ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2074.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 2074/2019-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Raiffeisen – Leasing, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, identifikační číslo osoby 61467863, zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská č. 1936/4, proti povinnému I. B. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Přemyslovská č. 1939/28, pro 7 903 852,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. Nc 10528/2005, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2018, č. j. 21 Co 395/2018-177, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 24. 8. 2018, č. j. 35 Nc 10528/2005-153, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 2. 2005, č. j. Nc 10528/2005-5. Soud prvního stupně rozhodoval opětovně poté, co bylo rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 8. 2017, č. j. 35 Nc 10528/2005-52, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, č. j. 21 Co 424/2017-79, zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, č. j. 20 Cdo 449/2018-97, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně zjistil, že proti povinnému je vedeno několik exekučních řízení, že povinný je trvale hlášen v sídle ohlašovny Městské části Praha 3, že není evidován v databázi Úřadu práce, že nepobírá žádnou dávku státní sociální podpory a že dne 2. 5. 2018 byla postižena pohledávka povinného z titulu smlouvy o penzijním připojištění ve výši 36 893,60 Kč. Soud prvního stupně při svém rozhodování zohlednil i skutečnost, že povinný nesouhlasil se svým účastnickým výslechem a odmítl se dostavit k nařízenému jednání, neboť dovolává-li se povinný své tíživé situace za účelem zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., je namístě požadovat jeho součinnost, když důvody, které uvádí, jsou důvody ryze subjektivní a proto by podání podrobných informací a jejich doložení mělo být jeho primárním zájmem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, neboť tvrzení povinného o jeho nemajetnosti jsou nevěrohodná a skutečnost, že v důsledku chování povinného se dosud nepodařilo vymoci celý předmět exekuce, sama o sobě neobstojí, rovněž nelze přehlédnout, že povinný je v produktivním věku a za současné situace má na trhu práce nepochybně prostor pro získání zaměstnání a uspokojení svých pohledávek.
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 12. 2018, č. j. 21 Co 395/2018-177, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pouhá skutečnost, že povinný je aktuálně nemajetný, nemůže být sama o sobě důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Povinný rozumně nevysvětlil, proč, přestože je v produktivním věku, se nezapojuje do pracovního procesu tak, aby mohl svoje pohledávky splácet, když ani netvrdí, že by v důsledku své pracovní neschopnosti pobíral jakékoliv sociální dávky. V průběhu exekuce bylo dosud vymoženo 15 000 Kč a byla postižena pohledávka povinného z titulu smlouvy o penzijním připojištění ve výši 36 893,60 Kč, přičemž je nerozhodně, zda byla tato částka zajištěna ve prospěch jiných exekutorů, nebo ve prospěch posuzované exekuce. Tyto skutečnosti povinný odmítl objasnit v rámci své účastnické výpovědi; tímto jednáním sice neporušil procesní předpisy, ale současně si tak odňal možnost své stanovisko vysvětlit a v takovém případě není možné vycházet z jeho tvrzení o nemajetnosti, obzvláště za situace, kdy soudní exekutor ve své zprávě uvedl, že povinný své služby nabízí přes internet, včetně internetové nabídky a je dále připraven pokračovat ve zjišťování majetku povinného. Odvolací soud uzavřel, že ani skutečnost, že exekuce probíhá již řadu let téměř bezúspěšně, nemůže být důvodem pro zastavení exekuce, jestliže povinný svým chováním tuto skutečnost zřejmě zavinil, nezapojil-li se bez zjevného a ospravedlnitelného důvodu do pracovního procesu tak, aby mohl své pohledávky splácet.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání (k doplnění dovolání ze dne 12. 3. 2019, doručenému soudu prvního stupně dne 12. 3. 2019, dovolací soud vzhledem k jeho opožděnosti nemohl přihlížet, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod č. 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1299/2015). S odkazem na judikaturu dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 20 Cdo 449/2018, 26 Cdo 807/2015) namítá, že exekuci nelze vést věčně a důvod pro zastavení exekuce je dán tehdy, jestliže po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný majetek, eventuálně je jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nedostačující. Povinnému nesvědčí procesní povinnost se účastnit nařízeného jednání o návrhu na zastavení exekuce a z jeho neúčasti tak nelze dovozovat jakoukoliv souvislost s účelovostí obrany povinného. Důkazní břemeno ohledně prokázání skutečností týkajících se majetkových poměrů povinného nese soudní exekutor, proto není povinností povinného poskytovat soudnímu exekutorovi důkazy o jeho vlastní nemajetnosti. Další skutečnosti, které uvádí odvolací soud (erudovanost a orientace povinného v právním a technickém prostředí, nesouhlas soudního exekutora a oprávněné se zastavením exekuce), jsou pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce nerozhodné, stejně tak jako skutečnost, že plnění zajištěné ze smlouvy o penzijním připojištění, neboť toto plnění bylo zajištěno ve prospěch soudního exekutora JUDr. Ivana Ivanka v roce 2007 a v březnu 2013 pro soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, nikoliv pro JUDr. Plášila, který vede exekuci v projednávané věci a je až třetí v pořadí, a oba předchozí exekuční příkazy výrazně převyšují hodnotu zajištěného plnění, z tohoto důvodu nelze pohledávku z penzijního připojištění považovat za postižitelný majetek v rámci tohoto exekučního řízení. Pro zamítnutí návrhu na zastavení exekuce je rovněž nedostatečné pouhé obecné konstatování odvolacího soudu, že povinný je v produktivním věku a má možnost se zapojit do pracovního procesu. Při posuzování návrhu na zastavení exekuce pro nemajetnost se nezohledňuje snaha či zájem povinného o úhradu exekuce, ale pouze objektivní stav, zda je postižitelný majetek povinného dostačující a perspektivy vedení exekuce, které má soud získat nejen z vyjádření soudního exekutora, ale i skrze obsah exekučního spisu a zjišťováním konkrétních skutečností. Odvolací soud však rozhodl o návrhu na zastavení exekuce pouze na podkladě paušálního tvrzení o věku povinného a na základě zprávy soudního exekutora, která v projednávaném případě neposkytuje ani základní představu o majetkových a příjmových poměrech povinného, ani skutečnosti, jaké pokusy o zjištění a zajištění majetku povinného byly učiněny. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolací soud již dříve dovodil, že skutečnost, že účastníci jsou v průběhu řízení o zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř. zatíženi ohledně skutečností rozhodných podle hmotného práva, k nimž mají přístup výhradně oni nejen povinností, ale i břemenem je tvrdit a prokazovat, vyplývá z ve své podstatě sporného charakteru řízení o tzv. opozičním nebo tzv. impugnačním sporu [v řízení o návrhu na zastavení exekuce nebo soudního výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř.]. Ve vykonávacím řízení platí, že soud zjišťuje z úřední povinnosti skutečnosti ryze procesního charakteru, zatímco při zjišťování skutečností, jež jsou rozhodující podle hmotného práva, se uplatní, stejně jako ve sporném řízení, zásada projednací (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5510/2016). Namítá-li dovolatel ve svém dovolání, že mu nesvědčí procesní povinnost se účastnit nařízeného jednání o návrhu na zastavení exekuce a z jeho neúčasti tak nelze dovozovat jakoukoliv souvislost s účelovostí obrany povinného, není možné jeho námitce přisvědčit. Za situace, kdy exekuční soud zjistil, že nemá žádný příjem a povinný ohledně svých příjmů nebyl ochoten podat vysvětlení, přestože toto objasnění může podat a prokázat jen on, je správný úsudek odvolacího soudu, že není na místě uzavřít, že povinný je zcela bez příjmů a je tak dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Dovolatel ve svém dovolání s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, a ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015, tvrdí, že je exekutor zatížen břemenem tvrzení a prokazování existence v rámci exekuce využitelných majetkových hodnot povinného s tím, že pokud je neunese, musí být exekuce zastavena dle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Dovolací soud však již ve svém usnesení Nejvyššího ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3358/2018, proti němuž byla podána ústavní stížnost a tato byla usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. I. ÚS 106/19, odmítnuta, dovodil, že z judikatury Nejvyššího soudu se takový závěr nepodává. V usnesení ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, Nejvyšší soud k potřebě zjistit majetkové poměry povinného pro účely posouzení návrhu na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovodil, že je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření (a nikoli jen na základě zprávy soudního exekutora o dosavadním průběhu a perspektivách exekuce) prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v dohledné budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak musí exekuční soud na základě vlastních zjištění (jež se neomezí jen na obecné konstatování věku povinného) posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce. Požadovaným způsobem ovšem odvolací soud společně se soudem prvního stupně postupoval, když z jejich rozhodnutí plyne, že svá skutková zjištění soudy založily nejen na zprávě soudního exekutora, ale rovněž i na vlastních skutkových zjištěních, známých soudu z jeho rozhodovací činnosti v dalších exekučních řízeních vedených proti povinnému, konkrétně, že „povinný je trvale hlášen v sídle ohlašovny Městské části Prahy 3, není evidován v databázi Úřadu práce a nepobírá žádnou dávku státní sociální podpory“. Odvolací soud (společně se soudem prvního stupně) rovněž ve svém rozhodnutí zohlednil, že „povinný nevysvětlil, proč se nezapojuje do pracovního procesu tak, aby mohl své pohledávky splácet, když ani netvrdí, že by v důsledku své pracovní neschopnosti pobíral jakékoliv sociální dávky, přičemž se stále nachází v produktivním věku“. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatel poukazuje (usnesení ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, a ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015) tedy neplyne, že by exekuce měla být ukončena zastavením dle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jestliže ze skutkových zjištění odvolacího soudu je důvod se domnívat, že v dosažitelné budoucnosti se objeví exekučně postižitelný majetek. Na shora uvedených skutkových zjištěních odvolacího soudu a soudu prvního stupně, že se povinný před dopady exekuce skrývá, když nevyužívá svého výdělkového potenciálu plynoucího z jeho věku a neposkytuje soudům součinnost k vysvětlení svých majetkových poměrů, lze takovou perspektivu založit.
Pokud následně dovolatel namítá, že zpráva soudního exekutora o dosavadním průběhu exekuce neposkytuje ucelený přehled o majetkové situaci povinného, o dosavadních zjištěních exekutora ohledně majetku povinného a ani o tom, jaké náklady již v průběhu exekuce vznikly, lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 954/2018 (jakož i na dovolatelem uváděná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3442/2011, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008, ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3156/2014, a ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016), ze kterých se podává, že obsah zprávy exekutora, kterou si exekuční soud vyžádá za účelem posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., musí obsahovat informace, na základě kterých lze vyvodit adekvátní závěr, jak má být s návrhem naloženo. Z tohoto pohledu zpráva exekutora, ze které soud prvního stupně zjistil údaje o prozatím vymožené částce, o tom, že byly vydány exekuční příkazy postihující finanční prostředky na bankovních účtech povinného, na kterých nebylo ničeho zajištěno, že povinný se v době od 15. 5. 2004 do 15. 5. 2012 nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, a že byl exekučním příkazem postižen podíl povinného na společnosti BESR spol. s. r. o., obstojí jako zdroj základní informace o tom, že exekutor dosud nemá za to, že by exekuci bylo namístě dle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavit a že je třeba provádět další šetření. Ve spojení s dalšími samostatnými zjištěnými odvolacího soudu a soudu prvního stupně byla zpráva soudního exekutora dostatečným podkladem pro posouzení předpokladů pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Není přitom ani relevantní námitka povinného, že v rámci návrhu na zastavení exekuce má být posuzován objektivní stav, který má soud zjistit, aniž by mechanicky přebíral stanovisko exekutora, neboť z výše uvedeného je zřejmé, že tímto postupem se soudy řídily a své rozhodnutí založily rovněž i na svých vlastních zjištěních, která objektivně byly schopny učinit bez součinnosti s povinným ohledně jeho aktuálních příjmových poměrů.
Námitce dovolatele, že odvolací soud svůj závěr o důvodnosti dalšího vedení exekuce založil pouze na „podkladě paušálního tvrzení o věku povinného“, jeho „orientaci v právním a technickém prostředí“, a existenci postižitelného majetku dovodil „pouze ze smlouvy o penzijním připojištění“, taktéž nelze přisvědčit. Z výše uvedeného popisu dovoláním napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud svůj závěr o důvodném očekávání, že povinný nabude exekučně postižitelný majetek nebo že takový majetek povinného postačující alespoň k úhradě nákladů exekuce bude v dohledné době zjištěn, opřel nejen o poukaz na věk povinného (narozen dne 5. 10. 1966), ale i o skutečnosti, že „povinný je trvale hlášen v sídle ohlašovny Městské části Prahy 3, není evidován v databázi Úřadu práce a nepobírá žádnou dávku státní sociální podpory“, že v rámci exekuce je průběžně zjišťován majetek povinného a že „povinný nevysvětlil, proč se nezapojuje do pracovního procesu tak, aby mohl své pohledávky splácet, když ani netvrdí, že by v důsledku své pracovní neschopnosti pobíral jakékoliv sociální dávky, přičemž se stále nachází v produktivním věku“. Dovolatel rovněž pomíjí, že odvolací soud nejenže zjistil, že pohledávka povinného ze smlouvy o penzijním připojištění byla zajištěna v rámci jiné exekuce, ale i dospěl k závěru, že skutečnost, že pohledávka byla zajištěna ve prospěch jiné exekuce, již není rozhodná, neboť byla zjišťována pouze z hlediska perspektivy a průběhu exekuce. Není tedy pravda, že by odvolací soud samostatně nezjišťoval objektivní okolnosti podstatné pro rozhodnutí o zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a že by odůvodnění závěru, že zastavení předmětné exekuce je prozatím předčasné, omezil jen na konstatování několika samostatných skutečností. Naopak, odvolací soud tyto jednotlivé skutečnosti posuzoval ve svém úhrnu a souvislostech tak, jak to vyžaduje ustálená judikatura dovolacího soudu (srov. např. i dovolatelem uváděná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008, a ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 698/2014).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání povinného přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 7. 2019
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu