ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.4488.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 4488/2018-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D, v exekuční věci oprávněné Filius & investments SE se sídlem v Praze 12, K dolům č. 200/13, identifikační číslo osoby 29261082 , proti povinným 1) I. Č. , narozenému dne XY, bytem XY, a 2) P. P. , narozenému dne XY, zastoupenému Mgr. Janem Vrtálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní č. 126/30, za účasti manželky povinného 2) P. P. , narozené dne XY, oba bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Niplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 449/11, pro 2 340 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 1522/2015, o dovolání manželky povinného 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2018, č. j. 58 Co 51/2018-254, takto:
Dovolání manželky povinného 2) se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. března 2018, č. j. 58 Co 51/2018-254, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. prosince 2017, č. j. 148 EXE 1522/2015-229, změnil tak, že se částečně zastavuje exekuce prováděná srážkami ze mzdy a jiných příjmů manželky povinného 2) podle exekučního příkazu vydaného soudním exekutorem Mgr. Janem Vedralem, Exekutorský úřad Praha 3 (dále jen „soudní exekutor“), dne 27. května 2015, č. j. 140 EX 00328/15-083, a prováděná přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného 2) podle exekučního příkazu soudního exekutora vydaného dne 9. června 2015, č. j. 140 EX 00328/15-099, jinak ohledně provedení exekuce prodejem nemovitostí podle exekučního příkazu vydaného soudním exekutorem dne 18. května 2015, č. j. 140 EX 00328/15-018, zřízením zástavního práva na nemovitostech podle exekučního příkazu vydaného soudním exekutorem dne 18. května 2015, č. j. 140 EX 00328/15-019, a prodejem movitých věcí podle exekučního příkazu vydaného soudním exekutorem dne 27. května 2015, č. j. 140 EX 00328/15-082, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. prosince 2017, č. j. 148 EXE 1522/2015-229, potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud exekvovaný závazek posuzoval podle ustanovení §143 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a dospěl k závěru, že se jedná o výlučný majetek povinného 2), který přesahoval míru tehdejších majetkových poměrů povinného 2) a jeho manželky a současně jej převzal bez vědomí či souhlasu své manželky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016). Vzhledem k tomu, že smlouva o zúžení společného jmění povinného 2) a jeho manželky nebyla v době rozhodování odvolacího soudu evidována v Seznamu listin o manželském majetkovém režimu, soud prvního stupně k ní rovněž správně nepřihlížel a vycházel toliko ze zákonného rozsahu společného jmění. Manželka povinného dovozovala své vlastnické právo v podobě podílového spoluvlastnictví k exekvovaným nemovitým věcem a motorovému vozidlu toliko ze zmíněné smlouvy o zúžení společného jmění. Tato skutečnost však sama o sobě nebrání tomu, aby byly zmíněné věci v exekuci postiženy, neboť pro účely exekuce se jednalo o majetek ve společném jmění. Což se ale nedá říci o finančních prostředcích manželky povinného 2) nacházejících se na jejích účtech, které v době vydání exekučního příkazu vztahujícího se na tyto účty, nebylo možné postihnout (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1874/2016) a o mzdě manželky povinného 2), kterou nebylo možné postihnout s ohledem na skutečnost, že je v exekuci vymáhán výlučný dluh toliko jejího manžela povinného 2).
Usnesení odvolacího soudu napadla manželka povinného 2) dovoláním, jehož přípustnost shledává v tom, že odvolací soud věc nesprávně posoudil a současně se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí rovněž závisí na vyřešení otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolání je taktéž přípustné proto, že rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť ač zastoupena advokátem, na vymezení přípustnosti dovolání zcela rezignovala.
Dovolatelka sice ve svém dovolání uvádí, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Blíže však nespecifikuje, od které ustálené rozhodovací praxe se tak mělo stát (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto současně s tím dovozuje, že rozhodnutí rovněž závisí na vyřešení (blíže nevymezené) otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Z dovolání se ovšem opětovně nepodává, v čem tato rozdílnost rozhodování spočívá.
Prvně je na místě uvést, že takové vymezení přípustnosti dovolání se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Měla-li dovolatelka v úmyslu založit přípustnost na dvou odchylných otázkách, bylo na místě tyto řádným způsobem v dovolání specifikovat, což však dovolatelka v dovolání neučinila, čímž nedostála formálním požadavkům kladeným na dovolání.
Shora uvedenou vadu vymezení přípustnosti v tomto případě nelze odstranit ani výkladem obsahu podaného dovolání, z něhož se toliko podává nesouhlas dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu v části, v níž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh dovolatelky na částečné zastavení exekuce prodejem nemovitých věci, zřízením zástavního práva na nemovitých věcech a prodejem movitých věcí, aniž by z dovolání vyplývala relevantní argumentace dovolatelky či odkaz na příslušnou judikaturu dovolacího soudu.
Dovolatelka uvádí, že pro ni usnesení odvolacího soudu bylo překvapivým rozhodnutím, neboť měla za to, že posuzování důvodnosti jednotlivých exekučních příkazů postihujících majetek ve výlučném vlastnictvím dovolatelky bude předmětem samostatných řízení o podaných excindačních žalobách, tj. že předmětem řízení o částečném zastavení exekuce je pouze zastavení exekuce v části jejího vedení proti její osobě. Podle ustanovení §237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tj. otázky právní. Konkrétní vady řízení samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolací soud k nim může přihlédnout jen za podmínek uvedených v ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení dovolatelky, že rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu, neboť se taktéž nejedná o způsobilý dovolací důvod ve smyslu ustanovení §237 a násl. o. s. ř.
Vzhledem k výše uvedenému a rovněž s ohledem na to, že nedostatek vymezení přípustnosti dovolání nelze již odstranit; lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Přitom jde o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání, dovolací soud dovolání manželky povinného 2) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pokud jde o návrh dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu, stejně jako usnesení soudu prvního stupně, Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 1. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu