ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.3432.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 3432/2019
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné MINIG SERVICE LLC , se sídlem ve Wilmingtonu, 3411 Silverside Road, Country of New Castle, Delaware, Spojené státy americké, registrační číslo 4734220, zastoupené Mgr. Janem Lehovcem, advokátem se sídlem v Praze, Velehradská 88/1, proti povinné J. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milenou Bódiovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Jurečkova 1860/4, za účasti obmeškalé vydražitelky AGOSTO FIN s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, náměstí Msgre Šrámka 885/7, identifikační číslo osoby 27840689, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, pro 572 637,55 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Petra Polanského, Exekutorský úřad Liberec, pod sp. zn. 131 EX 927/08, o dovolání obmeškalé vydražitelky proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2018, č. j. 9 Co 54/2018-622, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Dovolatelka je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 030 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Lehovce.
Odůvodnění:
Ve shora označené věci provedením exekuce pověřený soudní exekutor Mgr. Petr Polanský, Exekutorský úřad Liberec (dále „exekutor“), usnesením ze dne 6. 12. 2017, č. j. 131 EX 927/08-574, uložil obmeškalé vydražitelce AGOSTO FIN s. r. o., se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, náměstí Msgre Šrámka 885/7, identifikační číslo osoby 27840689 (dále rovněž „obmeškalá vydražitelka“), povinnost nahradit exekutorovi náklady ve výši 368 Kč (výrok I. a/) a zaplatit rozdíl na nejvyšším podání za vydraženou nemovitou věc (ve výroku I. specifikovanou) ve výši 208 000 Kč (výrok I. b/); na povinnost I. a) exekutor započetl část obmeškalou vydražitelkou složené jistoty ve výši 368 Kč, na povinnost I. b) zbylou část jistoty ve výši 99 632 Kč (výrok II.) a obmeškalé vydražitelce uložil, aby zaplatila exekutorovi do rozdělované podstaty částku 108 368 Kč (výrok III.).
K odvolání obmeškalé vydražitelky Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 Co 54/2018-622, usnesení exekutora potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky I. a II.). Shodně s exekutorem vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění, že v posuzované exekuci se dne 3. 5. 2013 konala dražba nemovité věci s příklepem za nejvyšší podání obmeškalé vydražitelky v částce 681 000 Kč, které však nebylo ve stanovené lhůtě zaplaceno, takže exekutor nařídil další dražební jednání (12. 2. 2014 a 12. 9. 2014 bez zájmu dražitelů), při nichž byla nemovitá věc vydražena dne 5. 11. 2014 společností STROMBOLI s. r. o. za nejvyšší podání 473 000 Kč, které nebylo zaplaceno, následně 14. 9. 2016 společností ADRAS REALITY s. r. o. za nejvyšší podání 640 000 Kč, opět nezaplacené, a dne 12. 7. 2017 Stavebním bytovým družstvem Ostrava za nejvyšší podání 550 000 Kč, v tomto případě řádně uhrazené. Odvolací soud postup exekutora aproboval s odkazem na ustanovení §336n odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp. zn. 20 Cdo 2332/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2016, sp. zn. 20 Cdo 87/2016). Zdůraznil, že povinnost obmeškalého vydražitele zaplatit rozdíl na nejvyšším podání má „kompenzačně dražební“ povahu a zároveň je obmeškalý vydražitel za nedoplacení nejvyššího podání sankcionován.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obmeškalá vydražitelka dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Dovolatelka vylíčila průběh dražebních jednání s poukazem na skutečnost, že exekutor „inkasoval rozdíly na nejvyšším podání“ v rozsahu 298 000 Kč (od dovolatelky ve výši 208 000 Kč a od další obmeškalé vydražitelky ADRAS REALITY s. r. o. ve výši 90 000 Kč), takže do rozdělované podstaty zahrnul včetně výtěžku dražby (550 000 Kč) celkem 848 000 Kč. Judikatura Nejvyššího soudu, o kterou se odvolací soud opřel, nepředstavuje ustálenou rozhodovací praxi, protože především usnesení dovolacího soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 20 Cdo 2217/2011, je „jediné a tedy osamocené“. Smyslem §336n odst. 1 o. s. ř. není obohacovat rozdělovanou podstatu na úkor obmeškalých vydražitelů, k čemuž by v posuzovaném případě došlo, neboť obmeškalí vydražitelé doplatí částku v souhrnu vyšším, než je skutečný rozdíl mezi původním nejvyšším podáním a nejvyšším podáním úspěšné dražby. Zákonodárce totiž - s ohledem na znění §336n odst. 1 o. s. ř. - vůbec nepočítal se situací, kdy dojde opakovaně ke zmaření dražby. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu a současně i usnesení exekutora zrušil a věc vrátil exekutorovi k dalšímu řízení, současně aby odložil právní moc usnesení odvolacího soudu.
K dovolání se vyjádřila oprávněná podáním ze dne 6. 9. 2018 tak, že napadené usnesení odvolacího soudu považuje za „věcně“ zcela správné a není důvodu se odchylovat od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou obmeškalou vydražitelkou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
Dovolatelka nastíněným procesním požadavkům nedostála, primárně z toho důvodu, že jí zvolenou formulaci přípustnosti dovolání („napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“) ustanovení §237 o. s. ř., zahrnující taxativně čtyři hlediska přípustnosti, neobsahuje. Z dalšího textu dovolání sice lze vysledovat, že dovolatelka nesouhlasí s konkrétním rozhodnutím dovolacího soudu (viz sp. zn. 20 Cdo 2217/2011), neuvádí však v této souvislosti, jak a proč by tato praxe měla být překonána, nevymezuje k tomu nezbytnou rozhodnou právní otázku (z dovolání musí být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má /podle mínění dovolatele/ dovolací soud odchýlit - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013) , a v důsledku toho se míjí i s důvodem dovolání. Za vymezení právní otázky nelze považovat polemiku dovolatelky ohledně toho, co zákonodárce přijetím §336n odst. 1 o. s. ř. zamýšlel či nikoliv.
Jakožto obiter dictum dovolací soud poznamenává, že od judikaturou Nejvyššího soudu přijatého závěru, podle něhož je podmínkou pro uložení povinnosti uhradit rozdíl na nejvyšším podání podle §336n odst. 1 o. s. ř. pouze skutečnost, že vydražitel podle §336m odst. 2 o. s. ř. ani v dodatečné lhůtě nezaplatil nejvyšší podání a že při dalším dražebním jednání podle §336m odst. 2 o. s. ř. bylo dosaženo nižší nejvyšší podání (viz dovolatelkou rozporované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 20 Cdo 2217/2011), není důvod se jakkoli odchýlit, protože uvedený závěr vyplývá pro obmeškalého vydražitele přímo ze zákona. Je pak zcela nerozhodné, že z opakovaných dražeb jedné věci uvedená povinnost stíhá každého z více obmeškalých vydražitelů, jsou-li (jednotlivě) splněny specifikované zákonné podmínky (mezi něž tudíž nepatří dovolatelkou namítaná přítomnost toliko jediného obmeškalého vydražitele a dosažení jakési horní hranice součtu rozdílů na nejvyšším podání v případě více obmeškalých vydražitelů).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) není návrh dovolatelky na odklad právní moci napadeného usnesení (§243 písm. b/ o. s. ř.) důvodný, přičemž dovolací soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu