ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.811.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 811/2019-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 o dovolání obviněného M. H. , narozeného XY v XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 5 To 51/2019-187, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 T 25/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný M. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále také jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 11. 2018, č. j. 61 T 25/2017-163, uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se přitom dopustil následovně:
v době od 1. 8. 2016 do 3. 1. 2017 v obci XY, XY, ve sklepě domu nelegálně pěstoval tzv. indoor způsobem nejméně 58 ks rostlin rodu konopí setého, které byly zajištěny na místě orgány Policie České republiky dne 3. 1. 2017, ve kterých byly odborným zkoumáním prokázány tetrahydrocannabinoly, které jsou obsahovými složkami rostliny konopí, kdy konkrétně v rostlinné drti o hmotnosti 937 g získané odstraněním stonků, rozmělněním a dosušením, byl zjištěn obsah delta devět THC ve výši 4,0 %, což odpovídá hmotnosti 31 g čistého delta devět THC v zajištěném materiálu, přičemž tetrahydrocannabinol je látkou psychotropní uvedenou v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a konopí je látkou omamnou uvedenou v příloze č. 3 téhož nařízení vydaného podle §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v platném znění.
2. Za tento trestný čin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 4 T 134/2017, jej soud prvního stupně odsoudil podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon obviněného zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku soud prvního stupně uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, a to na dobu 2 (dvou) let. Podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku současně obviněnému uložil trest propadnutí věci, konkrétně igelitového sáčku s obsahem konopí o hmotnosti 89,2 g bez obalu, krabice s obsahem konopí o hmotnosti 828,2 g bez obalu, tří kusů indukčních předřadníků, tří kusí světel s krytem, větráku, teploměru a spínacích hodin. V neposlední řadě pak soud prvního stupně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu ze shora označeného trestního příkazu téhož soudu, jenž nabyl právní moci dne 1. 12. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 3. 2019, č. j. 5 To 51/2019-187, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné, neboť všechny výroky napadeného rozsudku shledal správnými, jakož i náležitě odůvodněnými.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. řádu.
5. Co se týče prvého z uvedených dovolacích důvodů, obviněný uvádí, že proti němu bylo původně vedeno trestní stíhání pro přečin nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pro který byla následně i podána obžaloba. Ke změně právní kvalifikace skutku přitom došlo „v podstatě ke konci řízení“ před soudem prvního stupně, kdy tuto uvedený soud vybudoval podle obviněného na základě svých závěrů o množství sušiny rostliny konopí a množství účinné látky v této obsažené, které následně přijal i odvolací soud. Tyto závěry však obviněný považuje za spekulativní, k čemuž odkazuje na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněného pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr., z jehož důvodů sice soud prvního stupně vycházel, nicméně tyto neužil ve vzájemných souvislostech, ale toliko v neprospěch obviněného.
6. Dle obviněného totiž soud prvního stupně nedisponoval jediným poznatkem o tom, že by s rostlinou konopí, popř. s účinnou látkou, jinak nakládal, jinému danou látku opatřil, předal či ji pro jiného přechovával a za to obdržel nějaké plnění, popřípadě se o to pokusil. Obdobně obviněný namítá, že v dané věci nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by jen mohly nasvědčovat tomu, že by obviněný měl jiný úmysl, než pěstovat rostliny pro vlastní potřebu. Stran svědeckých výpovědí svých prarodičů pak obviněný uvádí, že na těchto – zcela obecných, nic neříkajících, emotivních tvrzeních – nelze postavit závěr o jeho vině, případně pokud těmto soud prvního stupně uvěřil, měl tak učinit v plném rozsahu a dospět tak k závěru, že obviněný byl na užívání marihuany závislý, a proto ji pěstoval pro vlastní potřebu. Obviněný dále zpochybňuje rovněž závěry znaleckého posudku, jemuž vytýká (mimo jiné), že byl vypracován více než rok po zajištění důkazů, kdy jednotlivé rostliny konopí byly zajištěny jako jediná stopa, ač se nacházely v různém vývojovém stadiu, a že znalec vycházel z podkladů zpracovaných jinou osobu, s nimiž se však sám obviněný neměl možnost seznámit. Konečně označuje-li soud prvního stupně pplk. RNDr. Michaela Romana, CSc. za znalce z odvětví chemie, je třeba říci, že jako takový není v seznamu znalců zapsán (obdobnou námitku činí obviněný i ve vztahu k Mgr. Miloši Jáklovi).
7. Stran druhého dovolacího důvodu obviněný namítá, že rozsudek soudu prvního stupně je založen na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť mu byl uložen souhrnný trest, který se však měl vztahovat k dalšímu jeho předchozímu odsouzení, a to k odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 4. 2018, sp. zn. 6 T 3/2018, který mu byl doručen dne 4. 5. 2018, a nabyl právní moci dne 15. 5. 2018. Trestné činnosti, kterou byl rozsudkem soudu prvního stupně, ve spojení s usnesením odvolacího soudu, uznán vinným, se totiž dopustil dříve, než mu byl doručen shora uvedený trestní příkaz. Danou námitku přitom obviněný vznesl již v odvolacím řízení, avšak odvolací soud ji zcela pominul.
8. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal mu, aby jeho trestní věc znovu projednal a rozhodl.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně uvedl, že co se právní kvalifikace skutku týče, nemůže s obviněným souhlasit. Obviněnému totiž bylo kladeno za vinu, že měl omamnou a psychotropní látku vyrobit, resp. se o takovou výrobu pokusit. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že obviněný jednak ve sklepě nedovoleně pěstoval 58 ks rostlin obsahujících látku THC, kdy tak činil ve zjevném úmyslu dále tyto zpracovat do stavu způsobilého k toxikomanskému využití jako tzv. marihuanu, a dále, že obviněný nebyl závislým na užívání marihuany, ale pěstoval ji i pro jiné osoby, kterým ji (zřejmě) prodával. Jako správný pak státní zástupce označil postup soudu prvního stupně týkající se změny právní kvalifikace, který byl zcela v souladu s §225 odst. 2 tr. řádu, kdy obviněnému, poté co byl v průběhu hlavního líčení na danou změnu upozorněn, poskytl soud prvního stupně lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení za tímto účelem odročil. Ohledně výhrad obviněného, že ke změně právní kvalifikace došlo na základě spekulativních závěrů o množství pěstovaného konopí, resp. o množství účinné látky v něm obsažené, pak státní zástupce toliko dodal, že tyto směřují do oblasti skutkových zjištění a z hlediska uplatněného dovolacího důvodu tak nejsou relevantní.
10. Státní zástupce se dále neztotožnil s námitkami obviněného stran aplikace závěrů shora označené judikatury Nejvyššího soudu, neboť tyto dopadají jen na případy právního posouzení kvalifikovaných skutkových podstat u drogových trestných činů, přičemž obviněný byl uznán vinným spácháním základní skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k výhradám obviněného týkajícím se znaleckého posudku pak státní zástupce namítl, že uvedenými se nelze v dovolacím řízení zabývat, neboť směřují čistě proti skutkovým zjištěním soudů a jejich následnému hodnocení, k čemu státní zástupce odkázal na příslušné pasáže napadených rozhodnutí a uzavřel, že dovolání obviněného v podstatné části obsahuje námitky uplatněné již v rámci podaného odvolání, s nimiž se odvolací soud dostatečně vypořádal. Z tohoto důvodu je tak dovolání obviněného dle státního zástupce v tomto směru zjevně neopodstatněné.
11. Konečně co se týče dovolacích námitek stran uložení souhrnného trestu, uvedl státní zástupce, že tyto sice odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak jde o námitky zjevně neopodstatněné. Je tomu tak proto, neboť přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 4. 2018, sp. zn. 6 T 3/2018, se tento dopustil dne 17. 12. 2017, tj. poté, co mu byl dne 22. 11. 2017 doručen trestní příkaz Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 4 T 134/2017. Z uvedeného je pak zřejmé, že trestná činnost, o které bylo rozhodováno trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 4. 2018, sp. zn. 6 T 3/2018, nebyla v poměru souběhu s trestnou činností, o které rozhodoval soud prvního stupně v nyní projednávané věci, ale ani s trestnou činností, o které rozhodoval tentýž soud trestním příkazem ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 4 T 134/2017.
12. Státní zástupce tak shrnul, že dovolání je v rozsahu, v němž odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce obviněnému k případné replice, v jejímž rámci tento reagoval na úvahy státního zástupce týkající se uloženého souhrnného trestu. Obviněný je přesvědčen, že ustanovení trestního zákoníku pro ukládání trestů by měla být vykládána ve prospěch pachatele a měl by mu tak být uložen souhrnný trest, který by pro něj byl nejpříznivější. S ohledem na uvedené tak má obviněný za to, že uložení souhrnného trestu v nyní projednávané věci nepřipadá v úvahu, a měl by mu být uložen souhrnný trest zahrnující jeho odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 4 T 134/2017, dále trestním příkazem téhož soudu ze dne 6. 4. 2018, sp. zn. 6 T 3/2018, jakož i rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 61 T 25/2017, přičemž tento trest by mu měl být uložen až rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 8 T 98/2018. Závěrem své repliky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud provedl jednak důkazy příslušným spisovým materiálem, přičemž setrval na původním petitu.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
15. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je (mimo jiné) podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
16. Obviněný v rámci dovolání uplatnil jednak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a dále podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě.
17. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu platí, že dle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
18. Vedle toho dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení.
19. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu daného ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
20. Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; naopak k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49 a násl.].
21. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
22. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
23. Nejvyšší soud konstatuje, že přinejmenším část dovolacích námitek obviněného lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l), resp. písm. g) tr. řádu (zbývající dovolací argumentace obviněného pak neodpovídá žádnému jím uplatněnému, ale ani jinému v zákoně uvedenému, dovolacímu důvodu). Po prostudování spisového materiálu však dovolání v této části shledal zjevně neopodstatněným ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
24. První část námitek obviněného se týká problematiky změny právní kvalifikace skutku, jímž byl posléze uznán vinným (jde tedy dílem o otázku aplikace příslušných ustanovení trestního řádu, dílem o otázku hodnocení důkazů). V něm soud prvního stupně nejprve spatřoval přečin nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 odst. 1, 3 tr. zákoníku, avšak následně – v souladu s §220 odst. 3 a §225 odst. 2 tr. řádu – jej překvalifikoval na přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Svůj nový náhled na právní kvalifikaci skutku uvedeného v obžalobě přitom soud prvního stupně obviněnému a jeho obhájkyni sdělil v rámci hlavního líčení, poskytl jim lhůtu k přípravě obhajoby a v souladu s §225 odst. 2 tr. řádu hlavní líčení za tímto účelem rovněž odročil (viz č. l. 151 verte). Takový postup aproboval odvolací soud. Jde-li o samotné důvody změny právní kvalifikace, tyto soud prvního stupně náležitě vysvětlil v bodech 20 a násl. svého rozsudku, přičemž stručně lze shrnout, že tak učinil proto, jelikož samotné pěstování konopí obviněným v dané trestní věci směřovalo k uskutečnění výroby marihuany, popř. tetrahydrocannabinolu, a to pro jiné osoby.
25. Na tomto místě pak Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout závěry svého trestního kolegia, totiž že: „[n]eoprávněné vypěstování rostlin konopí nebo jejich přechovávání pro vlastní potřebu v množství větším než malém pak podle názoru trestního kolegia Nejvyššího soudu může být trestným činem přechovávání omamné nebo psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku nebo nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 odst. 1 tr. zákoníku jen tehdy, pokud pachatel dále nepoužije vypěstované rostliny k výrobě ve výše uvedeném smyslu [tj. pokud by rostlina konopí byla sklizena a následně došlo k jejímu neoprávněnému zpracování v procesu, v němž by jako vstupní komponent byla dále upravována, a to buď do stavu způsobilého již ke spotřebě v podobě marihuany, anebo k získání psychotropní látky v podobě tetrahydrokanabinolu (THC) – pozn. Nejvyššího soudu] nebo jestliže s ohledem na množství vypěstovaných rostlin, způsob jejich pěstování a na další okolnosti nelze dovodit, že je opatřil nebo přechovával pro jiného.“ (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, uveřejněné pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr.). Uvedené závěry trestního kolegia Nejvyššího soudu přitom přiléhavě dopadají i na poměry trestní věci obviněného (k problematice kvalifikace jednání obviněného jako pokusu trestného činu srov. rovněž výše uvedené stanovisko). Soudu prvního stupně však lze vytknout, že ačkoliv se uvedené skutkové zjištění o tom, že jednání obviněného bezprostředně směřovalo k výrobě některé z uvedených látek pro jiné osoby, podávalo jak z výpovědí svědků E. a G. Š., jakož i ze způsobu pěstování konopí, zahrnul jej toliko do odůvodnění svého rozsudku, nikoliv však i do samotné skutkové věty.
26. Nejvyšší soud proto uzavírá, ve shodě se státním zástupcem, že přehodnocení právní kvalifikace shora uvedeného skutku soudem prvního stupně, odpovídá citovaným závěrům rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Lze jen připomenout, že podle §220 odst. 3 tr. řádu platí, že právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán, přičemž podle §225 odst. 2 věty druhé tr. řádu je třeba (mimo jiné) obviněného na možnou změnu právní kvalifikace skutku [k jeho tíži] upozornit ještě před vynesením rozsudku, což soud prvního stupně učinil. Danou námitku obviněného proto Nejvyšší soud neshledal jako relevantní.
27. I další námitka obviněného se částečně dotýká otázky právní kvalifikace jeho skutku, když uvádí, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval závěry usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněného pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr. Uvedené pochybnosti obviněného však Nejvyšší soud nesdílí, a naopak se plně ztotožňuje s argumentací státního zástupce. Ten správně poukázal na skutečnost, že obviněný byl uznán vinným spácháním přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, tj. základní skutkovou podstatou daného trestného činu, pro jejíž naplnění zákon nestanovuje žádnou kvantitativní hranici, co se množství látky s níž pachatele neoprávněně nakládá týče (otázku množství, resp. rozsahu, ve smyslu uvedeného usnesení velkého senátu trestního kolegia pak soud prvního stupně správně zvažoval toliko v rámci úvahy o povaze a závažnosti trestného činu obviněného podle §38 odst. 1 a §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). V tomto směru je pak třeba dodat, že odvolací soud zcela správně zvažoval aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku na projednávanou trestní věc, avšak dospěl k závěru, že tato není namístě.
28. Navazující námitky obviněného se pak dotýkají čistě problematiky dokazování, přičemž Nejvyšší soud připomíná, že v tomto směru postupuje vždy zdrženlivě, neboť se nenachází ve stejné pozici jako soud prvního stupně, popřípadě soud odvolací. Nadto obviněný předmětem svého dovolání neučinil námitku tzv. extrémního nesouladu a Nejvyššímu soudu tak neposkytl nezbytný prostor pro to, aby se souladem provedeného dokazování se skutkovými závěry soudu prvního stupně mohl zabývat. Nejvyšší soud však i přesto (nad rámec své zákonné přezkumné činnosti a toliko obiter dictum ) uvádí, že skutkové závěry učiněné v trestní věci obviněného neshledal jakkoliv excesivními, v důsledku čehož by se vymykaly z mezí běžné zákonnosti či snad ústavnosti.
29. In concreto Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoliv postup policejního orgánu při zajištění jednotlivých důkazů (rostlin konopí pěstovaných obviněným ve třech různých místnostech ve sklepních prostorech shora specifikovaného domu) nelze označit za procesně bezvadný, což oprávněně namítala i obhajoba, věnoval této otázce soud prvního stupně náležitou pozornost. Vedle odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, zpracovaného vrchní komisařkou kpt. Mgr. Janou Budilovou, Ph.D. (č. l. 34 a násl.) totiž soud prvního stupně v průběhu řízení rozhodl o přibrání znalce, resp. znaleckého ústavu – Kriminalistického ústavu Praha, a to za účelem vypracování znaleckého posudku z odvětví chemie, kdy právě na základě tohoto znaleckého posudku (č. l. 122 a násl.), ale i následného výslechu jeho zpracovatelů pplk. RNDr. Michaela Romana, CSc. a pplk. Mgr. Miloše Jákla (č. l. 147-151) byla vyvrácena obhajoba obviněného,; podle které pouze dvě ze zajištěných rostlin obsahovaly vysokou koncentraci cannabinoidu THC, kdežto ostatní představovaly jenom tzv. technické konopí, jehož pěstování není v rozporu se zákonem (srov. body 9. až 12. a body 16. a 17. rozsudku soudu prvního stupně).
30. K uvedenému je možné toliko na okraj doplnit, že označuje-li soud prvního stupně ve svém rozsudku pplk. RNDr. Michaela Romana, CSc. a pplk. Mgr. Miloše Jákla opakovaně za znalce (body 9. až 11.), jde sice o dílčí nesprávnost, když tito jsou zaměstnanci Kriminalistického ústavu Praha, která však nemá žádný vliv na zákonnost či správnost závěrů jimi zpracovaného znaleckého posudku, popřípadě závěrů, které vyplynuly na základě jejich výslechů v hlavním líčení (srov. ostatně dikci §110 odst. 2 tr. řádu).
31. Rovněž další výhrady obviněného stran dokazování nelze dle Nejvyššího soudu akceptovat. Namítá-li obviněný, že soud prvního stupně nedisponoval jediným poznatkem o tom, že by s rostlinou konopí, popř. s účinnou látkou, jinak nakládal, jinému danou látku opatřil, předal či ji pro jiného přechovával a za to obdržel nějaké plnění, popřípadě se o to pokusil, přehlíží, že závěr o tom, že rostliny konopí pěstoval za účelem výroby marihuany, popř. tetrahydrocannabinolu, a to pro třetí osoby, učinil soud prvního stupně na základě několika svědeckých výpovědí a listinných důkazů. K tomu lze odkázat na již zmíněné výpovědi E. a G. Š. (prarodičů obviněného), podle nichž měl obviněný marihuany poskytovat třetím osobám, případně se chlubit tím, že si tímto způsobem „vydělává“, jakož i na výpovědi svědků B. Z. a J. F. (policistů) a listinné důkazy [viz bod 13. rozsudku soudu prvního stupně] z místa činu, z nichž se podává rozsah trestné činnosti obviněného, jakož i způsob jejího provedení, z nichž je zřejmé, že účelem pěstování konopí nebyla jím tvrzená výroba mastí. Ostatně ani obviněným zmiňovaný aspekt jeho údajné závislosti na marihuaně, jímž hájil množství pěstovaného konopí, k němuž se ostatně soud prvního stupně také vyslovil (srov. bod 23), ve světle těchto skutkových zjištění nemohl obstát.
32. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku platí, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v §43 odst. 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
33. Nejvyšší soud plně sdílí úvahu, kterou se při ukládání souhrnného trestu v dané trestní věci řídil soud prvního stupně, a kterou následně akceptoval i státní zástupce v rámci svého vyjádření. Obviněný se prostřednictvím své dovolací argumentace domáhá toho, aby mu byl uložen souhrnný trest zahrnující rovněž odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 4. 2018, sp. zn. 6 T 3/2018. S takovou úvahou se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit, neboť odporuje základní zásadě trestního práva hmotného, totiž nulla poena sine lege (žádný trest bez zákona), zakotvené již v článku 39 Listiny základních práv a svobod, když pomíjí stěžejní zákonnou podmínku stanovenou pro ukládání souhrnného trestu (§43 odst. 2 věta první tr. zákoníku). Tou je totiž pluralita (mnohost) trestných činů ve formě souběhu, kdy hranicí určující, které trestné činy se ještě nacházejí ve vztahu souběhu, je vyhlášení odsuzujícího rozsudku (popřípadě doručení trestního příkazu) za některý z nich.
34. Na tomto místě lze odkázat na příslušnou komentářovou literaturu, z níž se podává, že „o souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popř. před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a uložen souhrnný trest. V takovém případě je třeba uložit za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) samostatný trest (srov. R 50/1978). Byl-li tedy pachateli uložen souhrnný trest podle §43 odst. 2 a později byl týž pachatel dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem spáchaným po vyhlášení prvního rozsudku a před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest, nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu, takže je nutno uložit samostatný trest (srov. R 34/1965). Souběh by zde byl totiž jen v případě, kdyby již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později (PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 599).
35. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že ve vztahu souběhu se nacházejí trestné činy, pro něž byl obviněný odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 4 T 134/2017 (trestné činnosti se dopustil dne 24. 10. 2017) a rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 61 T 25/2017 (trestnou činnost obviněný páchal od 1. 8. 2016 do 3. 1. 2017). Datum doručení uvedeného trestního příkazu – 22. 11. 2017 – je zároveň dnem ohraničujícím případně se sbíhající trestné činy, neboť doručení trestního příkazu má z hlediska §43 odst. 2 tr. zákoníku stejné účinky jako vyhlášení rozsudku (srov. §314e odst. 7 tr. řádu). Trestného činu, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 4. 2018, sp. zn. 6 T 3/2018, se obviněný dopustil až dne 17. 12. 2017, a proto se tento trestný čin nenachází vůči předchozí trestné činnosti obviněného ve formě souběhu, nýbrž recidivy.
36. Jestliže tedy soud prvního stupně do svého výroku o trestu zahrnul toliko předchozí výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 4 T 134/2017, byl takový jeho postup zcela správný, neboť trestné činy spáchané po tomto datu již nebyly v poměru souběhu k trestným činům, za které byl obviněnému uložen souhrnný trest napadeným rozsudkem soudu prvního stupně. Hmotněprávnímu posouzení soudu prvního stupně proto Nejvyšší soud nemá v této věci čeho vytknout. Pokud jde o odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, je třeba říci, že uvedené potvrzuje správnost právního posouzení soudu prvního stupně, avšak již nereaguje na shora rozebranou námitku obhájkyně obviněného, kterou tato učinila v rámci veřejného zasedání dne 12. 3. 2019 (č. l. 184 verte), s níž se tak byl nucen vypořádat až Nejvyšší soud.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
37. Nejvyšší soud konstatuje, že na základě shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že v projednávané trestní věci nejsou dány podmínky pro jeho případný kasační zásah. Je tomu tak proto, jelikož část dovolacích námitek obviněného neodpovídala žádnému ze zákonných dovolacích důvodů (§265b tr. řádu) a zbývající dovolací námitky dotýkající se uloženého souhrnného trestu shledal ve světle jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zjevně neopodstatněnými. S ohledem na tuto skutečnost pak nemohl být naplněn ani další obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z tohoto důvodu musel dovolání obviněného M. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.