ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.4456.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 4456/2018-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné V-PODLAHY, s. r. o. , se sídlem ve Vsetíně, Na Hrázi 1603, identifikační číslo osoby 25374745, zastoupené Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Stará Cesta 676, proti povinnému P. H. , narozenému dne XY, bytem XY, za účasti manželky povinného V. H. H., narozené dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, pro 1 933 527,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 45 EXE 1050/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. června 2018, č. j. 23 Co 81/2018-221,
takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Ve shora označené věci Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. 6. 2018, č. j. 23 Co 81/2018-221, změnil k odvolání oprávněné usnesení Okresního soudu v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) ze dne 1. 11. 2017, č. j. 45 EXE 1050/2016-179, a usnesení téhož soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 45 EXE 1050/2016-188, v obou případech tak, že se návrh povinného na zastavení exekuce zamítá. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekučním titulem je v posuzované věci rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 9. 2015, č. j. 127 C 50/2014-96, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 15. 3. 2016, č. j. 22 Co 34/2016-142, jímž byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 1 933 527,20 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti ze smlouvy ze dne 10. 8. 2011, kterou oprávněná za (nyní vymáhanou) odměnu postoupila povinnému pohledávku za dlužníkem Vše pro podlahy s. r. o. Exekuce je vedena soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 EX 15953/16. Povinný se návrhem ze dne 23. 6. 2016 domáhal zastavení uvedené exekuce na základě tvrzení, že dne 16. 6. 2016 započetl vůči vymáhaným nárokům své pohledávky za oprávněným (ze smlouvy o zajištění odbytu v celkové výši 6 087 327,39 Kč, uzavřené účastníky dne 6. 6. 2017 – dále „smlouva o odbytu“). Odvolací soud po doplnění dokazování (dopisem advokáta JUDr. Petra Stoklase ze dne 11. 8. 2014 o převzetí zastoupení povinného a plnou mocí o tomto zastoupení ze dne 8. 8. 2014) učinil oproti soudu prvního stupně odlišné právní závěry. Dovodil, že povinný své pohledávky vůči oprávněné ze smlouvy o odbytu nezapočetl, neboť započítával již dříve započtené pohledávky, současně pohledávky převyšující ve svém součtu vymáhanou pohledávku oprávněné, aniž bylo patrné, která část započítaných pohledávek zanikla a která nikoliv (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 174/2004, sp. zn. 29 Odo 421/2006, sp. zn. 29 Odo 1021/2006 a sp. zn. 32 Cdo 3082/2007). Naopak oprávněná dopisy ze dne 28. 7. 2014, 5. 10. 2014 a ze dne 10. 5. 2016 provedla řádné jednostranné započtení svých pohledávek za povinným z titulu smluvních pokut v důsledku prodlení povinného s plněním splátek odměny za postoupení pohledávek. Namítal-li povinný ve vztahu k oprávněnou započítaným smluvním pokutám jejich nepřiměřenost, odvolací soud uzavřel, že „nelze rozhodovat o snížení smluvní pokuty, která v době rozhodování soudu neexistuje“, protože zanikla započtením. Nad rámec uvedeného doplnil, že smluvní pokuta ujednaná účastníky určitým způsobem ve výši 0,1% denně z dlužné částky je přiměřená s ohledem na popsané okolnosti uzavřených smluv mezi oprávněnou a povinným (vzájemná výhodnost smluv, dlouhodobé prodlení povinného, výše smluvní pokuty v závislosti na nesplněnou splátku odměny) a neodporuje ani zásadám poctivého obchodního styku ve smyslu §265 zákona č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Zápočty oprávněné nebyly neplatné ani z důvodu absence přiložené plné moci. Vymáhaná pohledávka oprávněné ze všech uvedených důvodů nezanikla.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost vymezil tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od nejaktuálnější rozhodovací praxe dovolacího soudu (…), resp. Která ještě v rozhodování dovolacího soudu dosud v obdobném kontextu nebyla řešena“. Ačkoli Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2018, judikoval, že k tzv. moderaci smluvní pokuty dochází ex tunc, obrana dovolatele „spočívá v něčem jiném“, a to v tom, že „oprávněný činí své zápočty naprosto svémocně a jednostranně, aniž by je měl soudně přiznány“, což podle názoru povinného není možné ani přípustné. Podle názoru dovolatele „chce-li kdokoli v právním státu vůči někomu požadovat zaplacení smluvní pokuty, měl by ji řádně vyčíslit, dát prostor druhé straně k jejímu event. zpochybnění, a pokud by nedošlo k uzavření mimosoudní dohody, měl by takovýto nárok odžalovat se vším všudy, tedy i se zaplacením příslušného soudního poplatku z takto podané žaloby“. Povinný rovněž nesouhlasil s tím, jak odvolací soud hodnotil důkaz dopisem advokáta JUDr. Petra Stoklase ve spojení k němu připojenou plnou mocí. Navrhl z uvedených důvodů, aby dovolací soud napadené usnesení změnil (zastavil exekuci, jak již rozhodl soud prvního stupně), nebo zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Navrhl dále, aby „běžící exekuce“ byla odložena, může-li nastat situace, kdy soudní exekutor exekuci zastaví sám, „např. pro vymožení vymáhaného plnění“.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že povinný v dovolání dostatečným způsobem nevymezil otázku, která by měla být dovolacím soudem vyřešena. Dovolatel měl možnost své nároky uplatnit u soudu a případnou námitku protistrany by pak soud posuzoval; jeho nečinnost nemůže jít k tíži oprávněné, která své pohledávky vůči pohledávkám povinného započetla v souladu s právními předpisy, neboť „institut jednostranného započtení občanský zákoník samozřejmě zná a je pouze na věřiteli, zda a kdy započtení provede“. Oprávněná nerozumí tomu, v jakém okamžiku by povinnému byla odepřena možnost soudního přezkumu jakéhokoli jeho práva. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání povinného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, se závěrem, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.) a řádně vystižen není ani důvod dovolání (§241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odst. 3 téhož ustanovení se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení.
Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
Nejvyšší soud dále zdůraznil, že k řešené právní otázce nelze zvolit více hledisek přípustnosti dovolání, neboť ta se z povahy věci vzájemně vylučují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013).
Dovolatel uvedeným požadavkům v posuzované věci nevyhověl, primárně proto, že dovolání opírá o dvě kritéria přípustnosti (tj. na rozporu rozhodné právní otázky s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a současně na otázce dovolacím soudem dosud neřešené), aniž by z celého textu dovolání bylo (alespoň) seznatelné, k jakému z těchto hledisek se přiklonil. Povinný totiž k předestřené otázce neuvádí či nepřibližuje (např. na úrovni citovaných právních závěrů z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu) judikaturu dovolacího soudu, kterou odvolací soud nerespektoval; jediný odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2018, k otázce tzv. moderace smluvní pokuty je negován navazující poznámkou povinného, že jeho obrana (a tudíž i důvod dovolání, jak je patrné z celého podání) „spočívá v něčem jiném“.
Interpretace obsahu dovolání není zřejmá ani hlediskem otázky doposud dovolacím soudem neřešené, neboť dovolatel předestřel v dovolání jedinou - příliš obecně formulovanou - otázku, zda lze jednostranně započítat vzájemnou pohledávku, a to bez předchozí výzvy dlužníka, bez mimosoudní dohody účastníků a bez rozhodnutí soudu. Na uvedené otázce však napadené usnesení odvolacího soudu nezávisí (tj. nemusela být odvolacím soudem řešena), není-li přímo ze zákona a z rozhodovací praxe dovolacího soudu žádných pochybností o právní možnosti jednostranného započtení pohledávky, jakož i o tom, za jakých podmínek tak lze učinit (zásadně při dodržení vzájemnosti pohledávek, stejného druhu plnění, způsobilosti pohledávek k započtení a projevu právního úkonu /jednání/ směřujícího k započtení – viz např. §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, §358, §359 a §388 obch. zák., a §1982 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 - srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2014, sp. zn. 21 Cdo 2253/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2016, sp. zn. 32 Odo 118/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2018, sp. zn. 32 Cdo 545/2017). Již z odůvodnění napadeného usnesení je zjevné, že předpoklady zápočtu pohledávek ve vztahu mezi účastníky se odvolací soud podrobně zabýval v souvislosti s podmínkami zastavení exekuce, takže dovolatel mohl své námitky uplatnit a nebyl v tomto směru krácen na svých právech (jak naznačuje formulací právní otázky).
Námitka povinného ohledně hodnocení důkazů odvolacím soudem směřuje k označení vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout jen u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení se Nejvyšší soud samostatně nezabýval návrhem povinného na odklad „běžící exekuce“, čímž povinný zřejmě mínil odklad vykonatelnosti nebo právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz §243 o. s. ř.); výrok o návrhu na odklad vykonatelnosti či právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí je totiž ve vztahu k výroku, jímž se dovolací řízení končí odmítnutím nebo zamítnutím dovolání, výrokem akcesorickým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4907/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2018, sp. zn. 20 Cdo 2484/2018). Nutno podotknout, že napadené usnesení o udělení příklepu nemá vlastnost vykonatelnosti, takže z povahy věci nelze v tomto případě o odkladu vykonatelnosti (ve smyslu §243 písm. a/ o. s. ř.) vůbec uvažovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu