ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.28.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 28/2019-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného Agentura Česká inkasní s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Lomnického 1705/5, identifikační číslo osoby 28370210, zastoupeného JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči, Karlovo náměstí 32/26, proti povinnému M. T. , narozenému XY, bytem XY, za účasti manželky povinného H. T. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinou Procházkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Durďákova 335/27, pro 214 267 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 112/2015, o dovolání manželky povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2018, č. j. 20 Co 212/2018-70, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2018, č. j. 20 Co 212/2018-70, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2018, č. j. 49 EXE 112/2015-50, se ruší a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 22. 1. 2018, č. j. 49 EXE 112/2015-50, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl návrh manželky povinného ze dne 29. 9. 2017 na částečné zastavení exekuce, a to v rozsahu exekučních příkazů JUDr. Ingrid Švecové, Exekutorský úřad Praha 3, ze dne 9. 10. 2017, č. j. 91 EX 429/15-34, a ze dne 18. 10. 2017, č. j. 91 EX 429/15-37. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že v dané věci je exekvovaný dluh výlučným dluhem povinného, který vznikl před zápisem smlouvy o úpravě budoucího manželského majetkového režimu dle §716 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. (notářský zápis ze dne 14. 6. 2017, č. j. N 224/2017, NZ 211/2017) do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu, k němuž došlo dne 27. 7. 2017, a pro takový dluh lze vést exekuci i na majetek ve společném jmění manželů, resp. na pohledávku z účtu manželky povinného ve smyslu §42 ex. řádu (též s ohledem na důvodovou zprávu k zákonu č. 139/2015 Sb., jenž novelizoval exekuční řád s účinností od 1. 7. 2015 a dopadá i na řízení dříve zahájená), neboť v řízení nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by oprávněný vyslovil s později zapsanou smlouvou o úpravě budoucího manželského majetkového režimu souhlas. Soud dále uzavřel, že z účtu manželky povinného byly postiženy peněžní prostředky nacházející se ve společném jmění, neboť ačkoli manželka začala spořit sama ještě před sňatkem s povinným, byly na účet vkládány prostředky i za trvání manželství (vklady ze dne 24. 8. 2017 a 26. 9. 2017). Důvody pro zastavení exekuce tedy nejsou dány.
Usnesení odvolacího soudu napadla manželka povinného dovoláním. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Tou je podle ní výklad §262a, §262b o. s. ř. a §42 ex. řádu z hlediska přípustnosti vedení exekuce pro výlučný závazek jednoho z manželů, vzniklý před uzavřením manželství, a to postižením výlučného majetku druhého z manželů, nabytého před uzavřením manželství, přičemž manželé mají dle smlouvy o úpravě majetkového režimu tzv. oddělená jmění. Dovolatelka rovněž spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, právo vlastnit majetek a právo na ochranu rodiny, zaručené Listinou základních práv a svobod. Dovolatelka trvá na tom, že interpretace soudu prakticky odpírá možnost ochrany nezadluženého manžela před exekučním postižením jeho výlučného majetku (nabytého před uzavřením manželství) pro vymožení výlučného dluhu druhého z manželů, o jehož existenci nezadlužený manžel nemusel mít ponětí. Takovou interpretací zcela pozbývá významu institut předmanželských smluv. Poukazuje na to, že jejich smlouva o manželském majetkovém režimu měla ochránit výlučný majetek nezadluženého manžela pro futuro. Motivem jejího uzavření nebyl odklon majetku povinného. Odvolací soud postupoval proti logice a duchu platné právní úpravy, nerespektoval smysl a účel zákona ani jeho systematickou souvislost, a dopustil se tak přepjatého formalismu. Soud postupoval jinak, než ve skutkově totožné věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 v usnesení ze dne 4. 7. 2017, č. j. 54 EXE 3784/2014-17. Oprávněný svou pohledávku ani nepřihlásil do insolvenčního řízení a kalkuluje s tím, že se uspokojí z majetku manželky povinného, což devalvuje i smysl insolvenčního řízení, neboť takto dojde ke zvýhodnění oprávněného na úkor jiných věřitelů. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a vrátil věc k novému projednání.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť Nejvyšší soud se dosud nezabýval otázkou aplikace §42 ex. řádu, ve znění novely provedené zákonem č.139/2015 Sb. a účinné od 1. 7. 2015, na vymáhání pohledávky, jež vznikla před uzavřením manželství povinného a jeho manželky a současně též před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“ (před 1. 1. 2014).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Takové se však z obsahu spisu nepodávají.
Dovolatelka v projednávané věci brojí proti postižení peněžních prostředků na svém účtu v exekučním řízení zahájeném 9. 1. 2015 a vedeném k vymožení výlučného závazku manžela. Exekvovaný závazek vznikl před uzavřením manželství povinného a dovolatelky (k čemuž došlo 1. 7. 2017) a současně před 1. 1. 2014, tj. před účinností o. z., a to výplatou plnění z garančního fondu České kanceláře pojistitelů poté, co povinný zavinil dne 9. 4. 2008 dopravní nehodu, přičemž neměl sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Exekučním titulem v této věci je usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 10. 2014, č. j. 28 C 74/2013-101, v právní moci 23. 10. 2014, jímž byl schválen soudní smír, podle nějž se povinný zavazuje zaplatit 214.267 Kč s 7,75% úrokem z prodlení ročně od 1. 5. 2010 do zaplacení a náklady řízení 47.597,20 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 5.000 Kč, vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž usnesení nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek. Datum výplaty plnění z garančního fondu, resp. okamžik vzniku nároku právního předchůdce oprávněného, z přiloženého soudního spisu zjistit nelze. Nutno dále uvést, že dovolatelka neuvedla žádnou argumentaci vyvracející závěr soudu o tom, že z účtu manželky povinného byly postiženy peněžní prostředky nacházející se ve společném jmění manželů a nikoli její výlučné prostředky.
Ustanovení §42 ex. řádu, účinné do 31. 12. 2013, znělo následovně:
(1) Exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů lze vést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů . Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.
(2) V exekučním řízení se také nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li smlouvou rozšířen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky.
(3) Při posuzování skutečností podle odstavců 2 a 3 exekutor vždy přihlédne k tomu, co v řízení vyšlo najevo.
Ustanovení §42 ex. řádu, ve znění zákona č. 303/2013 Sb., účinné od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015, znělo následovně:
(1) Exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů lze vést také tehdy, jde-li o vymáhání dluhu, který vznikl za trvání manželství nebo před uzavřením manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že bylo rozhodnutím soudu zrušeno společné jmění manželů nebo zúžen jeho stávající rozsah nebo že byl smlouvou zúžen rozsah společného jmění manželů, že byl ujednán režim oddělených jmění nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.
(2) Při posuzování skutečností podle odstavce 1 exekutor vždy přihlédne k tomu, co v řízení vyšlo najevo.
K zásadní změně v odst. 1 došlo s účinností nového občanského zákoníku (srov. čl. LI bod 28 zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, dále jen zákon č. 303/2013 Sb.). Zákon č. 303/2013 Sb. neobsahoval přechodné ustanovení, jež by stanovilo rozhodnou právní úpravu pro dříve zahájená řízení. Ustanovení §42 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 však odráželo právní úpravu obsaženou mimo jiné v ustanovení §732 věta druhá o. z., podle níž vznikl-li dluh jednoho z manželů ještě před uzavřením manželství, může být společné jmění postiženo do výše, jíž by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle §742 o. z. Na rozdíl od zákona č. 303/2013 Sb. však občanský zákoník obsahuje přechodná ustanovení, přičemž v §3028 až 3079 výslovně vyjadřuje (kromě jiného) - nikoli nepřípustnou - nepravou zpětnou účinnost tohoto zákona, tedy konkrétně to, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou.
Ustanovení §42 ex. řádu, ve znění zákona č. 139/2015 Sb., účinné od 1. 7. 2015, zní následovně:
(1) Před vydáním exekučního příkazu na majetek ve společném jmění manželů zjistí exekutor, zda je v Seznamu listin o manželském majetkovém režimu vedeném podle notářského řádu evidována smlouva o manželském majetkovém režimu nebo rozhodnutí soudu o zrušení společného jmění manželů, jeho obnovení nebo zúžení jeho stávajícího rozsahu, anebo dohoda nebo rozhodnutí soudu o změně smluveného režimu nebo režimu založeného rozhodnutím soudu.
(2) Při vydání exekučního příkazu je exekutor povinen vycházet z obsahu listiny podle odstavce 1, jde-li o vydobytí dluhu ze závazku vzniklého po jejím zápisu do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu nebo jde-li o vydobytí dluhu ze závazku vzniklého před jejím zápisem do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu a vyslovil-li s tím souhlas oprávněný. Nelze-li zjistit z exekučního titulu nebo z listiny podle odstavce 1, že závazek vznikl po zápisu listiny do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu, má se za to, že závazek vznikl před zápisem listiny do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu.
(3) V ostatních případech lze vydat exekuční příkaz postihující majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl zákonný režim společného jmění manželů změněn.
(4) Jde-li o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů, nebo dluhu povinného, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů, lze vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu.
Od 1. 7. 2015 se však rovněž uplatní nový §262b o. s. ř. tohoto znění:
(1) Je-li výkonem rozhodnutí postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis, nebo nelze-li ho výkonem rozhodnutí postihnout, může se manžel povinného domáhat v této části zastavení výkonu rozhodnutí. O tom musí být soudem poučen.
(2) Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného bude zastaven, nejsou-li na něm ani z části uloženy peněžní prostředky, které by jinak náležely do společného jmění manželů. Není-li prokázán opak, má se za to, že peněžní prostředky na účtu manžela povinného by náležely do společného jmění manželů.
Podle přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 Sb. část druhá čl. IV bod 1 se exekuční řád a občanský soudní řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 7. 2015) použije i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Uvedená nová pravidla ovšem opět počítají s právní úpravou obsaženou v občanském zákoníku (§732 o. z.), která limituje rozsah postihu společného jmění manželů hypotetickým „vypořádacím podílem“ zadluženého manžela, a která však dle přechodných ustanovení o. z. (§3028 odst. 3) na projednávanou věc nedopadá, neboť exekvovaný dluh vznikl před 1. 1. 2014, a tedy řídí se dosavadní právní úpravou.
Otázkou rozsahu postihu společného jmění manželů právě s ohledem shora popsané změny právní úpravy se Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, v němž dospěl k závěru, že návrh manžela povinného na zastavení exekuce je třeba projednat podle ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř. ve znění novely občanského soudního řádu č. 139/2015 Sb. bez ohledu na to, kdy byla dosud pravomocně neskončená exekuce (soudní výkon rozhodnutí) zahájena. „Zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř., na jehož základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce (soudního výkonu rozhodnutí). Srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5823/2016, usnesení ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1786/2017 či usnesení ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4714/2016.
Podobně Nejvyšší soud řešil již i otázku přechodných (intertemporálních) ustanovení, zabývajících se exekučním postižením majetku ve společném jmění manželů pro vymáhání pohledávky, která vznikla před uzavřením manželství povinného a jeho manželky, ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2016, č. j. 20 Cdo 4368/2015 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem dne 19. 6. 2016 pod sp. zn. I. ÚS 1951/16 odmítnuta). Uzavřel zde, že v exekučním řízení, zahájeném v době do 31. 12. 2013, nelze pro pohledávku za povinným, která vznikla před uzavřením manželství povinného a jeho manželky a současně před 1. 1. 2014, tj. před účinností o. z., vést exekuci na majetek ve společném jmění povinného a jeho manželky nebo majetek, který se za takový majetek pro účely exekučního řízení považuje. Uvedl, že v souladu s principem legitimního očekávání je takový výklad, podle něhož se ustanovení §42 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 uplatní jen tehdy, pokud nikoliv k uzavření manželství, nýbrž ke vzniku pohledávky, došlo v době od 1. 1. 2014. V opačném případě by dopad ustanovení §42 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 měl ve vztahu k manželům, jejichž pohledávka vznikla do 31. 12. 2013, pravé retroaktivní účinky a byl by v rozporu s jejich legitimním očekáváním v době vzniku závazku v tom směru, že dluh vzniklý před uzavřením manželství je výlučným dluhem dlužného manžela a jako takový může být uspokojen toliko z výlučného majetku dlužného manžela, nikoliv z majetku ve společném jmění manželů či majetku, který se za takový majetek považuje pro účely exekučního řízení nebo řízení o výkon rozhodnutí. K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 88/2018.
Uvedená úvaha se uplatní i v projednávané věci, kdy bylo sice exekuční řízení zahájeno po 1. 1. 2014 (konkrétně dne 9. 1. 2015) a návrh na zastavení exekuce byl podán dne 21. 1. 2015, avšak vymáhaný dluh povinnému vznikl před uzavřením manželství a současně před účinností o. z. (před 1. 1. 2014). Jestliže tedy soudy v projednávané věci aplikovaly při posouzení otázky rozsahu postihu společného jmění manželů ustanovení §42 ex. řádu ve znění zákona č. 139/2015, účinném od 1. 7. 2015, tj. právní normu, která nebyla účinná v době, kdy vznikl závazek povinného, je jejich právní posouzení nesprávné.
Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) usnesení odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení §243e odst. 1, 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud objasní okamžik vzniku dluhu, resp. vzniku nároku právního předchůdce oprávněného (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 31 Cdo 4134/2011, uveřejněný pod číslem 18/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jenž je určující pro zjištění rozhodné právní úpravy možností postihu majetku ve společném jmění povinného a dovolatelky.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 4. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu