ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.937.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 937/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2018 o dovoláních obviněných J. B. a Ž. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 67 To 81/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 123/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. B. a Ž. S. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 1 T 123/2017, byl obviněný J. B. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, obviněná Ž. S. byla uznána vinnou zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se dopustili skutkem popsaným tak, že
dne 5. 8. 2017 kolem 13.00 hodin v P., M., ve volně přístupném průchodu domu, v němž poškozená B. J. bydlí, přistoupila obviněná Ž. S. k poškozené a pokusila se jí rozepnout a z krku sundat masivní zlatý řetízek o ryzosti 585/1000, tj. 14 karátů, a hmotnosti 24,71 g, v hodnotě cca 19.520 Kč, a když se jí to nepodařilo, přistoupil k poškozené obviněný J. B., chytil za řetízek a prudce jím trhl, až poškozená zavrávorala, řetízek jí z krku strhl a pak poškozenou srazil na zem, resp. na kovovou zárubeň vjezdových vrat do průchodu, v důsledku čehož poškozená utrpěla zlomeninu nosních kůstek, krvácející tržně zhmožděnou ránu na čele vpravo s krevním výronem v okolí, tržně zhmožděnou ránu na čele vlevo s krevním výronem v levé jařmové oblasti a v okolí levého oka, zlomeninu korunky druhého horního řezáku vpravo, pohmoždění pravého zápěstí a podvrtnutí krční páteře, kterážto zranění s vyžádala lékařské ošetření, sešití ran na čele a vytržení poškozeného zubu, s dobou následného léčení v trvání nejméně dvou týdnů, čímž byla omezena v obvyklém způsobu života bolestivostí v místech poranění a obtížemi při smrkání, přičemž obvinění J. B. a Ž. S. společně, v úmyslu odcizit poškozené její zlatý řetízek, předtím sledovali poškozenou od prvního náhodného setkání s ní téhož dne kolem 12.30 hodin, šli za ní do prodejny B. v P., V., kde poškozená nakupovala, a poté s poškozenou jeli tramvají až do zastávky, kde vystoupila, aby šla domů, ač obviněný J. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 4 T 141/2010, který nabyl právní moci dne 17. 12. 2010, odsouzen, mimo jiné, za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
2. Za trestné činy, jimiž byl obviněný J. B. uznán vinným, byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a obviněná Ž. S. byla odsouzena podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněné uložen trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 200 Kč. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 67 To 81/2018, z podnětu odvolání obviněných a státní zástupkyně podaného v neprospěch obou obviněných proti výroku o trestu, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil u obou obviněných ve výrocích o uložených trestech a způsobu jejich výkonu, u obviněné Ž. S. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rovněž výrok o trestu propadnutí věci, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a nezměněném výroku o náhradě škody obviněného J. B. odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnou Ž. S. odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak ponechal rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného J. B. podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podali oba obvinění prostřednictvím obhájců dovolání, jež opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení skutku.
5. Obviněný J. B. uvedené vady spatřoval v tom, že odvolací soud nereagoval na jeho námitky, že v době činu byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti vymizelé či minimálně výraznou měrou snížené, neboť byl pod vlivem pervitinu. Soudy nehodnotily provedené důkazy jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, a i když byl skutkový stav náležitě zjištěn, nesprávně uzavřely, že šlo o společné jednání obou obviněných vedené srozuměním s případným použitím důraznějších prostředků k získání věci. Nebylo možné v jeho jednání spatřovat použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, neboť násilí musí zmocnění se cizí věci předcházet, což prokázáno nebylo. Od počátku oba obvinění jednali pouze v úmyslu přisvojit si řetízek tím, že se ho zmocní. Vzhledem k tomu, že se spoluobviněné nepodařilo řetízek na krku poškozené rozepnout a sejmout ho, rozhodl se obviněný před tím, než poškozená odemkla dveře (v poslední fázi), jí ho sám z krku sundat, což se mu povedlo, neboť řetízek byl již rozepnutý. Poškozená, která toto sejmutí zaregistrovala, se na něj otočila a ve snaze pustit se do jeho pronásledování, upadla a poranila se o rám dveří a při pádu na zem. Protože se obviněný žádného jednání, které by mělo znaky loupeže, vůči poškozené nedopustil, nemohlo se o tento zločin jednat.
6. Soudy podle dovolatele rovněž pochybily při hodnocení závěrů uváděných znalkyní z oboru drahé kovy, která při svém výslechu před nalézacím soudem uvedla, že předmětný řetízek nebyl nijak poškozen či porušen, patrně byl tedy při sundávání rozepnut. Soudy však nadále vycházely z verze o stržení řetízku z krku poškozené, a tedy nesprávným způsobem hodnotily skutkový stav věci, čímž došlo k chybné právní kvalifikaci (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03). Obviněný poukázal na existenci jen jediného usvědčujícího důkazu, jenž měl být pečlivě hodnocen, a požadoval, aby byl důkazní stav věci doplněn o další důkazy v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5 tr. ř.
7. U trestného činu ublížení na zdraví obviněný neshledal příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem, a odvolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal ani s otázkou místa poranění poškození a místem, ve kterém mohla dopadnout na zem, případně narazit na kovovou zárubeň.
8. Z uvedených důvodů obviněný požadoval, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 67 To 81/2018, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí soudu prvního stupně.
9. Obviněná Ž. S. v dovolání namítla, že skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, protože proti jinému neužila násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a nešlo o úmyslné společné jednání dvou osob. S odkazem na popis skutku zdůraznila, že je v něm vyjádřeno jen to, že společně zamýšleli poškozené zlatý řetízek odcizit, což nikdy nepopřeli. Naproti tomu ve vztahu k dovolatelce v něm není uveden znak týkající se úmyslu společným jednáním užít proti poškozené násilí v úmyslu zmocnit se jejího řetízku. Odvolací soud spolupachatelství obviněné vyvodil pouze z domnělé existence jejího srozumění s tím, že obviněný J. B. pro případ, že by se jí nepodařilo poškozené řetízek z krku sejmout, přistoupí k důraznějšímu prostředku, a proti poškozené užije násilí. Na toto srozumění soud usuzoval z toho, že oba obvinění společně poškozenou sledovali a že zákrok obviněného bezprostředně navazoval na neúspěšný pokus obviněné o rozepnutí a sejmutí řetízku i z následného chování obou obviněných po útoku (společná cesta do kavárny, snaha obviněné odvést pozornost křikem, atd.). Obviněná má však za to, že v jejím jednání není možné shledat úmysl k §173 odst. 1 tr. zákoníku a §23 tr. zákoníku, neboť nelze ze skutku dovodit ani její srozumění s tím, že spoluobviněný vůči poškozené užije násilí, aby se řetízku zmocnil. Z popisu skutku naopak vyplývá, že její jednání bylo do okamžiku, kdy se marně pokusila o rozepnutí řetízku na krku poškozené, výlučně pasivní, svou přítomností na místě činu spoluobviněného J. B. nezajišťovala, ani nepodporovala. Když obviněný řetízek z krku poškozené strhl, šlo o vybočení z rámce společné dohody s obviněnou, kterážto směřovala čistě ke společnému spáchání trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku.
10. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 67 To 81/2018, a podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na něj obsahově navazující.
11. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k podanému dovolání učiněném v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zdůraznila shodnost uplatněných námitek s těmi, jež oba obvinění v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení uplatňovali a jimž se oba soudy v přezkoumávaných rozhodnutích věnovaly. Ztotožnila se s názorem soudu obou stupňů, že ten, kdo čin provedl, byl obviněný J. B., nicméně spolupachatelství obviněné vyplynulo z konkludentní dohody, že poškozené odcizí řetízek, protože ji pronásledovali delší dobu, a když se jim to nepodařilo, zasáhl nenásilným způsobem obviněný, o čemž poškozená již věděla a řetízek si hlídala a snažila se dostat do domu. Obviněné bylo zřejmé, že spoluobviněný použije razantnější způsob než ona, a řetízek strhne i násilím, a proto považovala za správný závěr soudů, že obviněná čin spáchala v nepřímém úmyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
12. K námitce obviněného J. B. o významu jeho intoxikace pervitinem na jeho duševní stav, odkázala na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle něhož byly rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného ve vztahu k projednávané trestné činnosti zachované. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná.
13. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájcům obviněných k případné reakci, kterou však do okamžiku konání neveřejného zasedání o dovolání Nejvyšší soud neobdržel.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
14. Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a, h) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněné námitky obsahově korespondují s označeným důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonem v §265b tr. ř. taxativně vymezených dovolacích důvodů lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné zásadně namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Nelze však přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
16. Správnost právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
17. Vzhledem k tomu, že obvinění s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkali na podkladě soudy učiněných skutkových zjištěních vady v použité právní kvalifikaci jejich jednání jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, obviněná Ž. S. též ve vztahu ke spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obviněný J. B. brojil i proti nedostatkům v příčinné souvislosti u přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, uplatnili tyto námitky v souladu s označeným dovolacím důvodem, a proto Nejvyšší soud mohl zkoumat, zda jsou dovolání důvodná.
IV. K námitkám obou obviněných proti zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku
18. Vzhledem k tomu, že oba obvinění uvedené právní kvalifikaci shodně vytýkali neexistenci násilí vůči poškozené užitého jako prostředku směřujícího ke zmocnění se cizí věci a namítali, že násilí neměli v úmyslu, v případě obviněné Ž. S. byla popírána subjektivní stránka ve formě srozumění s takovým násilím ze strany spoluobviněného ve smyslu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a oba se domáhali posouzení jejich činu jako přečinu krádeže podle §205 tr. zákoníku, lze uvést, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů věnovaly skutkové podstatě zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku potřebnou pozornost a s obhajobou obviněných se vypořádaly.
19. Soud prvního stupně učinil právní závěry na základě skutkového závěru, jejž popsal ve výroku svého rozsudku, a dospěl k závěru, že obviněný J. B. užil násilí v podobě trhnutí za řetízek, které bylo intenzivní („prudce trhl“), protože v důsledku něho poškozená zavrávorala a následně při pádu utrpěla zjištěné zranění, a obviněná Ž. S., která se již na tomto úkonu nepodílela, s ním byla s ohledem na zjištěné okolnosti srozuměna. K uvedenému je vhodné zmínit, že učiněné závěry mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, zejména ve výpovědi poškozené [přečtené za podmínek §211 odst. 2 písm. b) tr. ř.], svědka P. P., který incident viděl ze dveří protější restaurace („poškozená poté, co na ni byl obviněný nalepený, následně letěla vzduchem a praštila se hlavou do rámu vstupních dveří“), J. H. ze zastavárny, kam obvinění řetízek přinesli, jakož i F. Š., kterému se řetízek v zastavárně rovněž pokusili udat. K uvedeným zjištěním přispěly protokol o ohledání místa činu a záznamy kamerového systému, dále lékařské zprávy i závěr znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Václava Horáka a znalkyně z oboru drahé kovy Renaty Sukové. Soud vysvětlil, že shledal, že obvinění jako spolupachatelé společně pronásledovali poškozenou až k jejímu domu za účelem odcizit jí řetízek, který jí později z krku obviněný strhl. Vykonavatelem činu byl převážně obviněný J. B., s nímž byla obviněná minimálně konkludentně dohodnuta na tom, že poškozené společně odcizí řetízek, k čemuž směřovalo jejich delší dobu trvající sledování poškozené, a když se jim toto odejmutí nepodařilo nenásilnou cestou, nechala obviněná Ž. S. čin dokonat spoluobviněného J. B., přičemž jí muselo být zřejmé, že vzhledem k tomu, že poškozená již o nich věděla a snažila se před nimi ukrýt do domu a řetízek si hlídala, bude obviněný muset ke zmocnění se řetízku, který měla stále na krku, použít razantnější způsob než před tím ona, tedy že může řetízek z krku poškozené strhnout i násilím. Pro takový závěr svědčí i znalecké zkoumání a posouzení řetízku znalkyní z oboru drahé kovy Renatou Sukovou, která nevyloučila možnost existence dvou kovových oček u zapínání řetízku, z nichž jedno tahem vyvíjeným na řetízek ze strany obviněného povolilo a prasklo či se rozpojilo. To bylo i příčinou toho, že samotný řetízek při ohledání nenesl stopy poškození, což koresponduje i s výpovědí poškozené, která, když jí byl orgány činnými v trestním řízení předložen a ukázán, bez váhání uvedla, že u zapínání byla dvě očka a jedno z nich chybí.
20. Dospěl-li soud k závěru o formálním naplnění znaku násilí, shledal, že k němu směřovalo i zavinění obou obviněných, kteří jednali v úmyslu zmocnit se cizí věci ve smyslu skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a to obviněný v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a obviněná v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (viz strany 5 až 6 rozsudku soudu prvního stupně).
21. Správnost uvedených skutkových i právních závěrů k obsahově shodným námitkám obviněných konstatoval odvolací soud, který doplnil, že subjektivní stránka obviněných ve formě úmyslu zmocnit se cizí věci, a to i za cenu použití násilí, vyplývá z celkového jednání obou pachatelů, kteří si poškozenou vyhlédli a již asi půl hodiny před posuzovaným činem ji sledovali, aby svůj záměr mohli ve vhodný okamžik uskutečnit. Vytipovali si poškozenou jako osobu křehkou, subtilní, bezbrannou, pohybující se za pomoci francouzských holí, u níž bylo možné předpokládat minimální schopnost obrany jak z hlediska její možnosti povšimnout si jednání obviněných, tak z hlediska kladení odporu. Odvolací soud zdůraznil, že není určující, že použití násilí ke zmocnění se řetízku na krku poškozené nebylo prvotním záměrem obviněných a došlo k němu až s vývojem situace, neboť podstatným je konkrétní čin, kterým svůj úmysl a záměr naplnili. Prudké trhnutí za řetízek obviněným takovou intenzitou, že poškozená v důsledku toho ztratila rovnováhu, poté, co předchozí mírnější jednání a snažení vyvíjené obviněnou Ž. S. nevedlo k zamýšlenému cíli, považoval za násilí směřující ke zmocnění se šperku pevně připnutého na krku poškozené, odpovídá hlediskům §173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle odvolacího soudu šlo o společné jednání obou obviněných vedené srozuměním s případným použitím násilí či jiných důraznějších prostředků k získání hodnotné věci od poškozené, a soudy na něj usuzovaly z celkového postupu obviněných v rámci činu, včetně koordinovaného postupu (srov. strany 6 až 8 rozsudku odvolacího soudu).
22. Nebylo ani možné přisvědčit výhradě obviněného J. B., že nebyl v době činu příčetný v důsledku požití pervitinu, protože soudy se i jeho duševním stavem zabývaly, k čemuž lze jen poukázat na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 38 až 41), jehož zpracovatelka MUDr. Gabriela Leblová nezjistila u obviněného žádnou okolnost, která by zpochybnila zachování rozpoznávacích i ovládacích schopností, neboť netrpí žádnou forenzně významnou duševní poruchou (viz stranu 4 a 5 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud správnost tohoto závěru potvrdil, protože ani chování obviněného jak při činu samém, tak poté, co byl dokonán, nesvědčí o tom, že by jeho psychika byla ve smyslu jeho příčetnosti jakkoliv narušena.
23. Nejvyšší soud považuje uvedené závěry soudů obou stupňů ve smyslu použité právní kvalifikace za správné a pro úplnost dodává, že zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
24. Násilím ve smyslu ustanovení §173 tr. zákoníku se rozumí použití fyzické síly ze strany pachatele k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby za účelem zmocnění se její (cizí) věci, jež je tak prostředkem nátlaku na její vůli. Takové násilí však nelze omezovat pouze na jednání, kterým pachatel reaguje na určitý fyzický projev napadené osoby věc nevydat (např. ohledně věci dojde k přetahování, cloumání), nýbrž za akt násilí je nutno považovat i jednání pachatele v případě, kdy napadená osoba má věc ve své moci a pachatel při zmocnění se věci překonává vůli této osoby věc nevydat. O takovou situaci jde např. tehdy, pokud napadená osoba věc pevně drží, popřípadě pevně svírá (za ucha tašky, držadlo kufru apod.) a pachatel v úmyslu zmocnit se této věci musí za použití síly toto držení (sevření) překonat. V tomto případě již nejde o pouhé vytržení věci z ruky, ale o násilí vůči napadené osobě ve smyslu §173 tr. zákoníku, neboť pachatel překonává její vůli věc nevydat. Každou trestní věc je přitom nutno posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem, včetně fyzických a dalších dispozic pachatele a poškozené osoby (např. u menších dětí, starších a zdravotně handicapovaných osob a invalidů může být schopnost aktivní reakce na útok fyzicky vyspělého pachatele podstatně ztížena nebo dokonce i vyloučena) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1022/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 25 pod č. T 596)].
25. Jestliže soudy čin obviněného J. B., který, když zjistil, že se obviněné Ž. S. nepodařilo řetízek umístěný na krku poškozené rozepnout a že poškozená brzy zmizí v domě, protože již otevírala dveře, poškozené, vetché stařence, řetízek strhl z krku, je třeba takové jednání považovat za násilí, protože došlo k použití hrubé síly („prudce strhl“) ve smyslu shora uvedené definice. Intenzita tohoto jeho působení na řetízek poškozené byla natolik velká, že se řetízek roztrhl, tedy rozpojila se oka na něm, čímž jej obviněný získal do své moci. Navíc pro prudkost a hrubost použité síly svědčí i to, že poškozená v důsledku tohoto stržení zavrávorala v důsledku ztráty rovnováhy. Skutečnost, že ji se značným úsilím vybalancovala, není závislá na vůli pachatelů, ale toliko na ještě dobrých fyzických a zdravotních dispozicích poškozené osoby (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 898/2016). Nutno zdůraznit, že v posuzované věci se nejednalo o neočekávané stržení řetízku z krku poškozené, ale šlo o chtěné počínání pachatelů, při kterém byl překonán odpor poškozené, která věc odmítala vydat.
26. Vzhledem k tomu, že toto jednání činil sám obviněný, který vlastní silou na řetízek působil ve snaze jej získat do své moci, není pochyb o tom, že soudy učiněný závěr o jeho přímém úmyslném zavinění ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je správný.
27. Pokud jde o námitky vznesené obviněnou Ž. S., která brojila proti tomu, že by naplnila znak násilí podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, když se na uvedeném jednání obviněného J. B. nepodílela, je třeba uvést, že soudy u ní na naplnění znaků zločinu loupeže podle uvedené právní kvalifikace usuzovaly z hledisek platných pro spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, o které jde tehdy, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich za něj odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá, aby byly společně splněny dvě podmínky, a to spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982 č. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod číslem č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod číslem 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
28. Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována [postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24 (uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný)]. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních [srov. rozhodnutí Krajského soudu v Liberci ze dne 29. 6. 1949, sp. zn. To I 46/49 (uveřejněné pod č. 22/1950 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání.
29. Nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, který soudy shledaly u obviněné Ž. S., se jedná, když pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele.
30. Soudy obou stupňů u obviněné Ž. S. shledaly, že její jednání bylo podmíněno jednak předchozí domluvou s obviněným J. B. na tom, že odejmou řetízek z krku poškozené, k čemuž také směřovalo veškeré jejich předcházející chování, a jednak tím, že když se jí nepodařilo ho rozepnout, zasáhl obviněný, jenž řetízek poškozené prudce z krku strhl. Za této situace, a to již z předem plánovaných a realizovaných kroků obou pachatelů bylo zřejmé, že násilí je jedním z nezbytných kroků vedoucích k tomu, jak se řetízku domoci, neboť z logiky všech okolností plynulo, že poškozená se dobrovolně masivního, 42 cm dlouhého a 24,7 g vážícího zlatého řetízku ryzosti 585/1000, tj. 14 karátů, (viz znalecký posudek z oboru drahé kovy a kameny, ekonomika, odvětví ceny a odhady drahých kovů a kamenů znalkyně Renaty Sukové na č. l. 87 až 88) nevzdá. Násilí tedy bylo nutným předpokladem. Obviněná byla spolupachatelem, který si byl vědom možnosti, že jednání jejího společníka směřuje v rámci jejich společného jednání ke zmocnění se řetízku i za cenu použití násilí, a byla s tím pro tento případ srozuměna. V daném případě nebyla zjištěna žádná okolnost, která by svědčila o tom, že by každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj vlastní prospěch, naopak šlo o záměr oběma společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal k docílení stejného následku. Z těchto důvodů je i násilné jednání, které obviněný vůči poškozené použil, zahrnuto zaviněním obviněné Ž. S., která věděla, že poškozená dávala najevo svůj nesouhlas s tím, aby na ni obviněná sahala, odstrkovala ji od sebe, přičemž měla řetízek stále pevně připevněný na svém krku, a po celou dobu se snažila odemknout vrata domu a skrýt se zde před obtěžujícím a dotěrným jednáním obviněných, kteří se jí v tom, aby vstoupila do domu, snažili zabránit [srov. zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79 (uveřejněnou pod č. 1/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 1971, sp. zn. 1 To 121/71 (uveřejněné pod č. 19/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
31. Při splnění uvedených hledisek Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů nepochybily, jestliže u obou obviněných shledaly naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
32. Při správnosti právního závěru jsou námitky dovolatelů o tom, že měl být jejich čin posouzen jako jiný trestný čin, konkrétně jako krádež podle §205 tr. zákoníku, neopodstatněné, protože každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a to tím, jehož znaky byly zjištěným a popsaným jednáním naplněny. Proto ho obecně nelze považovat za trestný čin jiný, jehož znaky prokázány a naplněny nebyly (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014).
V. K námitkám obviněného J. B. o neexistenci příčinné souvislosti u přečinu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku
33. Obviněný J. B. v dovolání vytýkal též vady v právních závěrech soudů o tom, že se dopustil přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, z důvodu, že následek, jenž u poškozené nastal ve způsobené újmě na zdraví, nebyl v příčinné souvislosti s jeho jednáním.
34. K těmto námitkám je třeba s ohledem na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně uvést, že následek v újmě ve zdraví, spočívající ve „zlomenině nosních kůstek, krvácející tržně zhmožděné ráně na čele vpravo s krevním výronem v okolí, tržně zhmožděné ráně na čele vlevo s krevním výronem v levé jařmové oblasti a v okolí levého oka, zlomenině korunky druhého horního řezáku vpravo, pohmoždění pravého zápěstí a podvrtnutí krční páteře, kterážto zranění s vyžádala lékařské ošetření, sešití ran na čele a vytržení poškozeného zubu, s dobou následného léčení poškozené v trvání nejméně dvou týdnů, čímž byla omezena v obvyklém způsobu života, bolestivostí v místech poranění a obtížemi při smrkání“ , vznikl tím, že poté, co se obviněný zmocnil shora popsaným způsobem řetízku, „pak poškozenou srazil na zem, resp. na kovovou zárubeň vjezdových vrat do průchodu, v důsledku čehož poškozená uvedená zranění utrpěla“, a tudíž nevznikají pochybnosti o tom, že v daném případě šlo o újmu, která vznikla jako následek obviněným vůči poškozené vedeného útoku spočívajícího v jejím sražení na zem. Jde o samostatné jednání obviněného, které se odehrálo poté, co se označený loupežný útok uskutečnil (nebylo správně považováno za součást jednání rozhodného pro naplnění znaků zločinu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku).
35. Soud prvního stupně vztah příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a újmou na zdraví poškozené zkoumal a dovodil ho z výsledků provedeného dokazování. Pro úplnost lze poukázat na výpovědi poškozené a svědka P. P., který viděl „bodyček“ udělený obviněným poškozené, po kterém poškozená „letěla vzduchem“ a upadla na rám vchodových vrat a na zem. Je tedy dostatečně objasněno, že obviněný poškozenou strčil tak, že tato dopadla nejprve na kovový rám vrat a posléze na zem, čímž jí způsobil popsaná zranění. Soud rovněž dovodil, že obviněný následek takového pádu musel předvídat, a pro závěr o rozsahu a mechanismu zranění vycházel vedle lékařských zpráv i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství znalce MUDr. Václava Horáka. Učinil proto závěr, že způsobená zranění mají původ v pádu poškozené a úderem hlavou o kovovou zárubeň vstupních vrat a následným pádem na zem (srov. též protokol o ohledání místa činu, nález DNA poškozené na kovovém rámu dveří; viz stranu 4 a 6 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s uvedenými závěry ztotožnil (viz stranu 8 napadeného rozsudku).
36. Nejvyšší soud k námitce obviněného uvádí, že uvedená zjištění jsou v souladu s obecně chápanou teorií příčinného vztahu, který spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah ( kauzální nexus ) je jedním z obligatorních znaků objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Toliko tehdy, není-li zde příčinný vztah, odpadá i jeho trestní odpovědnost. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky ( conditio sine qua non ), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal. Jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, nebo sice nastal, ale jinak, se pokládá za příčinu v trestněprávním smyslu. Přitom není rozhodné, zdali taková podmínka byla objektivně nutnou nebo nahodilou příčinou následku. Zkoumáme-li příčinný vztah z hlediska trestního práva hmotného, zabýváme se zjišťováním trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek [ zásada umělé izolace jevů ] (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162 až 167).
37. Jak již bylo výše uvedeno, v posuzované věci bylo prokázáno, že příčinou vzniku újmy na zdraví u poškozené byl bezprostředně právě útok vedený ze strany obviněného na její fyzickou integritu, a vzniklá zranění tedy byla jeho přímým důsledkem. Jednání obviněného, jak je popsáno ve skutkových zjištěních výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, vedlo k tomu, že poškozené vznikla popsaná zranění dosahující prosté (lehké) újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Příčina a následek jsou zde ve vzájemném vztahu, o čemž žádné pochybnosti nevznikají. Jednání obviněného bylo cílené chování, které jako příčina vedlo k následkům (účinkům), jež v této věci nastaly v podobě újmy na zdraví poškozené.
38. Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedená výhrada obviněného byla nedůvodná, a soudy zcela správně usoudily, že po všech stránkách naplnil znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
VI. Závěr
39. Po uvážení všech námitek obviněných Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů se nezpronevěřily svým povinnostem, řádně po právní stránce posoudily, že obvinění spáchali trestné činy, které jim byly kladeny za vinu [vůči přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněný J. B. dovolání nepodal], a pokud jde o námitky, které obvinění proti použité právní kvalifikaci podali, považoval je z výše rozvedených důvodů za nedůvodné.
40. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl tato zjištění učinit na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí, zejména jejich odůvodnění a obsahu předloženého spisu, z nichž dostatečně správnost skutkových i právních závěrů vyplynula, a nebylo třeba provádět další dokazování, při splnění všech zákonných podmínek §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu