ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.667.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 667/2018-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání obviněného P. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 9 To 71/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 1/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2017, sp. zn. 2 T 1/2016, byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 2. 2012, č. j. 9 T 11/2011-1484, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2012, č. j. 8 To 304/2012-1673, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Znovu bylo rozhodnuto tak, že obviněný P. L. byl uznán vinným pokračujícím zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku uložen společný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu směnárenské činnosti na dobu osmi let. V dalším bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nároku vyjmenovaných poškozených na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni a poškozené společnosti BONVER WIN, a. s., a EUROTEC Praha, a. s. Obviněný zaměřil odvolání proti výroku o vině a trestu, státní zástupce odvoláním podaným v neprospěch obviněného brojil proti výroku o trestu a poškození podali odvolání proti výroku o náhradě škody, resp. že takový výrok učiněn nebyl (poškozený BONVER WIN, a. s.). Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 9 To 71/2017, byl rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného i státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výrocích o trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. a z podnětu odvolání poškozeného EUROTEC Praha, a. s., bylo podle §259 odst. 2 tr. ř. per analogiam znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu směnárenské činnosti na dobu osmi let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození uvedení v rozsudku odvolacího soudu odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozeného BONVER WIN, a. s., bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný označeného zločinu dopustil (zkráceně) tím, že v době od 7. 3. 2007 do 20. 8. 2007 zejména v místě svého podnikání na pobočce společnosti v P., B., a na jiných přesně nezjištěných místech jako jednatel obchodní společnosti Ell Change, s. r. o., se sídlem Revoluční 899, Nýřany, IČ 25219961 (dále převážně jen „Ell Change, s. r. o.“), na základě devizové licence udělené mu ČNB k provádění bezhotovostních obchodů v oblasti směnárenství, sjednával s klienty Ell Change, s. r. o., obchody o směně peněz v české měně za cizí měnu anebo cizí měny za českou měnu s přesně stanovenou, krátkou dobou vypořádání těchto obchodů, přičemž takto svěřené peníze bez souhlasu klientů použil pro své podnikání, případně je použil jiným dosud nezjištěným způsobem, ač je měl použít ke směně peněz, nevrátil je a neposkytl za ně dohodnutý ekvivalent v požadované měně, ačkoli se tyto finanční prostředky nestaly součástí majetku Ell Change, s. r. o., za kterou jednal, a nemohl je užít k jiným účelům než ke směně peněz pro klienty, dne 20. 8. 2007 v důsledku nedostatku peněz ukončil činnost směnárny Ell Change, s. r. o., přičemž útoky konkrétně popsanými pod body 1/ až 23/ ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně způsobil škodu v celkové výši 33 784 805,97 Kč.
4. Pro úplnost je zapotřebí doplnit, že součástí takto učiněného výroku o vině jsou ve smyslu zásad vyjádřených v §45 odst. 1 tr. zákoníku i dílčí útoky pod body 3/ a 18/, která představují skutková zjištění, na základě nichž byl obviněný rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 2. 2012, č. j. 9 T 11/2011-1484, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2012, č. j. 8 To 304/2012-1673, uznán vinným pokračujícím zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu směnárenské činnosti na dobu čtyř let. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 4 Tdo 216/2013, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Jak již bylo uvedeno, výrok o vině z výše uvedeného pravomocného rozsudku, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, byly zrušeny a při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku (body 3/ a 18/) bylo rozhodnuto o vině pokračujícím zločinem zpronevěry, a to včetně nových dílčích útoků. Zákonem stanoveným způsobem bylo dále rozhodnuto o trestu a náhradě škody coby výroku, který má ve výroku o vině svůj podklad.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 9 To 71/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť podle jeho přesvědčení jednání, kterého se dopustil, není trestným činem.
6. Konkrétně uvedl, že Ell Change, s. r. o., byly v inkriminované době uděleny dvě devizové licence, první na základě rozhodnutí ČNB ze dne 2. 8. 2001, č. j. 2001/2048/620, která nabyla právní moci dne 20. 8. 2001, druhá na základě rozhodnutí ČNB ze dne 24. 6. 2005, č. j. 2005/1610/620, která nabyla právní moci dne 15. 7. 2005. První devizová licence tedy nabyla platnosti a účinnosti dříve než vyhláška č. 434/2002 Sb., kterou se stanoví náležitosti žádosti o udělení devizové licence, předpoklady a podmínky provádění některých obchodů s devizovými hodnotami a postup pro nakládání s padělanými nebo pozměněnými prostředky, a proto se řídila právní úpravou zakotvenou v opatření ČNB č. 1/2000 Sb., kterým se stanoví podmínky pro provádění některých obchodů s devizovými hodnotami pro devizová místa, včetně postupu pro nakládání s padělanými nebo pozměněnými peněžními prostředky. Obviněný dále uvedl, že první devizová licence byla udělena společnosti Ell Change, s. r. o., v rozsahu stanoveném ve vyhlášce č. 434/2002 Sb. v ustanovení §2 písm. d), avšak přechodná a závěrečná ustanovení vyhlášky č. 434/2002 Sb. neupravují, jakým způsobem mají postupovat devizová místa, která ke dni účinnosti vyhlášky provádějí činnost podle §2 písm. d) této vyhlášky. Upozornil, že část obchodů, které jsou předmětem tohoto řízení, jsou obchody spadající pod první devizovou licenci, která opravňuje obchodní společnost Ell Change, s. r. o., k promptnímu nákupu a prodeji cizí měny za jinou měnu bezhotovostním převodem peněžních prostředků z účtu, a mělo se na tyto obchody aplikovat opatření ČNB č. 1/2000 Sb., neboť přechodná ustanovení vyhlášky č. 434/2002 Sb. nikterak neupravují postup devizových míst provádějících nákup cizí měny nebo prodej cizí měny v rozsahu uvedeném v §2 písm. d) této vyhlášky po nabytí její účinnosti.
7. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí vycházel z toho, že společnost Ell Change, s. r. o., byla oprávněna provádět bezhotovostní obchody pouze jako promptní s odkazem na §18 vyhlášky č. 434/2002 Sb. Podle obviněného však tento soud opomněl, že podle §18 odst. 1 vyhlášky č. 434/2002 Sb. je devizové místo, které není bankou, povinno obchody provádět jako promptní, pokud je devizová licence výslovně neopravňuje k obchodování s finančními deriváty. Společnost Ell Change, s. r. o., přitom byla podle druhé devizové licence oprávněna k provádění devizových obchodů s devizovými hodnotami v rozsahu bezhotovostních obchodů s cizí měnou, prováděných jako obchody termínovavé vždy s fyzickým dodáním konvertované měny nejdéle do jednoho roku ode dne sjednání obchodu. Podle názoru obviněného se tak podmínky stanovené v §18 vyhlášky č. 434/2002 Sb. nevztahují na obchody, které společnost Ell Change, s. r. o., prováděla na základě své druhé licence, tedy na obchody, které se nedají charakterizovat jako promptní.
8. Dále obviněný namítal, že skutek, za který byl odsouzen, nemohl být hodnocen jako pokračující zločin zpronevěry, když tato skutková podstata spočívá v přisvojení si cizí věci, která je osobě svěřena. V jeho případě se však o cizí věc nejednalo. Soudy nižších stupňů vyvodily vinu obviněného ze skutečnosti, že společnost Ell Change, s. r. o., porušila povinnost devizového místa stanovenou v §19 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 434/2002 Sb. Podle tohoto ustanovení devizové místo dále vede peněžní prostředky klientů na samostatných bankovních účtech oddělených od jiných bankovních účtů devizového místa, avšak tato povinnost se týká pouze finančních prostředků, které jsou stále ve vlastnictví klientů, a nikoliv finančních prostředků, jejichž vlastnické právo nabyla společnost Ell Change, s. r. o. V souvislosti s otázkou, zda společnost Ell Change, s. r. o., nabyla vlastnické právo k předmětným prostředkům, odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, podle kterého nemůže být při posuzování naplnění objektivních znaků trestného činu zpronevěry ignorována obchodněprávní stránka věci. Upozornil, že vyhláška č. 434/2002 Sb. pro bezhotovostní obchodování předpokládala celou řadu právních jednání, kdy se za bezhotovostní obchody s cizí měnou podle §2 písm. d) této vyhlášky považoval nákup nebo prodej cizí měny za jinou měnu provedený na vlastní nebo cizí účet bezhotovostním převodem peněžních prostředků z účtů, zprostředkování nebo jiné obstarání takového nákupu nebo prodeje, včetně přijímání a předávání pokynů k jeho provedení nebo zajištění. Obchody byly uzavírány na základě písemných smluv, jimiž se společnost Ell Change, s. r. o., zavázala podle potvrzené objednávky z vlastního účtu prodat, resp. odkoupit, cizí měnu a z vlastního účtu zaplatit. Předmětem smluv tedy byla koupě. Na základě kupní smlouvy pak dochází k převodu vlastnického práva k předmětu koupě. V případě rámcové smlouvy bylo předmětem smlouvy uzavírání obchodů mezi společností Ell Change, s. r. o., a klientem, za něž se považovaly forwardové obchody, spotové obchody a swapové obchody. Jednalo se o smlouvy, kdy společnost Ell Change, s. r. o., od klientů finanční prostředky v jedné měně koupila a současně se zavázala prodat finanční prostředky v předem stanovené jiné měně, a proto tato společnost nabývala vlastnické právo k finančním prostředkům, které jí na účet zasílali klienti, z toho důvodu se nejednalo o cizí finanční prostředky a nebylo namístě aplikovat na dispozici a nakládání s těmito prostředky omezení uvedené v §19 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 434/2002 Sb., neboť toto omezení se týká pouze finančních prostředků klientů.
9. Podle obviněného nebyla naplněna ani subjektivní stránka předmětného zločinu zpronevěry. Obviněný zdůraznil, že závěr o úmyslném jednání byl vyvrácen kontrolní zprávou ČNB a výpovědí svědka J. Ch., specialisty ČNB pro kontrolu nebankovních devizových subjektů, který při výslechu dne 6. 12. 2010 na otázku policejního orgánu, zda s finančními prostředky zaslanými klienty na účet Ell Change, s. r. o., uvedený v příslušné konfirmaci sjednaného obchodu může Ell Change, s. r. o., provádět jakékoli obchody do doby vypořádání příslušného obchodu, uvedl, že se domnívá, že může. Odlišně začal vypovídat až ve chvíli, kdy mu byla předložena vyhláška č. 434/2002 Sb. Je tedy zcela logické, že pokud měl i specialista ČNB, který u Ell Change, s. r. o., prováděl kontrolu, za to, že tato společnost může s finančními prostředky, které jsou jí zasílány klienty na základě sjednání bezhotovostního obchodu na účet, disponovat, neměla Ell Change, s. r. o., důvod pochybovat o tom, že s takovými prostředky mohla disponovat. Zdůraznil rovněž skutečnost, že i klienti Ell Change, s. r. o., věděli, že tato společnost disponuje s předmětnými finančními prostředky, což při hlavním líčení potvrdili i někteří poškození a svědci (V. U., P. K., M. G.).
10. Připomněl, že i Krajský soud v Plzni v usnesení ze dne 26. 5. 2016, č. j. 2 T 1/2016-4258, kterým zastavil trestní stíhání obviněného podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., dospěl k názoru, že provedeným prověřováním nebyly zjištěny skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné spolehlivě uzavřít, že peněžité prostředky poskytované na podkladě zmíněných rámcových smluv o obchodování ze strany jednotlivých klientů Ell Change, s. r. o., ve prospěch této společnosti byly z pohledu Ell Change, s. r. o., jakožto příjemce těchto peněžních prostředků, cizí věcí, jež by byla této společnosti toliko svěřena. Obviněný dále konstatoval, že s ohledem na právní charakter tzv. rámcových smluv lze při absenci konkrétních skutečností odůvodňujících závěr, že peněžité prostředky poskytnuté na podkladě těchto rámcových smluv jednotlivými klienty Ell Change, s. r. o., ve prospěch této obchodní společnosti de iure i nadále zůstaly ve vlastnictví těchto klientů, uzavřít, že právní kvalifikace prověřovaného činu jako trestného činu zpronevěry je pojmově vyloučena.
11. Obviněný dále vytýkal soudům nižších stupňů, že se dostatečně nevypořádaly s výhradami vztahujícími se k uloženému trestu, když zejména nesprávně posoudily a zohlednily nepřiměřeně dlouhou délku trestního stíhání. Nevzaly důsledně v potaz dobu, která uplynula od jednání, za které byl obviněný odsouzen, průběh celého trestního stíhání, kdy bylo usnesení o zahájení trestního stíhání opakovaně rušeno, dosavadní život obviněného aj. Upozornil, že ochranu práva na přiměřenou délku řízení garantuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod a že toto právo je součástí práva na spravedlivý proces. K uvedené problematice připomněl judikaturu i závěry Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva a vyjádřil se ke kritériím, podle nichž lze posuzovat přiměřenost délky trestního řízení. Ke kritériu složitosti projednávané věci uvedl, že přestože se jedná o složitější věc, bylo třeba pouze provést listinné důkazy a výslechy svědků. Krajský soud v Plzni toto dokazování provedl během hlavních líčení, která probíhala v rozmezí tři čtvrtě roku, což podle obviněného svědčilo o tom, že kritérium složitosti neodůvodňuje délku řízení, když v jeho věci nebyly ani další okolnosti, jako např. větší množství spoluobviněných či zahraniční prvek trestního řízení. Jde-li o kritérium chování obviněného, připomněl, že s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval a nečinil žádné obstrukce, které by bránily řádnému a včasnému prošetření věci. Akcentoval, že orgány činné v trestním řízením svým opakovaným zahajováním trestního stíhání a následným rušením usnesení o zahájení trestního stíhání způsobily nepřiměřenou délku tohoto řízení, přičemž je těmto orgánům třeba přičíst i prodlevu mezi zahájením trestního stíhání, v jehož rámci byl obviněný odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 8 To 304/2012, a zahájením tohoto trestního stíhání, v rámci kterého byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze. Kritérium významu řízení pro obviněného je zjevné již ze samotného charakteru řízení; jde o trestní řízení, ve kterém obviněnému hrozí uložení trestu nepodmíněného odnětí svobody, a proto má výsledek řízení pro něj zásadní význam jak z hlediska roviny osobní a rodinné, tak i pracovní. Dodal, že ani skutečnost, že věc bude projednávána Nejvyšším soudem, neodůvodňuje dlouhé trvání trestního řízení.
12. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2017, sp. zn. 2 T 1/2016, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 9 To 71/2017, a sám v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že v obžalobě označený skutek, pro nějž je stíhán, je trestným činem. Pokud by Nejvyšší soud došel k závěru, že skutek, pro nějž je obviněný stíhán, je trestným činem, navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2017, sp. zn. 2 T 1/2016, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 9 To 71/2017, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a sám rozhodl tak, že uloží obviněnému trest odnětí svobody v nižší výměře.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření uvedl, že závěry obviněného k dopadu přijetí vyhlášky č. 434/2002 Sb. na právní vztahy obecně a konkrétně na postavení Ell Change, s. r. o., jsou zcela chybné, vyhláška č. 434/2002 Sb. jako obecně závazný podzákonný normativní právní akt nižší právní síly nahradila s účinností od 1. 11. 2002 dosavadní úpravu opatření ČNB č. 1/2000 Sb. Toto opatření přitom bylo vyhláškou zcela zrušeno a plně nahrazeno (§25 vyhlášky č. 434/2002 Sb.). Obviněný s poukazem na to, že by vzhledem ke znění přechodných ustanovení (§24 vyhlášky č. 434/2002 Sb.) na část právních vztahů s klienty Ell Change, s. r. o., do nichž po nabytí účinnosti vyhlášky č. 434/2002 Sb. vstupoval podle svého názoru na základě licence udělené před nabytím účinnosti vyhlášky, mělo být aplikováno opatření č. 1/2000 Sb., zpochybnil právní závěry obou soudů nižších stupňů o tom, že svým jednáním měl porušit vybraná ustanovení vyhlášky č. 434/2002 Sb. Ta by se na jeho činnost podle tohoto osobitého výkladu obviněného nevztahovala, což by mělo význam zejména pro právní posouzení zaujaté soudy v otázce vlastnictví svěřených finančních prostředků dle smluv uzavřených s klienty. Obviněný zcela pominul, že v době jeho trestně postihnutého jednání (březen až červenec roku 2007) již opatření č. 1/2000 Sb. bylo dávno zrušeno a žádné nové právní vztahy se jím již řídit nemohly. Podle státního zástupce přikládal obviněný nesprávný význam přechodným ustanovením, která směšoval v určitém smyslu s ustanovením zrušujícím. Pokud by normotvůrce měl v úmyslu zrušit jen část právního předpisu a jeho zbývající část ponechat v účinnosti, musel by tak výslovně učinit ve zrušovacím ustanovení nově přijatého právního předpisu. Tak se v případě vyhlášky č. 434/2002 Sb. nestalo. Vyhláška zrušila opatření č. 1/2000 Sb. v celém rozsahu. Jestliže byl dříve účinný právní předpis zcela zrušen (abrogací), nelze jakkoli zasáhnout do účinnosti zrušeného předpisu, ve smyslu jeho obnovení či ponechání v účinnosti určitých částí takového předpisu. Přechodná ustanovení obecně slouží ke zcela jinému účelu, než jaký jim přikládá obviněný, přičemž dávají normotvůrci možnost specificky upravit určitou oblast právních vztahů, na něž až dosud byla aplikovaná předchozí (zrušená) právní úprava a u nichž si přijetí nového právního předpisu vyžaduje z časových či jiných důvodů zvláštní úpravu, tak aby byly odstraněny všechny disproporce spojené s přechodem na nově přijatý právní předpis. Připomněl, že přechodná ustanovení nejsou obligatorní součástí každého nově přijatého právního předpisu. Rovněž tak se nemusí vztahovat ke všem oblastem, které byly původně upraveny zrušovaným právním předpisem a jež nový právní předpis upravuje s jistými odlišnostmi. Státní zástupce tak měl za to, že závěry obviněného jsou absolutně pomýlené. Přechodná ustanovení, na něž obviněný poukázal, pouze stanovila povinnost do určité doby zajistit povinným subjektům vykonávajících vymezenou činnost zajistit, aby tuto činnost vykonávaly pouze osoby s požadovaným osvědčením. Nelze se tudíž podle státního zástupce podivovat nad tím, že se soudy nižších instancí touto konstrukcí v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly. Nadto uvedl, že z hlediska existence zákonných znaků zločinu zpronevěry je naprosto irelevantní, zda se na předmětné transakce vztahovala vyhláška č. 434/2002 Sb. či zda odpovídaly licencím uděleným Ell Change, s. r. o.
14. Z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry měl státní zástupce dále za to, že poznámka obviněného, že Ell Change, s. r. o., s ohledem na obsah licence č. 2 byla oprávněna provádět termínované devizové obchody a že se na ni §18 vyhlášky č. 434/2002 Sb. nevztahoval, je zcela bezpředmětná, když nalézací soud na podkladě provedených důkazů učinil skutkový závěr, že v případě smluv s poškozenými se jednalo o promptní, nikoli termínované devizové obchody, a když závěr soudu o naplnění skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. d) tr. zákoníku je založen na použití svěřených finančních prostředků klientů na jiný než sjednaný účel, na porušení povinnosti vést majetek poškozených v podobě jejich peněžních prostředků odděleně od svého majetku a na porušení zákazu použití prostředků klientů k obchodům na vlastní účet, jak vyplývá z §19 vyhlášky č. 434/2002 Sb. (str. 78–80 rozsudku nalézacího soudu).
15. Odmítl námitku obviněného, že si v posuzovaném případě nemohl přisvojit cizí věc, neboť podle smluv uzavřených s klienty mu svěřené peněžní prostředky přešly do vlastnictví Ell Change, s. r. o. Připomněl, že z provedených důkazů (zmínit lze sdělení ČNB ze dne 1. 4. 2009, výpovědi poškozených a osob jednajících za poškozené právnické osoby) a z tehdy platné právní úpravy [zejména §19 odst. 2 písm. b), c), d) vyhlášky č. 434/2002 Sb.] jednoznačně vyplynulo, že Ell Change, s. r. o., jakožto devizové místo vlastnictví ke svěřeným prostředkům klientů nikdy nenabylo a jejich použitím pro účely, potřeby a vlastní obchodování Ell Change, s. r. o., si je obviněný přisvojil v rozporu s účelem svěření. Zdůraznil, že je bez významu, jak obviněný pojmenoval smluvní dokumenty, jež uzavřel se svými klienty, a na tom, že až do vyrovnání přislíbených devizových obchodů, k němuž však nikdy nedošlo, zůstaly svěřené prostředky ve vlastnictví poškozených, se nic nemění.
16. Státní zástupce pokládal za správné i právní závěry nalézacího soudu týkající se subjektivní stránky (zejména str. 82 rozsudku prvoinstančního soudu), s nimiž se ztotožnil soud odvolací (str. 9–11 jeho rozsudku). Obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Námitky, kterými obviněný v dovolání brojil proti právnímu závěru o formě zavinění, již překračují uplatněný dovolací důvod, jelikož jimi obviněný zpochybňuje hodnocení důkazů, které bylo učiněno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů nalézacím soudem a podpořeno v tomto směru soudem odvolacím. Upozornil tedy, že dovolatel napadá sice otázku právního posouzení, ovšem na podkladě procesních námitek. Obviněný vyvodil zcela opačné závěry z výpovědi svědka J. Ch., než jaké učinily oba soudy dosud ve věci činné. Podotkl, že se soudy pečlivě věnovaly hodnocení výpovědi této osoby (Krajský soud v Plzni na str. 33–34 rozsudku ze dne 15. 9. 2017, zejména však Vrchní soud v Praze na str. 10–11 svého rozsudku). Obviněný dále vycházel z procesně zcela nepoužitelného podkladu (úředního záznamu o podání vysvětlení učiněného nadto v jiném trestním řízení). Soudy se důkazně správně vyrovnaly i s listinnými důkazy, které se týkaly výsledku kontroly ČNB. Státní zástupce zdůraznil, že předmětem kontroly měla být i skutečnost, zda na zvláštních bankovních účtech klientů pro obchodování s prostředky klientů nebudou zjištěny operace nesouvisející s obchodováním s klienty, jakož i to, zda Ell Change, s. r. o., na svých bankovních účtech nepřijímala peněžní prostředky od zákazníků, přičemž pochybení v tomto ohledu kontrolou nebyla zjištěna (podle závěrů kontroly minimálně v rovině „zásadních postupů“). Pokud tedy předmětem skutku jsou právě zjištění pochybení odporujících uvedeným závěrům kontroly ČNB, o nichž samozřejmě obviněný v době kontroly musel vědět, současně věděl, že kontrolní orgán se při kontrole zabývá právě plněním těchto povinností vyplývajících z vyhlášky č. 434/2002 Sb., což podporuje závěr o vědomém a cíleném jednání obviněného, a to minimálně v období, které následovalo po kontrole. Upozornil-li obviněný v dovolání na původní stanovisko Krajského soudu v Plzni v usnesení o zastavení trestního stíhání ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 2 T 1/2016, pak státní zástupce uvedl, že uvedené usnesení nebylo nikdy pravomocné, neboť bylo mimo jiné i z důvodu obviněným prezentovaného právního názoru ve stížnostním řízení Vrchním soudem v Praze jako nezákonné zrušeno.
17. Podle státního zástupce nelze přisvědčit ani námitce, že odvolací soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry nepřihlédl dostatečně k průtahům a délce trestního řízení. Z odůvodnění obou rozsudků je patrno, že se soudy právě vytýkanými kritérii adekvátně zabývaly, zejména pak nepřiměřenou délkou trestního stíhání, na níž nenesl vinu obviněný, a dobou, která uplynula od činu. Bylo konstatováno porušení práva obviněného na vyřízení trestního obvinění v přiměřené lhůtě ve spravedlivém procesu, a to ve velké intenzitě. Opomenuto nezůstalo ani zohlednění dosavadního způsobu života obviněného. Upozornil, že všechny tyto okolnosti nicméně našly dostatečný odraz ve výměře trestu odnětí svobody, který odvolací soud oproti původnímu výroku nalézacího soudu snížil, a dokonce za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku uložil pod zákonnou trestní sazbou. To vše za situace, kdy byl konstatován vysoký stupeň škodlivosti činu (povaha trestného činu, velký počet poškozených, výše způsobené škody atd.). Jestliže odvolací soud obviněnému snížil trest pod spodní hranici trestní sazby podle §206 odst. 5 tr. zákoníku, přičemž byl reálně ohrožen sazbou v rozsahu od pěti do dvanácti let, obviněného odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, a to s odůvodněním, že „kompenzace porušení práva obviněného na vyřízení věci v přiměřené lhůtě musí být dostatečně zřetelná a trest původně uložený krajským soudem v trvání pěti roků byl shledán nepřiměřeně přísným“, lze podle státního zástupce tento trest jako kompenzaci za vzniklé průtahy řízení při splnění výše uvedených zákonných podmínek označit za adekvátní.
18. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
20. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
21. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
22. Ačkoliv je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
23. Z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného dovolacího důvodu a obsahu dovolání obviněného je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně ve výroku o vině jeho rozsudku, vykazuje všechny zákonné znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to jak po stránce objektivní, tak subjektivní.
24. Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč. Co do naplnění znaků objektivní stránky tohoto zločinu je vhodné připomenout, že předmětem útoku je cizí věc, která byla pachateli svěřena a věc je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Po subjektivní stránce se u základní skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], z hlediska kvalifikované skutkové podstaty postačí zavinění z nedbalosti [§16 ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku].
25. Pokud jde o právní kvalifikaci skutku jako pokračujícího zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, obviněný vytkl, že nemohla být naplněna jeho objektivní stránka, jelikož se v jeho případě, nakládal-li s peněžními prostředky, nejednalo o cizí jemu svěřenou věc, a nebyla naplněna ani subjektivní stránka tohoto zločinu, neboť neměl pochybnosti o tom, že byl s finančními prostředky poskytnutými mu ke směně oprávněn disponovat.
26. Z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že podstata jednání obviněného spočívala v tom, že obviněný peníze, které byly klienty svěřené Ell Change, s. r. o., jejímž byl obviněný jednatelem, za účelem směny peněz v české měně za cizí měnu anebo cizí měny za českou měnu s přesně stanovenou, krátkou dobou vypořádání těchto obchodů, použil bez souhlasu klientů pro své podnikání, případně je použil jiným dosud nezjištěným způsobem, ač je měl použít ke směně peněz, nevrátil je a neposkytl za ně dohodnutý ekvivalent v požadované měně, ačkoliv se tyto finanční prostředky nestaly součástí majetku Ell Change, s. r. o., a nemohl je tedy užít k jiným účelům než ke směně peněz pro klienty, a dílčími útoky popsanými pod body 1/ až 23/ rozsudku soudu prvního stupně tak způsobil celkovou škodu ve výši 33 784 805,97 Kč.
27. Obviněný soudům obou nižších stupňů vytkl, že se důsledně nevypořádaly s jeho obhajobou, týkající se právní úpravy vztahující se k provádění obchodů Ell Change, s. r. o., a v této souvislosti předložil svůj pohled na výklad již zmiňovaných ustanovení vyhlášky č. 434/2002 Sb., kterou se stanoví náležitosti žádosti o udělení devizové licence, předpoklady a podmínky pro provádění některých obchodů s devizovými hodnotami a postup pro nakládání s padělanými nebo pozměněnými prostředky (dále jen „vyhláška č. 434/2000 Sb.“), a to v kontextu dvou devizových licencí, které mu byly v inkriminované době uděleny. S ohledem na argumentaci obviněného je potřeba se nejdříve zaměřit na dopady přijetí vyhlášky č. 434/2002 Sb. na devizovou licenci Ell Change, s. r. o., ze dne 2. 8. 2001. K tomu je předně třeba uvést, že s účinností vyhlášky č. 434/2002 Sb., tj. od 1. 11. 2002 (vyhláška byla účinná do 1. 9. 2008), došlo k naprostému nahrazení a zrušení opatření České národní banky č. 1/2000 Sb., kterým se stanoví podmínky pro provádění některých obchodů s devizovými hodnotami pro devizová místa včetně postupu pro nakládání s padělanými nebo pozměněnými peněžními prostředky (dále jen „opatření ČNB č. 1/2000 Sb.“), novou právní úpravou obsaženou právě v této vyhlášce (viz §25 vyhlášky č. 434/2002 Sb.). Obviněný měl za to, že je třeba na obchody, které provedl na základě devizové licence ze dne 2. 8. 2001, aplikovat opatření ČNB č. 1/2000 Sb., jelikož se jednalo o obchody popsané v ustanovení §2 písm. d) vyhlášky č. 434/2002 Sb., avšak tato vyhláška ve svých společných a přechodných ustanoveních nikterak neupravovala postup devizových míst provádějících nákup cizí měny nebo prodej cizí měny v rozsahu uvedeném v §2 písm. d) vyhlášky č. 434/2002 Sb. po nabytí účinnosti této vyhlášky. Jak uvedl i státní zástupce ve svém kvalifikovaném vyjádření k dovolání obviněného, na něž dovolací soud v těchto souvislostech odkazuje, neboť nemá, čím by je relevantně doplnil, obviněný zjevně zaměňuje ustanovení zrušující a ustanovení přechodná. Přechodná ustanovení slouží k prozatímní úpravě vztahů, na něž se vztahovala zrušená úprava, pokud si u nich přijetí nového právního předpisu vyžaduje zvláštní přechodnou úpravu pro odstranění disproporcí spojených s přechodem na nově přijatý právní předpis. Taková ustanovení však nejsou obligatorní součástí každého nového právního předpisu a nemusí se týkat všech oblastí, které nový či starý právní předpis upravoval. Skutečnost, že vyhláška č. 434/2002 Sb. ve svých přechodných ustanoveních neobsahuje přechodnou úpravu obchodů činěných v rozsahu specifikovaném v ustanovení §2 písm. d) vyhlášky č. 434/2002 Sb., neznamená, že se ty obchody, které jsou v uvedeném rozsahu činěny na základě devizové licence, která nabyla účinnosti dříve než vyhláška č. 434/2002 Sb., řídí dosavadní právní úpravou, tedy úpravou obsaženou v opatření ČNB č. 1/2000 Sb., ale naopak značí, že se bez potřeby přechodné úpravy od její účinnosti řídí vyhláškou č. 434/2002 Sb., jelikož opatření ČNB č. 1/2000 Sb. bylo touto vyhláškou v celém rozsahu zrušeno. Pokud tedy určitý právní předpis zruší jiný právní předpis, a to v celém rozsahu, nelze usuzovat, že lze na právní úpravu určitého vztahu, který se dříve řídil zrušeným právním předpisem, užívat tento zrušený právní předpis, pokud předmětný vztah vznikl za jeho účinnosti. Pokud by se tak mělo stát, zákonodárce by tuto skutečnost musel výslovně uvést v novém právním předpisu (srov. např. §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.). Od nabytí účinnosti vyhlášky č. 434/2002 Sb. se tedy i na obchody prováděné Ell Change, s. r. o., na základě devizové licence ze dne 2. 8. 2001 aplikovala právní úprava obsažená ve vyhlášce č. 434/2002 Sb., přičemž tato úprava byla relevantní rovněž pro posuzování obchodů specifikovaných ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, poněvadž k uzavření těchto obchodů docházelo v období od 7. 3. 2007 do 20. 8. 2007, tedy již za účinnosti vyhlášky č. 434/2002 Sb.
28. Dále obviněný namítal, že Ell Change, s. r. o., nebyla oprávněna provádět pouze promptní bezhotovostní obchody, jak uváděl odvolací soud, ale na základě devizové licence ze dne 24. 6. 2005 byla oprávněna provádět rovněž obchody termínované, a to s fyzickým dodáním konvertované měny nejdéle do jednoho roku ode dne sjednání obchodu, a také rozporoval, že by se na tyto obchody, které Ell Change, s. r. o., prováděla na základě licence ze dne 24. 6. 2005, vztahovaly podmínky stanovené v §18 vyhlášky č. 434/2002 Sb., poněvadž se nedaly charakterizovat jako promptní. Společnost Ell Change, s. r. o., byla na základě licence ze dne 24. 6. 2005 oprávněna provádět termínové obchody, a to forwardy a swapy, jak vyplývá z výroku I. bodu 1) rozhodnutí České národní banky o udělení devizové licence ze dne 24. 6. 2005 (č. l. 946). Lze připustit, že odkaz soudů nižších stupňů na §18 vyhlášky č. 434/2002 Sb. není zcela přesný. Ze znění návěty tohoto ustanovení plyne, že devizové místo, které není bankou, provádí bezhotovostní obchody s cizí měnou pouze jako promptní, pokud jej devizová licence výslovně neopravňuje k obchodování s finančními deriváty, a činí tak dále za podmínek, které jsou vymezeny pod písmeny a) až g). Jak již bylo zmíněno, devizová licence Ell Change, s. r. o., však výslovně opravňovala provádět forwardy a swapy, které jsou finančními deriváty. Ačkoliv se tak na obchody prováděné jako termínované nevztahují podmínky uvedené v §18 vyhlášky č. 434/2002 Sb., týkají se jich podmínky uvedené v §19 odst. 2 označené vyhlášky. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že se vztahuje na všechny bezhotovostní obchody s cizí měnou, nikoliv pouze na obchody promptní, a stanovuje povinnosti devizových míst [např. devizové místo vede peněžní prostředky klientů na samostatných bankovních účtech oddělených od jiných bankovních účtů devizového místa – písm. b), zavede účtování o stavu a pohybu peněžních prostředků jednotlivých klientů odděleně od ostatního majetku – písm. c), nesmí používat peněžní prostředky klientů k obchodům na vlastní účet devizového místa – písm. d) aj.]. Tyto skutečnosti jsou však v předmětné věci z hlediska naplnění zákonných znaků zločinu zpronevěry irelevantní. V dané věci není podstatné, k jakým obchodům byla Ell Change, s. r. o., na základě svých devizových licencí oprávněna, nýbrž jakou povahu měly konkrétní obchody, které s poškozenými uzavřela, přičemž nalézací soud, s jehož závěry se soud odvolací ztotožnil, dospěl na základě provedených důkazů k podloženému závěru, že v případě smluv s poškozenými se jednalo o devizové obchody promptní, nikoliv termínované. Jak přiléhavě poznamenal státní zástupce, pro právní posouzení věci není významné, zda se na předmětné transakce vztahovala vyhláška č. 434/2000 Sb. či zda odpovídaly licencím uděleným Ell Change, s. r. o., významné naopak je, že obviněný použil svěřené peněžní prostředky klientů na jiný než sjednaný účel, porušil povinnosti vést majetek poškozených v podobě jejich peněžních prostředků odděleně od svého majetku a na porušení zákazu použití peněžní prostředky klientů k obchodům na vlastní účet devizového místa, jak to zevrubně rozebírá i soud prvního stupně na str. 78 až 82 rozsudku, odvolací soud na str. 8 rozsudku.
29. Nelze souhlasit s obviněným, pokud namítal, že z jeho strany nemohlo dojít k přisvojení si „cizí věci“, jelikož Ell Change, s. r. o., na základě rámcových a kupních smluv, které měla uzavřeny s klienty, nabývala vlastnictví ke klienty zaslaným finančním prostředkům, protože předmětnými smlouvami byl sjednán nákup a prodej cizích měn. Rámcové a kupní smlouvy, které Ell Change, s. r. o., uzavírala s klienty, obsahovaly formulace nákupu a prodeje, avšak společnost nabyla vlastnictví k těmto (nakoupeným) prostředkům až k momentu vypořádání obchodu (prodeji sjednané měny klientovi). Obviněný v tomto smyslu opomněl, že bezhotovostní obchody s cizí měnou jsou v českém právním řádu upraveny veřejnoprávními předpisy, jejichž ustanovení mají kogentní povahu, a nemohou být tedy smluvně změněny. Jak upozornily soudy nižších stupňů, obviněný byl při bezhotovostním obchodování s cizí měnou vázán vyhláškou č. 434/2002 Sb., která stanovila přísné podmínky pro provádění bezhotovostních obchodů s cizí měnou. Podle této vyhlášky devizové místo vede peněžní prostředky klientů na samostatných bankovních účtech oddělených od jiných bankovních účtů devizového místa [§19 odst. 2 písm. b)], zavede účtování o stavu a pohybu peněžních prostředků jednotlivých klientů odděleně od ostatního majetku [§19 odst. 2 písm. c)] a nesmí používat peněžní prostředky klientů k obchodům na vlastní účet devizového místa [§19 odst. 2 písm. d)]. Z tohoto ustanovení je zcela zjevné, že peněžní prostředky zaslané klienty devizovému místu jsou do vypořádání obchodů přísně odděleny od majetku společnosti a společnost s těmito prostředky nesmí volně disponovat. Ačkoliv tedy obchody uzavírané mezi Ell Change, s. r. o., a jejími klienty byly na základě rámcových a kupních smluv prováděny jako nákupy a prodeje měn, vlastnictví k nakupovaným měnám strany nabývaly až vypořádáním daného konkrétního obchodu, a proto peněžní prostředky zaslané klienty Ell Change, s. r. o., k učinění bezhotovostního obchodu s cizí měnou byly až do vypořádání sjednaného obchodu vůči společnosti v režimu věci cizí. Úvaha obviněného stran nemožnosti aplikace ustanovení §19 vyhlášky č. 434/2002 Sb. na obchody mezi Ell Change, s. r. o., a poškozenými klienty z důvodu, že tyto se vztahují na peněžní prostředky klientů, a nikoliv na peněžní prostředky, které přešly do vlastnictví této společnosti již zasláním těchto prostředků klienty společnosti, je tak nesprávná a zcela účelová, když předmětné ustanovení vylučuje, aby devizové místo nabylo vlastnictví k zaslaným prostředkům dříve než k momentu vypořádání obchodu. Podstatná je rovněž skutečnost, že z konkrétních konfirmací obchodů činěných v rámci rámcových či kupních smluv uzavřených mezi Ell Change, s. r. o., a poškozenými klienty, v nichž byla stanovena sjednaná závazná ujednání, a to obsah konkrétního obchodu, pevně sjednaná lhůta pro vypořádání obchodu a převodní kurs, vyplývalo, že poškození klienti zasílali Ell Change, s. r. o., peněžní prostředky do dispozice s tím, aby za ně společnost nakoupila sjednanou měnu, a tu pak klientovi obratem zaslala, přičemž vypořádání mělo být učiněno okamžitě či v rámci velice krátké doby (tzv. promptní obchody), která neposkytovala prostor k tomu, aby devizové místo prostředky zahrnulo do svého majetku a disponovalo s nimi pro své vlastní účely. Skutečnost, že Ell Change, s. r. o., nebyla oprávněna s klienty zaslanými peněžními prostředky disponovat pro jiné účely než pro nákup sjednané měny, vyplývala i z výpovědí poškozených klientů, kteří uvedli, že si nebyli vědomi toho, že by tato společnost zaslané peněžní prostředky používala pro jiné účely, a že kdyby věděli o tom, že obviněný ve skutečnosti jejich peněžní prostředky bude jménem své společnosti investovat na finančních trzích, peníze by mu nesvěřili. Poškození tedy poskytovaly finanční prostředky devizovému místu pouze pro nákup sjednané směny, jiný účel dispozice s těmito prostředky dohodnut nebyl. Jak soud nalézací, tak i soud odvolací vysvětlily, že odlišný závěr nevyplývá ani z výpovědi svědka V. U., poněvadž ani on nehovořil o tom, že by peněžní prostředky obviněnému svěřil s vědomím, že s nimi bude na svůj účet obchodovat na finančních trzích (str. 80 rozsudku nalézacího soudu, str. 10 rozsudku nalézacího soudu).
30. Odkazoval-li obviněný na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu zpronevěry, nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci, pak nelze než uzavřít, že rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu ve věci obviněného uvedenému nálezu nijak neodporují. Jak vyplývá z již uvedeného, soudy obou stupňů při svých úvahách o naplnění znaků objektivní stránky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku zohledňovaly jak veřejnoprávní rámec daný pro předmětnou obchodní činnost (směnárenství), tak i soukromoprávní povahu smluv uzavřených mezi poškozenými klienty a společností, jejímž jednatelem byl obviněný, především se zaměřovaly na obsah rámcových i kupních smluv a na jednotlivé doklady o sjednaných bezhotovostních obchodech s cizími měnami (konfirmace), které obsahovaly konkrétní podmínky jednotlivých obchodů. V kontrapozici s názorem obviněného je třeba opětovně připomenout, že veřejnoprávní rámec obchodní činnosti, které se věnoval, nelze opomenout. Podle obviněného mělo dojít k přechodu vlastnického práva k peněžním prostředkům zaslaným klienty devizovému místu právě jejich zasláním, avšak z uvedených veřejnoprávních předpisů, konkrétně vyhlášky č. 434/2002 Sb. vyplývá, že devizové místo vlastnictví k předmětným prostředkům před vypořádáním konkrétních obchodů nabýt nemohlo. Devizové místo se tedy smluvně (jednáním řídícím se soukromým právem) mohlo pohybovat pouze v rámci, které mu pro jeho činnost nastavilo veřejné právo. Oprávněnost dispozice obviněného s předmětnými peněžními prostředky pro jiný účel, než byl nákup sjednané měny, nevyplývala ani ze smluvních ujednání mezi Ell Change, s. r. o., a poškozenými klienty.
31. Poškození tak svěřili své peněžní prostředky obviněnému jako jednateli společnosti Ell Change, s. r. o., aby s nimi naložil výlučně určitým způsobem, tedy k nákupu sjednané měny, avšak obviněný tyto peněžní prostředky zahrnul do majetku Ell Change, s. r. o., a použil je k jiné obchodní činnosti a provozu této společnosti. Jelikož však tyto peněžní prostředky do vypořádání konkrétně sjednaných obchodů nepřešly do vlastnictví této společnosti, zůstaly v režimu cizí věci. Obviněný si tedy použitím svěřených peněžních prostředků k jiným než sjednaným účelům tyto prostředky přisvojil, poškozeným klientům tyto prostředky nevrátil, a způsobil tak poškozeným škodu v celkové výši 33 784 805,97 Kč, tedy škodu velkého rozsahu.
32. Není tudíž pochyb o tom, že obviněný svým jednáním naplnil objektivní stránku zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud ve shodě se závěry soudů prvního stupně i odvolacího soudu sdílí též názor, že jednáním obviněného byly naplněny znaky uvedeného zločinu i po stránce subjektivní.
33. Závěr o subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., a zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1967, sp. zn. Tzv 5/67, uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
34. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
35. Obviněný konkrétně namítal, že jeho jednání spočívající v přisvojení si věci, která mu byla svěřena, nemohlo být úmyslné, když neměl pochybnosti o tom, že byl s předmětnými finančními prostředky oprávněn disponovat.
36. Námitky zpochybňující subjektivní stránku zločinu zpronevěry však neobstojí právě pro existenci okolností objektivní povahy. Soudy zjistily a odkázaly na okolnosti, ze kterých úmyslné zavinění obviněného zřetelně vyplývá. Nalézací soud dovodil přímý úmysl obviněného ze skutečnosti, že obviněný, jednatel společnosti, který řídil chod společnosti a rozhodoval o tom, které obchody a za jakých podmínek budou provedeny, si musel být při znalosti vyhlášky ČNB č. 434/2002 Sb. vědom toho, že finanční prostředky, které mu svěřili poškození klienti, musí vést odděleně od jiných peněz směnárenské společnosti a nesmí je používat k jiným účelům. Vzhledem k tomu, že obviněný jednal cíleně a opakovaně, neměl nalézací soud o úmyslu přímém jakýchkoliv pochyb. Odvolací soud se pak na str. 10 a 11 svého rozsudku věnoval námitce obviněného, kterou obviněný uplatnil i ve svém dovolání, a to že závěr o úmyslném jednání byl vyvrácen kontrolní zprávou ČNB a výpovědí svědka J. Ch., který měl obviněnému potvrdit, že s peněžními prostředky svých klientů může volně nakládat. Provedenými důkazy byl však prokázán opak. Odvolací soud připomněl, že svědek J. Ch. jako svědek dne 6. 10. 2015 v přípravném řízení za přítomnosti obhájce obviněného vypovídal, že nejdůležitější zásadou směnárenské činnosti bylo, že peníze zaslané klienty nemohla společnost používat až do vypořádání obchodu, přičemž podle kontrolního zjištění klienti obviněného zasílali peníze na bezhotovostní obchody na oddělený účet od provozních účtů společnosti, a že s peněžními prostředky klientů až do vypořádání sjednaného bezhotovostního obchodu nemohl provádět žádné dealingové obchody na mezinárodním finančním trhu. Tato výpověď byla v hlavním líčení čtena za podmínek uvedených v ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., poněvadž svědek zemřel. Odvolací soud upozornil rovněž na obsah záznamů o podaném vysvětlení J. Ch. ve dnech 16. 6. 2008 a 23. 10. 2008, kdy tento uvedl, že obviněný si byl vědom skutečnosti, že musel vést peníze klientů na klientských účtech odděleně od jiných provozních účtů. Jiné výpovědi tohoto svědka nemohly být v daném trestním řízení v souladu s trestním řádem použity. Ani kontrolní zpráva ČNB nepotvrzuje závěr činěný obviněným. Z kontrolního protokolu ze dne 14. 8. 2007 č. 17/2007 (č. l. 523 až 563) vyplývá, že kontrola byla zaměřena na přísné oddělení peněžních prostředků klientů od majetku devizového místa, přičemž této skutečnosti si byl obviněný vědom. Odvolací soud pak poznamenal, že provedená kontrola nebyla hloubková a nesledovala finanční toky mezi jednotlivými bankovními účty společnosti, proto osoba provádějící tuto kontrolu neshledala žádné významné nedostatky na úseku bezhotovostních obchodů s cizí měnou kontrolovanou společností. Podstatné však je, že i tato zpráva obsahuje informaci o tom, že společnost má zřízeny samostatné účty pro klienty, na nichž nebyly zjištěny operace, které by nesouvisely s obchodováním kontrolované osoby s jejími klienty.
37. Nejvyšší soud považuje úvahy soudů obou stupňů týkající se zavinění a subjektivní stránky za správné a nemá je v zásadě čím významněji doplnit. Zjištění soudů spolehlivě dokládají, že obviněný si byl vědom skutečnosti, že měl povinnost vést peněžní prostředky klientů odděleně na zvláštních účtech a že nebyl oprávněn disponovat s těmito peněžními prostředky, kromě nákupu cizí měny, za kterou měly být klienty poskytnuté prostředky směněny. Pokud tedy obviněný disponoval s peněžními prostředky, které mu byly svěřeny, aby za ně nakoupil jinou měnu, a o nichž věděl, že nejsou v jeho vlastnictví, a tyto použil k jinému než sjednanému účelu, čehož si rovněž byl vědom, a učinil tak opakovaně ve více případech, pak lze opodstatněně dospět k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
38. Z těchto závěrů tedy vyplývá, že popis skutku uvedený ve výroku rozsudku soudu nalézacího ve spojení s jeho odůvodněním je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nejedná se tak o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
39. Obviněný v dovolání dále vytkl, že v úvahách o druhu a výměře trestu nebyla vzata v úvahu nepřiměřeně dlouhá délka trestního řízení, doba, která uplynula od spáchání činu, dosavadní život obviněného a další skutečnosti. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
40. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Právě takové vady však obviněný ve skutečnosti vytýkal, přičemž nelze nechat bez povšimnutí, že právě okolnostmi, na něž obviněný upozornil, se odvolací soud podrobně zabýval na str. 12 až 16 svého rozsudku, jak bude rozvedeno níže.
41. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a že námitky ohledně porušení tohoto práva nemůže ignorovat. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejenže v obecné rovině odporuje smyslu práva obviněného (ale i poškozeného) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení.
42. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře tohoto soudu, jimiž jsou: složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu jedná, tj. co je pro něj v sázce (např. věc Eckle proti Německu, č. 8130/78, rozsudek ze dne 15. 7. 1982; věc C. proti Itálii, č. 9381/81, rozsudek ze dne 25. 6. 1987; věc K. proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 10. 2000; věc W. proti Polsku, č. 27785/95, rozsudek ze dne 19. 10. 2000, aj.).
43. Relevantní judikatura ESLP je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. ESLP ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států - může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle proti Německu, č. 8130/78, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, srov. též REPÍK, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má ESLP za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci B. proti Norsku, č. stížnosti 26390/95, formuloval ESLP vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá ESLP k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
44. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, na který odkázal i obviněný v dovolání, opíraje se o tyto poznatky, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to např. upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li to mimo jiné i okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuelně vyměřeného trestu, až po zastavení trestního stíhání. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.
45. Poznamenal, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotněprávní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (obdobně též nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, a ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 715/06).
46. Vzhledem k obsahu spisu v předmětné trestní věci je možno obviněnému přisvědčit, že v posuzovaném případě se konalo víceleté trestní řízení, na němž nemělo chování obviněného žádný relevantní podíl. Délku řízení poznamenaly objektivně neodůvodnitelné změny právního posouzení věci ze strany orgánů činných v trestním řízení. Se zřetelem k těmto skutečnostem lze mít důvodně za to, že došlo k porušení práva obviněného na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
47. V daném případě se neúměrností délky trestního řízení velice stručně zabýval při svém rozhodování již soud prvního stupně, když při rozhodování o trestu vzal v úvahu též skutečnost, že ačkoliv šlo o složitou věc, orgány činné v trestním řízení pochybily, když se věcí zabývaly po tak dlouhou dobu, a to bez zavinění obviněného, a též délku doby, která uplynula od spáchání trestného činu (str. 83 a 84 rozsudku nalézacího soudu). Obviněnému uložil společný trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené v §206 odst. 5 tr. zákoníku a pro výkon tohoto trestu jej zařadil do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku, přestože obviněný svým činem způsobil škodu několikanásobně převyšující hranici škody velkého rozsahu podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Jelikož se obviněný předmětné činnosti dopustil při výkonu směnárenské činnosti, uložil mu nalézací soud současně trest zákazu činnosti na dobu osmi let, a to s ohledem na výši škody.
48. V rámci odvolacího přezkumu se pak výrokem o trestu zabýval také Vrchní soud v Praze, který tento výrok zrušil s tím, že úvaha prvoinstančního soudu o výměře trestu odnětí svobody dostatečně nezohledňuje okolnost porušení práva na spravedlivý proces, a to konkrétně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Odvolací soud se úvahám o trestu věnoval na str. 12 až 16 svého rozsudku. Podrobně se vyjádřil ke kritériím pro hodnocení přiměřenosti délky trestního řízení vyplývajícím z výše uvedené judikatury ESLP, konstatoval, že v případě obviněného šlo o jednání s vysokým stupněm škodlivosti, který byl dán povahou činu, jeho pokračováním více dílčími útoky a velkým počtem poškozených, způsobem provedení, dominantní úlohou obviněného a jeho zištným úmyslem a vážným škodlivým následkem, kdy způsobená škoda dosahuje více jak šestinásobek spodní hranice zákonné kategorie škody velkého rozsahu; složitost věci je středně vysoká a důkazní materiál je vícesvazkový, připomněl rovněž, že od spáchání skutku uplynula delší doba, a to doba deseti let. V předmětné věci byly úkony trestního řízení zahájeny již v srpnu roku 2007, poté bylo obviněnému dvakrát zahájeno trestní stíhání dne 4. 12. 2009 a 16. 9. 2010 a po zrušení druhého usnesení o zahájení trestního stíhání následovalo odložení věci dne 25. 2. 2011 s tím, že nejde o podezření z trestného činu. Z pokynu státního zástupce došlo k novému prověřování ve věci a dne 3. 8. 2015 bylo opětovně zahájeno trestní stíhání. Obžaloba byla podána dne 2. 2. 2016. Krajský soud v Plzni v rámci předběžného projednání obžaloby trestní stíhání dne 26. 5. 2016 zastavil se závěrem, že žalovaný skutek není trestným činem, stížnostní soud pak tento postup odmítl a usnesení o zastavení trestního stíhání zrušil a uložil Krajskému soudu v Plzni znovu o věci jednat a rozhodnout, a to dne 5. 9. 2016. Hlavní líčení byla konána od listopadu 2016 do září 2017, kdy byl vyhlášen rozhodující rozsudek. V listopadu 2017 byla věc s odvoláními obviněného, státního zástupce a poškozených předložena odvolacímu soudu, přičemž veřejné zasedání bylo nařízeno na leden 2018. Odvolací soud rozhodl rozsudkem dne 24. 1. 2018 (obviněný si dále proti tomuto rozsudku podal dovolání, které bylo se spisem předloženo Nejvyššímu soudu dne 21. 5. 2018). Odvolací soud uvedl, že ačkoliv samotná doba trestního stíhání (přibližně 4 roky) byla sice ještě přiměřená, silný negativní dopad na obviněného měla rozkolísanost úkonů orgánů činných v trestním řízení v důsledku aplikace protichůdných právních stanovisek. Tato rozkolísanost však byla dána výlučně rozhodovací činností orgánů činných v trestním řízení a okolnostmi, které nebyly závislé na vůli obviněného. Uzavřel, že uvedené skutečnosti vyšší intenzitou vybočují ze standardních mantinelů projednání trestní věci ve spravedlivém procesu, a že bylo právo obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů výrazným způsobem porušeno, proto je potřeba toto porušení přiměřeně kompenzovat. Odvolací soud připomněl polehčující i přitěžující okolnosti, které bylo potřeba vzít v úvahu při úvahách o trestu (např. právě dosavadní život obviněného, skutečnost, že v mezidobí již vykonal část trestu, jeho následné chování apod.), a uzavřel, že v nezatíženém trestním procesu by obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v první polovině základní trestní sazby uvedené v §206 odst. 5 tr. zákoníku ve výměře přibližně sedmi let. Připomněl, že s ohledem na výrazné porušení práva obviněného na spravedlivý proces nepřiměřenou délkou trestního řízení je potřeba, aby kompenzace za takové porušení byla dostatečně zřetelná. Odvolací soud pak po pečlivém uvážení všech skutečností dospěl k závěru, že obviněnému je nutno uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let postupem podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy pod spodní hranicí zákonné trestní sazby §206 odst. 5 tr. zákoníku, a připomněl, že mírnější trest odnětí svobody (včetně podmíněného odložení výkonu trestu) byl ze zákona vyloučen, neboť obviněnému byl ukládán trest společný, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším (§45 odst. 1 tr. zákoníku), což byla v daném případě hranice tří roků odnětí svobody nepodmíněně z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 2. 2012, sp. zn. 9 T 11/2011. Odvolací soud pak měl za to, že uložený společný trest odnětí svobody ve výměře čtyř let splňuje požadavek vyplývající z §45 odst. 1 tr. zákoníku, odráží vyšší stupeň škodlivosti činu, ale je i dostatečně významnou kompenzací ve prospěch obviněného ve zvažované míře přibližně tří let za porušení práva na spravedlivý proces. Pro výkon trestu odnětí svobody obviněného zařadil do věznice s ostrahou s odkazem na ustanovení §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění novely zákona č. 58/2017 Sb. s účinností od 1. 10. 2017. Rovněž vyslovil trest zákazu výkonu směnárenské činnosti na dobu osmi let, jelikož obviněný se předmětné trestné činnosti dopustil v souvislosti s obchodní činností v oblasti směnárenství.
49. Především je třeba konstatovat, že odvolací soud reagoval na popsanou situaci správně, aplikoval-li při ukládání trestu odnětí svobody ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Mimořádnost snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam. Pokud jde o výrazně nepřiměřenou délku řízení, je možné dosáhnout její kompenzace především prostřednictvím §58 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že §39 odst. 3 tr. zákoníku ukládá soudu přihlédnout při stanovení druhu a výměry trestu mimo jiné k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, je třeba výrazný časový odstup od spáchání činu a nepřiměřenou délku řízení považovat za skutečnosti, které odpovídají zákonnému znaku „okolnosti případu“ obsaženému v §58 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud svým rozhodnutím tak dostál požadavkům formulovaným ve výše citované judikatuře ESLP i Ústavního soudu na kompenzaci porušení práva obviněného plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy, když správně zohlednil všechna kritéria pro hodnocení přiměřenosti délky trestního řízení, zabýval se otázkou, jaké dopady mělo porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve sféře základních práv obviněného, vysvětlil, jakými prostředky trestního práva dosáhl kompenzace jeho porušení a v jaké míře byl trest z důvodu tohoto porušení zmírněn, a zvolil zcela adekvátní a především českému právnímu řádu neodporující prostředek nápravy. Nejvyšší soud uzavírá, že námitka obviněného, že kompenzace za porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení nebyla dostatečná, tak není opodstatněná.
50. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ke kompenzaci nepřiměřené délky řízení je subsidiárně určen také institut zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, který se uplatní v tom případě, že kompenzace poskytnutá v rámci trestního řízení, v němž došlo k nedůvodným průtahům, není dostačující (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.).
51. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu