ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.845.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 845/2019-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2019 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 8 To 485/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 53/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 7 T 53/2018, byl obviněný J. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin, jakož i za zvlášť závažný zločin podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 3 T 41/2017, a za přečin podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 3 T 95/2015, byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, to vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 3 T 41/2017, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně byl obviněnému za podmínek §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 1. 10. 2016 v době kolem 23:35 hod., v Praze 1, v ulici XY, v osobním motorovém vozidle tov. zn. Škoda Felicia, RZ: XY, měl u sebe za účelem prodeje jinému v krabičce od hodinek 5 plastových sáčků s obsahem bílé krystalické látky, ve které bylo odborným zkoumáním zjištěno, že v sáčku s látkou o hmotnosti 2,47 g netto je účinná látka metamfetamin báze o obsahu 13,5 % hmotnosti, tedy 0,33 g, v sáčku s látkou o hmotnosti 6,26 g netto je účinná látka metamfetamin báze o obsahu 66,6 % hmotnosti, tedy 4,17 g, v sáčku s látkou o hmotnosti 25,61 g netto je účinná látka amfetamin báze o obsahu 4,7 % hmotnosti, tedy 1,2 g, v dalších dvou sáčcích byla zjištěna účinná látka metamfetamin báze s nezvážitelnými zbytky látek, přičemž amfetamin a metamfetamin jsou v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, uvedeny v seznamu č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako látky psychotropní,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 54 T 18/2004, který nabyl právní moci dne 14. 6. 2005, uznán vinným mimo jiné ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 3 písm. b) a §187 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, který vykonal dne 10. 5. 2014.
3. Toto rozhodnutí však nenabylo právní moci, neboť proti němu podal odvolání jak obviněný, a to proti všem výrokům, tak i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, která tento řádný opravný prostředek podala v neprospěch obviněného toliko do výroku o uložených trestech. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 8 To 485/2018, tak, že v souladu s §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu k odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil pouze ve výrocích o trestech a v souladu s §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněného podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně obviněnému za podmínek §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku Městského soudu v Praze. Naopak odvolání obviněného J. K. městský soud podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti výše citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 8 To 485/2018, podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém dané rozhodnutí napadl jak ve výroku o trestu, tak ve výroku o zamítnutí jím podaného odvolání. Své námitky podřadil pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l ) tr. řádu, neboť má za to, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o zamítnutí jím podaného odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, přestože byl v řízení tomuto rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel předně namítl, že skutková věta rozsudku je popsána tak, že z ní nelze dovodit, z jakého konkrétního jednání plyne, že chtěl psychotropní látky prodávat jinému a tedy jakým konkrétním jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě neoprávněného přechovávání psychotropní látky pro jiného. Skutková věta dle obviněného neposkytuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu, jímž byl uznán vinným, zejména není patrné naplnění subjektivní stránky trestného činu, když nalezené psychotropní látky mohly být přechovávány v motorovém vozidle i pro vlastní potřebu obviněného. Ze skutkové věty ani z odůvodnění rozsudku není dle dovolatele patrné, koho „jiného“, kterému měl chtít „prodávat“ psychotropní látky, má výrok rozsudku na mysli. V průběhu řízení přitom nebylo prokazováno ani prokázáno, že by komukoli zakázané psychotropní látky prodával či chtěl prodávat. Skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl dle dovolatele nesprávně právně kvalifikován jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin, např. trestný čin ve smyslu §284 odst. 2 tr. zákoníku.
6. V další části odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že důkazy, které by prokazovaly jeho vinu, netvoří ucelený řetězec, ze kterého by bylo možno bez pochyb vyvodit, že se skutečně stalo jednání tak, jak je uvedeno ve skutkové větě. Obviněný se domnívá, že se rozsudky obou nižších soudů opírají o tvrzení, úvahy a domněnky, jež nedosahují hodnoty skutkových zjištění a bylo je tak třeba posuzovat v jeho prospěch. Důvod dovolání obviněný současně spatřuje v extrémním rozporu mezi výpovědí svědka S. V. a úředním záznamem o prohlídce vozidla, v rámci které měla být nalezena krabička s pěti sáčky krystalické látky, později identifikované jako amfetamin a metamfetamin. Jmenovaný svědek přitom v rámci svého výslechu uvedl, že se při prohlídce dopravního prostředku nenašlo nic, co by souviselo s trestným činem, resp. že drogy a bankovky již ve vozidle nebyly a vše bylo přebíráno jen administrativně.
7. Obviněný rovněž namítl, že byl odsouzen mimo jiné na podkladě důkazu, který nebyl v hlavním líčení vůbec proveden, když v rozsudku nalézacího soudu je pod bodem 36. v poslední větě uvedeno, že dle protokolu o vrácení věci byla řada nezávadných věcí obviněnému vydána za jeho souhlasu zpět, což má v kontextu odůvodnění ze strany soudu potvrzovat vlastnictví tašky jeho osobou. Odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu však dle obviněného nemá oporu v důkazních listinách, neboť usnesení o vrácení věci na č. l. 83–86 nebyla prováděna jako důkaz v hlavním líčení, přičemž usnesení na č. l. 83–84 navíc nikdy nenabylo právní moci, neboť obviněnému nebylo doručeno a nebyly mu tak nikdy fakticky vydány zbraně v tomto usnesení, s jehož existencí nebyl nikdy seznámen, uvedené.
8. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení obviněný spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud posoudil odlišně od soudu nalézacího otázku souběhu trestných činů, když rozhodl, že projednávaný trestný čin není v souběhu s předchozí trestnou činností obviněného a uložil mu samostatný trest. Dovolatel je naopak toho názoru, že podmínky pro uložení/neuložení souhrnného trestu nejsou v daném případě zcela jednoznačné, pročež mu měl být uložen trest souhrnný. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání obviněného k předneseným námitkám uvedl, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Námitky, jimiž obviněný brojí proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů, tak dle státního zástupce výše uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Naproti tomu za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu lze považovat námitku dovolatele, že skutková věta neobsahuje popis konkrétního jednání, kterým naplnil skutkovou podstatu žalovaného zločinu. S touto námitkou se však státní zástupce neztotožňuje, neboť z popisu skutku uvedeného v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný měl při sobě v krabičce od hodinek pět plastových sáčků s drogou, navíc dvou odlišných druhů. Znak „přechovávání pro jiného“ ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku tak byl dle státního zástupce v popisu skutku vyjádřen nanejvýš zřetelně, přičemž skutečnost, že takto zajištěná droga byla určena též pro další osoby, je zřejmá ze způsobu přechovávání drogy, jež byla rozdělena na menší dávky, jakož i ze skutečnosti, že se jednalo o drogy dvou odlišných druhů. Takové jednání přitom dle státního zástupce rozhodně nelze považovat za způsob chování obvyklého konzumenta.
10. Důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obsahově odpovídá rovněž námitka obviněného namířená proti posouzení podmínek pro ukládání souhrnného trestu, s níž se však dle státního zástupce nelze ztotožnit, neboť podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1965 Sb. rozh. tr.) platí, že byl-li obviněnému uložen souhrnný trest ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku a později byl dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem, spáchaným po vyhlášení prvého rozsudku a před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest, nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu, tzn. že v takovém případě je obviněnému nutno uložit samostatný trest. O takovou situaci se přitom dle státního zástupce jedná i v současně předkládané věci, neboť obviněný spáchal nyní posuzovaný zločin po vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 3 T 95/2015, avšak ještě před vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 3 T 41/2017, kterým mu byl uložen souhrnný trest. V posuzované věci se tak dle státního zástupce jedná o recidivu obviněného, za kterou mu odvolací soud správně uložil samostatný trest.
11. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu stání zástupce dovozuje, že nelze-li obviněným shora uplatněné námitky podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pak nemohou být ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Za tohoto stavu státní zástupce shledává dovolání obviněného zjevně neopodstatněným, pročež navrhuje, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu. Po jeho prostudování shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo rovněž nutné posoudit otázku, zda konkrétní argumenty obviněného naplnily jím uplatněné dovolací důvody. Pouze reálná existence těchto důvodů je základní podmínkou provedení přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
IV.
Důvodnost dovolání
14. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) a písm. g) tr. řádu, neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně údajně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. řádu bez věcného přezkoumání podle §254 tr. řádu, aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V předmětné věci obviněný citovaný dovolací důvod uplatnil ve druhé z výše uvedených alternativ.
15. V souvislosti s obviněným uplatněnými dovolacími důvody Nejvyšší soud současně připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.
16. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání.
17. Na úvod Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v podaném dovolání ve značné míře pouze opakuje námitky, jež uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se nalézací i odvolací soud již dostatečně a řádným způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). Současně Nejvyšší soud již na tomto místě předesílá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal takové pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces, a ve věci tak nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů, jak se toho obviněný domáhal.
18. Vyjma skutečnosti, že obviněný ve značné míře jen opakuje obhajobu uplatněnou v dosavadním průběhu trestního řízení, je pak z hlediska posouzení dovolání významné, že řadu jeho výhrad pod uplatněné dovolací důvody (ani žádné jiné, byť neuplatněné, ze zákonného taxativního výčtu dovolacích důvodů) podřadit nelze. Část v dovolání uplatněných námitek totiž směřuje do oblasti soudy učiněných skutkových zjištění, v rámci kterých obviněný vznáší výhrady proti rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů ze strany rozhodujících soudů nižších stupňů, což jsou námitky z hlediska deklarovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. řádu (i dovolacích důvodů ostatních) zcela irelevantní. Konkrétně se jedná o výtky obviněného ohledně hodnocení důkazů, zejména výpovědi svědka S. V. a úředního záznamu o prohlídce motorového vozidla, jejichž obsah je dle obviněného ve vzájemném rozporu, a které tak dle jeho přesvědčení neposkytují spolehlivý podklad k prokázání jeho viny jednáním, pro které byl odsouzen. Nejvyšší soud však v této souvislosti konstatuje, že se obviněný těmito námitkami pouze domáhá toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů, jež byly řádně provedeny v původním řízení, byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl trestně stíhán a následně i pravomocně odsouzen. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k výše uvedeným námitkám pak vyvozuje z vlastní verze skutkového děje, když dle jeho tvrzení nebyla bez zásadních pochybností objasněna skutečnost, kým, kdy a kde byly předmětné psychotropní látky nalezeny. Ze strany obviněného se přitom jedná o identické námitky, které uplatnil již v rámci odvolacího řízení, s nimiž se však městský soud ve svém rozhodnutí řádně vypořádal (viz bod 9. odůvodnění napadeného rozsudku).
19. Obdobně lze konstatovat, že z hlediska posouzení viny obviněného je zcela nedůvodnou rovněž námitka, kterou uplatnil již v rámci podaného odvolání a s níž se řádným způsobem vypořádal městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 9.), stran neprovedení důkazu usnesením o vrácení některých (nezávadných) věcí obviněnému s tím, že dané usnesení ani nenabylo právní moci, neboť nebylo obviněnému doručeno. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 36.) jednoznačně plyne, jakým způsobem se nalézací soud vypořádal s obhajobou obviněného založenou na tvrzení, že ve vozidle zajištěná taška patřila jiné osobě, když tuto obhajobu shledal ryze účelovou, a to v kontextu ostatních provedených důkazů, zejména výpovědí svědků P. Ž., L. Ch., T. K. a odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, daktyloskopie a genetika. Z hlediska posouzení viny obviněného tak nelze jím namítané usnesení o vrácení vydaných věcí považovat za jakkoli podstatné, neboť soud prvního stupně svůj závěr o tom, že zajištěná taška patřila právě obviněnému a nikoli jiné osobě, přesvědčivě opřel o řadu dalších, v řízení řádně provedených důkazů, načež své závěry přesvědčivým a logickým způsobem odůvodnil (bod 38.). Z obsahu uvedených námitek, jimiž obviněný brojí proti skutkovým zjištěním a způsobu, jímž byly nižšími soudy hodnoceny provedené důkazy, je přitom zřejmé, že je nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého je dovolání možno podat jen tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
20. V souvislosti s dovolatelem tvrzeným nedostatečným prokázáním viny přímými důkazy či logicky propojeným (uceleným) řetězcem nepřímých důkazů ve vztahu ke skutku, jímž byl pravomocně uznán vinným, je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu. Naopak oba nižší soudy postupovaly při hodnocení důkazů, včetně hodnocení výpovědí obviněného a slyšených svědků, odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, daktyloskopie a genetika a dalších důkazů důsledně podle ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, tzn. že je hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze zcela akceptovat. Odvolací soud zejména v bodech 8. a 9. odůvodnění napadeného rozsudku řádně vysvětlil, z jakých důvodů se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně vztahující se ke skutkovým otázkám s tím, že ji považuje za přiléhavou a správnou, načež sám provedl stručnou rekapitulaci výsledků provedených důkazů ve vztahu k závěrům o vině skutkem, jímž byl obviněný uznán vinným, jež v kontextu uplatněných odvolacích námitek zcela vyvracejí tvrzení prezentovaná obviněným. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů je přitom zřejmé, jaké skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a kterak postupovaly při jejich hodnocení. Soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se soud odvolací plně ztotožnil, přitom v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jaké prokázané skutečnosti jej vedou k závěru o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, včetně subjektivní stránky, aniž by bylo v tomto ohledu třeba jakýmkoli způsobem provedené dokazování doplňovat.
21. S přihlédnutím k obsahu odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů tak nelze přisvědčit námitce dovolatele, že ze skutkové věty není možno dovodit, jakým konkrétním jednáním měl obviněný naplnit zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť jak správně poukázal i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání, z popisu skutku, tak jak byl učiněn soudem prvního stupně ve výrokové části jeho rozsudku, jednoznačně plyne, že obviněný měl inkriminovaného dne „u sebe za účelem prodeje jinému v krabičce od hodinek 5 plastových sáčků s obsahem bílé krystalické látky“, ve které byl odborným zkoumáním zjištěn amfetamin a metamfetamin, tedy psychotropní látky dvou odlišných druhů. Skutečnost, že předmětné látky (drogy), jež měl obviněný u sebe, byly určeny též pro další osobu, resp. osoby, je přitom zřejmá nejen z četnosti druhů těchto látek, ale především ze způsobu, jímž obviněný tyto drogy přechovával, když je měl rozdělené po menších dávkách ve více plastových sáčcích, což, jak správně podotkl i státní zástupce ve svém vyjádření k podanému dovolání, nelze považovat za chování odpovídající obvyklému konzumentovi omamných látek. Za tohoto stavu tedy Nejvyšší soud uzavírá, že v daném případě nelze obviněným vznesenou námitku stran absence zákonných znaků skutkové podstaty zločinu, jímž byl uznán vinným, shledat důvodnou, neboť z výše uvedeného popisu skutkového děje, tak jak byl učiněn soudem prvního stupně, je zcela zřejmé, že jednání obviněného odpovídá zákonnému znaku „přechovávání psychotropní látky pro jiného“. Tomuto zákonnému znaku ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku totiž odpovídá jakákoli forma držení psychotropních látek, byť v minimálním množství, jakož i nakládání s nimi (vyjma jejich výroby, nabízení, prodeje, dovozu, vývozu, průvozu a opatření), a to nikoli pro vlastní potřebu, nýbrž pro jinou osobu či osoby.
22. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného stran nesprávného posouzení zákonných podmínek pro uložení souhrnného trestu odvolacím soudem s tím, že v dané věci měl být ukládán souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 3 T 95/2015 a k rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 3 T 41/2017. Z obsahu příslušného spisového materiálu je totiž zřejmé, že skutku, jímž byl uznán vinným v nyní posuzované věci, se obviněný dopustil dne 1. 10. 2016, tedy dříve, než byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 3 T 41/2017, vyhlášeným dne 18. 4. 2017, pravomocně uznán vinným jednak zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, když oba tyto trestné činy byly spáchány od února 2013 do 10. 6. 2013. Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči byl přitom obviněnému uložen souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 95/2015, vyhlášenému dne 3. 9. 2015, jímž byl pravomocně uznán vinným přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který spáchal dne 28. 6. 2015. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že jednání, jímž byl uznán vinným v nyní posuzované věci, se obviněný dopustil až poté (dne 1. 10. 2016), co byl dne 3. 9. 2015 Obvodním soudem pro Prahu 10 vyhlášen odsuzující rozsudek sp. zn. 3 T 95/2015.
23. V návaznosti na výše uvedené, jakož i ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1965 Sb. rozh. tr.) dovolací soud připomíná, že souhrnný trest ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku nelze uložit v případě, kdy pachatel spáchal další trestný čin jednak po vyhlášení odsuzujícího rozsudku a současně před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku, kterým byl důvodně uložen souhrnný trest ve vztahu k prvnímu odsuzujícímu rozhodnutí. Za této situace je totiž nutné pachateli uložit další trest, neboť v případě posledního odsouzení nejde ve vztahu k prvnímu odsouzení o souběh trestných činů, který je nezbytným předpokladem pro uložení souhrnného trestu, nýbrž se jedná o recidivu. O identickou situaci se přitom jedná i v nyní posuzované věci, kdy obviněný předmětný skutek spáchal sice ještě před vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 3 T 41/2017, avšak až po vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 3 T 95/2015, ve vztahu k němuž mu byl citovaným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči uložen souhrnný trest. Mezi skutkem, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, a skutkem, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 95/2015, tak není dán vícečinný souběh, pročež odvolací soud, na rozdíl od soudu nalézacího, jednání obviněného zcela správně vyhodnotil jako recidivu, za kterou mu uložil samostatný trest, nikoli trest souhrnný ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku.
V.
Závěr
24. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu dovolání obviněného J. K. dospěl k jednoznačnému závěru, že v napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. řádu, neboť soudy prvého a druhého stupně svým rozhodnutím neporušily ústavním pořádkem garantované právo obviněného na spravedlivý proces.
25. Jelikož tak s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem nebylo Nejvyšším soudem shledáno, že by napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze či řízení, které mu předcházelo, trpělo obviněným J. K. vytýkanými vadami, bylo postupováno podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a jím podané dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není , s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 7. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík