ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.522.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 522/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2018 o dovolání obviněného R. E. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 67 To 392/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 2/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. E. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný R. E. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 1 T 2/2017, uznán vinným, že
dne 8. 6. 2016 v době kolem 01:35 hod. v P., na chodníku u křižovatky ulic P. a V O. u zastávky MHD po předchozí slovní rozepři, která byla vyvolána tím, že poškozený F. Š. napomenul skupinu lidí, která dělala na ulici hluk, kdy jeden z této skupiny, konkrétně M. B. odhodil na ulici skleněnou láhev, která se rozbila, slovní rozepře přešla ve fyzické napadení, když D. K. skateboardem odstrčil M. B, na to reagoval obviněný R. E. a rukou sevřenou v pěst udeřil poškozeného K. do obličeje tak, že upadl na zem a na krátkou dobu ztratil vědomí, poškozený F. Š., který se snažil se zvoláním: „Policie“ zabránit dalšímu útoku na poškozeného K., přičemž byl minimálně jedním úderem ze strany obviněného rukou sevřenou v pěst udeřen do oblasti obličeje, a tak sražen k zemi, čímž obviněný poškozenému Š. způsobil zranění, zlomeniny nosních kůstek s mírným posunem úlomků a výrazným otokem měkkých tkání nosu, proniknutím vzduchu do podkoží v okolí nosu a krvácení z nosu, tržně zhmožděnou povrchovou ránu nosu délky asi 0,4 cm a otok očních víček, kdy tato poranění si vyžádala odborné lékařské ošetření ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady a omezila poškozeného Š. v obvyklém způsobu života po dobu dvou týdnů, poškozený K. utrpěl zranění, dvojitou tržně zhmožděnou ránu na hřbetu nosu délky asi 2 cm, drobné tržně zhmožděné rány na čele délky do 1 cm, tříštivé zlomeniny nosních kůstek, pukliny přední stěny levé čelní dutiny zasahující na horní okraj očnice s proniknutím vzduchu do levé očnice, pukliny zadní stěny čelní zevně zasahující do stropu očnice a vnitřně zasahující ke kosti čichové, krvácení do levé čelistní a levé čelní dutiny, oděrky vpravo na čele, na levém uchu, na zádech, na levém boku a na obou horních končetinách a lehký otřes mozku, kdy tato poranění si vyžádala odborné lékařské ošetření ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady a omezila poškozeného K. v obvyklém způsobu života po dobu 2 – 3 týdnů, kdy poranění obou poškozených mají charakter ublížení na zdraví.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a jednak jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu současně uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil nemajetkovou újmu trestným činem způsobenou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozenému D. K., nemajetkovou újmu ve výši 35 976 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 67 To 392/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Davida Vostárka proti němu podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Nesprávnost právního posouzení dovolatel spatřoval konkrétně v nesprávném právním posouzení otázky nutné obrany ve smyslu ustanovení §29 tr. zákoníku a nesprávném výkladu právních pojmů „nutná obrana“ a „obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku“, kdy odvolací soud dospěl k výkladu, který je v rozporu s konstantní judikaturou (na niž odkázal již ve svém odvolání). Za chybné označil rovněž posouzení jednání (útoku) poškozeného D. K., se kterým byla jeho nutná obrana v přímé příčinné souvislosti. Současně vytkl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávné aplikaci principu in dubio pro reo a představuje i porušení základního práva na spravedlivý proces.
6. Obviněný s poukazem na konstatování odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí týkající se jednání poškozeného D. K. vyjádřil přesvědčení, že uvedený soud posoudil situaci na místě nelogicky a nepřesně, když jednání jmenovaného poškozeného hodnotil jako „odstrčení, resp. strčení“ neboť z videozáznamu je zřejmé, že se jednalo o intenzivní útok tohoto poškozeného na svědka M. B., tento vložil do úderu skateboardem veškerou energii (větší nebyl schopen vyvinout s ohledem na svou intoxikaci alkoholem a marihuanou), v důsledku čehož svědek M. B. zavrávoral vzad a jen stěží se udržel na nohou, přičemž v případě, že by upadl, mohl se s velkou mírou pravděpodobnosti udeřit hlavou o zem s velmi vážnými až fatálními následky. V návaznosti na tyto skutečnosti zdůraznil, že nevhodným, neočekávaným, neadekvátním a především nevyprovokovaným byl především útok poškozeného D. K., nikoliv jeho zcela přirozená reakce. Vzhledem k tomu, že odvolací soud konstatoval, že útok ze strany tohoto poškozeného se týkal osoby svědka M. B., vyslovil názor, že za takové situace se jednalo o krajní nouzi, kdy odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, a to pokračování, případně i eskalaci útoku poškozeného D. K., přičemž toto nebezpečí za daných okolností nebylo možno odvrátit jinak a způsobený následek, tj. zranění poškozeného nebylo závažnější než to, které hrozilo svědku M. B. Dále namítl, že soudy obou stupňů nevnímaly správně ani souslednost událostí, kdy na útok poškozeného D. K. přímo navazoval jeho úder a bezprostředně na něj útok poškozeného F. Š., kterému se opět pouze bránil; k tvrzení odvolacího soudu, jenž zcela ignoroval skutečnost, že skateboard jednoznačně zdůraznil intenzitu fyzického zásahu a byl poškozeným D. K. použit jako zbraň, že situace se dala řešit jinak, poukázal na stres z verbální agrese poškozeného F. Š. a nevyprovokovaného útoku poškozeného D. K., kteří oba navíc nad ním měli zjevnou fyzickou převahu, a tedy i z tohoto důvodu pociťoval silné obavy z fyzické újmy u sebe, svědka M. B. a též přítomných svědkyň. Doplnil i to, že též samotní poškození vnímali jednání poškozeného D. K. jako útok, neboť jeho existenci popírali až do doby, než byla prokázána videozáznamem, a až na základě toho změnili své výpovědi.
7. V navazujícím textu svého podání dovolatel vytkl soudům obou stupňů, že zcela ignorovaly další faktické rozpory vyplývající z tvrzení obou výše jmenovaných poškozených, kdy se jednalo jednak o tvrzení poškozeného D. K. o údajném „obklíčení“ poškozeného F. Š. jím a svědkem M. B., neboť z videozáznamu je zřejmé, že takový popis situace je zcela nesprávný, a dále o tvrzení poškozeného F. Š. o tom, že obdržel dvacet úderů do obličeje, když toto bylo s jistotou vyvráceno především závěry znaleckého posudku a výpovědí znalce o jednom úderu ze strany obviněného do obličejové části hlavy tohoto poškozeného; soudy rovněž ignorovaly fakt, že podle lékařských zpráv měl poškozený D. K. v krvi 1,84 promile alkoholu, a současně byl intoxikován marihuanou. Za zcela nereálné považoval hodnocení rozporů závěrů znaleckého zkoumání s výpověďmi všech zúčastněných osob soudy obou stupňů, kdy tyto osoby potvrdily, že poškozený D. K. obdržel jednu jedinou ránu, přičemž znalec trval na svém závěru o mnohačetných úderech, z čehož pak dovodil, že buď tento poškozený musel být zbit již před příjezdem tramvají, nebo že všechny přítomné osoby vypovídaly nepravdivě, anebo jeho zranění musela být způsobena pádem na fasádu domu. Byl rovněž přesvědčen, že skutečnost, že vyvinul určitou sílu, nemůže být v jakémkoli zjevném příčinném vztahu k jeho úmyslu; vzhledem k překotnému vývoji celé události nelze totiž předpokládat, že by se byl rozmýšlel, kam poškozené udeřit, a směřování úderu do obličeje bylo zcela logicky spíše reakcí na obavy z fyzické převahy poškozených a reflexním jednáním, kdy první úder byl prokazatelně reakcí na nevyprovokovanou agresi poškozeného D. K. a druhý úder pak reakcí na navazující agresi poškozeného F. Š.
8. Obviněný vyjádřil nesouhlas rovněž s právním posouzením jeho jednání též jako trestného činu výtržnictví, přičemž v tomto směru vytkl soudům obou stupňů, že celou událost nesprávně zhodnotily po hmotněprávní stránce, když došlo zcela zjevně k tomu, že jednak poškozený D. K. první napadl svědka M. B. a jednak poškozený F. Š. se napadení dopustil taktéž, neboť na něj zaútočil v okamžiku, kdy jeho obrana již netrvala a ani bezprostředně nehrozila pokračováním. Vyslovil názor, že vzhledem k těmto skutečnostem měli být stíháni pro trestný čin výtržnictví především oba jmenovaní poškození a nikoli on jakožto ten, který pouze reagoval na napadení z jejich strany, a tudíž nenapadl jiného, jak soudy chybně hmotněprávně posoudily.
9. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl, nebo aby podle §265m tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem, jímž jej zprostí viny.
10. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém podrobném vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení a obsahu dovolání obviněného předně konstatoval, že uplatněnému “hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu odpovídají námitky obviněného pouze se značnou mírou benevolence. Poukázal na to, že jeho podstatné výhrady směřující k aplikaci ustanovení §29 tr. zákoníku o nutné obraně jsou totiž primárně budovány na jeho vlastních skutkových závěrech, podle kterých byl v pozici obránce, když prvotním úročníkem měl být poškozený David Kamínek. Zdůraznil, že soudy se však na podkladě provedeného dokazování k této skutkové verzi nepřiklonily, když dospěly k závěru, že jednání jmenovaného poškozeného spočívající v odstrčení svědka M. B. skateboardem nepředstavovalo útok na zájem chráněný trestním zákonem, tj. trestněprávně relevantní útok, k jehož odvrácení by byl obviněný ve smyslu výše citovaného zákonného ustanovení oprávněn; za této situace pak postrádají jakékoli opodstatnění úvahy o tom, zda obrana proti takovému „non-útoku“ byla přiměřená, nepřiměřená, či zcela zjevně nepřiměřená. K obviněným nastíněné úvaze o jeho jednání za podmínek krajní nouze uvedl, že ani v tomto směru se s ním nelze ztotožnit, neboť oproti jednání v nutné obraně je krajní nouze vystavěna na principu subsidiarity, tj. nejde o krajní nouzi v případě, pokud nebezpečí bylo možno za daných okolností odvrátit jinak. V této souvislosti zdůraznil jednak, že obviněný svou úvahu, že by v daném případě nebylo možno (jím tvrzené) nebezpečí odvrátit jinak, argumentačně nijak nepodložil, a zaměřil se toliko na tvrzenou proporcionalitu mezi hrozícím následkem a následkem, který způsobil, a dále zejména to, že i zde nelze ze skutkových zjištění soudů dovodit existenci konkrétního nebezpečí přímo hrozícího zájmu chráněnému trestním zákonem, tzn. ani v případě úvah o existenci krajní nouze nejsou v posuzovaném případě dány její základní předpoklady.
11. K výhradám obviněného pod body 9 až 11 jeho dovolání státní zástupce uvedl, že tyto obsahově představují výhradně vlastní hodnocení provedených důkazů a jako takové neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti poukázal rovněž na to, že v dané věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, když naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.), a zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily s tím, že pečlivě přihlížely ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.). K obviněným namítaným dílčím nepřesnostem ve výpovědích poškozených zdůraznil, že oba soudy se obsahem jejich výpovědí zabývaly dostatečně a dílčí rozpory v nich a ve výpovědích dalších svědků zejména soud prvního stupně náležitě vyhodnotil ve prospěch obviněného, tj. zcela v souladu se stěžejní zásadou trestního řízení in dubio pro reo. Jestliže obviněný dále poukázal na rozpor mezi závěry znaleckého posudku ohledně počtu úderů, jde též o výhradu, kterou se již zabývaly soudy obou stupňů, přičemž jde jen o zdánlivý rozpor, neboť ze skutkových zjištění vyplývá, že poškozený D. K. byl ze strany obviněného napaden minimálně jedním úderem, což nevylučuje odborné zjištění znalce, že úderů bylo více; obviněným předestřenou možnost vzniku části poranění tohoto poškozeného v dřívější době pak označil za ryzí spekulaci nemající oporu v provedených důkazech, a hypotetickou možnost, že by část jeho poranění vznikla v důsledku jeho pádu na zem, považoval za irelevantní, neboť i v tomto případě by bylo možno hovořit o zavinění obviněného ve vztahu k takovému následku a nepřerušené příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a nastalým následkem.
12. Ve vztahu k námitkám obviněného týkajícím se posouzení subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, státní zástupce odkázal na přiléhavé odůvodnění soudu prvního stupně v odstavci 9 jeho rozsudku a ztotožnil se s názorem, že na úmysl obviněného lze usuzovat z prokázaného mechanismu útoku pěstí vůči hlavě obou poškozených, přičemž takové jednání zcela zjevně svědčí minimálně o srozumění obviněného s tím, že tak může poškozeným způsobit újmu na zdraví odpovídající ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku; rovněž příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a nastalým následkem byla bez zřejmých pochybností prokázána, když zjištěná poranění utrpěli poškození právě a pouze v důsledku útoku obviněného.
13. Za zcela bezpředmětné pak státní zástupce považoval úvahy obviněného o možné trestní odpovědnosti samotných poškozených pro přečin výtržnictví s tím, že prvotní příčinou vzniku konfliktu, který následně přerostl v napadení poškozených, bylo nevhodné a veřejný pořádek narušující jednání obviněného a jeho přátel, a jednání poškozených bylo až následnou reakcí na předchozí rušení veřejného pořádku mimo jiné ze strany svědka M. B. ze skupiny přátel obviněného. K námitce obviněného vyjádřené v odstavci 16 jeho dovolání spočívající v prostém nesouhlasu s dílčí pasáží odůvodnění rozhodnutí obou soudů uvedl, že ji nedoprovodil žádnou relevantní argumentací, a tato tak obsahově naráží na meze dovolacích námitek ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. Pokud obviněný v odstavci 18 svého dovolání odkazoval na svou odvolací argumentaci, považoval takovou námitku za uplatněnou nekorektně. Konečně k obviněným zdůrazňovaným subjektivním obavám z agresivního jednání poškozeného D. K. poukázal jednak na to, že soudy obou stupňů se touto výhradou podrobně zabývaly, a dále na to, že obviněný ji nemístně odůvodnil ryze spekulativními úvahami o možném ovlivnění poškozeného D. K. omamnými a psychotropními látkami, ačkoli takové ovlivnění zjištěno nebylo a sám poškozený je popřel.
14. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce vyslovil názor, že rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci není zatíženo vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto nemůže být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
15. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 17. 5. 2018). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
18. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
19. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
20. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
21. Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
22. V tomto ohledu značná část námitek, jež obviněný ve svém dovolání uplatnil, nemohla z hlediska citovaného dovolacího důvodu obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (tak tomu bylo tehdy, pokud namítal, že soudy neposoudily správně sled daných událostí, že odvolací soud na podkladě videozáznamu hodnotil nelogicky a nepřesně útok poškozeného D. K. jako „odstrčení, resp. strčení“, když naopak z tohoto důkazu je zřejmé, že se jednalo o intenzivní útok jmenovaného poškozeného na svědka M. B. a tento vložil do úderu skateboardem s ohledem na svou intoxikaci alkoholem a marihuanou veškerou možnou energii, a dále jestliže vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů ignorovaly nejen změnu ve výpovědích obou poškozených, ale i další faktické rozpory z nich vyplývající, kdy se jednalo jednak o tvrzení D. K. o údajném obklíčení poškozeného F. Š. a jednak o tvrzení tohoto poškozeného o počtu úderů, které měl obdržet, stejně jako ignorovaly fakt, že podle lékařských zpráv měl poškozený D. K. v krvi 1,84 promile alkoholu a byl intoxikován marihuanou, a také pokud vytkl oběma soudům, že chybně hodnotily i rozpory znaleckého posudku s výpověďmi všech zúčastněných osob) a vůči správnosti skutkových zjištění, která na podkladě provedeného dokazování učinily. Současně předkládal vlastní verzi skutkového děje spočívající na tvrzení, že poté, co byl svědek M. B. neočekávaně, neadekvátně a aniž by jej jakkoli vyprovokoval, napaden poškozeným D. K., který na něj zaútočil s velkou intenzitou a za použití skateboardu jako zbraně, ve snaze tohoto bránit a předejít dalšímu pokračování a eskalaci tohoto útoku a současně z důvodu silných obav z fyzické újmy ve vztahu k sobě, jmenovanému svědkovi a dalším přítomným svědkyním v důsledku agresivního jednání poškozeného D. K., reagoval prvním úderem vůči tomuto poškozenému, a následně druhým úderem, jímž opět jen reagoval a bránil se navazující agresi poškozeného F. Š. Na podkladě těchto svých tvrzení pak jednak vyjádřil domněnku, že vzhledem k vyjádření znalce o mnohačetných úderech vůči poškozenému D. K. tento musel být zbit již před daným konfliktem, případně si způsobit zranění pádem na fasádu domu, a dále vyslovil názor, že s ohledem na to, že poškozený D. K. jako první napadl svědka M. B. a poškozený F. Š. se posléze taktéž dopustil napadení, pro trestný čin výtržnictví měli být trestně stíháni oba jmenovaní poškození, a nikoli on jakožto ten, který pouze reagoval na napadení z jejich strany, a tudíž nenapadl jiného.
23. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a to jednak jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a rovněž jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
24. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal „nesprávnou aplikaci“ zásady in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových. Nejvyšší soud v tomto směru navíc poznamenává, že soudy obou stupňů naopak v dané věci důsledně citovanou zásadu aplikovaly a postupovaly ve prospěch obviněného, když při hodnocení důkazů dospěly k závěru, že nedošlo k napadení většího charakteru vůči poškozenému F. Š. (jak tento tvrdil), a současně nedospěly k závěru, že poškozený D. K. byl napaden více údery (jak se vyjádřil znalec), tj. vzaly za prokázané, že obviněný každého z jmenovaných poškozených udeřil (rukou sevřenou v pěst) toliko jednou ranou, přičemž tato skutková zjištění pak našla i odpovídající odraz ve znění skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
25. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
26. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného a vyložil, proč této nepřisvědčil (srov. zejména strany 5 až 7 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými zjištěními se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 3 až 5). Ani Nejvyšší soud nemá, co by v tomto směru mohl soudům obou stupňů vytknout.
27. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení obviněný namítal, není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
28. Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit, a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
29. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž vyslovil názor, že soudy obou stupňů pochybily jednak ve svých závěrech o naplnění subjektivní stránky jeho jednání, neboť byl přesvědčen, že skutečnost, že vyvinul určitou sílu, nemůže být v jakémkoli zjevném příčinném vztahu k jeho úmyslu, a zejména uplatnil svou stěžejní argumentaci (známou jak z jeho odvolání, tak již i obhajoby před soudem prvního stupně), a to že jednal v nutné obraně, resp. krajní nouzi, neboť bránil sebe a další osoby poté, co byli napadeni poškozenými D. K. a F. Š., resp. odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem představované pokračováním, případně eskalací útoku poškozeného D. K., přičemž toto nebezpečí nebylo možno odvrátit jinak a způsobený následek, tj. zranění poškozeného nebylo závažnější než to, které hrozilo svědku M. B.
30. Takovou dovolací argumentaci, ovšem jen se značnou mírou tolerance (jak přiléhavě uvedl rovněž státní zástupce ve svém vyjádření) vzhledem k tomu, že je do značné míry provázána se shora uvedenými námitkami procesní a skutkové povahy, ba dokonce až téměř podmíněna verzí skutkového děje tvrzenou obviněným, jež je odlišná od skutkových zjištění učiněných soudy, lze považovat za relevantně uplatněnou s tím, že jejím prostřednictvím obviněný vytkl rozhodnutím obou soudů nižších instancí, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
31. Nejvyšší soud však současně shledal (též ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce), že uvedené výhrady dovolatele jsou zjevně neopodstatněné.
32. Přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Způsobení ublížení na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Trestní zákoník vykládá pojem ublížení na zdraví v §122 odst. 1, podle kterého se jím rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu nestačí, že pachatel jednal úmyslně , nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/1963, publikované pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr., dále srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1543 a 1544).
33. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Obecně lze tedy uvést, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů). Účelem nutné obrany je dát možnost fyzickým i právnickým osobám k ochraně zájmů vlastních, zájmů jiných osob, zájmů státu a společnosti, neboť na místě páchání útoku není často možné zajistit včasný zásah veřejných orgánů. Nutná obrana předpokládá:
a) odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem,
b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání nebo i opomenutí, které je úmyslné a protiprávní (nedovolené). Zpravidla má útok znaky trestného činu, ale nemusí tomu tak nutně být, neboť může mít i znaky přestupku či jiného deliktu. Závažnost však nesmí být jen zcela nepatrná, neboť pak by se nejednalo o útok ve smyslu trestního zákoníku. Útok musí být veden proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem. Zájmy chráněné trestním zákoníkem, což je vyjádření objektu trestného činu, jsou blíže rozvedeny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku a konkrétně jsou to zájmy na ochraně života, zdraví, svobody, osobnosti člověka, jeho soukromí, lidské důstojnosti, cti, majetku apod. Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Jsou-li při nutné obraně zasaženy zájmy třetích osob, je k beztrestnosti obránce nutné, aby zároveň ohledně těchto třetích osob, které nejsou útočníky, byly splněny podmínky ve smyslu §28 tr. zákoníku o krajní nouzi (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404).
34. Podle §28 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Krajní nouzí se označuje takový stav, kdy je možné chránit zájem, který chrání trestní zákoník, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Při krajní nouzi se odvrací nebezpečí :
a) které hrozí zájmům chráněným trestním zákoníkem,
b) které hrozí přímo,
c) které nelze za daných okolností odvrátit jinak a
d) které ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen snášet.
Nebezpečí , které někdo při krajní nouzi odvrací, je stav hrozící poruchou některému zájmu chráněnému trestním zákoníkem. Nebezpečí může být způsobeno přírodní silou (např. povodní či bleskem), člověkem (např. řidičem při dopravní nehodě), zvířetem (např. psem), věcí (např. poruchou strojního zařízení) i jiným způsobem (např. epidemií nakažlivé choroby). Nebezpečí musí hrozit zájmu chráněnému trestním zákonem, konkrétně zájmu na ochraně života, zdraví, svobody, osobnosti člověka, jeho soukromí, lidské důstojnosti, cti majetku apod. Nebezpečí musí hrozit přímo, bezprostředně. Podmínkou krajní nouze dále je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (tzv. subsidiarita) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 389 až 392).
35. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace daného skutku jako (mimo jiné) přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací (a rovněž státní zástupce ve svém přiléhavém vyjádření), je správná a zákonná.
36. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (srov. zejména strany 5 a 6 rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 a 4 usnesení soudu druhého stupně), a z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný (zkráceně) po předchozí slovní rozepři, která byla vyvolána tím, že poškozený F. Š. napomenul skupinu lidí, která dělala na ulici hluk, kdy jeden z této skupiny, konkrétně M. B. odhodil na ulici skleněnou láhev, která se rozbila, slovní rozepře přešla ve fyzické napadení, když D. K. … skateboardem odstrčil M. B. … na to reagoval obviněný R. E. a rukou sevřenou v pěst udeřil poškozeného K. do obličeje tak, že upadl na zem a na krátkou dobu ztratil vědomí, poškozený F. Š., který se snažil se zvoláním: „Policie“ zabránit dalšímu útoku na poškozeného K., přičemž byl minimálně jedním úderem ze strany obviněného rukou sevřenou v pěst udeřen do oblasti obličeje, a tak sražen k zemi, čímž obviněný poškozenému Š. způsobil zranění …, kdy tato poranění si vyžádala odporné lékařské ošetření … a omezila poškozeného Š. v obvyklém způsobu života po dobu dvou týdnů, poškozený K. utrpěl zranění …, kdy tato poranění si vyžádala odborné lékařské ošetření … a omezila poškozeného K. v obvyklém způsobu života po dobu 2 – 3 týdnů, kdy poranění obou poškozených mají charakter ublížení na zdraví.
37. Z těchto skutečností nade vší pochybnost vyplývá způsob, jakým obviněný jednal vůči oběma poškozeným, kdy nejprve rukou sevřenou v pěst udeřil velkou silou (tak, že tento upadl na zem a na krátkou dobu ztratil vědomí) do obličeje poškozeného Davida Kamínka, a následně stejně napadl i poškozeného F. Š. (tohoto minimálně jedním úderem), jehož rovněž srazil k zemi; obviněný tak vedl útok proti dvěma osobám a způsobil poškozeným zranění, jež vyžadovala lékařská ošetření a omezila je v obvyklém způsobu života po dobu dvou až tří týdnů (v případě poškozeného D. K.), resp. deseti dnů až dvou týdnů (v případě poškozeného F. Š.). U obou poškozených se tak jednalo o stav, jenž vykazoval znaky ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku. Za takové situace nepochybně obviněný jednal po subjektivní stránce minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť musel být srozuměn s tím, že pokud někoho s takovou intenzitou udeří pěstí do obličeje, může mu způsobit zranění, které poškozeným také skutečně způsobil, když oběma způsobil mimo jiné zlomeniny nosních kůstek. Jen pro úplnost (s ohledem na to, že v tomto směru uplatnil, jak bylo uvedeno výše, námitky skutkové povahy), je vhodné dodat, že vzhledem k tomu, že takto jednal, tj. napadl poškozené na místě veřejnosti přístupném za současné přítomnosti minimálně dalších tří osob, jednal i pokud jde o přečin výtržnictví v úmyslu nepřímém.
38. Na podkladě soudy učiněných skutkových zjištění obdobně neobstojí ani stěžejní dovolací argumentace obviněného, že jednal v nutné obraně, resp. v krajní nouzi. Jak výstižně uvedl ve svém vyjádření i státní zástupce, je zcela zřejmé, že v posuzovaném případě jednání poškozeného D. K. spočívající v odstrčení svědka M. B. skateboardem nelze (byť se jednalo o první fyzický projev v předmětné situaci) považovat za útok ve smyslu trestního zákoníku, tj. útok na zájem chráněný trestním zákoníkem, k jehož odvrácení by byl obviněný ve smyslu §29 tr. zákoníku oprávněn. Takový správný závěr učinil jednak soud prvního stupně, jenž na straně 7 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „… se neztotožnil s obhajobou spočívající v tom, že obviněný jednal v nutné obraně v důsledku prvotního útoku ze strany poškozeného K. Jak je velmi dobře vidět na videozáznamu, poškozený K. předmětným skateboardem nikoho nepraštil a ani jím nijak nešvihl, nýbrž jím pouze odstrčil svědka B. Bez ohledu na to, jak vhodné či nevhodné jednání ze strany poškozeného Kamínka bylo, rozhodně takové odstrčení nemohlo být žádným ospravedlňujícím důvodem, aby jej obviněný velkou silou udeřil pěstí do obličeje. Uvedené jednání poškozeného K. nemohlo dle soudu u obviněného ani subjektivně vzbudit obavu z hrozícího nebezpečí v takové míře, že by vyloučilo protiprávnost následného jednání obviněného, které bylo zjevně nepřiměřené a neadekvátní dané situaci …“. Jestliže obviněný v této souvislosti poukazoval na to, že odvolací soud, jenž se se závěrem soudu prvního stupně v tomto směru ztotožnil, v odůvodnění svého usnesení učinil zmínku o obraně zjevně nepřiměřené způsobu útoku ze strany jmenovaného poškozeného, Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že z textu odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu je zcela zjevné, že (na podkladě videozáznamu, jenž měl též k dispozici a zhlédl) jednání uvedeného poškozeného za trestněprávně relevantní útok nepovažoval, nýbrž je hodnotil rovněž jako odstrčení, případně postrčení skateboardem vůči svědku M. B. (na straně 4 odůvodnění svého usnesení uvedl: „ ... je potřeba říci, že je pravdou, že poškozený K. byl ten, který začal s určitým fyzickým projevem. Z videa je však patrno, že se jedná toliko o odstrčení, byť sice o prudké odstrčení skateboardem svědka B., kdy ze záběru ani není patrno, že by se odstrčením poškozený K. nějakým způsobem dotkl obviněného E. Ten však na toto zcela nevhodně, zbytečně a neadekvátně reagoval tím, že udeřil prudce do obličeje právě poškozeného K. a způsobil mu zranění výše uvedená. Následně po tomto napadení ještě po nějakém časovém odstupu udeřil stejným způsobem i poškozeného Š. … následně navíc žádné fyzické napadení od nikoho z poškozených vůči němu neeskalovalo, kdy naopak on následně řešil maximálně nějakou slovní rozepři s poškozeným Š. dalším nesmyslným úderem pěstí do obličeje …). Za této situace, kdy v posuzovaném případě nebyl soudy zjištěn útok ze strany poškozeného D. K., a už vůbec ne následně ze strany poškozeného F. Š., jenž se vyjádřil toliko slovně, a obviněný tedy neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok namířený ani vůči sobě, ani proti nějaké jiné přítomné osobě, tudíž soudy obou stupňů dospěly k správnému závěru, že jednání obviněného nelze posoudit jako jednání v nutné obraně ve smyslu ustanovení §29 tr. zákoníku.
39. Z obdobných důvodů pak Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani názoru obviněného, že vzhledem k tomu, že útok poškozeného D. K. se týkal svědka M. B., jednalo se o krajní nouzi. Zde je třeba poukázat na to, že v posuzovaném případě ze skutkových zjištění obou soudů nelze dovodit existenci konkrétního nebezpečí přímo hrozícího zájmu chráněnému trestním zákonem (přičemž navíc i kdyby existovalo, muselo by jít o případ, že by takové nebezpečí za daných okolností nebylo možno odvrátit jinak), a proto nejsou dány zákonné předpoklady ani pro posouzení jednání obviněného jako jednání v krajní nouzi ve smyslu §28 tr. zákoníku.
40. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v naprosté většině opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně a přesvědčivě se s ní vypořádaly.
41. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu