ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1200.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 1200/2019-685
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2019 o dovolání obviněného J. U. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 67 To 92/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 53/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. U. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 2 T 53/2017, byl obviněný J. U. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, dále přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinem podání alkoholu dítěti podle §204 tr. zákoníku (jednání pod body I. 1) až 5), přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem II.), přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem III.) a přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 3 tr. zákoníku (jednání pod bodem IV.). Za to byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Současně byl obviněnému za podmínek §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen i trest propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku obvodního soudu.
2. Rozsudek obvodního soudu napadl obviněný odvoláním, které však bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 67 To 92/2019, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
4. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
I.
v přesně nezjištěné době přibližně od září 2015 do ledna 2016 přijímal na návštěvy do bytu č. 20 v XY, XY, kde tehdy bydlel, nezletilé dívky z výchovného ústavu nebo sociálně slabších rodin, kdy s nezletilou AAAAA (pseudonym), nar. XY, se seznámil přes Facebook a ta následně s sebou přiváděla další nezletilé dívky, kdy některé později do bytu chodily i samy od sebe, kdy v tomto období:
1) v jednom případě podal mladistvé AAAAA, nar. XY, kávu s přesně nezjištěným lékem, po které se jí točila hlava, šla si odpočinout a probrala se až tím, když jí obžalovaný zasunoval do vagíny vibrátor, na to ho vyzvala, ať svého počínání zanechá, neboť je jí nepříjemné, dále nejméně ve dvou případech jí poskytl k vykouření drogu marihuanu, a nejméně ve dvou případech jí podal tvrdý alkohol (rum) i přesto, že bezpečně věděl, že se jedná o osobu mladší 18 let,
2) nejméně ve třech případech poskytl k vykouření drogu marihuanu a nejméně ve třech případech alkohol (rum) mladistvé BBBBB, nar. XY, přestože věděl, že se jedná o osobu mladší 18 let,
3) v přesně nezjištěnou dobu umožnil nezletilé CCCCC, nar. XY, aby se před ním v bytě svlékla a uspokojovala se vibrátorem,
4) nejméně ve třech případech poskytl k vykouření drogu marihuanu mladistvé DDDDD, nar. XY, přestože bezpečně věděl, že se jedná o osobu mladší 18 let, a tuto mladistvou od počátku měsíce března 2016 do 4. 4. 2016 ubytoval ve svém bytě v XY, XY, ačkoliv věděl, že je na útěku z Diagnostického ústavu a střediska výchovné péče XY, XY, a v této době nenavštěvovala žádné školské zařízení,
5) v jednou případě poskytl k vykouření drogu marihuanu mladistvé EEEEE, nar. XY, přestože bezpečně věděl, že se jedná o osobu mladší 18 let, přičemž konopí a pryskyřice z konopí jsou uvedeny v příloze č. 3 k Nařízení vlády o seznamech návykových látek č. 463/2013 Sb. jako omamné látky zařazené do seznamu IV. podle jednotné Úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb.) THC je uveden v příloze č. 4 k Nařízení vlády o seznamech návykových látek č. 463/2013 Sb., jako psychotropní látka zařazená do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.),
II.
od přesně nezjištěné doby do 4. 4. 2016 v bytě č. 20 na adrese XY, XY, kde bydlel, přechovával zelenou rostlinnou drť o hmotnosti 402,201 gramů s obsahem 4,421 g THC, přičemž konopí je uvedeno jako omamná látka v příloze č. 3 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamu návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., a THC je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 4 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamu návykových látek,
III.
od přesně nezjištěné doby do ledna 2016 v bytě č. 20 na adrese XY, XY, kde bydlel, přechovával ve stolním počítači fotografie, na kterých se nacházely děti nebo osoby, jež se jeví být dítětem, bez oblečení, velice často s jasně zobrazenými zevními pohlavními orgány, které jsou zobrazeny při erotickém pózování, a automasturbaci,
IV.
