ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.41.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 41/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2018 o dovolání obviněného I. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 1 To 42/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 2/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný I. P. byl (spolu s dalšími spoluobviněnými R. K., a T. L.) rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 50 T 2/2017, uznán vinným, že
dne 09. 01. 2016 v době okolo 23:15 hodin, v O. – M. na ulici M., na zastávce MHD „K.“, ve směru do centra O., přistoupil nejprve obžalovaný T. L. a obžalovaný I. P. k poškozenému P. S., který na trolejbusové zastávce čekal společně s L. K. na příjezd trolejbusu, nabízeli jim ke koupi drogy, a zároveň se jich dotazovali, zda u sebe mají mobilní telefony, peníze nebo hodinky, kdy obžalovaný T. L. požadoval se slovy „ty máš hodinky, ukaž“ po poškozeném P. S., aby sundal své hodinky, které měl na levé ruce, což poškozený P. S. odmítl, proto po něm obžalovaný T. L. opětovně požadoval, aby si hodinky sundal, přičemž stupňoval svou agresivitu, vulgárně poškozenému nadával, provokoval jej, opakovaně uchopil poškozeného P. S. za levou ruku, na níž měl hodinky, a snažil se mu hodinky oběma rukama strhnout z ruky násilím, což se mu pro aktivní odpor poškozeného nepodařilo, neboť poškozený vysmekl svou ruku ze sevření, následně obžalovaný I. P. při tomto jednání obžalovaného T. L. máchal kolem sebe rukama, oba obžalovaní pokřikovali na poškozeného, že „již zmlátili jiné lidi“, a že „mohou být rádi, že žijí“, zároveň mu obžalovaný I. P. řekl, že „by je rozšlapal, jako nic“, poté k poškozenému P. S. přistoupil obžalovaný R. K., kterému obžalovaný T. L. sdělil, že poškozený má hodinky, nechce je ukázat, a nechce mu je dát do ruky, načež obžalovaný R. K. k poškozenému přistoupil a beze slov jej silně uchopil ze jeho levou ruku, kterou se poškozený snažil vysmeknout, když se mu to podařilo, zasunul si obě ruce do kapes u kalhot, avšak obžalovaný R. K. mu znovu silou levou ruku vytrhl z kapsy kalhot, přitom jej držel jednou rukou za levou ruku a druhou rukou se snažil rozepnout hodinky a z ruky mu je strhnout, což se mu nedařilo, proto poškozenému hodinky ze zápěstí ruky strhnul silou, přitom roztrhnul řemínek hodinek a poškozeného zároveň poškrábal na zápěstí levé ruky, kdy obžalovaný I. P. přitom rozepnul svou bundu, v níž poškozený zpozoroval čepel nože, uschovaného ve vnitřní části bundy obžalovaného, což poškozený pochopil jako hrozbu, aby se nadále nebránil, kdy obžalovaný R. K. strhnul poškozenému z levého zápěstí pánské náramkové hodinky zn. Casio G-Shock, modré barvy, a poté z místa všichni tři obžalovaní odešli, přičemž následně byli nedaleko místa činu všichni tři obžalovaní zadrženi hlídkou Policie ČR – OHS, kdy tímto jednáním způsobili poškozenému P. S. škodu odcizením hodinek ve výši 1.900 Kč a dále oděrku na zápěstí levé ruky a podlitiny na levé ruce, pro které vyhledal lékařské ošetření, u poškozeného se však v této souvislosti rozvinula posttraumatická stresová porucha jako závažná, déletrvající porucha zdraví s omezením v běžném způsobu života po dobu více než šesti měsíců s nutností užívání psychofarmak, s přítomností psychických potíží, zejména afektů úzkosti, poruch spánku, pozornosti, nadměrných úlekových reakcí, sociální odtažitosti, podezíravosti a nedůvěry.
2. Takto popsané jednání všech tří obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a uložil každému z nich podle §173 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon je zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněnému I. P. vedle toho uložil podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku i trest propadnutí věci – skládacího nože (tzv. motýlek). Poškozeného P. S. odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak obvinění I. P. a R. K., tak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě (ten tak učinil v neprospěch všech tří obviněných a domáhal se uložení přísnějších trestů). Vrchní soud v Olomouci rozhodl o podaných dovoláních rozsudkem ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 1 To 42/2017, tak, že v bodě I. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestech u všech obviněných. V bodě II. rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložil každému z obviněných trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon je zařadil podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, a obviněnému I. P. vedle toho uložil podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku i trest propadnutí věci – skládacího nože (tzv. motýlek). V bodě III. vyslovil, že v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn, a v bodě IV. odvolání obviněných I. P. a R. K. podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný I. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jany Kudrnové, Ph.D., proti němu podal dovolání, v jehož úvodu v bodě I. uvedl, že „ Uvedený rozsudek napadá … do výroku o vině a do výroku o trestu, a to z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení .“ Přestože výslovně necitoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze pochybovat o tom (už s ohledem na uvedené slovní vyjádření), že právě ten měl na mysli.
5. Dovolatel v další části svého poměrně obsáhlého podání zopakoval, že svou vinu od počátku trestního řízení popírá a tvrdí, že na místě činu nebyl. Následně s poukazem na některé z provedených důkazů, které měly svědčit v jeho prospěch, polemizoval se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně a se skutkovými zjištěními, která tento soud učinil. Soudům obou nižších stupňů rovněž vytkl, že neprovedly některé z jím navržených důkazů, které bezdůvodně shledaly nadbytečnými (kamerové záznamy z monitorovacího systému z lokality M., konkrétně z kamery na místě činu). Výhrady vznesl také k údajně nestandardnímu postupu operativních složek zasahujících na místě činu a provádějících zadržení, který označil za neodstranitelnou vadu trestního řízení. Ve vazbě na to se vyjádřil k institutu rekognice ve smyslu §104b tr. ř. a postup policejních orgánů bezprostředně po oznámení incidentu poškozeným označil za v podstatě rekognici „in natura“, provedenou však bez splnění zákonných podmínek.
6. V samém závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
7. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce u něho činný (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k němu uvedl, že výhrady obviněného stojí mimo rámec uplatněného (i jakéhokoli jiného) dovolacího důvodu a přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu samy o sobě založit nemohou. Obsahem dovolání je totiž výlučně jen polemika s provedenými důkazy, jejich hodnocením, a se skutkovými zjištěními, která poté nalézací soud učinil. Zásah Nejvyššího soudu by byl v tomto směru důvodným pouze tehdy, pokud by se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s principy spravedlivého procesu. Uvedeným nedostatkem však rozsudky soudů rozhodně zatíženy nejsou. Krajský soud v Ostravě totiž věnoval dokazování náležitou pozornost a provedl je v dostatečném rozsahu. Veškeré důkazy hodnotil řádně, striktně podle zásad §2 odst. 6 tr. ř., v souladu s jejich obsahem a bez známek jakékoli deformace. Odsuzující rozsudek pak logicky a srozumitelně odůvodnil. Taktéž Vrchní soud v Olomouci podaná odvolání řádně přezkoumal, vyjádřil se k jejich výhradám, přičemž rovněž on ve svém rozsudku přiléhavě zdůvodnil, proč bylo namístě odvolání obviněného zamítnout a naopak z podnětu odvolání státního zástupce trest zpřísnit.
8. K výhradě obviněného, že nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování, státní zástupce uvedl, že soudy toto své stanovisko náležitě osvětlily a řádně rozvedly, proč považují doplnění dokazování o další důkazy za nadbytečné. Bylo tomu tak proto, že všechny podstatné a pro rozhodnutí věci významné skutečnosti byly objasněny na podkladě důkazů zbylých, a učiněná skutková zjištění byla shledána úplnými a správnými.
9. Vyjádřil-li obviněný pochybnosti k otázce ztotožnění pachatelů, pak státní zástupce jednak připomněl, že takovou výhradu uplatnil již ve dříve podaném odvolání, jednak odkázal na argumentaci odvolacího soudu na straně 9 odůvodnění jeho rozsudku. Všichni pachatelé (tedy i dovolatel) nebyli ztotožněni prostřednictvím rekognice, nýbrž bezprostředně po činu, když poškozený P. S. a svědek L. K. přivolali Policii ČR, policistům vylíčili, co se stalo, a především popsali vzezření pachatelů a jejich oděv (mimo jiné uvedli i to, že jeden z pachatelů měl nůž), přičemž další z policejních hlídek zanedlouho dovolatele a rovněž zbylé dva spolupachatele odpovídající popisu pachatelů zadržela a poškozený P. S. a svědek L. K. je již tehdy jako pachatele identifikovali. Právě u dovolatele byl nalezen nůž, o kterém se zmiňoval poškozený P. S., další z pachatelů (R. K.) pak odhodil hodinky, kterých se na poškozeném zmocnil. Státní zástupce skutečnost, že posléze v průběhu trestního řízení nebyla prováděna rekognice ve smyslu §104b tr. ř., za nedostatek nepovažoval, neboť o pachatelství dovolatele (jakož i dalších dvou spolupachatelů) nebylo pochyb. Je tomu tak tím spíše, že spoluobviněný T. L. nejprve v přípravném řízení popsal události z velké části obdobně jako poškozený P. S. a svědek L. K. (přestože do jisté míry zlehčoval svou a dovolatelovu roli) a svědci L. N. a K. G. tvrzení obviněného R. K. o jejich účasti na incidentu striktně vyloučili.
10. V samém závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v dané věci je podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. S výhradou výše uvedenou (srov. shora odst. 4.) v zásadě splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v něm není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
14. Z obsahu podaného dovolání je ovšem zřejmé, že obviněným uplatněné námitky jsou právě charakteru procesního a skutkového, takže pod citovaný dovolací důvod v zásadě nespadají (posouzení přesvědčivosti a důvěryhodnosti svědecké výpovědi je výhradní pravomocí nalézacího soudu). Krajský soud v Ostravě totiž věnoval dokazování náležitou pozornost a provedl je v dostatečném rozsahu. Veškeré důkazy hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a bez známek jakékoli deformace. Odsuzující rozsudek pak logicky a srozumitelně odůvodnil (srov. jeho strany 13 až 15). Obdobně postupoval i Vrchní soud v Olomouci, který podaná odvolání řádně přezkoumal, vyjádřil se k jejich výhradám a v odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho strany 8 až 10) přiléhavě vysvětlil, proč bylo namístě odvolání obviněného (i dalších spoluobviněných) zamítnout. V uvedených pasážích svého rozhodnutí se odvolací soud přesvědčivě vypořádal i s námitkami obviněného, které se vztahovaly jak k úplnosti provedeného dokazování, tak k otázce ztotožnění pachatelů. Jelikož Nejvyšší soud se v tomto směru s odvolacím soudem i s názorem státního zástupce (srov. shora odstavec 9.) plně ztotožnil, lze na jejich výstižnou argumentaci (už z důvodu procesní ekonomie) odkázat a pouze akcentovat, že námitku vztahující se k otázce ztotožnění pachatelů obviněný uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku (odvolání), a odvolací soud se s ní náležitě vypořádal (srov. stranu 9 odůvodnění jeho rozsudku). Stačí proto jen zopakovat, že všichni pachatelé (tedy i dovolatel) nebyli ztotožněni prostřednictvím rekognice, nýbrž bezprostředně po činu. Poškozený P. S. a svědek L. K. totiž přivolali Policii ČR a policistům vylíčili nejen to, co se jim přihodilo, ale zejména popsali vzezření pachatelů a jejich oděv (mimo jiné uvedli i to, že jeden z pachatelů měl nůž). Na základě toho se další z policejních hlídek podařilo zanedlouho dovolatele a také zbylé dva spolupachatele odpovídající popisu pachatelů zadržet. Již tehdy je poškozený P. S. a svědek L. K. jako pachatele identifikovali. Přitom právě u dovolatele byl nalezen nůž, o kterém se zmiňoval poškozený P. S., a další z pachatelů (R. K.) odhodil hodinky, kterých se předtím na poškozeném zmocnil. Za této situace nelze považovat za nedostatek či vadu řízení, že posléze v průběhu trestního řízení nebyla prováděna rekognice ve smyslu §104b tr. ř., neboť o pachatelství dovolatele (jakož i dalších dvou spolupachatelů) neměly orgány činné v trestním řízení pochyb. Bylo tomu tak už proto, že spoluobviněný T. L. nejprve v přípravném řízení popsal události z podstatné části naprosto podobně jako poškozený P. S. a svědek L. K. (třebaže se snažil poněkud zlehčovat svou a dovolatelovu roli na celé události).
15. Jedinou výjimkou, opravňující Nejvyšší soud k případnému zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, by byla existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, resp. následným právním posouzením skutku, což by ve svém důsledku znamenalo porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu (k tomu viz například nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Pochybení tohoto druhu ale Nejvyšší soud neshledal. Naopak se plně ztotožnil se soudy nižších instancí v hodnocení provedených důkazů, zejména svědecké výpovědi poškozeného P. S. jako věrohodné a souladné s dalšími provedenými důkazy. Hodnocení těchto důkazů nevykazovalo žádné prvky svévole, nijak nevybočilo z pravidel formální logiky, a tím ani z rámce ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Výsledná skutková zjištění pak odpovídala zákonným požadavkům uvedeným §2 odst. 5 tr. ř. Proto se Nejvyšší soud ani nemohl přiklonit k námitce dovolatele stran neprovedení důkazu opatřením kamerového záznamu, který oba nižší soudy správně zhodnotily jako nadbytečný. Lze tedy shrnout, že dovolací soud neměl důvod pro zásah do zjištěného skutkového stavu. Naopak jím byl při svém rozhodování vázán a námitkami směřujícími do provedeného dokazování se již dále nezabýval.
16. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotněprávních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Rovněž námitky vad procesních jsou z hlediska daného dovolacího důvodu irelevantní.
17. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu