ECLI:CZ:NS:2019:11.TVO.21.2019.1
sp. zn. 11 Tvo 21/2019-3938
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2019 stížnost obviněného P. N. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 5 To 22/2018, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného P. N. zamítá.
Odůvodnění:
1. Vrchní soud v Olomouci v rámci odvolacího řízení rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 14. 8. 2019 usnesením č. j. 5 To 22/2018-3767 tak, že podle §72 odst. 1, odst. 3 odst. 4 tr. řádu se obviněný P. N. ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu. Současně vrchní soud podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal písemný slib obviněného.
2. Toto usnesení napadl obviněný P. N. v obou jeho výrocích stížností ze dne 31. 8. 2019, jíž následně doplnil svými podáními ze dne 17. 9. 2019, 21. 9. 2019 a 10. 10. 2019. Napadenému usnesení vytkl celou řadu vad, když v prvé řadě namítl, že v rozhodnutí není uveden počátek omezení osobní svobody, ke kterému došlo dne 2. 2. 2016. Podle jeho názoru je to proto, aby nevyšlo najevo, že je v rámci vazby omezen na svobodě nad zákonem předepsanou mezní hranici tří let. Výpověď klíčové svědkyně G. S., na jejímž základě bylo zahájeno jeho trestní stíhání, označil za nezákonnou, neboť podle jeho náhledu nebyla neodkladná, ani neopakovatelná. Navíc videozáznam této výpovědi je podstatě kratší, než byl celý výslech dané svědkyně, který byl mimo jiné proveden za účasti nepříslušné soudkyně Okresního soudu v Olomouci, ačkoli trestný čin vyšel najevo v Přerově. Z těchto důvodů obviněný označil celé trestní stíhání za nezákonné, což je důvod, jenž vylučuje jeho držení ve vazbě.
3. Dále obviněný namítl, že Vrchní soud v Olomouci neakceptoval i další jím vznesené námitky, zejména že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť soudy nižších stupňů ignorovaly jeho návrhy na provedení důkazů, přičemž mu ani nebylo umožněno nahlédnout do spisu. Vrchní soud také ignoroval judikaturu Ústavního soudu (zejména rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 4/14), čímž umožnil nejednotnost při rozhodování o příslušnosti soudu. Navíc se po vydání rozsudku odvolacího soudu objevily nové skutečnosti, týkající se svědkyně G. S. K absenci svého obhájce u vazebního zasedání konaného dne 14. 8. 2019 obviněný uvedl, že tu sice trestní řád v §73f odst. 2 umožňuje, nicméně v takovém případě má být dodržena rovnost stran řízení, pročež by tomuto jednání neměl být přítomen ani státní zástupce. Na základě těchto pochybení tak obviněný považuje napadené rozhodnutí vrchního soudu za neakceptovatelné. Vzhledem k tomu nemá důvěru ani ve schopnost senátu Vrchního soudu v Olomouci 5 To (ve složení JUDr. Vladislav Šlapák, JUDr. Renáta Sobalová a JUDr. Ivo Lajda) rozhodnout tuto věc nestranně a objektivně. Souběžně namítl také podjatost státní zástupkyně JUDr. Jarmily Ošlejškové.
4. K protokolaci vazebního zasedání obviněný uvedl, že ji shledává vadnou, přičemž Vrchní soud v Olomouci v tomto smyslu nikterak nereagoval na jeho námitky, ačkoli mu to zákon v §57 tr. řádu přímo ukládá. Stěžovatel dále považuje za rozporné se zásadou presumpce neviny dovozovat útěkovou vazbu odkazem na věc, ve které je stíhán na svobodě a navíc v ní byl již třikrát zproštěn podané obžaloby. V závěru své stížnosti ještě odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2652/16, ve kterém je v bodě 23 uvedeno, že je-li stíhána příprava zločinu, je nutné vzít v úvahu možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 5 tr. řádu.
5. V doplnění své stížnosti ze dne 21. 9. 2019 se obviněný dále vyjádřil k vybraným částem odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu. Stran útěkové vazby negativním způsobem reagoval především na výrok soudu, že „není intenzivně vázán žádnými osobními, rodinnými ani majetkovými vztahy k místu svého posledního bydliště“, a naopak zdůraznil, že právě dům na adrese XY v XY je domem, kvůli kterému byl obviněn ze zdržování dědického řízení za účelem vlastního užívání této nemovitosti. Za tohoto stavu tak výrok soudu, že k dotčenému domu nemá intenzivní vztah, označil za neudržitelný.
6. Stran důvodů vazby předstižné obviněný napadl výrok vrchního soudu, že „u něj byla zjištěna smíšená porucha osobnosti s dominujícími narcistickými rysy a tato okolnost umocňuje obavu, že jej díky jeho vyšší sebejistotě na probíhající trestní řízení neodradí od opakování trestné činnosti“. V tomto smyslu odkázal na výslech znalce u hlavního líčení, který naopak uvedl, že testy u něj prokázaly velmi nízké sebevědomí, resp. že přizvaní znalci zaznamenali u jeho osoby kompenzaci slabého sebevědomí. Na tomto základě pak označil citovaný výrok Vrchního soudu v Olomouci za rozporný s hodnoceními učiněnými přizvanými znalci.
7. V doplnění své stížnosti ze dne 10. 10. 2019 obviněný nad rámec výše uvedeného dodal, že skutek, který je mu kladen za vinu, považuje za vadně popsaný, neboť ve skutkové větě chybí údaj o ukončení skutku. Rovněž usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje vady, neboť skutková věta označuje J. S. za opatrovnici, ačkoli její opatrovnictví zaniklo ke dni 18. 1. 2016, pročež ji ke dni sdělení obvinění (3. 2. 2016) již nebylo možné takto označit. Mimo to v rozsudku nalézacího soudu je jednání G. S. popsáno jako jednání spolupachatelky, avšak ve sdělení obvinění není její role nikterak popsána. Podle přesvědčení obviněného pak všechny výše uvedené vady postačují ke kasaci napadeného rozhodnutí vrchního soudu.
8. Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. řádu z podnětu obviněným P. N. podané stížnosti přezkoumal správnost výroků napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 8. 2019, č. j. 5 To 22/2018-3767, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.
9. Obviněný P. N. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 4. 12. 2017, č. j. 81 T 1/2017-2978, uznán vinným přípravou zvlášť závažného zločinu vraždy podle §20 odst. 1 k §140 odst. 2 tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. K odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 9. 5. 2018, č. j. 5 To 22/2018-3295, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a nově obviněnému podle §140 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
10. Na základě dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 5. 2019, č. j. 7 Tdo 395/2019-3683, v souladu s §265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2018, č. j. 5 To 22/2018-3295, a to v celém výroku o trestu. Současně podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující a v souladu s §265 l odst. 1 tr. řádu Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Naopak dovolání obviněného P. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
11. Téhož dne Nejvyšší soud usnesením č. j. 7 Tdo 395/2019-I-3687, rozhodl podle §265 l odst. 4 tr. ř. o vzetí obviněného P. N. do vazby, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu. Naposledy pak bylo o vazbě obviněného rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 8. 2019, č. j. 5 To 22/2018-3767, který shledal, že důvody vazby uvedené v §67 písm. a), c) tr. řádu u obviněného i nadále trvají. Současně vrchní soud v souladu s §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal písemný slib obviněného, který byl dán v náhradu jeho vazby.
12. Ve vztahu k vazebnímu důvodu uvedenému v §67 písm. a) tr. řádu Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že obviněný je podle §140 odst. 2 tr. zákoníku reálně ohrožen trestem odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby od dvanácti do dvaceti let. K tomu dodal, že hrozba vysokého trestu je odůvodněna i dalšími okolnostmi případu, neboť obviněný je podezřelý ze spáchání vraždy dvou osob, když tuto trestní věc projednává Krajský soud v Ostravě pod sp. zn. 29 T 1/2011. Existenci útěkové vazby nevyloučila ani osobní charakteristika obviněného, podrobně popsaná v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Vrchní soud navíc konstatoval, že obviněný není k místu svého posledního bydliště intenzivně vázán žádnými osobními, rodinnými ani majetkovými vztahy, což obavu z jeho možného útěku ještě umocňuje.
13. Ve vztahu k vazebnímu důvodu uvedenému v §67 písm. c) tr. řádu vrchní soud konstatoval, že obviněný je stíhán pro přípravu vraždy své tety, poškozené J. S., a za tímto účelem postupně vymyslel tři detailně propracované plány, přičemž k realizaci posledního z nich již činil konkrétní kroky. Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie byla u obviněného zjištěna smíšená porucha osobnosti s dominujícími narcistickými rysy, což umocňuje obavu, že díky jeho vyšší sebejistotě jej ani probíhající trestní řízení neodradí od případného opakování trestné činnosti. Mimo to soud podotkl, že nelze vyloučit obavu z toho, že by plánovaný čin po určité přípravě buď sám, nebo za pomoci jiné osoby, skutečně vykonal.
14. Nejvyšší soud se po prostudování příslušného spisového materiálu s výše uvedenými závěry vrchního soudu plně ztotožnil, neboť důvody vedoucí k ponechání obviněného P. N. ve vazbě tento soud přesvědčivě a logicky správně vymezil, přičemž srozumitelně objasnil, které skutečnosti jej k jeho závěrům vedly. Rovněž obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení §134 odst. 2 a §73c tr. řádu. Za tohoto stavu tak nelze prezentovaným závěrům Vrchního soudu v Olomouci ničeho relevantně vytknout.
15. Podle §67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, pokud z jeho strany nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště nebo hrozí-li mu vysoký trest.
16. Nejvyšší soud předně akcentuje skutečnost, že obviněný P. N. je stíhán pro zvlášť závažný trestný čin, za který byl již krajským soudem nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře třinácti let. Jelikož byl tento výrok o trestu k odvolání podanému toliko osobou obviněného rozsudkem odvolacího soudu zrušen s tím, že obviněný byl nově odsouzen za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře osmi let, načež byl i tento trest z podnětu dovolání podaného v neprospěch obviněného nejvyšším státním zástupcem zrušen, je zřejmé, že obviněný je v duchu zásady zákazu reformationis in peius reálně ohrožen trestem odnětí svobody nepřevyšujícím původní výměru třinácti let, když dle Nejvyššího soudu v daném případě nebyly zjištěny (a ani odvolacím soudem deklarovány) žádné konkrétní důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby ve smyslu §58 odst. 5 tr. zákoníku. Současně nelze pominout, že výrok o vině z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 4. 12. 2017, č. j. 81 T 1/2017-2978, zůstal v rámci původního odvolacího řízení nedotčen, tzn. že tento výrok je již pravomocný, pročež je zcela důvodný závěr soudu, že je obviněný reálně ohrožen vysokým (citelným) trestem odnětí svobody.
17. V tomto smyslu Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku. V každém případě však platí, že je hrozba útěku za tohoto stavu značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03). Mimo to byl-li obviněnému, byť dosud nepravomocně, uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, dochází ke změně povahy omezení osobní svobody. Již se totiž nejedná o vazbu v pravém slova smyslu, nýbrž o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, jak plyne mimo jiné z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikatorních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964), jakož i Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14).
18. V rámci námitek proti vazebnímu důvodu uvedenému v §67 písm. a) tr. řádu obviněný brojil zejména proti vyjádření vrchního soudu, že nemá žádný intenzivní vztah, tedy žádné osobní, rodinné ani majetkové vazby k místu svého posledního bydliště, tzn. k domu na adrese XY, XY. Lze připustit, že v tomto ohledu se vrchní soud nevyjádřil zcela přiléhavě, resp. striktně v souladu s provedenými skutkovými zjištěními. Byť z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný má s ohledem na motivaci, jež jej ke spáchání daného činu vedla, k předmětnému domu určitý vztah, není tato skutečnost nikterak určující vzhledem k reálně hrozícímu trestu, resp. nemá žádný zásadní vliv na celkové hodnocení důvodů, které na straně obviněného jednoznačně svědčí pro existenci důvodu vazby útěkové. Případné vztahy obviněného k místu jeho bydliště totiž nejsou takové povahy, aby byly s to rozptýlit důvodnou obavu soudu z jeho možného útěku, resp. z možného vyhýbání se výkonu trestu, který mu byl, byť dosud nepravomocně, uložen a kterým je při pravomocném výroku o vině reálně ohrožen.
19. Ve vztahu k důvodům vazby podle §67 písm. c) tr. řádu obecně platí, že tyto důvody, jež jsou zákonnou alternativou k důvodům vazby útěkové, jsou naplněny tehdy, pokud je u obviněného dána obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, nebo že dokoná trestný čin, který připravoval, event. že vykoná trestný čin, kterým hrozil. V této souvislosti Nejvyšší soud akcentuje skutečnost, že obviněný napadl výrok vrchního soudu, jenž se vztahuje k tomuto vazebnímu důvodu s ohledem na jemu diagnostikovanou smíšenou poruchu osobnosti s dominujícími narcistickými rysy, resp. k tvrzení soudu, že u něho nadále přetrvává obava, že ho jeho vyšší sebejistota neodradí od opakování trestné činnosti.
20. K námitce obviněného P. N. Nejvyšší soud ověřil informace, které znalec Mgr. Michal Pernička vrchnímu soudu zprostředkoval na základě provedeného komplexního osobnostního dotazníku. Je přitom třeba připustit, že jmenovaný znalec u hlavního líčení konaného dne 10. 11. 2017 skutečně uvedl, že obviněný má velmi nízké sebevědomí, které si souběžně kompenzuje „projevy chlubení“, což dohromady vytváří poruchu osobnosti (č. l. 2901). Lze tedy připustit, že i v tomto ohledu se vrchní soud nevyjádřil zcela přesně, resp. v souladu s výsledky provedeného znaleckého zkoumání.
21. Ani tento nedostatek, resp. nepřesnost v odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu stran interpretace závěrů znalce však nemá žádný faktický, natož podstatný vliv na naplnění důvodů vazby předstižné ve smyslu §67 písm. c) tr. řádu. Osobnostní charakteristika obviněného je totiž pouze jedním z mnoha faktorů, které vrchní soud v této souvislosti hodnotil. Za klíčové je přitom třeba považovat zjištění, že obviněný je trestně stíhán za přípravu vraždy své tety, ke které má dle slyšených znalců i nadále velmi negativní vztah. Vzhledem k tomu tak nelze vyloučit ani stále trvající a velmi vážnou obavu, že by v případě propuštění z vazby mohl svůj vražedný plán (a to buď sám, nebo prostřednictvím jiné osoby) realizovat, a to navzdory svému nízkému sebevědomí. Nelze také přehlédnout, že případně ohroženou osobou nemusí být pouze bývalá opatrovnice jeho otce, poškozená J. S., ale i klíčová svědkyně G. S., která na obviněného podala trestní oznámení, v důsledku kterého byl následně vyšetřován, obžalován a odsouzen.
22. Další námitky, které obviněný ve své stížnosti podrobně vymezil a jež jsou ryze procesního charakteru, Nejvyšší soud z hlediska naplnění vazebních důvodů jako zcela liché odmítl. Jedná se zejména o výhradu obviněného stran překročení maximální možné doby trvání vazby, když je dle svého tvrzení ve vazbě držen nad maximální zákonnou dobu tří let. Z ustanovení §73a odst. 5 tr. řádu však jasně vyplývá, že doba trvání vazby, o níž bylo rozhodnuto v řízení o dovolání, se posuzuje zcela samostatně a nezávisle na vazbě v původním řízení (míněno v přípravném řízení, jakož i v nalézacím a odvolacím řízení). Pakliže tedy Nejvyšší soud na základě svého usnesení ze dne 22. 5. 2019, č. j. 7 Tdo 395/2019-I-3687, vydal téhož dne příkaz k propuštění obviněného P. N. z výkonu trestu odnětí svobody a převedení jeho osoby do vazby, platí, že od tohoto data počíná běh nové nejvyšší přípustné doby trvání vazby ve smyslu §72a odst. 1 písm. c) tr. řádu (tj. nová nejvýše tříletá doba), která se do předchozí nejvyšší přípustné doby trvání vazby (jež skončila pravomocným skončením trestního stíhání, tedy vyhlášením rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 5. 2018) nezapočítává.
23. K námitce obviněného stran nepřítomnosti jeho obhájce Mgr. Richarda Frommera u vazebního zasedání konaného dne 14. 8. 2019 (č. l. 3762) Nejvyšší soud odkazuje na znění §73f odst. 2 tr. řádu, podle kterého není účast obhájce a státního zástupce při vazebním zasedání nutná. Ze zákona však vyplývá, že oba tyto subjekty musí být o vazebním zasedání předem vyrozuměny, aby měly možnost využít svého práva zúčastnit se tohoto zasedání. Z příslušného spisového materiálu přitom Nejvyšší soud zjistil, že obhájce obviněného byl o konání vazebního zasedání řádně informován, a to s dostatečným předstihem, když mu vyrozumění o tomto úkonu bylo doručeno do datové schránky dne 24. 6. 2019 (č. l. 3741), načež tohoto svého práva nevyužil a k nařízenému vazebnímu zasedání, z něhož se omluvil z důvodu čerpání již uhrazené dovolené, se nedostavil, aniž by za sebe zajistil jakoukoli substituci (byť soudu doložil, že se o to pokusil). Za této situace bylo vazební zasedání dne 14. 8. 2019 konáno bez jeho osobní účasti. Námitku obviněného, že u tohoto jednání nebyla v důsledku nepřítomnosti jeho obhájce dodržena rovnost stran, pročež u tohoto jednání neměl být přítomen ani státní zástupce, je dle Nejvyššího soudu třeba striktně odmítnout, neboť (jak již bylo uvedeno výše) trestní řád umožňuje konat vazební zasedání bez přímé účasti obhájce obviněného i státního zástupce. Osobní přítomnost obhájce, popř. zajištění přítomnosti jím zvoleného substituta, je tak právem, nikoli povinností tohoto zástupce obviněného, aniž by bylo možné jeho účastí, resp. neúčastí podmiňovat výkon práv jiné strany řízení, v tomto případě výkon práva státního zástupce na účast při tomto úkonu trestního řízení. Pakliže se tedy k vazebnímu zasedání konanému dne 14. 8. 2019 státní zástupce dostavil, nebylo možné mu ze strany soudu v jeho účasti na tomto jednání jakkoli bránit, a to ani v případě, že se naopak obhájce obviněného své účasti na tomto úkonu předem dobrovolně vzdal.
24. Podle Nejvyššího soudu je třeba odmítnout rovněž tvrzení obviněného, že nemá důvěru k soudcům senátu 5 To Vrchního soudu v Olomouci, přičemž za podjatou považuje i státní zástupkyni, neboť z přiloženého spisového materiálu v tomto ohledu nevyplynula žádná skutečnost, jež by byla reálným dokladem faktické podjatosti soudců JUDr. Vladislava Šlapáka, JUDr. Renáty Sobalové a JUDr. Ivo Lajdy. Subjektivní výhrady obviněného je v tomto ohledu třeba označit zcela irelevantní, což platí i ve vztahu k výroku obviněného stran podjatosti státní zástupkyně JUDr. Jarmily Ošlejškové. Ta je v řízení před soudem, stejně jako obviněný, pouze procesní stranou, pročež nedisponuje žádnou rozhodovací pravomocí, přičemž je zcela zjevné, že toliko z jejího vystupování před soudem nelze žádné známky podjatosti dovodit.
25. Taktéž zbývající námitky obviněného Nejvyšší soud odmítl jako zcela bezpředmětné, neboť obviněný P. N. již byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 4. 12. 2017, č. j. 81 T 1/2017-2978, uznán vinným z přípravy zločinu vraždy, přičemž toto rozhodnutí je ve výroku o vině pravomocné. Za tohoto stavu jsou tak všechny procesní, event. skutkové námitky obviněného směřující vůči závěrům soudu o jeho vině dotčeným skutkem zcela irelevantní a nelze k nim při rozhodování o existenci důvodů vazby nikterak přihlížet.
26. Závěrem Nejvyšší soud uzavírá, že s přihlédnutím k výše uvedeným judikatorním závěrům Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva je intenzita vazebních důvodů v případě obviněného P. N. mimořádně vysoká, pročež není ani hypoteticky možné sledovaného cíle dosáhnout jinými prostředky či opatřeními ve smyslu §73 a §73a tr. řádu. Namítá-li přitom obviněný, že vrchní soud nerozhodl o nabízené záruce důvěryhodné osoby v náhradu jeho vazby, pak nelze pominout, že žádná takováto záruka nebyla v souvislosti s rozhodováním o dalším trvání vazby dne 14. 8. 2019 tomuto soudu předložena. Námitku obviněného, že se jedná o záruku, která byla dána již v předchozích částech trestního stíhání, pročež je součástí spisového materiálu a není tudíž třeba ji činit opětovně, je nutno odmítnout jako zcela lichou, neboť s nabídkou záruky, jež byla vznesena v předchozích fázích trestního řízení, se příslušné soudy již řádným způsobem vypořádaly. Za tohoto stavu tak nebyl dán žádný důvod pro jakékoli nové rozhodnutí o jejím přijetí, resp. naopak nepřijetí, neboť opětovné rozhodnutí o již dříve nabídnuté záruce, o níž bylo soudy v minulosti již řádně rozhodnuto (a toto rozhodnutí nebylo v dalším řízení zákonným postupem zrušeno), by bylo rozhodnutím duplicitním a tedy v tomto ohledu nezákonným.
27. Za tohoto stavu tak byla stížnost obviněného P. N. v souladu s §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík
soudce