v přesně nezjištěné době přibližně od září 2015 do ledna 2016 v bytě č. 20 na adrese XY, XY, kde bydlel, pořídil fotografie nezletilé AAAAA, nar. XY, a nezletilé CCCCC, nar. XY, u nichž obviněný znal jejich skutečný věk, kdy jmenované jsou na obviněným pořízených fotografiích bez oblečení, v erotických pozicích, u CCCCC se zobrazenými zevními pohlavními orgány, a následně tyto fotografie ukládal do paměti počítače.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti výše citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 67 To 92/2019, podal obviněný J. U. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný deklaruje, že skutek spočívající v údajném znásilnění poškozené AAAAA nebyl dostatečným způsobem prokázán, neboť oba soudy nižších stupňů spáchání tohoto trestného činu dovodily toliko z výpovědi této poškozené, kterou však obviněný shledává značně nevěrohodnou, opíraje se přitom o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie zpracovaného PhDr. Ludmilou Šrutovou. V tomto ohledu nelze dle dovolatele pominout vyjádření znalkyně o tom, že na straně poškozené, jejíž osobnost byla hodnocena jako výrazně nevyzrálá, lehkomyslná, impulzivní, s rysy infantilní naivity, nelze vyloučit účelové vynechávání či popírání některých okolností. Byl-li tedy vyhotoven předmětný znalecký posudek, z něhož vyplývá obecná nevěrohodnost poškozené AAAAA, nicméně soud se rozhodl upřednostnit před tímto posudkem jiné důkazy (výpověď jmenované poškozené), je dle obviněného povinen tento postup náležitě a přesvědčivě v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit. Jakkoli přitom soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku posuzuje otázku věrohodnosti poškozené AAAAA, se závěry znaleckého posudku se nikterak nevypořádal.
6. Ve vztahu k jednání, jímž se měl dopustit přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pak dovolatel namítá, že v době, kdy jej poškozená DDDDD navštívila, byl ve špatném zdravotním stavu, neboť trpěl těžkým zápalem plic, střídavě omdléval a dlouho spal, pročež si ani nemohl uvědomovat věk poškozené či skutečnost, že by měla být na útěku z diagnostického ústavu. Avšak i tehdy, pokud by tomu tak skutečně bylo, neznamená něco takového, že by poškozené bránil navštěvovat školské zařízení, když navíc po většinu doby spal a tudíž ani nevěděl, co poškozená DDDDD dělá v průběhu dopoledne, resp. v době, kdy probíhala školní docházka. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací dle dovolatele ve vztahu k tomuto skutku nezkoumaly jeho zavinění, ačkoli se jedná o jeden ze základních předpokladů trestní odpovědnosti. Všechny zjištěné skutečnosti přitom v daném případě vylučují nejen zavinění ve formě úmyslu, ale i ve formě nevědomé nedbalosti.
7. V další části podaného dovolání obviněný namítá, že jednání spočívající v tom, že měl nezletilé poškozené CCCCC umožnit, aby se před ním v bytě svlékla a uspokojovala se vibrátorem, nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť se měl uvedeného jednání dopustit pouze jednorázově, přičemž toto umožnění nebylo nikterak způsobilé ovlivnit dotčenou poškozenou tak, aby vedla závadný způsob života či si osvojila škodlivé návyky, povahové rysy, popř. sklony a zájmy, které by vedly k jejímu morálnímu úpadku a neschopnosti usměrňovat způsob jejího života v souladu s obecnými morálními zásadami a pravidly občanské společnosti ve smyslu dovolatelem blíže citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 26/2010 Sb. rozh. tr. Byť takovéto jednorázové umožnění nelze v dnešní době označit za zcela společensky přijatelné, rozhodně jej dle obviněného v daném případě nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z identických důvodů pak obviněný namítá, že nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ani ve vztahu k jednání, jímž měl v jednom případě poskytnout k vykouření drogu marihuanu mladistvé poškozené EEEEE,
8. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 67 To 92/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 2 T 53/2017, a poté sám rozhodl tak, že jej zprostí podané obžaloby, případně aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která ve svém stanovisku ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 1 NZO 813/2019-15, předeslala, že obsahem dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemohou být, s ohledem na jeho hmotněprávní povahu, námitky obviněného, jimiž napadá nižšími soudy učiněná skutková zjištění a brojí tak vůči postupu těchto soudů v důkazním řízení. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku dle jejího vyjádření rozebírá důkazní situaci vztahující se k právní kvalifikaci, se kterou nesouhlasí, načež nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a celkově vytýká vadně zjištěný skutkový stav věci, čímž se však primárně domáhá změny skutkových zjištění obou nižších soudů a až sekundárně na podkladě této změny usiluje o změnu právního posouzení skutku. Zmíněné námitky však podle státní zástupkyně obsahově nenaplňují nejen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, kterak jsou taxativně vymezeny v zákoně. Námitky ryze skutkové povahy obviněný dle státní zástupkyně uplatnil ve vztahu ke skutku právně posouzenému jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, neboť oběma nižším soudům vytýká, že při rekonstrukci skutkového děje vyšly z výpovědi poškozené AAAAA, kterou sám hodnotí jako nevěrohodnou. V souvislosti s tím pak soudům vytýká, že nedostatečně zohlednily závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie. V tomto ohledu je dle státní zástupkyně třeba připustit, že Obvodní soud pro Prahu 10 opomněl zmínit závěry tohoto znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie v odůvodnění svého rozsudku, pročež se se závěry tohoto posudku ani řádně nevypořádal. Na toto pochybení však ve svém rozhodnutí reagoval odvolací soud, který konstatoval, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, týkající se poškozené AAAAA potvrzuje závěr ohledně její věrohodnosti. Závěry předmětného znaleckého posudku tedy nejsou v žádném rozporu se závěrem soudu o věrohodnosti jmenované poškozené, kterak se obviněný snaží ve svém dovolání nastínit. V souladu s názorem odvolacího soudu pak státní zástupkyně podotýká, že posouzení věrohodnosti svědka je otázkou výsostně právní, nikoliv znaleckou, tzn. že závěr o věrohodnosti svědka činí výlučně soud, když oporu pro toto rozhodnutí mohou tvořit závěry odborně zpracovaného znaleckého posudku, jak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci.
10. Naopak za právní je dle státní zástupkyně možné označit pouze ty námitky dovolatele, jež směřují vůči právní kvalifikaci skutku přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Právní kvalifikace daného jednání přitom ve světle obviněným uplatněných námitek plně obstojí, neboť je třeba zohlednit skutečnost, že obviněný pro poškozené AAAAA, BBBBB, CCCCC, DDDDD a EEEEE v době od září 2015 do ledna 2016 ve svém bytě, kde je přijímal, vytvořil takové prostředí, kde mohly kouřit marihuanu, pít alkohol a nevázaně se chovat a kde některé z nich fotografoval obnažené, tedy vytvořil prostředí, které zcela zjevně neovlivňovalo rozumový, citový a mravní vývoj poškozených odpovídajícím směrem. Obzvlášť pak dle státní zástupkyně toto jednání vystupuje do popředí vzhledem k poškozeným, jež byly umístěny v Diagnostickém ústavu a středisku výchovné péče v XY když způsob života, který obviněný ve svém bytě poškozeným nabízel, zjevně nebyl v souladu s výchovným zaměřením diagnostického ústavu. Vzhledem k užité právní kvalifikaci podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tak nebylo na místě uplatňovat zásadu subsidiarity trestní represe.
11. Zbylé námitky obviněného vztahující se k právní kvalifikaci jeho jednání coby přečinu ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je pak dle státní zástupkyně třeba označit za skutkové, a to i stran zpochybnění formy zavinění v případě, kdy poskytl ubytování poškozené DDDDD, která byla v dané době na útěku z Diagnostického ústavu a střediska výchovné péče v XY. Byť obviněný své zavinění zpochybňuje tvrzením, že si v důsledku nemoci neuvědomoval závažnost svého jednání, soud dle státní zástupkyně nikterak nepochybil, pokud se s takovou obhajobou vypořádal tím způsobem, že ji označil za účelovou, neboť zápal plic, který dovolatel v předmětné době překonával, zcela zjevně nemohl ovlivnit jeho rozpoznávací schopnosti do takové míry, aby nebyl za své jednání trestně odpovědný. Za ryze skutkovou pak státní zástupkyně označila i tu námitku obviněného, že mu ve skutečnosti nebylo známo, jakého jsou dívky, které jej v jeho bytě navštěvovaly, věku.
12. Závěrem pak státní zástupkyně s přihlédnutím k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného J. U. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu. Po jeho prostudování shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo rovněž nutné posoudit otázku, zda konkrétní argumenty obviněného naplnily jím uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence těchto důvodů je základní podmínkou provedení přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
IV.
Důvodnost dovolání
15. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání.
16. Nejvyšší soud po prostudování příslušného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným J. U. převážná část uplatněných dovolacích námitek neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Současně Nejvyšší soud již na tomto místě předesílá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal takové pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces, a ve věci tak nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů, jak se toho obviněný domáhal.
17. Ve vztahu k námitce obviněného stran posouzení otázky věrohodnosti poškozené AAAAA ve vztahu k jednání popsanému ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. 1), a to v kontextu závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, dle kterých u její osoby nelze vyloučit účelové vynechávání či popírání některých okolností, Nejvyšší soud připomíná, že není oprávněn k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů, čehož se však obviněný prostřednictvím této své námitky fakticky domáhá. Současně je třeba konstatovat, že se s identickými námitkami, jež neshledal nikterak důvodnými, řádně vypořádal již odvolací soud, a to v bodě 12. odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde podrobně rozvedl, jakým způsobem je hodnocena otázka konkrétní věrohodnosti osob vystupujících v řízení (tj. včetně poškozené AAAAA), když správně konstatoval, že podle §2 odst. 6 tr. řádu je takové hodnocení oprávněn činit toliko soud, čímž napravil určitý nedostatek seznatelný v rozhodnutí soudu prvního stupně, který závěry předmětného znaleckého posudku opomněl do písemného odůvodnění svého rozsudku zapracovat. Ve shodě se závěry odvolacího soudu přitom Nejvyšší soud připomíná, že otázka posouzení konkrétní věrohodnosti určité osoby, jež je v dané věci slyšena v jakémkoli procesním postavení, je otázkou hodnocení důkazů, jejíž řešení však přísluší výhradně orgánům činným v trestním řízení, v tomto případě soudu, nikoli znalci, jemuž jakékoli řešení právních otázek a hodnocení důkazů ostatně zapovídá přímo ustanovení §107 odst. 1 věta druhá tr. řádu. Ve shodě s vyjádření státní zástupkyně lze současně konstatovat, že námitka obviněného stran rozporů závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie a závěrů nižších soudů o věrohodnosti výpovědi poškozené AAAAA je zcela lichá, neboť znalkyně PhDr. Ludmila Šrutová se ve svém posudku vyjadřovala zejména k otázce struktury osobnosti poškozené a obecné věrohodnosti její osoby, aniž by dospěla ke kategorickému závěru, že poškozená ve vztahu k posuzovanému skutku účelově vynechává či popírá některé okolnosti, neboť sama uvádí, že toto nelze toliko vyloučit. Stran prokázání viny obviněného jednáním popsaným pod bodem I. 1) pak lze odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 28. až 30.), kde se obvodní soud podrobným způsobem vypořádal s provedenými důkazy, jimiž měl vinu obviněného za jednoznačně prokázanou a na jejichž podkladě tak bylo možné učinit skutková zjištění obsažená ve výroku odsuzujícího rozsudku, a to bez důvodných pochybností.
18. Ve vztahu k námitce obviněného stran právní kvalifikace jednání popsaného pod body I. 3), 4) a 5) jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku s tím, že se u jednotlivých poškozených (tj. DDDDD, CCCCC a EEEEE) vždy jednalo o jednorázové počínání, jež není způsobilé nikterak ovlivnit jejich morálku a vyvolat u nich společensky nežádoucí přístupy k obecně uznávaným společenským pravidlům, Nejvyšší soud konstatuje, že dané výhrady, založené na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, jímž byl pravomocně uznán vinným, jsou podřaditelné pod obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jimi dovolatel zpochybňuje naplnění zákonných znaků, zejména objektivní stránky, skutkové podstaty přečinu podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
19. Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se přitom dopustí ten, kdo, byť z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že mu umožní vést zahálčivý nebo nemravný život.
20. Ze skutkových zjištění nižších soudů je přitom zřejmé, že obviněný v nyní posuzované věci přijímal ve stejné době ve svém bytě návštěvy nejméně pěti nezletilých dívek, které pocházely z výchovného ústavu nebo sociálně slabších rodin, přičemž nezletilé poškozené CCCCC, již rovněž fotografoval obnaženou v erotických pozicích, umožnil, aby se před ním svlékla a uspokojovala se vibrátorem. V téže době přitom poskytl k vykouření drogu marihuanu, a to v jednom případě nezletilé poškozené EEEEE a nejméně ve třech případech nezletilé poškozené DDDDD, která byla na útěku z Diagnostického ústavu a střediska výchovné péče XY, přičemž po dobu, kdy tuto poškozenou u sebe ubytoval, tato nenavštěvovala žádné školské zařízení. Ze skutkových zjištění nižších soudů je současně zřejmé, že se obviněný obdobného jednání ve shodném časovém období dopouštěl i vůči dalším dvěma nezletilým poškozeným, a to AAAAA a BBBBB, kterým mimo jiného opakovaně poskytl k vykouření drogu marihuanu a dále alkohol (konkrétně destilát), přičemž poškozenou AAAAA ve svém bytě rovněž fotografoval bez oblečení. Za tohoto stavu pak oba nižší soudy dospěly ke správnému závěru, pokud dané jednání obviněného právně kvalifikovaly jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť je zřejmé, že obviněný svým nežádoucím jednáním v podobě opakovaného podávání drog a alkoholu, jakož i tolerance sexuálně motivovaného jednání (obnažení se a sebeuspokojování vibrátorem za přítomnosti obviněného, jenž byl v té době ve věku cca 65 let, jakož i pořizování fotografií obnažených poškozených v erotických pozicích) ohrozil zejména mravní vývoj poškozených, které byly v době činu mladší než 18 let, tedy ve smyslu §126 tr. zákoníku dětmi.
21. Ze zákonné dikce tohoto ustanovení přitom jasně vyplývá, že k narušení rozumového, citového nebo mravního vývoje osoby mladší než 18 let nemusí fakticky dojít, neboť k trestnosti jednání pachatele postačí, jestliže tento škodlivý následek alespoň hrozí. Ohrožením rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte je přitom třeba rozumět takové chování pachatele, kdy si osoba mladší než 18 let v důsledku jeho jednání osvojuje škodlivé návyky, povahové rysy, příp. sklony a zájmy, které zpravidla vedou k morálnímu úpadku jednotlivce a k neschopnosti usměrňovat způsob jeho života v souladu s obecnými morálními zásadami a pravidly občanské společnosti (k tomu blíže Draštík, A.; Fremr, R; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 114 a rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 46/1968 Sb. rozh. tr.). V případě jednání obviněného přitom nelze odhlédnout od skutečnosti, že ve svém bytě vytvořil pro nezletilé poškozené, které jej zde opakovaně navštěvovaly, takové prostředí, jež vedlo ke vzniku reálného nebezpečí, že si tyto dívky, jež navíc často pocházely z diagnostických ústavů, opakovanou konzumací drog (marihuany) a alkoholu (rumu), příp. umožněním určitých sexuálních aktivit za přítomnosti obviněného, mezi nímž a poškozenými byl navíc značný (několika)generační věkový rozdíl, osvojí škodlivé návyky a sklony, které mohou vážným způsobem ohrozit nebo narušit jejich zdravý duševní vývoj. Zvláště ve vztahu k poškozené DDDDD nelze v tomto ohledu pominout skutečnost, že v době, kdy ji nechal ve svém bytě bydlet, tato byla na útěku z diagnostického ústavu a střediska výchovné péče, což bylo obviněnému známo, přičemž po tuto dobu nenavštěvovala žádné školské zařízení, tzn. že se u ní začaly objevovat sklony k záškoláctví, které dovolatel svým jednáním toleroval, resp. fakticky podporoval.
22. V daném případě se přitom nelze ztotožnit s námitkou obviněného, že jeho jednání popsané pod bodem I. 3) a 5) výrokové čísti rozsudku nalézacího soudu mělo povahu toliko jednorázového počínání, což s přihlédnutím mimo jiné k rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněnému pod č. 46/1967 Sb. rozh. tr. vylučuje naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť citované rozhodnutí dopadá na výklad pojmu „svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu“, který je zákonným znakem jiné formy tohoto trestného činu, a to přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za užití tohoto zákonného ustanovení však shora popsané jednání obviněného právně kvalifikováno nebylo. Pominout v této souvislosti přitom nelze skutečnost, že se obviněný obdobného jednání spočívajícího zejména v podávání drog a alkoholu osobám mladším než 18 let, včetně pořizování jejich fotografií v obnaženém stavu, dopouštěl v identickém období vůči více dívkám, přičemž nejméně vůči poškozeným AAAAA, BBBBB a DDDDD tak činil opakovaně. Skutečnost, že se v případě dovolatele nejednalo o nahodilé, jednorázové počínání, nýbrž určitý, již pevně zažitý způsob jeho života svědčí mimo jiné právě četnost dívek, jimž svým přístupem a chováním umožnil vést život neslučující se s pravidly občanské společnosti a základními morálními principy, jakož ani s výchovným zaměřením diagnostického ústavu, jehož byly některé z dívek v předmětné době chovankami. Prostředí, které obviněný ve svém bytě v inkriminované době navodil, a do něhož poškozené dívky mladší než 18 let opakovaně vstupovaly, přitom odpovídá definičním znakům „nemravného života“ ve smyslu §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť jak již bylo konstatováno výše, takovýmto způsobem života je třeba rozumět takové vedení života, které je v rozporu se základními pravidly občanské společnosti a bazálními morálními principy. S přihlédnutím k osobním poměrům poškozených dívek, které pocházely z výchovného ústavu či sociálně slabších rodin, Nejvyšší soud současně připomíná, že naplnění zákonných znaků skutkové podstaty podle §201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku není v zásadě vyloučeno případným vedením nemravného života ze strany poškozené osoby ještě předtím, než došlo k závadnému chování pachatele vůči její osobě.
23. Naproti tomu ve vztahu k dovolatelem tvrzenému rozporu rozhodnutí nižších soudů s provedeným dokazováním, a to ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl pod bodem I. 4) uznán vinným, je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu shora citované judikatury Ústavního soudu. Námitku absence zavinění, stejně jako údajné neznalosti skutečného věku poškozených, je přitom dle Nejvyššího soudu třeba označit za ryze skutkové povahy, neboť jejím prostřednictvím se obviněný fakticky domáhá přehodnocení provedených důkazů a revize skutkových zjištění, aniž by v tomto ohledu vznesl jakoukoli relevantní námitku, jež by byla způsobilá zpochybnit závěry obou nižších soudů o užité právní kvalifikaci jednání, jímž byl v daném případě uznán vinným a kterou by tak bylo možno podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, popř. pod jakýkoli jiný zákonem taxativně stanovený důvod dovolání ve smyslu §265b tr. řádu.
24. Oba nižší soudy přitom postupovaly při hodnocení důkazů ve vztahu k naplnění subjektivní stránky jednání popsaného pod bodem I. 4) důsledně podle ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, tzn. že je hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze zcela akceptovat. Odvolací soud zejména v bodě 9. odůvodnění napadeného usnesení řádně vysvětlil, z jakých důvodů se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně vztahující se ke skutkovým otázkám zaměřeným na znalost skutečného věku poškozených osobou obviněného, již považuje za pečlivou a přiléhavou, aniž by tak shledal důvod ji, nad rámec odvolacích námitek obviněného, dále doplňovat. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů je přitom zřejmé, jaké skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a kterak postupovaly při hodnocení vzájemně si nekorespondujících důkazů, včetně tvrzení samotného obviněného o tom, že mu nebyl znám skutečný věk poškozených v době, kdy přicházely do jeho bytu. Soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se soud odvolací plně ztotožnil, přitom v odůvodnění svého rozhodnutí (zejména v bodě 9.) přesvědčivě vyložil, z jakého důvodu považuje obhajobu obviněného U. založenou na údajné domněnce, že pokud poškozené končí školu, měly by dosáhnout zletilosti, za ryze účelovou a jaké prokázané skutečnosti jej naopak vedou k závěru o naplnění subjektivní stránky v podobě úmyslného zavinění. Obviněný přitom ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I. 4) dle nalézacího soudu ve své výpovědi sám připustil, že mu bylo v době, kdy u něho v bytě poškozená DDDDD od března do dubna 2016 přebývala, známo, že utekla z diagnostického ústavu a že je ve věku 16 let.
25. S přihlédnutím k obsahu odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů tedy nelze přisvědčit námitce dovolatele, že hodnocení důkazů tak, jak bylo provedeno nižšími soudy, a to zejména ve vztahu k prokázání existence subjektivní stránky trestného činu, jímž byl pod bodem I. 4) uznán vinný, je porušením práva na spravedlivý proces, neboť ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství je třeba konstatovat, že onemocnění v podobě zápalu plic, jímž obviněný v době, kdy u něho pobývala poškozená DDDDD, údajně trpěl, nelze považovat za onemocnění takového charakteru, které by mohlo ovlivnit jeho rozpoznávací schopnosti do té míry, že by nebyl za své jednání trestně odpovědný. Jak ostatně správně konstatoval již odvolací soud, informacemi o skutečném věku poškozené DDDDD, jakož i o tom, že přebývá v diagnostickém ústavu, z něhož utekla, obviněný nepochybně disponoval již z předchozí doby, což i sám potvrdil ve své výpovědi učiněné v rámci hlavního líčení konaného dne 14. 9. 2017, kde výslovně uvedl, že se mu jmenovaná poškozená po jejím příchodu do bytu svěřila, že je na útěku z diagnostického ústavu, načež její skutečný věk zjistil z jejího občanského průkazu, který měla u sebe. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v daném případě neshledal tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, včetně výpovědí jednotlivých poškozených, pročež lze v tomto směru plně odkázat na přesvědčivé závěry vyplývající z odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména rozhodnutí soudu prvního stupně.
V. Závěr
26. Nejvyšší soud tak po provedeném přezkumu dovolání obviněného J. U. dospěl k jednoznačnému závěru, že v napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť soudy prvého a druhého stupně svým rozhodnutím neporušily ústavním pořádkem garantované právo obviněného na spravedlivý proces, přičemž právní kvalifikace jeho jednání popsaného pod bodem I. 1) až 5) jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle 201 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zcela odpovídá skutkovým zjištěním, která byla nižšími soudy učiněna na podkladě výsledků řádně provedeného dokazování.
27. Jelikož tak s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem nebylo Nejvyšším soudem shledáno, že by napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze či řízení, které mu předcházelo, trpělo obviněným J. U. vytýkanými vadami, bylo postupováno podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a jím podané dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 10. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík