ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1043.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 1043/2019-6801
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2019 o dovoláních, která podali obviněný Ľ. S. , nar. XY v XY, Slovenská republika, státní příslušník Slovenské republiky, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, obviněný A. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, a obviněný M. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 2 To 78/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 6/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ľ. S. a A. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 31 T 6/2016, byl obviněný Ľ. S. uznán vinným pod bodem 2. a), b) a c) ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný A. K. byl uznán vinným pod bodem 1. ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny dle §348 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 2. b) a c) ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný M. K. byl uznán vinným pod bodem 2. b), c) ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
Obvinění byli uznáni vinnými výše uvedenými trestnými činy za jednání spočívající v tom, že
1. obžalovaný A. K.
v přesně nezjištěné době do 2. 7. 2014 ve svém tehdejším bydlišti, ve spojených bytových jednotkách číslo 5 a 6 ve 3. a 4. nadzemním podlaží domu číslo popisné XY nacházejícím se v obci XY, okres Frýdek-Místek, vyrobil za účelem prokázání své totožnosti padělek občanského průkazu číslo XY, který měl vydat Magistrát města Ostravy s dobou platnosti do 21. 6. 2020, a který měl prokazovat, že se jedná o občanský průkaz občana M. K., narozeného XY v XY, okres Nový Jičín, trvale bytem XY, XY, na kterém je však fotografie obžalovaného A. K., přičemž takový doklad nikdy nebyl příslušným úřadem vydán, a tento doklad byl v předmětném bytě dne 9. 12. 2014 zajištěn při domovní prohlídce,
2. obžalovaní Ľ. S., R. B., A. K. a M. K.
nejpozději od začátku měsíce července 2014 do 25. listopadu 2014 se vědomě, za účelem finančního profitu, zapojili do skupiny pachatelů působících nejméně na území České republiky, Arménie, Japonska, Slovenska, Turecka a Anglie, která byla zapojena do nelegálního obchodu s metamfetaminem, stimulativní drogou běžně označovanou jako pervitin,
kdy v rámci organizace této skupiny, srozuměni se všemi rozhodnými skutečnostmi, se jednotlivě podíleli na organizaci a realizaci dovozu pervitinu z Arménie nebo Turecka do Anglie nebo na jeho přepravě z Arménie do Japonska tím, že prostřednictvím T. P., narozeného XY, kterého instruoval obžalovaný Ľ. S., v České republice v Ostravě a jinde na území Moravskoslezského kraje, najímali kurýry pro dovoz nebo přepravu pervitinu, přičemž obžalovaný Ľ. S. T. P. také za tímto účelem posílal peníze potřebné na cestovní výdaje pro kurýry a peníze sloužící jako odměna za jejich práci, dále obžalovaný Ľ. S. při cestách kurýrů zprostředkovával předávky pervitinu kurýrům v Arménii a Turecku tak, že pervitin byl kurýrům předáván dalšími dosud neustanovenými spolupachateli ukrytý ve dvojitých výztužích cestovních kufrů, kurýři pak podle pokynů obžalovaného Ľ. S. nebo dalších spolupachatelů, které obžalovaný Ľ. S. instruoval, cestovali určenými dopravními prostředky po určených trasách, po kterých přepravovali v cestovních kufrech pervitin do cílových destinací, konkrétně do Anglie nebo Japonska, kdy takto: a) obžalovaní Ľ. S. a R. B.
v přesně nezjištěné době od měsíce srpna 2014 do 7. 9. 2014 po předchozí vzájemné dohodě s dalšími osobami, mimo jiné s T. P., realizovali přepravu 1 964,4 g pervitinu z Arménie do Japonska tak, že T. P. a obžalovaný R. B. na území České republiky v Ostravě najali pro tuto přepravu jako kurýry V. O., narozeného XY, a M. N., narozenou XY, kterým obžalovaný Ľ. S. v Anglii v cestovní kanceláři v Manchesteru zajistil potřebné letenky, společně s T. P. jim zajistil potřebnou finanční hotovost na cestu a ubytování v hotelích, T. P. současně každému z kurýrů slíbil odměnu ve výši 30.000 korun českých, načež dne 5. 9. 2014 kolem 07:30 hodin vyjeli V. O. s M. N. vlakem z O. do Prahy, po cestě je doprovázel T. P., z Prahy V. O. s M. N. odletěli do Arménie po trase Praha - Kyjev - Jerevan, kde jim další dosud neustanovený muž podle předchozí dohody a pokynů udělených T. P. a obžalovaným R. B., předal dva cestovní kufry, ve kterých byl ukrytý pervitin v obvodové výztuži kufrů, a s takto převzatými kufry s pervitinem dne 6.9.2014 odletěli M. N. a V. O. z Arménie z letiště Zvartnots do Abu Dhabi ve Spojených arabských emirátech a z Abu Dhabi na letiště Narita v Japonsku, kde byli dne 7.9.2014 ve večerních hodinách při odbavení zadrženi a v jejich kufrech nalezeny dva balíčky pervitinu o celkové hmotnosti 1964,4 gramů,
b) obžalovaní Ľ. S., A. K. a M. K.
v období od 8. 11. do 22. 11. 2014 za účelem zajištění pervitinu z Turecka do Anglie na základě vzájemné dohody s T. P., najali A. K. s T. P. jako kurýra pro tuto přepravu obžalovaného M. K., kdy výdaje za letenky a ubytování pro obžalovaného M. K. financoval obžalovaný Ľ. S., který dne 11.11.2014 poslal částku 2.500 liber z Anglie cestou Western Union T. P. do České republiky, a který instruoval jmenovaného, že jimi najatý kurýr má letět z Prahy do Istanbulu, kde dojde k předávce pervitinu, který má poté najatý kurýr obžalovaný M. K. přepravit z Istanbulu do Anglie, k čemuž obžalovanému M. K. osobně obžalovaný A. K. vysvětlil okolnosti cesty, včetně záměru A. K. a T. P. obžalovaného Ľ. S. podvést a pervitin dovézt do České republiky, obžalovaný A. K. dále zajistil pro obžalovaného M. K. letenky, přičemž obžalovaný M. K. dne 13.11.2014 v ranních hodinách odjel vlakem z Ostravy do Prahy, odkud téhož dne v 15:05 hodin odletěl do Istanbulu, kde však z přesně neznámých důvodů, o kterých T. P. informoval z Anglie obžalovaný Ľ. S., nedošlo k předem dohodnuté předávce kufru obsahujícího pervitin, proto se dne 22.11.2014 obžalovaný M. K. vrátil z Turecka zpět do České republiky,
c) obžalovaní Ľ. S., A. K. a M. K.
v období od 22. 11. do 25. 11. 2014 za účelem zajištění převozu pervitinu z Turecka, po neúspěšné cestě obžalovaného M. K., se obžalovaný Ľ. S., T. P. a obžalovaný A. K. dohodli na tom, že do Turecka vycestuje za tímto účelem T. P., kterému obžalovaný A. K. zajistí letenky, rezervace hotelu a další náležitosti spojené s cestou, avšak proti předem dohodnutému plánu, v úmyslu ponechat si pervitin z Turecka pro sebe a tento zpeněžit, se T. P. a obžalovaný A. K. dohodli, že jako kurýr cestu absolvuje obžalovaný M. K., který podle jejich instrukcí vycestuje za T. P. do Turecka, kde od něj převezme kufr s ukrytým pervitinem a doveze jej z Turecka přes Vídeň do České republiky, k čemuž obžalovaný A. K. vysvětlil obžalovanému M. K. skutečný záměr jeho cesty a vybavil mu potřebné cestovní náležitosti, jako jsou jízdenky a letenky, načež v noci z 23.11. na 24.11.2014 obžalovaný A. K. dovezl T. P. do Vídně, odkud T. P. odletěl do Turecka do Istanbulu a poté do Antálie, kde přistál dne 24.11.2014 kolem 14:00 hodin a následně se podle původní dohody s obžalovaným Ľ. S. ubytoval v hotelu M., v němž téhož dne okolo 20:25 hodin převzal od M. I. Y., narozeného XY, kufr s ukrytým pervitinem, současně ve večerních hodinách dne 24.11.2014 absolvoval obžalovaný M. K. cestu z Ostravy do Vídně na letiště, aby podle dohodnutého plánu odletěl převzít do Turecka kufr s ukrytým pervitinem od T. P. a dovezl ho do České republiky, avšak jelikož krátce po předávce kufru mezi M. I. Y. a T. P. byli oba zadrženi tureckými policisty a následnou prohlídkou kufru byl nalezen pervitin o hmotnosti 1640 g o obsahu 95% účinné látky, tedy 1558,0 gramů metamfetaminu, se obžalovanému M. K. již nepodařilo spojit se s T. P., neodletěl proto do Turecka, nýbrž se vrátil zpět do České republiky,
a obžalovaný M. K. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6.6.2014, č.j. 71 T 72/2014-465, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.11.2014, sp.zn. 3To 517/241, odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 2 roky a 8 měsíců.
Za toto jednání byl obviněný Ľ. S. odsouzen podle §283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 14 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný Ľ. S. pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný A. K. byl odsouzen podle §283 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody na 12 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný A. K. pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný M. K. byl odsouzen podle §283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 12 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný M. K. pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
2. O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci, a to usnesením ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 2 To 78/2018, jímž podle §256 tr. ř. odvolání obviněných zamítl.
II.
Dovolání obviněných a vyjádření k nim
3. Obvinění podali dovolání, jimiž napadli v celém rozsahu usnesení vrchního soudu, kterým bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jejich odvolání.
Obviněný Ľ. S.
4. Obviněný S. v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), e), g) tr. ř. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení shrnul okolnosti vztahující se k jeho zadržení na území Velké Británie a ke vzetí do vazby v souvislosti s evropským zatýkacím rozkazem vydaným Českou republikou. Zpochybnil odůvodněnost a zákonnost svého vydání do České republiky, neboť se uskutečnilo na základě nepravdivých údajů, a rovněž zpochybnil jurisdikci orgánů České republiky k jeho trestnímu stíhání v posuzované věci. Tuto námitku opřel o tvrzení, že je sice osobou, proti níž může být vedeno trestní stíhání ve více státech, avšak v České republice se v souvislosti s pácháním předmětné trestné činnosti vůbec nevyskytoval. Dále namítl, že pokud jeho trestnou činností došlo ke vzniku škody, tak nikoliv na území České republiky. Země, která v důsledku páchané trestné činnosti utrpěla největší škody, je Velká Británie, jako země původu trestné činnosti, a ve které je současně stíhán A. M., jeden z jejích organizátorů.
5. V této souvislosti namítl rozdílnost trestních sazeb za obdobné trestné činy ve Velké Británii, kde je trestní sazba mírnější, oproti České republice a Slovensku. Z tohoto důvodu má za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, když pachatelé trestné činnosti, odsouzeni ve Velké Británii, jsou, co se týče výše trestních sazeb, zvýhodněni oproti těm, kteří jsou stíháni v České republice, či na Slovensku. Rovněž poukázal na okolnost, že pro jeden ze čtyř skutků dříve popsaných v evropském zatýkacím rozkazu a v původním usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž figuroval jako kurýr M. G., bylo zahájeno trestní stíhání na Slovensku, ačkoli se Česká republika zavázala řešit vše v rámci jedné jurisdikce. Podle názoru obviněného S. tak bylo souběžně vedeno trestní stíhání pro stejný skutek jak v České republice, tak i na Slovensku, a uvedený kompetenční spor v dané trestní věci může vést k porušení zásady ne bis in idem a k možnosti dvojího odsouzení jeho osoby za totéž.
6. Obviněný S. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a poté trestní stíhání jeho osoby zastavil z důvodu rozhodnutí nepříslušným soudem, aby jej propustil z výkonu trestu, eventuálně jej vydal k trestnímu stíhání zpět do Velké Británie.
Obviněný A. K.
7. Obviněný K. podal dovolání směřující výlučně jen proti skutkům pod body 2. b), c) rozsudku soudu prvního stupně a v něm uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, zdůraznil, že skutková zjištění soudů neumožňují učinit spolehlivý závěr, že se dopustil zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný vytkl odvolacímu soudu, že se nevyjádřil ke všem jeho námitkám, přičemž jeho usnesení označil za nepřezkoumatelné, nezákonné a protiústavní. Popis skutků v odsuzujícím rozsudku pak označil za nepřehledný, neúplný a rozporný, neodpovídající provedeným důkazům. Podle názoru obviněného tato pochybení ve svém celku zakládají porušení jeho práva na spravedlivý proces. Následně poukázal na rozpor mezi skutkovou větou a užitou právní kvalifikací, neboť skutky samotné jsou vymezeny tak, že mělo jít o pokus trestného činu podvodu či pokus trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu. Poukázal na existenci extrémního rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů a namítl, že soud např. vůbec nespecifikoval, ze kterých konkrétních odposlechů, ze kterých výpovědí obviněných a svědků, resp. dalších důkazů, tu kterou informaci zjistil. Zdůraznil, že „ neexistuje jediný přímý důkaz“, který by svědčil o jeho zapojení do posuzované trestné činnosti. Odůvodnění odsuzujícího rozsudku v tomto směru označil za spekulativní, zejména pokud jde o posouzení subjektivní stránky mu přisouzeného zločinu. Ve vazbě na to pak konkrétně vymezil podstatné okolnosti, jež nebyly prokázány a které podle jeho názoru znemožňují učinit spolehlivý závěr, že se vědomě podílel na neoprávněném zprostředkování psychotropní látky, že spáchal takový čin ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Obviněný K. své dovolání uzavřel tím, že izolovaná skutková zjištění soudů netvoří ucelený řetězec důkazů, jsou nepřesvědčivá a vzbuzují pochybnosti, a proto neměl být v souladu se zásadou in dubio pro reo uznán vinným.
8. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, tak i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. K.
9. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně v něm vytkl existenci extrémního rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů, a to především pokud jde o posouzení subjektivní stránky mu přisouzeného zločinu. Má za to, že jeho vina nebyla prokázána, když ani z výpovědí svědků, z odposlechů a záznamu o uskutečněném telekomunikačním provozu, ani z dalších důkazů nelze učinit spolehlivý závěr, že znal druh převáženého zboží, tedy že věděl, že se jedná o drogy. Nanejvýš se u něj jednalo o nedbalost spočívající v tom, že se o druh převáženého zboží nezajímal. Nebyla mu tak známa okolnost podmiňující jeho trestní odpovědnost a s přihlédnutím k právní úpravě skutkového omylu je vyloučena jeho trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin. Pokud by soud i přesto dospěl k závěru, že ve skutkovém omylu nejednal, je možné jej vinit pouze tím, že se o charakter převáženého zboží dostatečně nezajímal. Jeho jednání však nelze hodnotit jako spáchané v přímém úmyslu, ale soudy měly posuzovat, zda byl srozuměn se spácháním trestného činu, případně zda tento nespáchal pouze z nedbalosti. Následně odvolacímu soudu vytkl, že se řádně nevypořádal s jeho výhradami a nezohlednil v zásadě okrajovou roli, kterou sehrál v trestné činnosti, namítl též nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, a zároveň vyjádřil výhrady k uloženému trestu, který je dle jeho názoru nepřiměřeně přísný.
10. Obviněný K. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu zrušil a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil k podaným dovoláním. K dovolání obviněného S. uvedl, že prakticky žádnou z námitek nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný ani náznakem nevytýká nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve významu předpokládaném tímto zákonným ustanovením. Obdobně pak nespadá žádná z uplatněných námitek ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., když obviněný S. v podstatě jen zpochybňuje místní působnost trestního zákoníku. Pomíjí však, že trestný čin byl ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchán fakticky i na území České republiky, když právě na tomto území byli podle požadavku i obviněného tipováni a najímáni jednotliví kurýři na pašování pervitinu, tito byli obviněným a dalšími osobami podrobně instruováni, byli k tomuto účelu vybaveni peněžními prostředky, kdy navíc jedna ze zásilek drogy měla směřovat do České republiky. Na těchto skutečnostech nemohou nic změnit ani okolnosti, že obviněný sám se na území České republiky nevyskytoval a potřebné kroky domlouval prostřednictvím komunikačních technologií a že někteří z kurýrů byli stíháni a souzeni v jiných zemích. K těmto výhradám pak odkázal na opakované vyjádření nižších soudů a také na ústavní stížnost obviněného S. obsahující uvedené námitky, kterou Ústavní soud svým usnesením ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3739/16, zamítl.
12. Námitku obviněného S. týkající se porušení zásady ne bis in idem pak státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněnou. Státní zástupce uvedl, že k porušení této zásady nedošlo, neboť obviněný nebyl odsouzen pro stejný skutek, pro který již bylo jiným orgánem pravomocně rozhodnuto, přičemž skutek, ve kterém figuroval svědek M. G. nebyl předmětem trestního řízení v České republice, a v této souvislosti opětovně odkázal na výše uvedené usnesení Ústavního soudu.
13. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podané obviněným S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
14. K dovolání obviněného K. státní zástupce uvedl, že naprostá většina jím uplatněných námitek míří pouze do skutkové a procesní roviny, tudíž takové námitky nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Zbylé námitky pak považuje za zjevně neopodstatněné. Státní zástupce uvedl, že obviněný K. napadá z valné části vlastní průběh dokazování ze strany nalézacího soudu, a především hodnotící závěry, které soudy obou stupňů přijaly. Na podkladě uplatněných námitek obviněný K. dovozuje, že neexistují důkazy o jeho zapojení do trestné činnosti, potažmo důkazy svědčící o tom, že se vědomě podílel na neoprávněném zprostředkování psychotropní látky, takový čin spáchal ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Tímto způsobem se obviněný K. snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů, a to ve svůj prospěch. Námitky takového druhu proto zákonným dovolacím důvodům, o něž své dovolání opřel, neodpovídají. Státní zástupce rovněž uvedl, že rozhodnutí nalézacího soudu nejsou zatížena ani vadou extrémního rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů, stejně jako odvolacímu soudu nelze vytýkat, pokud v rámci odůvodnění svého usnesení v části jen odkázal na hodnotící úvahy a závěry soudu prvního stupně.
15. Pod uplatněné dovolací důvody nelze podřadit ani výhrady obviněného k popisu skutku, které státní zástupce považuje za liché a vytržené z kontextu. Stejnou povahu mají i výhrady obviněného, pokud jde o nepřesné určení soudů, z jakých konkrétních odposlechů, výpovědí obviněných a svědků, či dalších důkazů, zjistil tu kterou skutečnost. Naopak nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl jednotlivé důkazy, uvedl podstatný obsah výpovědí jednotlivých obviněných a svědků, jakož i komunikaci mezi nimi zachycenou v rámci provedených odposlechů, a poměrně podrobně popsal, jakým způsobem dospěl k závěrům vtěleným do skutkových vět rozsudku a o které důkazy tyto závěry opřel.
16. V posuzované věci existuje řada přímých důkazů, které umožnily soudům rozhodnout na základě skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Právě obviněný K. totiž společně se svědkem P. sjednal jako kurýra pro převoz drog spoluobviněného K. Skutečnost, že má být převážen pervitin, mu byla velmi dobře známa. Pokud obviněný K. neznal všechny členy organizované skupiny, pak toto neznamená, že se do takové skupiny nezačlenil a na její činnosti se aktivně nepodílel. Čin je spáchán ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech tehdy, pokud je pachatel při jejím páchání jakkoliv navázán (osobně, telefonicky, prostřednictvím internetu apod.) na takovou organizovanou skupinu, přičemž pachatel může, ale nemusí být členem této skupiny. V případě obviněného K. působila organizovaná skupina prokazatelně na území přinejmenším Velké Británie, České republiky, Slovenska, Arménie, Turecka a Japonska. Obviněný K. se vědomě aktivně podílel na protiprávní činnosti organizované skupiny působící ve více státech a byl obeznámen s jejím účelem. Obviněnému K. nemusela být známa jména všech členů či jejich přesné úkoly, neboť typickým znakem pro organizovanou závažnou trestnou činnost je skutečnost, že její členové chtějí utajit její fungování, a to nejen před orgány činnými v trestním řízení, ale podobné mechanismy jsou aplikovány mezi jednotlivými členy, aby případné odhalení jednoho či více členů nevedlo k ochromení celé struktury. I vzhledem k dříve uskutečněným zahraničním cestám obviněný K. věděl o existenci dalších osob, které zajišťovaly letenky a ubytování v Turecku a Japonsku. Rovněž při cestě obviněného K. a svědka P. věděl obviněný K. o tom, že jim má být někým předán v Turecku kufr, který měl posléze obviněný K. převézt do České republiky. Byla mu též známa role obviněného S. na převozech pervitinu.
17. S jistou dávkou tolerance by pod vytýkaný dovolací důvod bylo možno podle státního zástupce podřadit část námitek obviněného K. vztahující se k užité právní kvalifikaci, a to konkrétně tvrzení, že pokud fakticky neznal další obviněné či jiné osoby podílející se na organizování trestné činnosti, nemohl čin spáchat ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, a jednak jeho přesvědčení, že pokud by se popsané jednání prokázalo, mohlo být kvalifikováno pouze jako pokus trestného činu podvodu či pokus trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu. Tyto námitky však považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné. K první námitce odkázal státní zástupce na své úvahy vztahující se ke skutkové podstatě §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Ke zbylé námitce stran vadné právní kvalifikace státní zástupce konstatuje, že obviněný K. podle skutkových zjištění rozhodně nehodlal převážet pervitin pro svou vlastní potřebu, pro osobní konzumaci. Převezený pervitin naopak, byť z „obchodu“ spolu se svědkem P. hodlal vyjmout obviněného S., měl v úmyslu zpeněžit. Kvalifikovat jeho jednání jako pokus trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu ani jako pokus podvodu tak nepřichází do úvahy, když podstatou trestné činnosti byl převoz drogy, nikoliv způsob, jakým následně ti kteří obvinění či svědci oproti původní domluvě hodlali s drogou naložit.
18. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podané obviněným K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
19. K dovolání obviněného K. státní zástupce uvedl, že jeho námitky nelze pod jím uplatněný ani pod žádný jiný dovolací důvod podřadit. Obviněný K. sice vytýká, že u něj nebyla prokázána subjektivní stránka posuzovaného trestného činu, avšak faktickým obsahem jeho dovolání je pouze polemika s hodnocením důkazů a nesouhlas se skutkovými zjištěními, které soudy učinily ve vazbě na provedené dokazování, a to zejména pokud jde o otázku jeho znalosti o skutečné povaze převáženého zboží. V podaném dovolání tak neuplatnil žádnou konkrétní námitku v tom smyslu, že by skutková zjištění nalézacího soudu precizovaná v odsuzujícím rozsudku nenaplnila znaky mu přisouzeného zločinu. Stěžejní dovolací námitka tohoto obviněného záleží pouze v jeho nesouhlasu s důkazně podloženým závěrem nalézacího soudu, že velmi dobře věděl, že se podílí na pašování pervitinu.
20. Mimo rámec dovolacích důvodů leží i nepodložená námitka veskrze procesní povahy, kdy obviněný K. namítá, že usnesení odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a že se odvolací soud nevypořádal s výhradami obviněného. Odvolací soud však dostál svým povinnostem a odvolání všech obviněných řádně přezkoumal a vyjádřil se ke všem odvolacím výhradám. Svým postupem dostál i požadavkům na rozhodnutí plynoucím z ustálené soudní praxe Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
21. Dovolací námitky obviněného K. směřující proti výroku o trestu stojí rovněž mimo rámec vytýkaného dovolacího důvodu. V této souvislosti odkázal státní zástupce na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, z níž jednoznačně vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I přesto by však obviněný K. nemohl svými námitkami tento dovolací důvod naplnit, pokud by jej uplatnil.
22. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podané obviněným K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání obviněných je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
25. Dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
26. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, kdy je proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Týká se pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na některém z obligatorních a taxativně vymezených důvodech ustanovení §11 odst. 1, 4 tr. ř. anebo §11a tr. ř., za kterých nelze trestní stíhání vůbec zahájit, a pokud bylo zahájeno, nelze v něm pokračovat, neboť výlučně v těchto ustanoveních jsou vyčerpávajícím způsobem vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
27. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dle obviněného K. byl totiž v řízení před soudem prvního stupně dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
29. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
30. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
31. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
IV.
Důvodnost dovolání
32. Nejvyšší soud po prostudování příslušného spisového materiálu dospěl k závěru, že dovolání obviněných Ľ. S. a A. K. jsou zjevně neopodstatněná a dovolání obviněného M. K. bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný Ľ. S.
33. Dovolací námitku, podle níž v posuzované věci nesprávně rozhodovaly soudy České republiky, obviněný opírá o tvrzení, že ve věci nebyla založena působnost trestních zákonů České republiky, neboť ke spáchání trestné činnosti nedošlo na jejím území, ani zde nebyly osoby poškozené touto trestnou činností. Tuto námitku obviněný podřadil pod dovolací důvod předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který ovšem míří na případy rozhodování věcně nepříslušným soudem nebo soudem, který nebyl náležitě obsazen. Obviněný tak nenamítá věcnou nepříslušnost rozhodujících soudů ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. O věcně nepříslušný soud ve smyslu tohoto dovolacího důvodu jde prakticky v případě, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu ve smyslu §18 tr. ř. Pokud jde o namítaný nedostatek pravomoci českých soudů opírající se o údajný nedostatek působnosti (místní) českých trestních zákonů, lze jen připomenout, že ve shodě se zásadou teritoriality se podle §4 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku trestný čin považuje za spáchaný na území České republiky, pokud se pachatel dopustil na území České republiky zcela nebo zčásti jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo zčásti v cizině, nebo porušil-li nebo ohrozil-li na území České republiky zájem chráněný trestním zákonem nebo měl-li tu alespoň z části takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině. Námitku obviněného tudíž nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
34. K uvedené problematice lze jen pro úplnost připomenout, že ze skutkových zjištění soudů se přitom podává, že na základě požadavků obviněného S. byli na území České republiky tipováni a najímáni jednotliví kurýři pro pašování pervitinu, obviněný S. tyto kurýry instruoval, financoval, když pro účely pašování pervitinu zasílal peníze do České republiky, a ačkoliv se na území České republiky sám nevyskytoval, tak vše potřebné pro páchání předmětné trestné činnosti vyřizoval zejména prostřednictvím komunikačních technologií. Tedy došlo jeho jednáním ve smyslu výše uvedeného k založení místní působnosti trestního zákoníku, čímž byla dána pravomoc soudů České republiky k rozhodnutí dané věci. K totožné námitce dovolatele se navíc již vyčerpávajícím způsobem vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3739/16 (viz bod 22. a násl. usnesení). Na tyto závěry lze v podrobnostech odkázat.
35. K dovolací námitce nepřípustnosti trestního stíhání obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že v řízení nevyvstal žádný z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 2, 5 tr. ř. či §11a tr. ř., pro který by nebylo možné trestní stíhání zahájit, resp. bylo by nutno je zastavit, bylo-li již zahájeno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. totiž spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání (např. podle §172 odst. 1 tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1, tr. ř.), a to s ohledem na důvody zakotvené v §11 či §11a tr. ř., a místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání je učiněno jiné rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se zde tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na výše uvedených důvodech, které trestní řád taxativně vypočítává. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. §265b. In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, NOVOTNÁ, Jaroslava, PÚRY, František, RŮŽIČKA, Miroslav, ŘÍHA, Jiří, ŠÁMALOVÁ, Milada, ŠKVAIN, Petr. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152.) Ani tuto námitku obviněného S. tudíž nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
36. K námitce obviněného S. ohledně porušení zásady ne bis in idem , kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud shodně se státním zástupcem uvádí, že tato námitka je zjevně neopodstatněná. Ani skutečnost, že pro stejný skutek je případně zahájeno trestní stíhání ve více státech nezakládá bez dalšího překážku věci rozsouzené. Z obsahu spisu však není zřejmé, že v posuzované věci došlo k trestnímu stíhání pro týž skutek i v jiném státě (Slovenská republika) nebo dokonce k pravomocnému odsouzení obviněného Ľ. S. Navíc k této dovolací námitce se již podrobně v řízení o ústavní stížnosti vyjádřil také Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3739/16 (viz bod 25. usnesení), na něž lze odkázat.
37. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že obviněný S. v podaném dovolání v zásadě uplatňuje námitky, které uplatňoval již v rámci své obhajoby v předcházejících řízeních před soudy obou stupňů a také v řízení o ústavní stížnosti, o níž rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3739/16. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z právního názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu 17/2002 pod č. T 408).
38. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Ľ. S. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný A. K.
39. Obviněný K. v dovolání především napadá vlastní průběh dokazování a hodnotící závěry, které učinily soudy obou stupňů. Podaným dovoláním primárně brojí proti skutkovým zjištěním plynoucím z provedeného dokazování, přičemž zároveň předkládá vlastní, pro něj nejvýhodnější skutkový děj, z něhož soudy měly při svém rozhodování vycházet. Na tomto místě je nutné zopakovat, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, pokud se nejedná o případ tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů. Námitku extrémního rozporu ostatně obviněný K. ve svém dovolání také uplatnil. Po prostudování spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě obviněného K. k tvrzenému extrémnímu rozporu nedošlo. Z provedeného dokazování vyplývá, že soudy při svých úvahách a závěrech o naplnění objektivní a subjektivní stránky stíhaného trestného činu ze strany obviněného vycházely z konkrétních důkazů, jež v řízení řádně provedly a vyhodnotily, a to v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. Především vycházely z provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, z výpovědí svědků a spoluobviněných. Z těchto důkazů rovněž plyne, že obviněný K. si byl nepochybně vědom skutečnosti, že je účasten na neoprávněném zprostředkování obchodu s drogami, jakož i rozsahu této trestné činnosti, a jejím přeshraničním rozměru. V tomto směru může Nejvyšší soud odkázat na dostatečné skutkové závěry nižších soudů a přesvědčivý obsah jejich zdůvodnění. Proto tyto dovolací námitky obviněného nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
40. Obviněným uplatněnou námitku nesprávné právní kvalifikace vztahující se ke spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, lze sice podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou. Pokud obviněný K. namítá, že čin nemohl spáchat ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, neboť neznal všechny její členy, pak je třeba zdůraznit, že k naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vyžadované ustanovením §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, pachatel, který spáchá trestný čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, musí ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku vědět, že jde o takovou organizovanou skupinu, která působí nejméně ve dvou státech. Přitom se nevyžaduje detailní znalost všech jejich členů. Pachatel musí v takovém případě vědět, že páchá trestnou činnost ve spojení s organizovanou skupinu působící ve více státech, o čemž obviněný K. věděl, neboť tato skutečnost vyplývá z obsáhlého dokazování učiněného nalézacím soudem, a proto v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
41. K další pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné námitce, podle níž nemohl spáchat trestný čin, pro který byl odsouzen, když ze skutkové věty rozsudku vyplývá, že jeho jednání lze kvalifikovat jako pokus trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu (patrně ve smyslu §284 tr. zákoníku) či jako pokus trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, Nejvyšší soud konstatuje, že též tato námitka je zjevně neopodstatněná. Podle skutkových zjištění soudů bylo podstatou trestné činnosti obviněného A. K. nelegální obchodování s pervitinem a nikoliv jeho opatření a přechování pro vlastní potřebu obviněného, když cílem jeho jednání bylo získání finančního prospěchu, nikoliv přechovávání pervitinu pro vlastní potřebu. Skutečnost, že oproti původní domluvě se někteří obvinění dohodli na tom, že s drogou naloží jiným způsobem, případně i podvodným jednáním vůči spoluobviněnému S., je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného za spáchaný trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, resp. za pokus tohoto trestného činu, zcela irelevantní. Proto nelze takové jednání kvalifikovat jen jako trestný čin podvodu, resp. pokus tohoto trestného činu.
42. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného K. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný M. K.
43. Námitky obviněného K. nelze podřadit ani pod uplatněný, ani pod žádný jiný dovolací důvod. Obviněný K. sice namítá, že u něj nebyla prokázána subjektivní stránka mu přisouzeného trestného činu, avšak v podaném dovolání pouze polemizuje s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů. Nesouhlas obviněného K. s důkazně podloženými závěry soudů obou stupňů tak nemůže naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
44. Soudy obou stupňů provedly v dané věci obsáhlé dokazování, které odpovídá požadavkům §2 odst. 5, 6 tr. ř. Jednotlivé důkazy následně vyhodnotily nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, čímž dospěly ke zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci. Pokud obviněný K. zpochybňoval závěr nalézacího soudu, že nevěděl o povaze převáženého zboží, pak se s touto námitkou přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem vypořádal již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (strana 68 – 72 rozsudku). Z tohoto odůvodnění se podává, že obviněný K. věděl o povaze převáženého zboží jako drogy, byl si vědom toho, že nepřeváží cestovní pasy, což vyplynulo především z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a rovněž tak z výpovědi svědků. S tím související argumentace obviněného K. ohledně negativního skutkového omylu tudíž vůbec není namístě.
45. S výše uvedeným postupem odvolacího soudu souvisí i další námitka obviněného K. stojící mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, když vytýkal, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho odvolacími výhradami a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. K této výtce Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud odvolání obviněného řádně přezkoumal a vyjádřil se sice stručně, ale věcně ke všem výhradám v odvolání uvedeným. Nejedná se ani o případ extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud nezjistil, že by v řízeních před soudy nižších stupňů došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Jak správně podotkl státní zástupce, smyslem odvolacího řízení není opětovně vymezovat a hodnotit provedené důkazy a obsáhle opakovat skutková zjištění či právní závěry. Rozhodnutí odvolacího soudu tak splňuje požadavky na rozhodnutí kladené rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12), i Evropského soudu pro lidská práva, který konstatoval, že při zamítnutí odvolání se může odvolací soud omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 – 60). Ve světle ustálené praxe Evropského soudu pro lidská práva odvolací soud dostál svým povinnostem, když odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně řádně přezkoumal a v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal s odvolacími námitkami obviněného K.
Další námitka obviněného směřovala proti výroku o trestu, když brojil proti nepřiměřenosti uloženého trestu ve smyslu jeho přílišné přísnosti. Tuto námitku rovněž nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu je možné uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený dovolací důvod však obviněný ve svém podání neuplatnil. Nejvyšší soud připomíná, že obviněným subjektivně pociťovaná přílišná přísnost uloženého trestu odnětí svobody nezakládá přezkumnou povinnost dovolacího soudu. K tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že „Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“.
46. Jelikož obviněným K. uplatněné námitky stojí mimo jakýkoliv dovolací důvod, Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
47. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož ve věci obviněných Ľ. S. a A. K. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněná, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jejich odmítnutí.
48. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož ve věci obviněného M. K. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se jedná o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí.
49. Nejvyšší soud takto rozhodl za splnění podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu