ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.780.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 780/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2018 o dovolání obviněného L. O. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 7 To 326/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 32/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. O. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 5 T 32/2017, byl obviněný L. O. uznán vinným pod bodem 1) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl podle §175 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 3, 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí, a to střelné zbraně zn. Walther PPK, 4 kusy zásobníků, 21 kusů pistolových nábojů ráže 7,65 Browning výrobce Sellier&Bellot, a podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to nože s dřevěnou rukojetí o délce rukojeti 13 cm, délce čepele 37 cm, šířce 8 cm, s nápisem KDS STAINLESS STEEL. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného R. L.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný L. O. odvolání směřující proti výroku o vině pod bodem 1) a výroku o trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 7 To 326/2017, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložení trestu propadnutí věci, a to nože s dřevěnou rukojetí o délce rukojeti 13 cm, délce čepele 37 cm, šířce 8 cm, s nápisem KDS STAINLESS STEEL.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný L. O. označených trestných činů dopustil tím, že:
1) v přesně nezjištěné době v průběhu podzimu 2016 v odpoledních hodinách v prvním patře ubytovny v ulici C., Š., okres L., společně s obviněným R. L. vešli do bytu obývaného V. D., kde ho bez varování obviněný L. O. srazil úderem pěstí do obličeje na zem, a následně mu obviněný R. L. přiložil ke krku kuchyňský nůž o celkové délce cca 30 až 40 cm, kterým mu poté lehce přejížděl přes prsa, kam ho nejméně 2x mírně bodl, zároveň mu obviněný L. O. přitiskl do oblasti levého oka blíže nezjištěnou krátkou střelnou zbraň a vyhrožoval mu zabitím se slovy: „Jak se do toho budeš plíst, tak skončíš na krchově“, tedy pokud nepřestane zasahovat do sporu obviněného L. O. s M. D., čímž poškozenému V. D. způsobili podlitiny v obličeji, rozražení rtu, ztrátu zubu a drobné škrábance na hrudníku bez nutnosti lékařského ošetření;
2) v přesně nezjištěné době nejpozději kolem 19. 11. 2016 si bez povolení opatřil a do 23:10 hodin dne 21. 11. 2016 v místě svého bydliště v ulici D. ve Š. a na dalších místech okresu L. přechovával neregistrovanou střelnou zbraň zn. Walther PPK, včetně 4 kusů zásobníků a 25 kusů pistolových nábojů ráže 7,65 Browning výrobce Sellier&Bellot, když se jednalo o plně funkční zbraň kategorie B uvedenou v §3 odst. 1 písm. b) a §5 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, v případě zásobníků o čtyři druhově příslušné díly uvedené zbraně a v případě střeliva o střelivo do zbraní kategorie B uvedené v §3 odst. 1 písm. e) a §5 zákona č. 119/2002 Sb., a tohoto jednání se dopustil, ačkoli není držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence ve smyslu §8 zákona č. 119/2002 Sb., které by ho k nabývání do vlastnictví, držení nebo nošení takových zbraní a střeliva opravňovaly.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 7 To 326/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině pod bodem 1) a výroku o trestu. Odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozsudek nalézacího soudu i usnesení odvolacího soudu spočívají na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Konkrétně vytkl, že odvolací soud se s námitkami, které byly uplatněny v podaném odvolání, vypořádal poměrně stručně a tedy nedostatečně. Ač v odvolání obsáhle poukázal na nedostatky v hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., rozpory ve výpovědích svědků, odvolací soud se s jeho výhradami důsledně nezabýval a toliko konstatoval, že soud prvního stupně se s obhajobou obviněného náležitě vypořádal a řádně uvedl důvody, proč věřil výpovědím poškozeného V. D., H. K., která navíc hovořila toliko o zprostředkovaných vjemech, a R. S. a proč naopak nevycházel z výpovědi obviněného R. L. a svědkyně J. B. Nereagoval ani na jeho výtky, že byl v hlavním líčení poměrně zásadně omezen na svém právu vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům, tedy v právu, které je zaručeno čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). S ohledem na vytýkané nedostatky a rozpory ve výpovědích svědků a samotného poškozeného, jak byly rozvedeny v odvolání, nebyl podle mínění obviněného zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Měl za to, že bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces.
6. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 7 To 326/2017-499, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 6. 2017, č. j. 5 T 32/2017-442, a podle §265 l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá svého práva a k dovolání obviněného se nebude vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
10. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Ačkoliv je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
13. Dovolací soud pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci neshledal. V daných souvislostech není od věci uvést, že dovolací soud se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, jak z velké části obviněný činil. Námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, aj.). I přes uvedené se dovolací soud námitkami obviněného zabýval a konstatuje, že z podrobného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (zejména str. 13 až 16), s nímž se soud odvolací plně ztotožnil (viz str. 5 až 8 usnesení), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Obviněný je usvědčován především výpovědí poškozeného V. D., s níž korespondují výpovědi svědků R. S. a H. K. Obviněný v dovolání zopakoval námitky, které uplatnil ve svém odvolání a se kterými se již řádně vypořádal odvolací soud, a to konkrétně, že výpověď poškozeného V. D. obsahuje nedostatky, nelogičnost a rozpory, a že naopak výpověď obviněného, ač byla hodnocena jako podrobná a trvale shodná, byla nelogicky označena za nevěrohodnou. Je nutno zdůraznit, že nalézací soud se velice podrobně zabýval věrohodností všech svědků, jakož i obviněného (str. 14 až 16 rozsudku), přičemž i hodnocení věrohodnosti svědků a obviněného podléhá volnému hodnocení důkazů soudem v souladu se zásadou zakotvenou v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Nalézací soud hodnotil výpověď poškozeného V. D. jako věrohodnou, jelikož byla jak při podání svědecké výpovědi, tak i v přípravném řízení při podání vysvětlení, konstantní, jeho výpověď stála na pevných základech a reálných prožitcích, byla podrobná, a to včetně projevu pocitů, poškozený se při podání výpovědi instinktivně chytal za místa, kde mu byla obviněným způsobena zranění, a připomínky obviněného logicky a věcně vyvracel a odpovídal na všechny jeho dotazy. Tento soud měl přitom možnost sledovat vzájemnou interakci mezi poškozeným a obviněným. Soud rovněž upozornil, že poškozený v hlavním líčení přiznal skutečnosti, které by jeho věrohodnost snižovaly, a bylo tak zjevné, že se nesnažil nic skrývat a stavit se v lepším světle. Pokud obviněný narážel na drobné rozpory či odchylky ve výpovědi poškozeného, pak nalézací soud tyto vysvětlil tím, že jelikož se jedná o osobu, která ve větší míře zneužívala návykové látky, lze takové drobné rozpory předpokládat. Jak již bylo uvedeno, výpověď poškozeného však v podstatných bodech zůstala neměnná a odchylky, na které obviněný odkázal, byly irelevantní. S námitkami obviněného ohledně těchto odchylek se navíc již vypořádal odvolací soud na str. 7 svého usnesení. Výpověď poškozeného byla podpořena i dalšími důkazy, a to především výpověďmi svědků H. K. a R. S. S ohledem na nižší intelekt H. K. a poškozeného V. D. pak nalézací soud uzavřel, že lze předpokládat, že pokud by byly jejich výpovědi nepravdivé, pak by se začaly odlišovat, a to nejen mezi sebou navzájem, ale byl by patrný i velký rozdíl mezi jejich výpověďmi z přípravného řízení a v hlavním líčení. K věrohodnosti výpovědi obviněného soud uvedl, že ačkoliv jeho výpověď byla konstantní, a právě s ohledem na jeho vyšší intelekt změny ve výpovědi ani neočekával, ve výsledku ji hodnotil jako účelovou; stojí zcela osamocená a byla vyvrácena provedenými důkazy. Jak již bylo uvedeno, soud měl možnost při výslechu svědků pozorovat reakce obviněného se svědky, když jim kladl otázky, a i na základě tohoto pozorování pak byl schopen učinit úsudek o přesvědčivosti jednotlivých výpovědí.
14. Nejvyšší soud s těmito úvahami nalézacího i odvolacího soudu souhlasí a žádné pochybení v hodnocení důkazů neshledal. Je zjevné, že nalézací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně odůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě neopodstatňuje zásah Nejvyššího soudu z důvodu porušení práva na spravedlivý proces či nesprávné aplikace zásady in dubio pro reo , jak mínil dovolatel.
15. Obviněný dále vytýkal, že byl postupem nalézacího soudu v hlavním líčení omezen ve svém právu vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům zaručeným čl. 38 odst. 2 Listiny, aniž by však tuto námitku konkretizoval. Nejvyšší soud v obecné rovině poznamenává, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, a ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/02, aj.). Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup nalézacího soudu nebyl nekorektní, když z protokolů o hlavním líčení vyplývá, že obviněný nejenže dostal možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, ale rovněž této možnosti vždy využil (č. listu 346 až 357, 421, 422, 435 až 437).
16. Obviněný měl za to, že soudy nižších stupňů vůči němu nepostupovaly nestranně, když jej označily za osobu nezvladatelnou a nepředvídatelnou, s absencí sebereflexe, vycházejíce z vlastního úsudku, nikoli z odborného vyjádření. V této souvislosti odkazoval též na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14. K výhradám obviněného není od věci připomenout závěry Ústavního soudu vyjádřené v jím označeném nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14. Ústavní soud zde vyložil, že „soudy jsou povinny postupovat vůči obviněnému nestranně, tedy nic v jejich postupu nesmí naznačovat, že předjímají výsledek řízení na základě negativního hodnocení osoby obviněného. Mezi takové případy patří to, když obecný soud vyvozuje skutkové závěry taktéž ze skutečností souvisejících s povahovými rysy obviněného, které pro posouzení určité skutkové otázky nemají žádný význam. Tak okruh důkazů, jejichž prostřednictvím soud dokazuje konkrétní skutek spáchaný v daném čase a na daném místě, nemůže uzavírat poukaz na předchozí trestnou činnost obviněného. Takový postup představuje zaujatost vůči osobě obviněného a porušuje tím jeho právo na nestranný soud“. V projednávané věci však k takové situaci a takovému pochybení při zjišťování skutkového stavu nedošlo. Obviněný byl za osobu nezvladatelnou a nepředvídatelnou, s absencí sebereflexe, nalézacím soudem označen až při úvahách o druhu a výši ukládaného trestu, a to v souladu s §39 odst. 1 tr. zákoníku (viz str. 17 rozsudku soudu prvního stupně). Ustanovení §39 tr. zákoníku je konkretizací základního pravidla o přiměřenosti ukládání všech trestních sankcí podle §38 odst. 1 tr. zákoníku, upravuje obecné zásady, základní směrnice, podle nichž musí soud postupovat při rozhodování o volbě některého z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku a při stanovení jeho konkrétní výměry v rámci vymezené sazby. Zárukou pro správné a spravedlivé ukládání trestu je dodržování dvou základních principů při ukládání trestních sankcí obecně a při ukládání trestů zvláště: principu zákonnosti trestání (§37 tr. zákoníku) a principu individualizace trestů (§38 tr. zákoníku). Soudy jsou tedy při úvahách o trestu povinny přihlédnout i k osobním poměrům pachatele, jeho dosavadnímu způsobu života, k možnosti nápravy, k chování pachatele po činu aj (§39 odst. 1 tr. zákoníku). Právě o takové okolnosti se obviněným kritizovaný hodnotící úsudek soudu prvního stupně opírá.
17. Obviněný zpochybnil objektivní přístup soudů také tím, že soudy podle jeho mínění nejenže hodnotily důkazy jednostranně v jeho neprospěch, ale též že nevyhověly jeho návrhu na výslech dalších svědků. Jak již bylo uvedeno, dovolací soud neshledal v postupu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů žádných pochybení a ze skutečnosti, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, nelze dovozovat absenci nestrannosti soudu při hodnocení důkazů. Pokud jde o návrh obviněného na výslech dalších svědků, ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Obviněný v hlavním líčení konaném dne 3. 5. 2017 navrhl výslech své matky E. O., svědků P. B. a M. R. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (na str. 15) zevrubně vyložil, z jakých důvodů zamítl návrh obviněného na výslech dalších svědků. Uvedl mimo jiné, že návrhu na výslech svědků E. O. a P. B. nevyhověl, jelikož okolnosti, k nimž měli být na návrh obviněného vyslýcháni, se týkaly trestního oznámení obviněného v jiné věci. Účast svědka M. R. se nalézací soud pokusil zajistit, avšak i přes veškerou snahu všech obvodních oddělení Policie České republiky na území okresu L. se tohoto svědka nepodařilo zajistit. Skutečnosti ohledně zdravotního stavu poškozeného však soud měl za již dostatečně prokázané, a proto výpověď tohoto svědka nepovažoval za nezbytně nutnou ke zjištění skutkového stavu věci. Odvolací soud se ztotožnil s důvody, pro které těmto návrhům na doplnění dokazování nebylo vyhověno (str. 7), a závěry soudů o nadbytečnosti těchto důkazů sdílí i dovolací soud.
18. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu