ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.861.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 861/2019-2587
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2019 o dovolání obviněného T. Ř. , narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2019, č. j. 15 To 14/2019-2543, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 14/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného T. Ř. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný T. Ř. byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 10 T 14/2018, uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se obviněný dopustil tím, že:
a)
od přesně nezjištěné doby, nejméně od počátku roku 2013 do 14. 2. 2018, v pronajatých prostorách bývalého autoservisu na adrese XY, XY, společně s dalšími neustanovenými osobami, se podílel na pěstování konopí pomocí speciálně nainstalovaného technologického zařízení, tzv. indoorovým způsobem, do pěstírny pravidelně docházel, vědom si toho, že je v ní neoprávněně pěstováno konopí, a že z těchto rostlin byla po jejich sklizni vysušením jejich vrcholíků a listů získána marihuana a následně distribuována, přičemž při policejní prohlídce uvedených prostor bylo zajištěno celkem 1 677 kusů rostlin konopí v několika stádiích růstu o hmotnosti 68 849 g konopí, obsahující minimálně 1 986,47 gramů účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinolu, a pouze zásahem Policie České republiky se obviněnému nepodařilo rostliny dopěstovat, usušit a distribuovat dalším osobám, vypěstován zde však byl i další přesně nezjištěný počet rostlin, které v době policejního zásahu dne 14. 2. 2018 byly zajištěny již v sušené podobě, kdy se konkrétně jednalo o celkem 42 828,5 g sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii s obsahem 3 711,52 g absolutního delta-9-THC, a dále za účelem další distribuce i v místě svého předchozího bydliště v obci XY, ul. XY, konkrétně ve stavbě chatového typu, neoprávněně přechovával pro jiného sušinu rostliny konopí v celkovém množství 23 862,7 g s obsahem 465,57 g absolutního THC,
b)
- v přesně nezjištěném období od podzimu roku 2015 do konce roku 2017 v XY, XY, a v XY u obchodního domu B., ul. XY, po předchozí telefonické domluvě, neoprávněně prodal O. S., nar. XY, či vyměnil za jinou drogu, nejméně 9,5 kg marihuany v ceně 80-100,- Kč za každý jeden gram,
- v přesně nezjištěné době od léta 2017 do 14. 2. 2018 v XY, po předchozí telefonické domluvě neoprávněně prodal J. K., nar. XY, přesně nezjištěné množství marihuany, nejméně však 1 kg marihuany,
přičemž konopí je omamnou látkou podle seznamu IV jednotné Úmluvy o omamných látkách a je uvedeno v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., vydaného na základě §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., a delta-9-tetrahydrocannabinol je psychotropní látkou podle seznamu II jednotné Úmluvy o omamných látkách a je uveden v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., vydaného na základě §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb.,
přičemž obviněný věděl, že s těmito látkami nebyl oprávněn volně nakládat, protože nedisponoval příslušným oprávněním dle ustanovení §3 odst. 2, §4 a §8 zákona o návykových látkách.
2. Za uvedené přečiny soud prvního stupně obviněnému T. Ř. uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest propadnutí věci, resp. věcí, které podrobně specifikoval ve výroku svého rozsudku.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to do všech jeho výroků. V záhlaví označeným usnesením pak Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, jejichž naplnění spatřuje v tom, že skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu, jsou ve smyslu příslušné judikatury Ústavního soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
5. Obvinění předně uvádí, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož soud prvního stupně provedl dokazování tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. Naopak je přesvědčen, že pokud by tak soud prvního stupně postupoval, musel by – v souladu se zásadou materiální pravdy – nezbytně dospět k odlišným skutkovým zjištěním. V návaznosti na tuto námitku obviněný tvrdí, že závěry soudů nižších stupňů o spojitosti jednání, kterého se měl dopustit v prostorách bývalého autoservisu v XY (dále jen „objekt bývalého autoservisu“) a v objektu v XY, jsou založeny na úvahách, které nemají oporu v provedeném dokazování, neboť marihuana, která byla zajištěna v objektu v XY, měla nízký obsah absolutního THC a rovněž svědek S. uvedl, že obviněným poskytovaná marihuana bývala vesměs nekvalitní. Příslušná skutková zjištění soudů nižších stupňů proto považuje za jsoucí v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Následně obviněný snáší konkrétní námitky ve vztahu k výrobě marihuany v objektu bývalého autoservisu, k nálezu marihuany v objektu v obci XY a k distribuci marihuany svědkům S. a K.
6. Stran výroby marihuany v objektu bývalého autoservisu obviněný konstatuje, že zásadně nesouhlasí se závěrem, že v rámci dokazování bylo beze vší pochybnosti prokázáno, že se dopustil jednání uvedeného ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně [skutek ad a)]. Je přesvědčen, že z provedeného dokazování vyplývá pouze, že v těchto prostorách se v den provedení domovní prohlídky nacházela pěstírna konopí. Nijak přitom nepopírá, že se v rámci objektu bývalého autoservisu pohyboval, naopak uvádí, že zde přespával, což ostatně potvrdili i vybraní svědci. Pokud jde o otázku viny ve vztahu k popsanému jednání, tu odvolací soud dovozuje z výpovědí jednotlivých svědků a dále výstupů z provedeného sledování osob a věcí, avšak obviněný má za to, že takový závěr se z daných důkazů nepodává. Ve vztahu k výpovědi svědkyně P. proto namítá, že z této nelze vyvozovat jakékoliv závěry o jeho údajné trestné činnosti; obdobně je tomu v případě svědka V., který měl potvrdit, že od 1. 6. 2016 byl daný objekt pronajat obchodní společnosti L. s. r. o., v níž obviněný neměl žádný podíl. Podle obviněného je tedy zřejmé, že v době domovní prohlídky byl objekt pronajat třetímu subjektu, kdy do jím užívaných prostor neměl přístup (zde obviněný poukazuje na svůj přátelský vztah se svědkem N., který mu umožnil nadále v obytné části objektu bývalého autoservisu přespávat, a „jehož firma“ L. s. r. o. měla daný objekt pronajatý od svědka V.), a proto nelze z uvedených důkazů, a to ani v kontextu s dalšími, dovodit, že se dané trestné činnosti dopouštěl. Ohledně listinných důkazů (diářů, zápisníků, obálky s nápisem „T.“ a výdejek ze skladu obchodu G.) obviněný tvrdí, že tyto sice mohou prokazovat určitou trestnou činnost, avšak soudy nižších stupňů se nijak nezabývaly tím, zda prokazují konkrétně trestnou činnost páchanou v rámci objektu bývalého autoservisu v XY, anebo se vztahují k jiné případné trestné činnosti. Podle obviněného jsou proto příslušné závěry soudů nižších stupňů o vazbě uvedených důkazů na trestnou činnost páchanou v objektu bývalého autoservisu v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, neboť tato vazba je pouhou spekulací, která nemůže být podkladem odsuzujícího rozsudku.
7. Obviněný dále namítá, že výpovědi svědka S. a svědka K. jej nijak neusvědčují z trestné činnosti spojené s objektem bývalého autoservisu, a proto je třeba opačný skutkový závěr soudů nižších stupňů označit za extrémně rozporný s provedeným dokazováním. Ve vztahu ke svědku S. obviněný uvádí, že tento sám v rámci své výpovědi v hlavním líčení dne 12. 12. 2018 měl uvést, že o původu marihuany se před ním obviněný nikdy nezmiňoval; ohledně svědka K. pak obviněný dodává, že tento mu sice několikrát pomohl v rámci objektu bývalého autoservisu roztáhnout jeho nepojízdné vozidlo, což však obviněný nijak nepopíral a podle jeho přesvědčení tato skutečnost nijak nepotvrzuje, že měl být zapojen do pěstování konopí v uvedeném areálu. Obviněný konečně nesouhlasí ani s hodnotící úvahou soudu prvního stupně týkající se svědeckých výpovědí svědků V., P. a N. jako nevěrohodných a učiněných ve snaze mu pomoci, kdy současně tyto stejný soud označuje za výpovědi usvědčující. Podle obviněného je nutno na svědeckou výpověď, resp. na otázku věrohodnosti osoby svědka, nahlížet jako na celek a nelze zcela odlišně hodnotit její jednotlivé části. Další námitka obviněného se pak týká smlouvy o podnájmu nebytových prostor ze dne 1. 12. 2015 uzavřené mezi obchodními společnostmi L. s. r. o. a M., s. r. o. v likvidaci (dále také jen „smlouva o podnájmu“), kdy podle obviněného není dán jediný důkaz o tom, že by tato měla představovat „krycí manévr“ učiněný se snahou vyloučit jeho trestní odpovědnost. Obviněný přitom v tomto směru navrhoval provedení důkazu výslechem jednatele druhé z uvedených obchodních společností, avšak tomuto návrhu odvolací soud nevyhověl, přičemž obviněný má za to, že v situaci, kdy soudy nižších stupňů k této neprovedly jediný další důkaz, je jejich závěr o tom, že tato smlouva neodpovídá realitě v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
8. Soudům nižších stupňů rovněž ve vztahu ke skutku ad 1) vytýká, že bagatelizovaly nález neztotožněných stop DNA v prostorách pěstírny a domnívá se, že policejní orgán měl v průběhu přípravného řízení vyvinout vyšší úsilí za účelem ztotožnění těchto s konkrétními osobami, neboť lze předpokládat, že tyto osoby jsou skutečnými pachateli. Ostatně jeho stopa DNA byla zajištěna na rukavici nacházející se sice v objektu bývalého autoservisu, avšak v prostorách sloužících k bydlení, nikoliv v rámci pěstírny. Vztažení tohoto důkazu k dané trestné činnosti tak považuje opět za příklad extrémního nesouladu v rámci dokazování v řízení před soudy nižších stupňů. Konečně měl-li by obviněný být usvědčován zvýšenou spotřebou energie v rámci předmětného areálu, lze pouze spekulovat, co bylo její příčinou, přičemž spekulací je podle obviněného právě samotná úvaha soudů o vazbě mezi zvýšenou spotřebou elektrické energie a pěstováním konopí.
9. Stran jednání obsaženého ve skutku ad 1) týkajícího se objektu v obci M. nesouhlasí obviněný s užitou právní kvalifikací, neboť se domnívá, že daný skutek měl být posouzen jako přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 tr. zákoníku, když nebyl proveden jediný důkaz vylučující jeho obhajobu.
10. Ve vztahu ke skutku ad 2) obviněný uvádí, že nepopírá, že by svědku S. prodával marihuanu, avšak rozporuje údaj o celkovém množství jím poskytnuté marihuany. Uvedený závěr považuje za rozporný jednak s údajem o množství marihuany uvedeným v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 3 T 164/2018, týkajícím se svědka S., tak i s jeho svědeckou výpovědí, když tento hovoří pouze o 6 až 7 kg marihuany za dané období. Obviněný však nesouhlasí s tím, že by svědku K. dodal jakékoliv množství marihuany, když ve spisovém materiálu obsažená komunikace prostřednictvím SMS, ani provedený odposlech nijak nepotvrzují, že by mělo dojít k předání marihuany. Důkazem prý nemůže být ani tvrzení svědka S. o předání krabice obviněným svědku K., neboť svědku S. obsah této krabice nebyl znám a tento se mohl pouze domnívat, že jde o marihuanu. Rozporované skutkové závěry ohledně skutku ad 2) tedy obviněný považuje za jsoucí v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.
11. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a zrušil v celém rozsahu usnesení vrchního soudu a rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí na tyto obsahově navazující. Současně obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud přikázal vrchnímu soudu nové projednání a rozhodnutí o jeho trestní věci se závazným právním názorem, popřípadě aby sám ve věci rozhodl a zprostil jej obžaloby co se týče jednání v objektu bývalého autoservisu a distribuce marihuany svědku K. Ve vztahu k jednání v obci M., aby jej pak uznal vinným ze spáchání přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 tr. zákoníku a v případě jednání vůči svědku S. jej uznal vinným toliko ve vztahu k 6 kg marihuany.
12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že tento opětovně uplatňuje argumentaci známou z jeho odvolání, ačkoliv jeho trestná činnost byla prokázána výpověďmi řady svědků, domovní prohlídkou a prohlídkou jiných prostor, ale i odborným zkoumáním zajištěných rostlin konopí a sušiny. Pokud jde o jednání obviněného týkající se objektu v XY, poukázal státní zástupce na to, že skutková zjištění v tomto směru považuje za správná a dodává, že pokud obviněný v rámci odvolání tvrdil, že sušinu konopí s nízkým obsahem absolutního THC zakoupil za účelem výroby konopné masti pro svoji potřebu, nelze se s touto obhajobou ztotožnit. Nadto prý v daném objektu byly nalezeny tzv. grippy, které jsou typické pro dealera marihuany, nikoliv výrobce konopných mastí, a dále diář s poznámkami týkajícími se odběratelů obviněného, konkrétně svědků S. a K., což vylučuje jak obhajobu obviněného, tak i jím požadovanou právní kvalifikaci podle §284 odst. 1 tr. zákoníku. Ve zbytku svého vyjádření se pak státní zástupce ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů a připomíná, že účelem dovolacího přezkumu není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Ve zbytku pak státní zástupce uvádí, že dovolací argumentace obviněného se zabývá pouze skutkovými otázkami, kdy skutkové závěry soudů státní zástupce považuje za odpovídající provedenému dokazování a užité právní kvalifikaci, pročež na jejich odůvodnění ve zbytku odkazuje. Závěrem vyjádření státní zástupce konstatuje, že výhrady obviněného nelze považovat za důvodné a napadená rozhodnutí nejsou zatížena žádnou vadou, kterou by bylo třeba napravit v rámci dovolacího řízení. Z tohoto důvodu státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jako podané z jiného důvodu, než stanoví §265b tr. řádu.
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce obviněnému k jeho případné replice, avšak tuto do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
15. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je (mimo jiné) podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
16. Obviněný v rámci dovolání uplatnil jednak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a dále podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu platí, že podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
17. Vedle toho dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení.
18. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
19. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
20. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky obviněného nelze podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, neboť směřují čistě do oblasti hodnocení provedených důkazů, čímž se míjí s obsahem tohoto dovolacího důvodu, který Nejvyšší soud podrobně ozřejmil výše.
22. To však na druhou stranu neznamená, že Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného odmítl bez dalšího. Obviněný v rámci jím uplatněného mimořádného opravného prostředku opakovaně namítá, že konkrétní skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. že z těchto se nade vši důvodnou pochybnost nepodává, že by se dopouštěl shora popsané trestné činnosti. Ačkoliv taková námitka obviněného směřuje do oblasti hodnocení důkazů, která je primárně doménou soudu prvního stupně, popřípadě za splnění zákonných podmínek i soudu odvolacího, nemůže Nejvyšší soud přehlížet, že její podstatou je právě porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Povinnost poskytovat ochranu uvedenému právu se přitom týká – jak opakovaně připomněl Ústavní soud – všech obecných soudů, Nejvyšší soud nevyjímaje.
23. Z tohoto důvodu přistoupil Nejvyšší soud k přezkumu napadených rozhodnutí, a to ve světle obviněným vytýkaného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěními soudů nižších stupňů. Po seznámení se s obsahem těchto rozhodnutí a se spisovým materiálem je však nucen konstatovat, že tato tvrzenou vadu, zasahující do ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, nevykazují, a podané dovolání proto nemohlo být úspěšné. K dílčím námitkám obviněného Nejvyšší soud uvádí následující.
24. Podstata dovolacích námitek obviněného spočívá v tom, že soudy nižších stupňů nedostály své zákonné povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu), a tedy porušily základní zásadu trestního řízení, totiž zásadu materiální pravdy. Tento závěr obviněný odvozuje od (dle jeho názoru) nedostatečně přesvědčivého odůvodnění napadených rozhodnutí, popřípadě z odlišného hodnocení provedených důkazů, ergo z jiného skutkového stavu dané trestní věci, než jak jej zjistil soud prvního stupně. Obviněný v podstatě tvrdí, že s pěstírnou nalezenou v objektu bývalého autoservisu neměl nic společného, resp. že z provedeného dokazování se nade vši důvodnou pochybnost nepodává opačný závěr; co se týče marihuany zajištěné v objektu v M., tato měla dle jeho tvrzení pocházet z jiného zdroje a sloužit k výrobě mastí, což prý v rámci provedeného dokazování nebylo vyvráceno. Pokud jde o prodej marihuany svědku S., tomuto měl prý poskytnout menší množství, než se podává z napadených rozhodnutí.
25. Jde-li o konkrétní námitky obviněného týkající se údajné absence vazby mezi objekty bývalého autoservisu a v M. (dle tvrzení obviněného měla marihuana zajištěná v M. pocházet z jiného zdroje), má Nejvyšší soud za to, že z odůvodnění napadených rozhodnutí se daná vazba dostatečně přesvědčivě podává (v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na strany 16-17 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 15 odůvodnění odvolacího soudu). Tak svědek I. K. (č. l. 1118-1121) v rámci přípravného řízení vypověděl [mimo jiné], že obviněnému pronajal garáž nacházející se v dolní části pozemku v M., kterou měl obviněný následně začít vybavovat komponenty pro pěstování konopí s tvrzením, že zde chce „pěstovat něco na masti pro rodiče“. Následně byly v rámci domovní prohlídky provedené v objektu v M. zajištěny komponenty pro pěstování konopí indoorovým způsobem (včetně např. dílců pěstebního stanu, ventilátorů či nestandardních žárovek), ale i pro distribuci marihuany (7 ks plastových sáčků s přítlačnou lištou – „dealeráků“), dále pak soubor písemností týkajících se pěstování konopí, jeho distribuce, včetně diáře obsahujícího zkratky přezdívek svědků S. a K. („S.“ – „S.“, tj. svědek S. a „F.“ – „F.“, tj. svědek K.), kteří od obviněného odebírali marihuanu ve značném množství a v neposlední řadě více než 23 kg sušeného rostlinného materiálu obsahujícího minimálně 465,57 g účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinolu. Je tedy zjevné, že věci zajištěné v tomto objektu měly zcela evidentní spojitost s pěstováním konopí indoorovým způsobem za použití řady pro tuto činnost uzpůsobených komponentů. Přitom právě takového jednání se obviněný prokazatelně dopouštěl v objektu bývalého autoservisu. Tvrdil-li dále obviněný, že soudy se blíže nezabývaly rozdílem v kvalitě marihuany zajištěné v objektu bývalého autoservisu a v objektu v XY, připomíná Nejvyšší soud hodnotící úvahu odvolacího soudu (strana 15 jeho usnesení), který poukázal na část výpovědi svědka S. stran kvality jím odebírané marihuany, která byla kolísavá (v hlavním líčení dne 12. 12. 2018 tento doslova uvedl, že „ marihuana měla spíše podprůměrnou kvalitu, někdy se stalo, že byla marihuana velmi kvalitní, což bylo v málo případech, ale také se často stávalo, že byla velmi nekvalitní (…)“ . S ohledem na výše uvedené proto – tedy i přes rozdíl v podílu účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinolu v konopí, resp. v marihuaně, zajištěné v daných objektech, který však lze vysvětlit i tak, že obviněný měl (vedle nalezené pěstírny) i další zdroj marihuany – považuje Nejvyšší soud závěr soudů nižších stupňů o souvislosti mezi jednáním obviněného v objektu bývalého autoservisu a v objektu v XY, za přesvědčivý a prostý důvodných pochybností.
26. Další námitka obviněného se týká pěstírny zajištěné v objektu bývalého autoservisu [skutek ad a)], kdy tento uvádí, že z výpovědí jednotlivých svědků se nijak nepodává jeho podíl na pěstování konopí v tomto objektu. Uvedené námitce však Nejvyšší soud nemohl přitakat, neboť skutkové závěry, které soudy nižších stupňů učinily na základě výpovědí jednotlivých svědků (ve spojitosti s dalšími důkazy), naopak svědčí o vině obviněného shora popsaným skutkem. Svědkyně P. v rámci své výpovědi v hlavním líčení uvedla, že obviněného vídala v daném objektu dvakrát týdně, avšak nebyla zde pořád, naopak docházela na brigády, z nichž se vracela až večer (č. l. 2448 a násl.). Svědek V. pak v hlavním líčení uvedl (č. l. 2449 verte a násl), že objekt bývalého autoservisu pronajímal za 100 000 Kč měsíčně obchodní společnosti L. s. r. o., kterou spojoval právě s osobou obviněného (ten měl ostatně dle svědka disponovat i klíči od celého objektu). Obdobně i svědek N. potvrdil, že smlouva o nájmu byla uzavřena s danou obchodní společností, jejímž byl sice jednatelem, ale všechny záležitosti týkající se daného objektu řešil prakticky obviněný. Svědkové V. a N. následně sice uvedli, že objekty v rámci celého areálu byly dále podnajaty třetím osobám, avšak nic bližších o těchto nevěděli a rovněž ani sám obviněný tyto nejmenoval, a to až do chvíle, kdy byla v hlavním líčení předložena smlouva o podnájmu uzavřená mezi obchodními společnostmi L. s. r. o. a M., s. r. o. v likvidaci (č. l. 2459; k uvedené smlouvě se Nejvyšší soud vyjádří níže). Co se týče svědka K., tento se v rámci své svědecké výpovědi vyjádřil k záměru obviněného pěstovat v garáži v XY (zřejmě) konopí, a to za použití komponentů nasvědčujících tzv. indoorovému způsobu jeho pěstování. Z této výpovědi se tedy podává, že obviněný chtěl již dříve pěstovat konopí obdobným způsobem, jako bylo pěstováno v objektu bývalého autoservisu. Z výpovědi svědka S. pak plyne závěr o množství jím odebírané marihuany, který nasvědčuje tomu, že obviněný měl možnost jej zásobovat takovým množstvím drogy, za které mu svědek zaplatil celkem 943 800 Kč.
27. Z uvedených výpovědí samozřejmě nelze jednotlivě učinit závěr o vině obviněného shora popsaným skutkem, avšak tyto prokazatelně mapují jeho vztah k danému objektu, na základě čehož lze učinit (tak jako soudy nižších stupňů) logický závěr, že obviněný byl osobou, která měla do daného objektu, včetně samotné pěstírny, neomezený přístup. Soudy nižších stupňů následně tyto důkazy hodnotily ve spojení s dalšími důkazy, především zajištěnými v objektu v XY (komponenty pro pěstování konopí indoorovým způsobem), s výpovědí svědka S. (kvalita a množství odebírané marihuany), se záznamy telekomunikačního provozu a dále s výsledky operativně pátracích prostředků – sledování osob a věcí podle §158d tr. řádu. Právě z provedeného sledování vyplynulo, že obviněný opakovaně objekt bývalého autoservisu navštěvoval, činil tak vždy před schůzkou s odběrateli marihuany a zdržoval se zde od několika minut po několik hodin, přičemž v období od 25. 10. do 23. 11. 2017 tak učinil ve dvaceti různých dnech, v období od 1. 2. 2018 do 8. 2. 2018 pak ve čtyřech různých dnech, kdy z objektu odvážel pytle naplněné neznámým obsahem. Ze sdělení obchodní společnosti ČEZ se pak podává, že od 1. 1. 2013 do 1. 6. 2016 byla odběratelem elektrické energie v daném objektu obchodní společnost V., s. r. o., jejímž byl obviněný jednatelem, od 1. 6. 2016 pak obchodní společnost L. s. r. o., v jejíž organizační ani vlastnické struktuře sice obviněný nefiguroval, avšak (jak uvedl svědek N.) to byl právě on, kdo objekt bývalého autoservisu nadále užíval.
28. K uvedenému je přitom podle Nejvyššího soudu nutné doplnit, že závěr o vině obviněného daným skutkem učinily soudy nižších stupňů teprve poté, co byla přesvědčivě vyvrácena jeho obhajoba, že daný objekt podnajal třetím osobám, přičemž právě tyto měly provozovat nalezenou pěstírnu konopí (a obviněný s ní neměl mít nic společného). Krom toho, že samotný podíl obviněného na pěstování konopí (jak je zjevné již ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, byly si soudy vědomy skutečnosti, že obviněný prováděl danou trestnou činnost v součinnosti s dalšími neustanovenými osobami) byl dostatečně přesvědčivě prokázán na základě shora uvedených důkazů, je zjevné, že tvrzení obviněného o užívání objektu dalším subjektem (obchodní společností M., s. r. o. v likvidaci) je účelové, a to i přes předložení shora uvedené smlouvy o podnájmu. Jak totiž uvedl soud prvního stupně, navzdory uzavření dané smlouvy byla nadále odběratelem elektrické energie obchodní společnost V., s. r. o. a od 1. 6. 2016 pak obchodní společnost L. s. r. o., u které jsou rovněž nárokovány neuhrazené částky za odběr elektrické energie; nadto na základě užitých operativně pátracích prostředků nebylo zjištěno, že by v daném objektu některé další osoby vytvářely určitou činnost (strany 16 a 18 jeho rozsudku, k námitce obviněného o tom, že v objektu se vyskytovaly i další osoby pak srov. bod 21. usnesení odvolacího soudu). Nelze současně nevyjádřit podiv nad tím, že jak obchodní společnost V., s. r. o., tak i obchodní společnost L. s. r. o. nevykonávaly dle tvrzení svědka N. žádnou činnost, avšak přesto hradily svědku V. sjednané nájemné (postupem času však přestávaly být platby hrazeny, a to i přesto, že obchodní společnost L. s. r. o. měla dle předložené smlouvy o podnájmu od obchodní společnosti M., s. r. o. v likvidaci měsíčně inkasovat 125 000 Kč za nájem části objektů v rámci areálu bývalého autoservisu). Konečně Nejvyšší soud neoslyšel ani související námitku obviněného, totiž že tento se domáhal provedení výslechu jednatele obchodní společnosti M., s. r. o. v likvidaci, avšak jeho návrh byl soudy nižších stupňů zamítnut de facto jako nadbytečný, neboť o osobě S. B., resp. o tom, že by tento měl mít co do činění s objektem bývalého autoservisu, se žádný ze svědků nezmínil. Jestliže všechny tyto poznatky vedly soudy nižších stupňů k závěru, že obviněným předložená smlouva o podnájmu měla za cíl vyloučit jeho trestní odpovědnost, má Nejvyšší soud za to, že takto podložený závěr lze považovat za logický a dostatečně přesvědčivě odůvodněný na základě provedeného dokazování.
29. Stran související procesní námitky obviněného, podle něhož je třeba na svědeckou výpověď, resp. na otázku věrohodnosti svědka, pohlížet jako na celek, postačí podle Nejvyššího soudu odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. června 2002 sp. zn. II. ÚS 95/01, v němž tento akcentoval, že „neexistuje pravidlo důkazního práva, které by soudu ukládalo, aby v případě pochybností o některých dílčích tvrzeních svědka musel mít jiná jeho tvrzení automaticky za nepravdivá.“ (viz také usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1867/18, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 446/2012, či ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1651/2008). Jinými slovy sama skutečnost, že soudy nižších stupňů uvěřily pouze části výpovědí svědků V., P. a N., není v rozporu s některým z pravidel dokazování, ale právě naopak plně odpovídá zásadě volného (nikoliv však svévolného) hodnocení důkazů. Jestliže tedy soudy nižších stupňů – v kontextu dalších provedených důkazů – neuvěřily té části výpovědí daných svědků, v nichž se tito snažili snížit vinu obviněného, nelze tomuto postupu (vzhledem k jeho přesvědčivému odůvodnění) ničeho vytknout.
30. Obviněný dále soudům nižších stupňů, resp. orgánům činným v trestním řízení jako takovým, klade za vinu, že se dostatečně nevypořádaly se zjištěním týkajícím se nálezu stop DNA jiných osob v rámci pěstírny. Touto výtkou obviněného se však velmi podrobně zabýval již soud odvolací, který – přisvědčivše obviněnému, že soud prvního stupně dané námitce nevěnoval dostatečnou pozornost – uvedl, že skutečnost, že byly nalezeny i stopy DNA dalších neustanovených osob, nijak nevylučuje vinu obviněného shora popsaným skutkem, ale pouze potvrzuje, že dané trestné činnosti se obviněný dopouštěl spolu s dalšími osobami (viz bod 23. jeho usnesení). Způsob, jakým se odvolací soud s popsanou námitkou vypořádal, považuje Nejvyšší soud za zcela adekvátní. Vyčítá-li následně obviněný policejnímu orgánu, že tento údajně nevyvinul dostatečné úsilí pro ztotožnění těchto dalších osob, je třeba říci, že jakkoliv obviněnému nelze klást k tíži to, že využil svého práva a fakticky k meritu věci odmítl vypovídat, měl možnost případně uvést, jakým dalším osobám umožnil užívat daný objekt, což však neučinil. Přesto, i kdyby došlo k ustanovení dalších případných spolupachatelů trestné činnosti obviněného, neměla by tato skutečnost na posouzení jeho viny jakýkoliv vliv.
31. Částečně související je i další námitka obviněného, jenž spatřuje příklad extrémního nesouladu ve vztažení nálezu rukavice s jeho DNA k předmětné trestné činnosti, neboť tento důkaz měl být zajištěn v prostorách sloužících k bydlení, tedy mimo objekt pěstírny. Jak však odvolací soud podrobně vysvětlil, uvedený důkaz nebyl hodnocen izolovaně (jak jej hodnotí obviněný), nýbrž v souvislosti s dalšími důkazy. Odvolací soud tak v bodu 22. svého usnesení uvedl, že daný důkaz byl sice zajištěn v místnosti nacházející se v bytové části objektu, na kterou však navazovala další místnost, v níž byl nalezen fialový igelitový pytel s obsahem sušiny, v níž byla odborným zkoumáním potvrzena marihuana (viz č. l. 547), jakož i další komponenty užívané pro vybavení pěstírny konopí. Ve světle výše uvedených skutkových zjištění proto Nejvyšší soud nemůže souhlasit s tvrzením obviněného, že vztažení daného důkazu, tj. stopy DNA obviněného nalezené na rukavici nacházející se v místnosti, na niž navazovala místnost, v níž byly zajištěny komponenty pro pěstování konopí indoorovým způsobem, včetně sušiny obsahující marihuanu, představuje případ extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Právě naopak je takové hodnocení příkladem logické úvahy, propojující jednotlivé nepřímé důkazy do uceleného řetězce, který nepřipouští jiný závěr než vinu určité osoby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, body 42. a 43.).
32. K námitce obviněného ohledně údajného spekulativního závěru soudů nižších stupňů týkajícího se vazby mezi pěstováním konopí a zvýšeným odběrem elektrické energie v daném objektu Nejvyšší soud plně odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění odvolacího soudu (viz bod 27.).
33. Konečně ve vztahu k jednání v rámci skutku ad 1) týkajícího se objektu v M., má Nejvyšší soud (ve shodě se soudy nižších stupňů, ale i státním zástupcem) za to, že obhajoba obviněného o tom, že zde nalezených 23 kg marihuany sloužilo pouze k výrobě mastí, byla vyvrácena celou řadou provedených důkazů, které byly zajištěny přímo v rámci daného objektu, z nichž se podává (mimo jiné), že zde byly nalezeny tzv. dealeráky (neboli také grippy, o nichž ve svém vyjádření hovoří státní zástupce) sloužící k distribuci marihuany, jakož i písemné poznámky týkající se odběratelů marihuany (viz výše), a to konkrétně svědků S. a K. V podrobnostech pak Nejvyšší soud odkazuje na detailní hodnotící úvahu odvolacího soudu (body 30. a 31. jeho usnesení).
34. Ohledně jednání shora označeného jako skutek ad 2) obviněný namítá, že údaj o celkovém množství marihuany předané svědku S. je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, když tento svědek hovoří pouze o 6 až 7 kg marihuany. V případě svědka K. pak jakékoliv předání marihuany zcela popírá a dovozuje tak, že skutkové závěry soudů nižších stupňů nemají vůbec oporu v provedeném dokazování.
35. Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že ani tyto námitky obviněného neshledal důvodnými. Co se týče množství marihuany předaného svědku S., vycházel soud prvního stupně předně z výpovědi svědka S., který uvedl, že od obviněného převzal za celé období 6 až 7 kg marihuany (č. l. 2446; v tomto směru tak lze s obviněným souhlasit, neboť dle protokolu z hlavního líčení svědek skutečně hovoří o tomto množství jako o množství celkovém). Ta však v tomto směru nebyla jediným důkazem, neboť soud prvního stupně dále vyšel z výpisů z účtu vedeného u České spořitelny, na který svědek zasílal obviněnému úhrady za poskytnutou marihuanu, kdy takto svědek obviněnému zaslal celkem 943 800 Kč. Přitom uvedená částka, která dle výpovědi svědka S. představovala právě a jen úhrady za marihuanu (č. l. 2446), zcela odpovídá závěru soudu prvního stupně o celkově předaném množství, když při ceně 80 Kč za 1 gram marihuany, by uvedená částka odpovídala ještě většímu množství drogy. Odvolací soud (bod 33. jeho usnesení) pak správně zasadil shora uvedené skutečnosti do kontextu předchozího odsouzení svědka S. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 3 T 164/2018, který sice uvedl, že od obviněného odebral 6 až 7 kg marihuany, kdy však z toho 6 235 g poskytl svědku K. a další 3 kg použil pro vlastní spotřebu. Je tedy zřejmé, že tvrzení svědka S., že od obviněného odebral toliko 6 až 7 kg marihuany, nemohlo v porovnání s dalšími provedenými důkazy obstát.
36. Konečně poslední konkrétní námitka obviněného směřuje proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů ohledně distribuce marihuany obviněným svědku K. Z té však obviněného usvědčuje jednak výpověď svědka S. na č. l. 2446, z níž se podává, že svědek seznámil obviněného a svědka K. za účelem odběru marihuany od obviněného, jakož i to, že svědek předal svědku K. „krabici“, za což od svědka K. pro obviněného přijal částku 15 000 Kč. Přitom svědek S. uvedl, že si byl vědom, že v krabici, kterou převzal od obviněného, byla marihuana a dle ceny její množství odhadl na 150 gramů. Dalším důkazem o trestné činnosti obviněného, z něhož soud prvního stupně vyšel, jsou dále provedené odposlechy (jejichž vyhodnocení je obsaženo na č. l. 1101), z nichž se podává, že dne 11. 7. 2017 obviněný předal svědku K. 1 250 g marihuany a úřední záznam o provedeném sledování, z něhož je zřejmé, že obviněný měl dne 9. 5. 2017 svědku K. předat zpola naplněnou igelitovou tašku (srov. stranu 18 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud má tak za to, že závěr soudu prvního stupně o předání nejméně 1 kg marihuany mezi obviněným a svědkem K. nelze ve světle těchto poznatků považovat za jakkoliv extrémní, resp. nemající jako takový oporu v provedeném dokazování.
37. Nejvyšší soud tak shrnuje, že – na rozdíl od obviněného – shledal skutkové závěry, jakož i hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů, plně v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, především §2 odst. 5 a 6 a §125 odst. 1 tr. řádu. Za takové situace pak nemohly obstát ani výhrady obviněného proti užité právní kvalifikaci, když podřazení zjištěného skutkového stavu pod aplikovaná ustanovení trestního zákoníku považuje Nejvyšší soud za zcela správné a daná související námitka obviněného má svůj podklad v odlišném skutkovém stavu, než jak jej zjistily soudy nižších stupňů.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
38. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky obviněného nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jestliže přitom Nejvyšší soud neshledal naplnění uvedeného dovolacího důvodu, nemohl být současně založen ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jehož naplnění se odvíjí od závěru o důvodnosti námitek obviněného týkajících se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání obviněného T. Ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 10. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.