ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1499.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 1499/2019-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně A. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v Praze, nám. Kinských č. 76/7 proti žalované České republice – Městskému soudu v Praze , se sídlem v Praze 2, Spálená č. 2, IČO 00215660, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o 311.770 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 28/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2018, č. j. 23 Co 330/2018-198, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, č. j. 23 Co 330/2018-198, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dovolání musí být též (kromě dalších náležitostí) uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §237 až 238a o. s. ř. (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Judikatura soudů dovodila, že, může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. – tak jako tomu je v posuzovaném případě - je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění odvolatele splněn (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura); má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013), má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Spatřuje-li tedy žalobkyně přípustnost dovolání v tom, že „nedošlo k souladnému rozhodnutí ohledně výše koeficientu násobku průměrné mzdy a chybí zde rozhodnutí o doplatku mzdy žalobkyně za rok 2011, ač pro to nejsou relevantní důvody…“ a následně se snaží zdůvodnit, proč by v jejím případě rozdíl (mezi užitým koeficientem a koeficientem 3,0) měl být doplacen, pak přehlíží, že tato otázka byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena opakovaně a právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyni nevzniklo právo na doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů ve výši odvíjející se od trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře, je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 97/2017, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 254/2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5170/2017, a v nich vyjádřený závěr, že v důsledku zrušení slov „2,5násobek“ uvedených v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. a zrušení ustanovení §3b odst. 1 a 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. (nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 16/11, č. 267/2011 Sb. a ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 33/11, č. 181/2012 Sb.) soudcům nevzniklo právo na doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů do výše, která odpovídá platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Pro úplnost [k žalobkyni nastolené problematice výkladu závěrů Ústavního soudu (ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 20/15, a ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 28/13 )] Nejvyšší soud dodává, že Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře několikrát vyjádřil k závaznosti svých nálezů, která vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy, v němž se stanoví závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby. Podle převažující judikatury se závaznost netýká jen výroku rozhodnutí, ale též jeho odůvodnění v části obsahující tzv. nosné důvody rozhodnutí, tj. ratio decidendi (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2127/14). Ústavní soud zde vyložil, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá pro obecné soudy povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, tedy povinnost sledovat ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. Nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby dle čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Uvedený přístup akceptoval ve své judikatuře i Nejvyšší soud (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
Namítá-li dále dovolatelka nepřezkoumatelnost odůvodnění výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I. jakož i výroku pod bodem III., pak tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení žalobkyně o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014 apod.). Ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu