnění svých rozhodnutí takovýto nepoužitelný důkaz výslovně nezmínily, nemohl tím být v žádném případě založen extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Stejně tak tento rozpor nemůže být založen ani na skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení nezajistily provedení ohledání a případně pitvu mrtvého psa. Neprovedení tohoto důkazu mělo za následek, že jednání obviněného nebylo možno posoudit též jako trestný čin týrání zvířat podle §302 tr. zákoníku; stěží by však tento důkaz mohl přinést poznatky o chování psa před tím, než byl zastřelen.
12. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce dospěl k závěru, že námitky dovolatele, pokud je vůbec lze alespoň zčásti podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod, jsou zjevně nedůvodné, a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 21. 11. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
17. V tomto ohledu většina námitek, jež obviněný uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohla obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (tak tomu bylo tehdy, pokud poukazoval na rozpory ve výpovědích poškozeného a svědků M. S., M. H. a L. M., zpochybňoval věrohodnost poškozeného a vůči němu přízněných svědků z důvodu příbuzenských či sousedských vztahů, a dále jestliže vyjádřil přesvědčení, že provedenými důkazy nebylo zcela bezpečně vyvráceno, že poškozený psa nepustil úmyslně sám s cílem vyprovokovat celou situaci, přičemž vytkl orgánům činným v přípravném řízení, že nezajistily tělo psa pro provedení ohledání a případně pitvy, a dovozoval, že pokud by se takového pochybení nedopustily, mohly být zjištěny skutečnosti nepochybně svědčící o tom, zda se skutek stal podle jeho verze, nebo verze poškozeného). Prostřednictvím uvedených výhrad a na základě vlastního hodnocení důkazů se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na ně (tedy až sekundárně) dospěl k závěru o nesprávném právním posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
18. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že neaplikovaly zásadu in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
19. K výhradě obviněného, že soudy obou stupňů nikterak nehodnotily ve věci důležitý důkaz, resp. vůbec se nezabývaly závěry odborného vyjádření rady pplk. Mgr. Aleše Zídky k posouzení správnosti jeho postupu a otázky, zda jednal v podmínkách krajní nouze, z čehož dovozoval porušení §2 odst. 6 tr. ř. a jeho práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud uvádí, že i takovou výhradou brojil proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Pokud zmíněný důkaz považoval za tzv. opomenutý důkaz a z tohoto důvodu (a rovněž s ohledem na výše uvedená pochybení a vady týkající se skutkových zjištění) uplatnil námitku, že v dané věci je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, pak je třeba uvést následující.
20. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
21. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud (ve shodě s přiléhavým vyjádřením státního zástupce) v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného (srov. zejména strany 12 až 15 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku (srov. zejména jeho strany 5 až 7), přičemž výslovně uvedl, že „neshledal v hodnocení důkazů soudem I. stupně nějakou logickou chybu, ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a jejich následným zhodnocením (viz str. 7, závěr prvního odstavce jeho rozsudku).
22. Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit (obdobně, jak to učinil i státní zástupce), že pokud soudy ve svých rozhodnutích předmětné odborné vyjádření jako důkaz nehodnotily, nemohl tento postup založit extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Posouzení otázky, zda obviněný v daném případě jednal v krajní nouzi – jakožto otázky vyloženě právní – totiž nepříslušelo zpracovateli vyjádření, nýbrž soudu. Oba soudy nižších instancí se přitom této otázce, na níž spočívala obhajoba obviněného po celou dobu trestního řízení, podrobně věnovaly a svoje závěry v tomto směru, jak bude ještě rozvedeno níže, pečlivě a přesvědčivě odůvodnily.
23. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
24. Zásadní námitkou, na níž obviněný postavil svou dovolací argumentaci (a obhajobu v celém trestním řízení), byla jeho výhrada, že jednal v krajní nouzi a plně v souladu s ustanovením §20 zákona o obecní policii, a soudy obou stupňů tím, že odmítly aplikovat ustanovení §28 tr. zákoníku, daný skutek nesprávně právně posoudily. Takovou výhradu lze se značnou mírou tolerance (při jejím uplatnění totiž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů ohledně chování psa, poškozeného a svého jednání, a tvrdil skutečnosti jiné) považovat za relevantně uplatněnou s tím, že jejím prostřednictvím vytkl rozhodnutím obou soudů nižších instancí, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
25. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedené výhrady dovolatele jsou zjevně neopodstatněné.
26. Podle §28 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Krajní nouzí se označuje takový stav, kdy je možné chránit zájem, který chrání trestní zákoník, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Při krajní nouzi se odvrací nebezpečí :
a) které hrozí zájmům chráněným trestním zákoníkem,
b) které hrozí přímo,
c) které nelze za daných okolností odvrátit jinak a
d) které ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen snášet.
Nebezpečí , které někdo při krajní nouzi odvrací, je stav hrozící poruchou některému zájmu chráněnému trestním zákoníkem. Nebezpečí může být způsobeno přírodní silou (např. povodní či bleskem), člověkem (např. řidičem při dopravní nehodě), zvířetem (např. psem), věcí (např. poruchou strojního zařízení) i jiným způsobem (např. epidemií nakažlivé choroby). Nebezpečí musí hrozit zájmu chráněnému trestním zákonem, konkrétně zájmu na ochraně života, zdraví, svobody, osobnosti člověka, jeho soukromí, lidské důstojnosti, cti majetku apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 389 a 390).
27. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní posouzení jednání obviněného oběma soudy nižších instancí jako jednání protiprávního, a nikoli jako jednání v krajní nouzi, a právní kvalifikace daného skutku jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací (a rovněž státní zástupce ve svém výstižném vyjádření), je správná a zákonná.
28. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (srov. zejména strany 12 až 15 rozsudku soudu prvního stupně a strany 5 až 7 rozsudku soudu druhého stupně), a z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný (zkráceně) dne 24. 5. 2015 v době kolem 14:30 hodin v P. … v rámci služebního zákroku strážníka Městské policie Prostějov bezdůvodně postřelil třemi výstřely ze své služební zbraně psa rasy německý ovčák jménem Uras Anrebri, … který následkům střelných zranění přibližně po 15 minutách podlehl, přičemž při použití zbraně jednal v rozporu s ustanovením §20 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii ; majiteli psa M. H. způsobil škodu ve výši nejméně 93 600 Kč.
29. Jak vyplývá z obsahu spisu a soudy učiněných skutkových zjištění, v posuzovaném případě žádné nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, které by způsobil pes poškozeného svým nebezpečným chováním, nehrozilo, tedy nebyla dána základní podmínka pro aplikaci ustanovení §28 tr. zákoníku. Jak se podává z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, „pokud se týká obhajoby obviněného v tom směru, že se toliko bránil psovi, toto nebylo prokázáno. Soud zde poukazuje na výpověď svědků poškozeného H. S., M., H. i D., z nichž žádný útok ze strany psa dovodit nelze. Výpovědi těchto svědků jsou ve vzájemném souladu, větší rozpory mezi nimi nejsou … k výpovědi svědkyně H., manželky poškozeného, soud uvádí, že i ji hodnotí jako věrohodnou, zjevně byla svědkem zastřelení jejich psa … v podstatných bodech pro posouzení, zda obviněný byl psem ohrožován, a zda tedy jednal v krajní nouzi, či nikoli, je i její výpověď v souladu s výpovědí dalších svědků. Že pes na strážníky městské policie neskákal, nevrčel, neohrožoval je, je v souladu s výpověďmi svědků M. a D., u nichž bližší vztah k procesním stranám zjištěn nebyl … svědci H., H., M., D. i S. shodně uvedli, že pes neútočil, neštěkal, nevrčel … závěr o chování psa v tom směru, že neohrožoval obviněného ani svědka P., nejevil známky, že by se chystal zaútočit, podporuje i zpráva o výcviku psa a na ni navazující posudek znalce Bc. Beníška, neboť z nich vyplývá, že pes měl složenou zkoušku ovladatelnosti BH, jednalo se o psa neagresivního, poslušného, vycvičeného. Ve světle těchto důkazů se jeví nevěrohodná obhajoba obviněného a výpověď svědka P., že se již v první fázi při řešení sporu u pole za halou pes projevoval agresivně … obviněný nejednal v krajní nouzi, neboť mu od psa akutní nebezpečí při použití zbraně nehrozilo. I pokud by mu hrozilo, použití zbraně by bylo nepřiměřené, neboť měl méně invazivní dostatečné prostředky, aby nebezpečí odvrátil, a to pepřový sprej …“ (viz strana 13 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž odvolací soud nepřisvědčil stanovisku obhajoby, že obviněný na psa střílel v krajní nouzi ve smyslu §28 odst. 1 tr. zákoníku a na straně 6 svého rozsudku uvedl, že obviněný „při použití zbraně jednal v rozporu s ustanovením §20 zákona o obecní policii … ve světle zjištěných skutečností … nemohou obstát námitky obviněného uvedené v podaném odvolání, jelikož všechny ve věci provedené důkazy vylučují u nalézacího soudu i v odvolacím řízení jím použitou verzi o tom, že střelba ze služební pistole jím vedená vůči psovi poškozeného H. byla nezbytná. V souvislosti s tím totiž nelze pominout navzájem shodné (kromě výpovědi druhého strážníka J. P.) a obviněného zcela usvědčující důkazy stanovující nerozhodné a nikoli útočné chování psa před prvním výstřelem (na nikoho neútočil, byl zmatený, přebíhal od jednoho strážníka k druhému). Nastalá situace jistě byla vypjatá, avšak pokud se obviněný domnívá, že neměl jinou možnost, než psa zneškodnit jeho usmrcením, pak s tímto jeho stanoviskem se ani odvolací osud neztotožnil … přitom z výpovědi svědků vyplývá, že chování psa nebylo nijak agresivní, aby nepoužitím střelné zbraně obviněným vůči němu došlo k nebezpečí z prodlení…“ .
30. S ohledem na výše rozvedené skutečnosti je zřejmé, že obhajoba obviněného, že psa zastřelil jednaje v krajní nouzi, neobstojí. Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožnil s názorem obou soudů nižších instancí, že zákonné podmínky jednání v krajní nouzi nebyly splněny, a tudíž právní kvalifikaci zjištěného jednání obviněného, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, nelze ničeho vytknout.
31. Pro úplnost je vhodné dodat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je v převážné míře opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
32. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu