ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.972.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 972/2018-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání obviněného mladistvého „AAAAA“ *) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 2 Tmo 30/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, pod sp. zn. 7 Tm 3/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „AAAAA“ odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Olomouci, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 7 Tm 3/2015, uznal obviněného mladistvého „AAAAA“ (dále jen „obviněný mladistvý“, příp. „dovolatel“) vinným, že
1) dne 23. 7. 2014 v době kolem 00:00 hod. ve Š. na n. S. před bytovým domem, tedy na místě veřejnosti přístupném, po předchozí slovní rozepři, fyzicky napadl poškozeného ml. „YYYYY“ **), kterého jedenkrát uhodil rukou do obličeje takovou intenzitou, že poškozený upadl na zem a zůstal bezvládně ležet, čímž mu dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, způsobil trhlinu šupiny kosti spánkové vlevo poblíž jejího švu v délce přibližně 3 cm, otřes mozku lehkého stupně, tj. přechodnou poruchu mozkové činnosti bez zjevných strukturálních změn tkáně, přítomnost krve v dutině horní čelisti a zhmoždění a oděrky dolního rtu s tím, že nezávažnější poranění – trhlina šupiny kosti spánkové bylo znalcem z lékařského hlediska vyhodnoceno jako poranění lehké, které si vyžádalo dvoudenní hospitalizaci a omezení v běžném způsobu života projevující se bolestivostí, nutností užívání antibiotik, dodržováním klidového režimu a zákazem fyzické činnosti a sportu po dobu minimálně 3 týdnů,
2) v úmyslu získat majetkový prospěch, dne 17. 9. 2014 zadal pod smyšleným jménem „M.“ a jím užívanou emailovou adresou na internetovém inzertním portále Bazoš.cz inzerát na prodej použitého mobilního telefonu Apple IPhone 5S 64 GB gold za částku 9 500 Kč, kdy se zájemcem o koupi M. L. se během následné emailové komunikace dohodl na prodejní ceně 9 000 Kč + poštovné a zaslání mobilního telefonu na dobírku prostřednictvím České pošty, s. p., přičemž aby zatajil svou identitu, tak při odeslání zásilky použil jméno a adresu svého známého M. K., bytem Š., ul. R., kdy M. L. si dne 29. 9. 2014 na pobočce České pošty, s. p. v U. po zaplacení celkové částky 9 150 Kč vyzvedl předmětnou zásilku, která měla obsahovat uvedený mobilní telefon, ale po jejím rozbalení zjistil, že obsahuje jen prázdnou krabičku od mobilního telefonu, čímž mu byla způsobena škoda ve výši 9 150 Kč,
3) dne 2. 1. 2015 kolem 21.00 hod. ve Š. na ul. N. v úmyslu vyhrožovat jinému a poškodit cizí věc rozbil dvě okna přízemní bytové jednotky panelového domu tak, že skleněnými výplněmi dvou oken prohodil celkem 3 ks cihel, na kterých byly připevněny papíry s nápisy „ty kundo dávej si pozor na jazyk“, „ještě jednou a vyříznu ti jazyk“, „tohle bylo naposled“, které směřovaly vůči bývalé přítelkyni E. W., kvůli podávání informací dalším osobám, čímž v ní vzbudil důvodnou obavu o život a zdraví a majiteli nemovitosti poškozené společnosti APION s. r. o. se sídlem Šternberk, ČSA 8/40, způsobil škodu ve výši 5 660 Kč + DPH, přičemž poškozená pojišťovna Kooperativa se sídlem Modřice, Brněnská 634, poskytla pojistné plnění ve výši 4 660 Kč,
4) dne 8. 10. 2015 v době mezi 11:40 hod. a 12:30 hod. v O., na ul. U H., v učebně informatiky, v budově Střední školy logistiky a chemie, úmyslně poškodil displej počítače zn. Hawlett Packard Pro One 3520, typ All in One, tak, že ho promáčkl a poškrábal v pravém dolním rohu a dále poškodil datový kabel vedoucí do počítače a kabel k optické drátové myši zn. Hawlett Packard, tak, že kabely rozřízl nožem, čímž způsobil Střední škole logistiky a chemie, U H., O., škodu v celkové výši 10 285 Kč,
5) dne 8. 11. 2015 v době od 19:00 hod. ve Š., na ul. N., v prostorách vlakového nádraží, bez zjevného důvodu, fyzicky napadl A. G., tak, že ho jednou udeřil pěstí do obličeje do oblasti rtu, čímž mu způsobil dvojitou frakturu dolní čelisti vlevo, přičemž toto zranění si vyžádalo ošetření v Nemocnici Šternberk, následně ve Fakultní nemocnici Olomouc, stomatochirurgickém oddělení, kde mu byla dne 10. 11. 2015 provedena mezičelistní fixace dolní čelisti, kdy dolní čelist měl fixovanou do 3. 12. 2015, čímž byl výrazně omezen v běžném způsobu života, jelikož nemohl otvírat ústa a mohl přijímat pouze šlehanou stravu,
6) dne 14. 11. 2015 v době kolem 17:00 hod. ve Š., na ul. N., na chodníku před panelovým domem, bezdůvodně fyzicky napadl O. P., tak, že ho povalil na zem a opakovaně ho kopl nártem do oblasti břicha a poté, co poškozený vstal, vytáhl z kapsy otevírací kapesní nůž, který rozevřel a držel ho čepelí proti tělu poškozeného, načež se snažil přiblížit k poškozenému, který se kryl za lavičkou, tohoto kolem lavičky honil s nožem v ruce, a poté vzal ze země baseballovou čepici, která poškozenému spadla z hlavy, a na několika místech ji nožem rozřezal, čímž O. P. způsobil poškozením škodu, přičemž v důsledku tohoto jednání měl poškozený strach o život.
2. Takto popsané jednání obviněného mladistvého soud právně kvalifikoval jako provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a jako provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 1) rozsudku], jako provinění podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 2) rozsudku], jako provinění nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a jako provinění poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 3) rozsudku], jako provinění poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 4) rozsudku], jako provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a jako provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 5) rozsudku] a jako provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a jako provinění nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku [pod bodem 6) rozsudku]. Za provinění pod body 1) až 4) rozsudku mu uložil podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, v platném znění (dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“), souhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon (nikoliv pro výkon trestu, jak zřejmým písařským pochybením uvedl nepřesně soud prvního stupně) jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestním opatření (i zde soud prvního stupně nepřesně uvedl, že zrušil výrok o trestu) z rozsudku Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 3. 11. 2015, č. j. 7 Tm 1/2015-427, ve znění rozsudku téhož soudu ze dne 6. 9. 2016, č. j. 7 Tm 1/2015-493, který nabyl právní moci dne 27. 1. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu (výrok o trestním opatření I. rozsudku). Za provinění pod body 5) a 6) rozsudku mu soud uložil podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon (opět nikoliv pro výkon trestu, jak zřejmým písařským pochybením uvedl nepřesně soud prvního stupně) jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem (výrok o trestním opatření II. rozsudku). Nalézací soud dále obviněnému mladistvému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným České podnikatelské zdravotní pojišťovně se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Poruba, IČ 476722234, částku 10 984 Kč, společnosti APION s. r. o., ČSA 8/40, Šternberk, IČ 48399817, částku 5 660 Kč, České pojišťovně, a. s., Spálená 75/16, Praha 1, částku 10 285 Kč, a A. G., bytem N. H., částku 15 411,60 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného „YYYYY“ s jeho nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž podle shodného zákonného ustanovení odkázal na toto řízení i poškozeného O. P. s jeho nárokem na náhradu škody. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních rovněž poškozené A. G. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy, a Českou pojišťovnu, a. s., se zbytkem jejího nároku na náhradu škody.
3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný mladistvý a poškozený A. G. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, soud pro mládež, usnesením ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 2 Tmo 30/2017, tak, že z podnětu odvolání obviněného mladistvého a odvolání jmenovaného poškozeného podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, zrušil ve výroku o vině obviněného mladistvého v bodech 5) a 6) a ve výroku II. o úhrnném trestním opatření uloženém za jednání popsané pod body 5) a 6) napadeného rozsudku a ve výrocích o náhradě škody ohledně poškozených A. G. a O. P., a podle §259 odst. 1 tr. ř. v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně, neboť je nutno učinit ve věci rozhodnutí nové. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně do té jeho části, jíž zůstal nezměněn rozsudek soudu prvního stupně, tj. do bodu 1), 3) a 4) podal obviněný mladistvý prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Michaely Lukášové Brynecké dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení přitom spatřoval mimo jiné v tom, že soudy obou stupňů svými rozhodnutími zásadním způsobem zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. V tomto směru dále dovolatel poukázal na závěry přijaté v rámci rozhodovací činnosti Ústavního soudu v civilněprávní oblasti, přičemž vyjádřil přesvědčení, že tyto závěry jsou plně uplatnitelné rovněž v rovině trestněprávní s tím, že pokud je evidentní, že během předchozího řízení došlo k zasažení ústavně zaručených práv dovolatele, je nutné dospět k závěru o existenci relevantního dovolacího důvodu. V následujícím textu zrekapituloval průběh dosavadního řízení ve věci včetně závěrů, k nimž oba soudy nižších instancí dospěly, a důkazů, na jejichž podkladě tyto závěry učinily. S postupem soudů se v žádném případě neztotožnil.
6. Obviněný mladistvý konkrétně nesouhlasil s tím, že odvolací soud jeho jednání popsané v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně právně nekvalifikoval jako nutnou obranu. Vytkl soudům obou stupňů, že se nijak nevypořádaly jednak s agresivitou poškozeného, jenž podle shodných výpovědí všech svědků vyvolal celý konflikt, slovně jej napadal a byl agresivní, přičemž jeho agrese se neustále stupňovala a dokonce vygradovala aktivním žduchnutím do jeho hrudi, a též s okolností, že poté, co se od něj poškozený odvrátil, následně se k němu opět vrátil. Tvrdil, že tak nemohl vědět, že útok ze strany poškozeného reálně skončil, neboť nic tomu nenasvědčovalo, a domníval se, že za této situace je jasné, že svým jednáním odvracel jeho útok, resp. že útok ze strany poškozeného ukončila pouze jeho obrana. S poukazem na to, že soudy nesprávně vyhodnotily celou situaci, nepřihlédly k tvrzeným skutečnostem a již vůbec nezdůvodnily, proč by měla být jeho obrana zcela zjevně nepřiměřená, namítl, že tyto měly dané jednání právně posoudit jako nutnou obranu podle §29 tr. zákoníku.
7. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně dovolatel vyslovil názor, že i tento trpí vadou nesprávného právního posouzení nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, neboť soudy obou stupňů se nedostatečně vypořádaly s objektivní stránkou skutkové podstaty provinění nebezpečného vyhrožování. Konstatoval, že soudy založily své závěry o jeho vině na výpovědi svědka R. P., avšak odvolací soud se nijak nezabýval jednak jeho námitkou, že pokud si tento v místnosti rozsvítil a venku byla tma, nemohl jej venku vidět, když jeho argument, že venku bylo veřejné osvětlení, nemůže obstát, neboť tento fakt nebyl prokázán jediným provedeným důkazem, a dále jeho výhradou, že ani jmenovaný svědek, ani svědkyně P. W. výslovně neuvedli, že by viděli, že držel v ruce cihlu nebo že by to byl právě on, kdo hodil cihly do oken (navíc, když uvedený svědek vypověděl, že viděl za oknem dvě osoby, které následně utíkaly pryč), a proto je otázkou, zda to byl skutečně on, kdo se předmětného jednání dopustil. Bez ohledu na uvedené skutečnosti vyslovil rovněž názor, že posuzovaným jednáním nebyl naplněn jeden ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu nebezpečného vyhrožování, a to vyvolání důvodné obavy u poškozené E. W. S poukazem na to, že prokazatelně věděl, že poškozená v dané době v předmětném bytě nebydlela, když bydlela u svého dědečka, namítl, že nebylo absolutně reálné způsobit u ní vznik důvodné obavy o život či zdraví. Byl proto přesvědčen, že jednání v tomto bodě (jehož se však podle svého tvrzení nedopustil) mělo být právně kvalifikováno pouze jako provinění poškození cizí věci.
8. Ohledně skutku pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně obviněný mladistvý uplatnil námitku existence extrémního rozporu mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy. V této souvislosti zdůraznil, že odvolací soud se nevypořádal dostatečným způsobem s faktem, že svědek D. V. neviděl, že by přeřezal i kabel myši, a už vůbec, že by poškodil monitor počítače, a obdobně ani s tím, že ostatní spolužáci a učitelka nepotvrdili, že by jej viděli v ten den poškozovat příslušné vybavení učebny. Vyjádřil přesvědčení, že za tohoto stavu dokazování nemohl soud dospět k jednoznačnému závěru o jeho vině, a proto v souladu s principem in dubio pro reo měl být v tomto bodě obžaloby zproštěn.
9. Dovolatel směřoval své výtky i vůči neadekvátnímu a nedostatečnému odůvodnění závěrů odvolacího soudu, resp. namítl, že odůvodnění vystavěné na podkladě spisu, rozporuplných svědeckých výpovědích a výpovědích osob, které mají evidentní zájem mu škodit, nelze přijmout a považuje je za krajně nespravedlivé a zcela rozporné se základní zásadou trestního řízení in dubio pro reo, ba dokonce za projev libovůle v přístupu obecných soudů znamenající zásah do jeho práva na spravedlivý proces.
10. Z výše uvedených důvodů obviněný mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 2 Tmo 30/2017, v části, v níž zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 7 Tm 3/2015, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Olomouci, soudu pro mládež, věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
11. Dovolání obviněného mladistvého bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k němu po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a dovolací argumentace obviněného mladistvého předně uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný mladistvý v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Poté se podrobněji vyjádřila pouze k jednání obviněného mladistvého pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, když plně souhlasila s názorem odvolacího soudu, že obviněný mladistvý se tohoto jednání dopustil, přičemž šlo o jednání, které není možno kvalifikovat jako jednání v nutné obraně, neboť i svědci, kteří vypovídali ve prospěch obviněného mladistvého, potvrdili, že v době, kdy obviněný mladistvý poškozeného udeřil, tento neměl v ruce žádný předmět, a přestože předtím žduchl do hrudi obviněného, zároveň od něj odcházel. Dále poukázala na to, že v jednotlivých dalších skutcích soudy obou stupňů velmi pečlivě rozebraly důkazní situaci s tím, že obviněný mladistvý je usvědčován především svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy.
12. S ohledem na shora zmíněné skutečnosti státní zástupkyně vyslovila názor, že obviněným mladistvým deklarovaný dovolací důvod naplněn nebyl, a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a dále, aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
13. Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného mladistvého (bylo jí doručeno dne 13. 8. 2018). Její případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje rovněž obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným mladistvým uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Jak již bylo uvedeno, obviněný mladistvý své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
17. V tomto ohledu většina námitek, jež obviněný mladistvý ve svém dovolání (a rovněž ve svém odvolání a také již před soudem prvního stupně) uplatnil, nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a vůči správnosti skutkových zjištění, která na podkladě provedeného dokazování učinily [tak tomu bylo tehdy, pokud namítal, že v případě skutku pod bodem 3) soudy založily závěr o jeho vině na výpovědi svědka R. P., přestože tento jej venku před daným oknem nemohl vidět a fakt, že venku bylo veřejné osvětlení, nebyl prokázán jediným provedeným důkazem, když tento svědek navíc ještě tvrdil, že při pohledu z okna viděl osoby dvě, a vzhledem k tomu, že ani další svědkyně P. W. výslovně neuvedla, že viděla právě jeho, jak drží v ruce cihlu nebo jak hází cihly do okna, zpochybnil zjištění soudu, že to byl on, kdo se předmětného jednání dopustil, resp. kategoricky popřel, že by tento skutek spáchal; stejný charakter měly i jeho výhrady ohledně skutku pod bodem 4), že odvolací soud se nevypořádal dostatečným způsobem s faktem, že svědek D. V. neviděl, že by přeřezal i kabel myši, a už vůbec, že by poškodil monitor počítače, a obdobně ani s tím, že ostatní spolužáci a učitelka nepotvrdili, že by jej viděli v ten den poškozovat příslušné vybavení učebny, přičemž vyjádřil přesvědčení, že za tohoto stavu dokazování nemohl soud dospět k jednoznačnému závěru o jeho vině, a proto v souladu s principem in dubio pro reo měl být v tomto bodě obžaloby zproštěn]. Vzhledem k jím tvrzeným pochybením ve vztahu ke skutku pod bodem 4) pak měl za to, že v jeho případě je dán extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudu druhého stupně a provedenými důkazy.
18. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný mladistvý ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné v této části svého dovolání uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, přičemž výslovně tvrdil, že se jednání v bodě 3) a části jednání v bodě 4) nedopustil. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
19. Jestliže přitom dovolatel vytýkal, že rozhodnutí odvolacího soudu vystavěné na podkladě spisu, rozporuplných svědeckých výpovědích a výpovědích osob, které mají evidentní zájem mu škodit, je krajně nespravedlivé a zcela rozporné se základní zásadou trestního řízení in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
20. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
21. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného mladistvého (srov. zejména strany 21 až 28 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho stranu 6).
22. Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit, a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
23. Obviněný mladistvý ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž vyslovil názor, že jednak v případě skutku pod bodem 3) se soudy obou stupňů nedostatečně vypořádaly s objektivní stránkou skutkové podstaty provinění nebezpečného vyhrožování, neboť jeho jednáním nebyl naplněn jeden z jejích základních znaků, a to vyvolání důvodné obavy u poškozené E. W. Dále s poukazem na to, že ve vztahu ke skutku pod bodem 1) soudy nesprávně vyhodnotily celou situaci, nepřihlédly k tvrzeným skutečnostem a již vůbec nezdůvodnily, proč by měla být jeho obrana zcela zjevně nepřiměřená, namítl, že tyto měly dané jednání právně posoudit jako nutnou obranu podle §29 tr. zákoníku.
24. Takovou dovolací argumentaci, ovšem jen se značnou mírou tolerance vzhledem k tomu, že je do značné míry provázána se shora uvedenými námitkami procesní a skutkové povahy, ba dokonce až téměř podmíněna verzí skutkového děje tvrzenou obviněným mladistvým, jež je odlišná od skutkových zjištění učiněných soudy, lze považovat za relevantně uplatněnou s tím, že jejím prostřednictvím obviněný mladistvý vytkl rozhodnutím obou soudů nižších instancí, že spočívají na nesprávném právním posouzení předmětných skutků.
25. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedené výhrady dovolatele jsou zjevně neopodstatněné.
26. Co se týče prvně výše zmíněné námitky obviněného mladistvého, že i pokud by připustil, že se jednání pod bodem 3) dopustil, pak nejednal takovým způsobem, že to mohlo vyvolat důvodnou obavu u poškozené E. W., je třeba nejprve alespoň stručně připomenout, že trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu . Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace, kdy je třeba hodnotit takové konkrétní okolnosti toho kterého případu jako povahu výhrůžky, fyzické a charakterové vlastnosti pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, jejich vzájemný vztah a jiné. Nevyžaduje se však, aby ten, jemuž je vyhrožováno, byl přítomen; stačí, když je výhrůžka adresována poškozenému takovým způsobem, že pachatel si je vědom toho, že se poškozený o ní dozví, například prostřednictvím další osoby, telefonicky, dopisem a podobně (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3285 a 3286).
27. Nejvyšší soud vycházeje z citovaných zákonných a teoretických východisek shledal, že právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako (mimo jiné) provinění nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jíž přisvědčil i soud odvolací, je správná a zákonná. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která rovněž soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (srov. zejména strany 25 až 27 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 6 usnesení soudu druhého stupně) a z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný mladistvý (zkráceně) v úmyslu vyhrožovat jinému a poškodit cizí věc rozbil dvě okna přízemní bytové jednotky … tak, že skleněnými výplněmi dvou oken prohodil celkem 3 ks cihel, na kterých byly připevněny papíry s nápisy „ty kundo dávej si pozor na jazyk“, „ještě jednou a vyříznu ti jazyk“, „tohle bylo naposled“, které směřovaly vůči bývalé přítelkyni E. W. kvůli podávání informací dalším osobám, čímž v ní vzbudil důvodnou obavu o život a zdraví a majiteli nemovitosti … způsobil škodu … Z těchto skutečností nade vší pochybnost vyplývá, že uvedené výhrůžky svou povahou (a to nejen svým slovním vyjádřením, ale i formou, jakou byly učiněny, když rozbití oken ve večerních hodinách při současném dopadu jedné z cihel do bytu nepochybně vyvolalo úlek osob v bytě a mohlo vést i k jejich zranění) a se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem daného případu, a to k charakteru obviněného a způsobu jeho chování (agresivního, impulsivního, nevypočitatelného), a k jeho vztahu s poškozenou, jenž i po jejich rozchodu byl problémový, obviněný mladistvý se ji snažil dále (velmi nevhodně, kdy svým chováním obtěžoval i sousedy v předmětném domě) kontaktovat, což psychicky vyčerpanou poškozenou vedlo až k odstěhování se z bytu ke svému dědečkovi, byly způsobilé vyvolat v ní důvodnou obavu z jejich uskutečnění, tj. obavu o její zdraví, případně život. Způsobilost zmíněných výhrůžek vzbudit v poškozené takovou důvodnou obavu přitom neoslabovalo ani to, že v dané době v předmětném bytě nebyla přítomna (jak v této souvislosti obviněný mladistvý rovněž namítl), neboť výhrůžky byly učiněny takovým způsobem, že obviněný mladistvý si byl vědom toho, že poškozená se o nich dozví (prostřednictvím své matky, eventuelně jejího druha, kteří se v době činu v bytě nacházeli). Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že zejména soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku podrobně a přesvědčivě vyložil, na podkladě jakých důkazů a skutečností dospěl v případě posuzovaného skutku ke svým skutkovým i právním závěrům, přičemž se řádně zabýval i veškerou obhajobou obviněného v tomto směru. Dovolací soud nemá ničeho, co by v tomto ohledu mohl nalézacímu soudu (a rovněž odvolacímu soudu) vytknout.
28. Pokud jde o druhou výhradu obviněného mladistvého, že skutek popsaný pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně právně posouzen jako (mimo jiné) provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv šlo o jednání v nutné obraně, považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat na následující skutečnosti.
29. Trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví . Způsobení ublížení na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Trestní zákoník vykládá pojem ublížení na zdraví v §122 odst. 1, podle kterého se jím rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu nestačí, že pachatel jednal úmyslně , nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/1963, publikované pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr., dále srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1543 a 1544).
30. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem . Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku . Podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Obecně lze tedy uvést, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů). Účelem nutné obrany je dát možnost fyzickým i právnickým osobám k ochraně zájmů vlastních, zájmů jiných osob, zájmů státu a společnosti, neboť na místě páchání útoku není často možné zajistit včasný zásah veřejných orgánů. Nutná obrana předpokládá:
a) odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem,
b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání nebo i opomenutí, které je úmyslné a protiprávní (nedovolené). Zpravidla má útok znaky trestného činu, ale nemusí tomu tak nutně být, neboť může mít i znaky přestupku či jiného deliktu. Závažnost však nesmí být jen zcela nepatrná, neboť pak by se nejednalo o útok ve smyslu trestního zákoníku. Útok musí být veden proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem. Zájmy chráněné trestním zákoníkem, což je vyjádření objektu trestného činu, jsou blíže rozvedeny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku a konkrétně jsou to zájmy na ochraně života, zdraví, svobody, osobnosti člověka, jeho soukromí, lidské důstojnosti, cti, majetku apod. Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Jsou-li při nutné obraně zasaženy zájmy třetích osob, je k beztrestnosti obránce nutné, aby zároveň ohledně těchto třetích osob, které nejsou útočníky, byly splněny podmínky ve smyslu §28 tr. zákoníku o krajní nouzi (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404).
31. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že oba soudy nižších instancí ani tentokrát nepochybily, jestliže jednání obviněného mladistvého pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně neposoudily jako jednání v nutné obraně, a právně je kvalifikovaly jako (mimo jiné) provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
32. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (srov. zejména strany 21 a 22 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 6 usnesení soudu druhého stupně) a z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný mladistvý (zkráceně) po předchozí slovní rozepři, fyzicky napadl poškozeného ml. „YYYYY“, …, kterého jedenkrát uhodil rukou do obličeje takovou intenzitou, že poškozený upadl na zem a zůstal bezvládně ležet, čímž mu dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, způsobil trhlinu šupiny kosti spánkové vlevo poblíž jejího švu v délce přibližně 3 cm, otřes mozku lehkého stupně, tj. přechodnou poruchu mozkové činnosti bez zjevných strukturálních změn tkáně, přítomnost krve v dutině horní čelisti a zhmoždění a oděrky dolního rtu s tím, že nejzávažnější poranění – trhlina šupiny kosti spánkové bylo znalcem z lékařského hlediska vyhodnoceno jako poranění lehké, které si vyžádalo dvoudenní hospitalizaci a omezení v běžném způsobu života projevující se bolestivostí, nutností užívání antibiotik, dodržováním klidového režimu a zákazem fyzické činnosti a sportu po dobu minimálně 3 týdnů.
33. Z uvedených skutečností je nepochybně zřejmý způsob, jakým obviněný mladistvý jednal vůči poškozenému, jehož jedenkrát uhodil rukou do obličeje mimořádně velkou silou tak, že tento upadl na zem a zůstal bezvládně ležet, přičemž mu způsobil zranění, z nichž nejzávažnější – trhlina šupiny kosti spánkové – si vyžádalo dvoudenní hospitalizaci a omezilo jej v obvyklém způsobu života po dobu minimálně tří týdnů. U poškozeného se tak jednalo o stav, jenž vykazoval znaky ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku. Za takové situace nepochybně obviněný mladistvý jednal po subjektivní stránce minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť musel být srozuměn s tím, že pokud někoho s takovou intenzitou udeří rukou do obličeje, může mu způsobit zranění, které poškozenému také skutečně způsobil, když mu způsobil mimo jiné trhlinu šupiny kosti spánkové. Jen pro úplnost je vhodné dodat, že vzhledem k tomu, že takto jednal, tj. napadl poškozeného na místě veřejnosti přístupném za současné přítomnosti několika (minimálně tří) dalších osob, jednal s ohledem na způsob vedení útoku a jeho reakce po něm, pokud jde o přečin výtržnictví, v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
34. Na podkladě soudy učiněných skutkových zjištění obdobně neobstojí ani dovolací argumentace obviněného mladistvého, že jednal v nutné obraně. Je zcela zřejmé, že v posuzovaném případě nebyl splněn její základní předpoklad, tj. existence útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem, k jehož odvrácení by byl obviněný mladistvý ve smyslu §29 tr. zákoníku oprávněn, a již vůbec ne, že by takový útok přímo hrozil nebo trval, neboť ze skutkových zjištění nevyplývá, že by se měl obviněný mladistvý poškozenému bránit a že by se jej obával, resp. že by se obával útoku ze strany poškozeného proti jeho zdraví a životu. Takový správný závěr učinil jednak soud prvního stupně, jenž na stranách 21 a 22 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „vinu obviněného mladistvého prokazují prakticky všechny provedené důkazy, a to zejména výpovědi jednotlivých svědků, …, znalecký posudek … společně s provedenými listinnými důkazy, zejména lékařskou zprávou a protokolem o ohledání místa činu … pokud jde o obhajobu obviněného mladistvého, pak se soud neztotožňuje s jejími závěry, že obviněný mladistvý jednal v nutné obraně, a to zejména proto, že nebyly naplněny její základní zákonné znaky, a to existence přímo hrozícího nebo trvajícího útoku, případně ani požadavek přiměřenosti … nikdo ze svědků nepopsal incident tak, že by se měl obviněný mladistvý poškozenému bránit. Naopak i svědci, kteří označovali poškozeného za osobu, která spor vyprovokovala, shodně vypověděli, že obviněnému mladistvému prostě ruply nervy … to vede soud k jednoznačnému závěru, že obviněný mladistvý se nijak neobával poškozeného, tedy jinými slovy, že nic nenasvědčuje tomu, že by se obviněný mladistvý obával útoku proti jeho zdraví a životu jako zájmu chráněnému trestním zákoníkem a už vůbec ne, že by takový útok vůči obviněnému mladistvému hrozil nebo trval … obviněný mladistvý pouze odvracel slovní útoky poškozeného a za této situace nelze hovořit o tom, že by rána do obličeje byla jakoukoliv přiměřenou obranou, stejně jako ji nelze označit za vybočení z mezí nutné obrany. I sama skutečnost, že obviněný mladistvý uvedl, že by dnes situaci řešil jinak, otočil se a odešel, svědčí o tom, že si sám vnitřně uvědomuje neadekvátnost svého jednání. Taktéž reakce obviněného mladistvého po útoku, kdy se dle svědků radoval z toho, že poškozený upadl do bezvědomí … vede soud k jednoznačnému závěru o tom, že obviněný mladistvý nejednal ve strachu či obraně, ale cíleně a úmyslně chtěl poškozenému ublížit na zdraví, jako odplatu za jeho „řeči“ … obviněný mladistvý je přitom mnohem silnější tělesné konstituce nežli poškozený, sám je osobou, která „nejde pro ránu daleko“ … výpověďmi svědků bylo jednoznačně prokázáno, že poškozený v ruce nedržel žádný předmět (ani skateboard, ani půllitr), kterým by obviněného mladistvého mohl nějak ohrožovat. Lze proto shrnout, že existence této obavy neměla ani žádný objektivní základ a dle soudu ji obviněný nepociťoval ani subjektivně ...“. S takovým závěrem soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací, který na straně 6 odůvodnění svého usnesení konstatoval, že „… v bodě 1) nelze kvalifikovat jednání obviněného mladistvého jako nutnou obranu, když i svědci, kteří hovoří ve prospěch obviněného mladistvého, potvrzují, že v době, kdy obviněný mladistvý poškozeného udeřil, tento neměl v ruce žádný předmět, žduchl sice předtím do hrudi obviněného, ale zároveň od něho odcházel …“. Za této situace, kdy v posuzovaném případě nebyl soudy zjištěn útok ze strany poškozeného „YYYYY“, jenž se vyjadřoval toliko slovně, a obviněný mladistvý tedy neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok namířený vůči své osobě, soudy obou stupňů dospěly k správnému závěru, že jednání obviněného mladistvého nelze posoudit jako jednání v nutné obraně ve smyslu ustanovení §29 tr. zákoníku.
35. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného mladistvého je z větší části opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně a přesvědčivě se s ní vypořádaly.
36. Pokud by pak výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
37. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného mladistvého jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.
**) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.