ECLI:CZ:NS:2019:11.TVO.25.2019.1
sp. zn. 11 Tvo 25/2019-2106
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2019 stížnost odsouzeného R. W., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2019, č. j. 2 To 76/2019-2035, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost odsouzeného R. W. zamítá.
Odůvodnění:
1. Vrchní soud v Olomouci v rámci odvolacího řízení rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 8. 10. 2019 usnesením č. j. 2 To 76/2019-2035 tak, že podle §72 odst. 1, odst. 3 odst. 4 tr. řádu se obviněný R. W. i nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu. Toto usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný R. W. stížností ze dne 11. 10. 2019, a to ze dvou důvodů. Jednak namítl, že důvody vazby u něho nejsou dány a jednak v předchozím vazebním řízení došlo k porušení ustanovení trestního řádu.
2. Ve vztahu k první námitce obviněný zdůraznil, že ve vazbě je v dané věci již téměř tři roky, neboť do vazby byl vzat dne 25. 12. 2016. Za podstatné však považuje to, že nalézací soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, pouze opakovaně poukázal na hrozbu vysokého trestu stanoveného za trestné činy, pro které je obviněný stíhán. Za tohoto stavu má obviněný za to, že nalézací soud napadené rozhodnutí v souladu s §134 tr. řádu dostatečně neodůvodnil, neboť z něj nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rovněž napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci neobsahuje žádné konkrétní důkazy, o které by byly jeho závěry opřeny, pouze se odvolává na obsah předchozích rozhodnutí o vazbě, jež byla v dané věci učiněna, což obviněný považuje za porušení principu zákazu libovůle v rozhodování.
3. Obviněný sice připouští, že byl v dané věci rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2018, č. j. 46 T 5/2017-1628, nepravomocně odsouzen pro zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a další méně závažné trestné činy, a to k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, nicméně namítá, že hrozba vysokým trestem je pouze jedna z příkladmo uvedených skutečností, které odůvodňují existenci důvodu tzv. útěkové vazby, tzn. že sama o sobě nemůže jako vazební důvod obstát. V návaznosti na publikovaná rozhodnutí obecných soudů (např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 64/92 a č. 14/94 Sb. rozh. tr.) obviněný deklaruje, že důvod vazby útěkové lze shledat pouze za předpokladu zjištění některé další konkrétní skutečnosti, která obavu z útěku odůvodňuje. Obviněný je však přesvědčen, že žádná taková skutečnost v jeho případě zjištěna nebyla. Nad rámec výše uvedeného stěžovatel doplnil, že se před svým zadržením společně se svojí manželkou a dcerou zdržoval v místě trvalého bydliště, přičemž žádný provedený důkaz nepotvrdil obavu, že by se ze strachu před hrozícím trestem hodlal skrývat či dokonce opustit Českou republiku.
4. V rámci druhé své námitky obviněný uvedl, že trvá na tom, že je ve vazbě v dané věci držen neoprávněně. Poté, co o jeho dalším setrvání ve vazbě rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 9. 2018, č. j. 3 To 107/2018-1457, již o dalším prodloužení vazby dle jeho tvrzení rozhodováno nebylo, a to ani ve dnech 15. 11. 2018 a 16. 11. 2018, kdy se za jeho přítomnosti konalo ve věci hlavní líčení. Dalšího hlavního líčení, jež konáno dne 19. 11. 2018 jen za účelem vyhlášení rozsudku, se přitom osobně nezúčastnil, neboť dne 16. 11. 2018 soud požádal, aby se vyhlášení rozsudku konalo v jeho nepřítomnosti. Soud jeho žádosti vyhověl, aniž by jej však přímo či prostřednictvím obhájce informoval o tom, že by se mělo konat vazební zasedání. Navíc tohoto hlavního líčení nebyl jeho obhájce přítomen, neboť k účasti u tohoto jednání udělením substituční plné moci zmocnil advokáta JUDr. Petra Poledníka, avšak pouze za účelem účasti u hlavního líčení. Na základě výše uvedeného je tak obviněný přesvědčen, že soud v rámci řízení o dalším trvání vazby postupoval v rozporu s trestním řádem.
5. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2019, č. j. 2 To 76/2019-2035, kterým bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě a následně sám rozhodl ve věci tak, že se obviněný propouští z vazby na svobodu.
6. Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. řádu z podnětu obviněným podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2019, č. j. 2 To 76/2019-2035, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.
7. Obviněný R. W. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2018, č. j. 46 T 5/2017-1628, uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 1), dále ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a zločinu poškození a ohrožení obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem 2) a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1, 2 tr. zákoníku (skutek pod bodem 3). Za to byl podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen jednak k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále k trestu propadnutí věci. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal obviněný odvolání, o kterém nebylo ke dni vyhlášení stížností napadeného usnesení Vrchním soudem v Olomouci doposud rozhodnuto.
8. O vazbě obviněného bylo v dané trestní věci naposledy pravomocně rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2019, č. j. 2 To 76/2019-2035, který obviněného i nadále ponechal ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu.
9. Ve vztahu k existenci vazebního důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že obviněný je stíhán pro závažnou trestnou činnost, pro kterou byl již, byť nepravomocně, uznán vinným a byl mu uložen přísnější trest odnětí svobody. Navíc byla předmětná činnost spáchána celkem čtyřmi pachateli (kromě obviněného R. W. také jeho manželkou L., synem R. a dcerou D.), což si vyžádalo pečlivou přípravu a koordinaci jednotlivých spolupachatelů, tzn. že předmětná trestná činnost byla zorganizována značně sofistikovaně. Ve vztahu k osobním poměrům vrchní soud konstatoval, že obviněný R. W. je osobou dlouhodobě nezaměstnanou, která neměla stabilní příjmy, přičemž své životní náklady obviněný hradil pouze z prostředků získaných ze spáchané trestné činnosti. Obviněný navíc není ani osobou, která by měla výrazné vazby na konkrétní místo. Ve vztahu k existenci důvodu vazby předstižné podle §67 odst. c) tr. řádu vrchní soud stručně deklaroval, že z dosavadního řízení vyplývají skutečnosti, ze kterých je možné dovodit podezření, že obviněný chtěl trestnou činnost opakovat. Vzhledem k tomu tedy nebylo možné vyloučit obavu z toho, že by se buď sám, nebo za pomoci dalších osob, dopustil další trestné činnosti.
10. Nejvyšší soud se po prostudování příslušného spisového materiálu s výše uvedenými závěry vrchního soudu plně ztotožnil, neboť důvody ponechání obviněného ve vazbě tento soud přesvědčivě vymezil, přičemž srozumitelně objasnil, které skutečnosti jej k jeho závěrům vedly. Rovněž obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení §134 odst. 2 a §73c tr. řádu, pročež nelze závěrům Vrchního soudu v Olomouci ničeho relevantně vytknout.
11. Podle §67 písm. a) tr. řádu smí obviněný být vzat do vazby jen tehdy, pokud z jeho strany nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště nebo hrozí-li mu vysoký trest.
12. Nejvyšší soud po prostudování příslušného soupisového materiálu především akcentuje, že obviněný R. W. byl již Krajským soudem v Brně odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Ke dni konání neveřejného zasedání je přitom z přiloženého spisu zřejmé, že odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci dne 22. 10. 2019 rozsudkem č. j. 2 To 76/2019-2084, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
13. I za situace, kdy by obviněný (nyní již pravomocně odsouzený) W. nebyl pravomocně odsouzen odvolacím soudem, by byl Nejvyšší soud nucen odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku. V této situaci je totiž hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03).
14. Mimo to v situaci, kdy byl obviněný soudem prvního stupně nepravomocně odsouzen k vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, se povaha omezení osobní svobody mění. Již se totiž nejedná o vazbu v pravém slova smyslu, ale o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, jak plyne mimo jiné i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikatorních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964), jakož i Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14).
15. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že již z těchto judikatorních závěrů nebylo možné stížnosti obviněného vyhovět. Navíc Krajský soud v Brně své rozhodnutí o dalším trvání vazby obviněného odůvodnil zcela v souladu s §134 tr. řádu, pročež i námitku stěžovatele o porušení zákazu libovůle v rozhodování Nejvyšší soud jako zcela irelevantní odmítl.
16. V rámci námitek uplatněných proti vazebnímu důvodu uvedenému v §67 písm. a) tr. řádu obviněný s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu SR ze dne 25. 5. 1992, sp. zn. Ntv 97/92 (které bylo uveřejněno pod č. 64/1992 Sb. rozh. tr.) mimo jiné uvedl, že hrozba vysokým trestem sama o sobě nestačí k odůvodnění tzv. útěkové vazby, pročež je nutné ji odůvodnit zjištěním ještě další konkrétní skutečnosti, která obavu z útěku odůvodňuje. Obviněný ve své stížnosti poznamenal, že v jeho případě žádná taková skutečnost zjištěna nebyla, aniž by však upřesnil, jakou skutečnost má konkrétně na mysli.
17. Ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu SR, na který stěžovatel odkázal, se jednalo o stížnost osoby obviněného vůči usnesení soudu, který odmítl žádost o jeho propuštění z vazby, přestože v jeho případě nebyly zajištěny důkazy, které by odůvodňovaly podezření, že obviněný trestný čin skutečně spáchal. Ten byl ve vazbě držen pouze na základě svého přiznání učiněného před policejním orgánem, které však po vznesení obvinění popřel. Nejvyšší soud SR v tomto případě zdůraznil, že soud relevantně neodůvodnil důvody vazby, pouze všeobecně konstatoval, že vzhledem ke stádiu trestního stíhání a skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest, jsou dány důvody vazby ve smyslu §67 písm. a) tr. zákoníku. V reakci na to shrnul, že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno konkrétními skutkovými okolnostmi, což se v judikovaném případě nestalo.
18. Stran obviněného R. W. však byl důvod tzv. útěkové vazby náležitě skutkově odůvodněn, pročež je odkaz na citované rozhodnutí zcela nepřípadný. Stejně tak nepřípadný je i odkaz obviněného na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 1993, sp. zn. 7 To 251/93 (jež bylo uveřejněno pod č. 14/1994 Sb. rozh. tr.), ve kterém tento soud deklaroval, že vazbu podle §67 písm. a) tr. řádu nelze mechanicky odůvodnit toliko odkazem na horní hranici trestní sazby, jak je stanovena ve zvláštní části trestního zákona. Z těchto důvodů tak Nejvyšší soud oba odkazy na výše uvedená rozhodnutí v nyní posuzované věci striktně odmítá, neboť je zjevné, že na případ obviněného W. nikterak věcně nedopadají.
19. K důvodům vazby podle §67 písm. c) tr. řádu lze v obecné rovině konstatovat, že jsou alternativní povahy, přičemž jsou naplněny tehdy, pokud je u obviněného dána obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, nebo že dokoná trestný čin, který připravoval, event. že vykoná trestný čin, kterým hrozil.
20. Obviněný W. v rámci podané stížnosti napadl výrok usnesení Vrchního soudu v Olomouci s odkazem i na tento důvod vazby, aniž by však v tomto směru uvedl jakékoli konkrétní skutečnosti, o které své námitky opírá, pročež se Nejvyšší soud ani neměl k čemu fakticky vyjádřit. Podstatnou je však skutečnost, že Krajský soud v Brně z dosavadního průběhu trestního řízení dovodil reálnou obavu, že by obviněný po svém propuštění na svobodu mohl trestnou činnost opakovat, a to zejména s přihlédnutím k nedostatku jeho finančních prostředků. Navíc na straně obviněného absentuje i zdravé rodinné zázemí (míněno širší rodinu a příbuzenstvo), jakož i zažité pracovní návyky. Vzhledem k závažnosti spáchané trestné činnosti, stejně jako dalším okolnostem případu (sofistikovanost a organizovanost, bezprostřední zapojení nejbližších rodinných příslušníků do páchané trestné činnosti) tedy Vrchní soud v Olomouci zcela správně dovodil, že i tento důvod vazby u obviněného stále trvá.
21. Mimo výše uvedené obviněný ve své stížnosti dále uvedl, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2018, č. j. 3 To 107/2018-1457, nebylo rozhodováno o dalším prodloužení vazby, stejně jako ve dnech 15. 11. a 16. 11. 2018, kdy se za jeho přítomnosti ve věci konalo pouze hlavní líčení. Podobně nebylo o vazbě rozhodováno ani 19. 11. 2018, kdy se hlavní líčení konalo jen za účelem vyhlášení rozsudku, kterého se navíc nezúčastnil z důvodu své zdravotní indispozice. O tom, že se tento den mělo konat vazební zasedání, vrchní soud nikterak neinformoval ani jeho osobu, ani osobu jeho obhájce, pročež u tohoto zasedání nebyl fakticky zastoupen. Obhájce obviněného sice udělil substituční plnou moc k zastupování obviněného jinému advokátovi (a to JUDr. Petru Poledníkovi), avšak pouze pro potřeby konání hlavního líčení.
22. Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu ověřil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2018, č. j. 3 To 107/2018-1457, nebylo rozhodnuto o dalším trvání vazby, nýbrž o zamítnutí stížnosti obviněného W. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2018, č. j. 46 T 5/2017-1430, který tohoto dne v rámci vazebního zasedání rozhodl o dalším trvání vazby obviněného z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. c) tr. řádu.
23. Dále Nejvyšší soud ověřil, že v dané věci bylo nařízeno hlavní líčení na termín 15. až 16. 11. 2018, v jehož rámci mělo být (vzhledem k vazebním lhůtám daným v §72 tr. řádu) rozhodnuto i o dalším trvání vazby. K tomu Nejvyšší soud dodává, že v rámci zásady procesní ekonomie se nekoná samostatné vazební zasedání, pokud je ve věci nařízeno hlavní líčení či veřejné zasedání. Když se tedy ve dnech 15. až 16. 11. 2018 konalo hlavní líčení, u kterého byl obviněný přítomen, byla mu dána možnost vyjádřit se mimo jiné i k jeho vazebnímu stíhání. Krajský soud však konstatoval, že obviněný v tomto ohledu ničeho podstatného neuvedl (viz č. l. 1686).
24. Rovněž dne 19. 11. 2019 se v dané věci nekonalo vazební zasedání, nýbrž hlavní líčení, kterého se však obviněný R. W. na vlastní žádost neúčastnil (viz č. l. 1603). Během tohoto hlavního líčení byl Krajským soudem v Brně vyhlášen odsuzující rozsudek (viz č. l. 1604) a poté i usnesení, ve kterém krajský soud konstatoval, že se obviněný R. W. i nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. c) tr. řádu (viz č. l. 1610). Není také pravdou, že u tohoto hlavního líčení nebyl obviněný právně zastoupen, neboť ze substituční plné moci ze dne 18. 11. 2018 je zřejmé, že jej tohoto dne řádně zastupoval na základě pověření jeho obhájce, JUDr. Pavla Jiřičky, jiný advokát, a to JUDr. Petr Poledník (viz č. l. 1602).
25. Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu dále zjistil, že po podání odvolání bylo ve věci nařízeno veřejné zasedání na den 8. 10. 2019, v jehož rámci mělo být rozhodnuto jak o odvolání obviněného, tak i o jeho dalším trvání vazby, neboť naposledy bylo o vazbě pravomocně rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2019, č. j. 2 To 68/2019-1769. K plánovanému veřejnému zasedání však nebyl obviněný W. eskortován z důvodu své hospitalizace na infekčním oddělení vězeňské nemocnice, která probíhala od 2. 10. 2019 a podle zprávy Vězeňské služby ČR měla trvat i nadále (neboť byl z důvodu probíhající infuzní terapie připoután na lůžku – viz č. l. 2013). Jelikož tento akutní zdravotní stav neumožnil soudu výslech, resp. účast obviněného při projednání jím podaného odvolání, bylo veřejné zasedání odročeno na den 22. 10. 2019. Ze spisového materiálu je přitom zřejmé, že vrchní soud i za této situace zajistil, aby se obviněný mohl vyjádřit k dalšímu trvání vazby formou svého písemného stanoviska (viz č. l. 2018), čehož obviněný prostřednictvím svého obhájce využil (viz stanovisko na č. l. 2021). Stejně tak se měl možnost k věci před samotným jednáním soudu vyjádřit i obhájce obviněného a státní zástupce. Na základě těchto údajů Nejvyšší soud konstatuje, že konáním neveřejného zasedání dne 8. 10. 2019 (č. l. 2032), ve kterém bylo rozhodnuto o dalším trvání vazby, Vrchní soud v Olomouci nikterak nepochybil a obviněný při něm nebyl na svých zákonných právech jakkoli zkrácen.
26. Závěrem tak Nejvyšší soud uzavírá, že intenzita existujících vazebních důvodů byla na straně obviněného mimořádně vysoká, pročež nebylo ani hypoteticky možné sledovaného cíle dosáhnout jinými prostředky či alternativními opatřeními. Za tohoto stavu tak byla stížnost obviněného R. W. v souladu s §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík
soudce