ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.700.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 700/2019-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný V. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 11. 2018, sp. zn. 31 To 440/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 5 T 4/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 5 T 4/2018, byl obviněný V. Š. uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za to, že
v blíže nezjištěné době v červnu a v červenci 2017, u autobusové zastávky XY a u obchodního domu Tesco v XY, aniž by disponoval oprávněním nakládat s psychotropními látkami, ve dvou případech poskytl výměnou za uzeniny blíže neurčené množství metamfetaminu, zvaného pervitin, E. K., nar. XY, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 8. 2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, sp. zn. 31 Tmo 19/2018, který nabyl právní moci dne 28. 11. 2008, odsouzen pro pokračující trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, z něhož byl usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 17 Pp 26/2011, podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 6 roků, avšak usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 17 Pp 26/2011, bylo rozhodnuto, že vykoná zbytek trestu odnětí svobody ve výměře 233 dnů, přičemž tento trest vykonal dne 3. 12. 2015, tedy neoprávněně jinak jinému opatřil psychotropní látku, a byl za takový čin v posledních třech letech potrestán.
2. Za toto jednání byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 11. 2017, č. j. 17 T 109/2017-167.
3. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 30. 11. 2018, sp. zn. 31 To 440/2018, jímž podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný napadl dovoláním v celém rozsahu usnesení krajského soudu, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání podle §256 tr. ř. Dovolání opřel o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť dle názoru obviněného bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný namítl, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, nebyl důsledně respektován ústavní princip presumpce neviny garantovaný čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nad rámec uvedených dovolacích důvodů obviněný v dovolání rovněž namítl tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, tedy i s jejich následným právním posouzením, který zároveň představuje výjimečný důvod umožňující i v řízení o dovolání zásah do skutkových zjištění.
5. Obviněný po rekapitulaci skutkového stavu, rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení před odvolacím soudem v dovolání tvrdil, že jednání, pro které byl odsouzen a jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, nelze právně kvalifikovat jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jelikož nebyly naplněny všechny obligatorní znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, zejména jeho objektivní a subjektivní stránka. Od počátku trestního řízení obviněný popírá, že by svědku K. látku pervitin předával. I přesto však soud prvního stupně dospěl k opačnému závěru, a tak dle názoru obviněného soud prvního stupně nehodnotil důkazy způsobem souladným s §2 odst. 6 tr. ř. a své rozhodnutí zatížil vadou spočívající v existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními a posléze i jejich právním posouzením. Obviněný dále namítl, že se nalézací soud rozpory mezi provedenými důkazy vypořádal způsobem kolidujícím s ústavním principem presumpce neviny a z něj vyplývajícím subprincipem in dubio pro reo a nereflektoval, že výpověď svědka K. je kusá, vnitřně rozporná a i s ohledem na nekoherentnost vyjádření svědka, ji nelze považovat za natolik přesvědčivý a věrohodný důkaz, aby o něj bylo možno opřít závěr o vině obviněného zločinem, na který dopadá trestní sazba trestu odnětí svobody s rozpětím dva až deset let. Pokud nalézací a odvolací soud uzavřely, že svědek K. v hlavním líčení vypovídal ve snaze obviněnému nepřitížit, pak takový závěr vybočuje z ústavně souladného hodnocení důkazů. Svědek K. dle názoru obviněného vypovídal vyhýbavě, ve svých tvrzeních si protiřečil a jeho vysvětlení byla nezřídka nelogická, nicméně tuto skutečnost měl nalézací soud zohlednit při hodnocení věrohodnosti výpovědi tohoto klíčového svědka. Pokud faktické nesrovnalosti ve svědkově výpovědi byly nakonec vyhodnoceny v neprospěch obviněného, jedná se dle něj o nepřípustné obrácení důkazního břemene.
6. Další námitka obviněného se vztahuje k hodnocení výpovědi svědkyně L., když tato uvedla, že svědek K. užívá drogu denně a vyrábí si ji sám. Obviněný má za to, že její výpovědí mělo dojít k vyvrácení výpovědi svědka K. v části, kterou je možno verifikovat, tedy pokud jde o jeho vztah k omamným a psychotropním látkám. Z její výpovědi se podává motiv, pro který měl svědek K. důvod nevypovídat pravdivě, neboť nelze uvažovat, že by jednání svědka bylo beztrestné, a v neposlední řadě se pak nabízí, že svědek neměl důvod požadovat pervitin od obviněného, pokud byl sám jeho výrobcem. Nalézací soud zatížil hodnocení výpovědí svědků nepřípustnou deformací a ani soud odvolací tato pochybení nenapravil.
7. K namítanému nenaplnění objektivní stránky trestného činu obviněný uvedl, že závěry o předání látky pervitin nemají oporu v provedeném dokazování, neboť svěděk K. uvedl, že v jednom případě necítil žádné účinky pervitinu. Závěr soudu, že absence účinků mohla souviset s množstvím užité látky, není správný a obsah provedených důkazů byl soudem nepřípustně deformován. Tentýž závěr lze vztáhnout na druhý dílčí skutek, který byl obviněnému kladen za vinu, neboť přítomnost pervitinu byla objektivně detekována pouze v injekční stříkačce donesené a užívané svědkem K. Skutkové i právní závěry nalézacího soudu jsou tudíž v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný je proto přesvědčen, že soudy bez výhrad akceptovaly výpovědi svědků K. a L., dostatečně se nevypořádaly s obhajobou obviněného a nerespektovaly ústavní princip presumpce neviny.
8. Dále dovolatel namítá, že jednání, pro které byl odsouzen, nemělo být právně posouzeno v intencích §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. S ohledem na časový odstup jde v případě aplikace §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku o postih zcela neproporcionální, když jde o dobu deseti let od předchozího odsouzení. Kvalifikační znak „ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán“ obsahuje znaky činu pro společnost škodlivějšího, než je čin uvedený ve skutkové podstatě základní. Obviněný se proto domnívá, že intenzita naplnění kritérií uvedených v §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku vzhledem k mimořádným skutkovým okolnostem svědčí pro absenci materiální stránky kvalifikované skutkové podstaty stíhaného trestného činu, a to i s přihlédnutím k zásadě subsidiarity trestní represe. Mimořádné skutkové okolnosti dovozuje obviněný z toho, že byl pravomocně pro takový čin odsouzen již v roce 2008, v roce 2011 byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn a jen v důsledku podmíněného propuštění vykonal uložený trest v posledních třech letech, čímž podle soudů naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu.
9. S ohledem na uvedené závěry obviněný ve svém dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 11. 2018, č. j. 31 To 440/2019 – 170, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 8. 2018, č. j. 5 T 4/2018 – 139, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l tr. ř. Okresnímu soudu v České Lípě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že po seznámení se s obsahem dovolání obviněného a dostupným spisovým materiálem Nejvyšší státní zastupitelství nevyužije svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř., a nebude se tak k dovolání věcně vyjadřovat. Současně byl vyjádřen výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
13. Obviněný ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dle obviněného byl totiž v řízení před soudem prvního stupně dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
15. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
17. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
IV.
Důvodnost dovolání
19. Po prostudování předmětného spisového materiálu Nejvyšší soud konstatuje, že nižší soudy dostály své povinnosti zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností. V daném případě byl nalézacím soudem zjišťován skutkový stav v souladu s požadavky vyplývajícími z §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud v jeho postupu neshledal žádná pochybení a stejně tak se odvolací soud důsledně a zcela dostatečně zabýval odvolacími námitkami obviněného, a po přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu v něm neshledal žádné nedostatky. Soudy obou stupňů hodnotily veškeré důkazy jednotlivě a poté i ve vzájemných souvislostech.
20. Nejvyšší soud nadto dodává, že obviněný v tomto směru založil své dovolání na totožných námitkách uplatněných již v předcházejícím řízení. Nejvyšší soud se přitom zcela ztotožnil s argumentací a odůvodněním ke shodným dovolacím námitkám ze strany nižších soudů, a tak může v podrobnostech odkázat na odůvodnění rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě (bod 7. – 9.) a Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (bod 6. – 11). Nejvyšší soud neshledal existenci žádného, natož extrémního rozporu, opírajícího se o tvrzení dovolatele o údajném svévolném hodnocení důkazů, a to zejména pokud jde o hodnocení svědectví E. K. a A. L. Mezi soudy učiněnými skutkovými závěry a výsledky provedeného dokazování a z tohoto vyvozeného právního posouzení činu obviněného není žádný rozpor.
21. Přitom z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pokud v dovolání obviněný uvádí námitky, které namítal již v průběhu řízení nalézacího před soudem prvního stupně, popřípadě i v rámci řízení odvolacího před soudem druhého stupně, a soudy obou stupňů se s takovými námitkami dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1050/2017).
22. Dovolací důvod předpokládaný §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný naplnil námitkami, jimiž brojil proti posouzení jeho jednání podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když má za to, že nenaplnil kvalifikační znak spočívající v tom, že „…čin spáchal, ačkoliv byl za takový čin v posledních třech letech potrestán“. Tuto námitku dovolatele však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
23. Okolnost, že obviněný byl za takový čin v posledních třech letech potrestán (nebo odsouzen) podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 18 Tm 10/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, sp. zn. 31 Tmo 19/2008, který nabyl právní moci dne 28. 11. 2008, odsouzen mimo jiné za pokračující trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., tr. zákona. Trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zákona byl svou skutkovou podstatou shodný s trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
24. Trest uložený výše označenými rozsudky obviněný vykonal až dne 3. 12. 2015, přičemž nyní posuzované trestné činnosti se dopustil v červnu a v červenci 2017, tj. dopustil se jí nepochybně v posledních třech letech (cca za 18 měsíců) od výkonu trestu uloženého mu za takový trestný čin ve smyslu §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
25. Je přitom nerozhodné, že po pravomocném odsouzení za předchozí trestný čin podle §187 odst. 1 tr. zákona byl v průběhu výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn a že v důsledku neosvědčení se ve zkušební době mu později byl nařízen výkon zbytku uloženého trestu a že tento vykonal až dne 3. 12. 2015. Pro naplnění kvalifikačního znaku potrestání jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je rozhodující okamžik vykonání uloženého trestu a v době tří let od toho se obviněný dopustil znovu takového činu. Proto soudy správně dospěly k závěru o naplnění kvalifikované okolnosti spáchání posuzovaného trestného činu též podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
26. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož ve věci obviněného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 7. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu