ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1409.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1409/2019-657
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) V. B., narozeného XY a b) M. B., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalované RWE GasNet, s. r. o., IČO: 27295567, se sídlem v Ústí nad Labem – město, Klíšská 940/96, zastoupené Mgr. Kamilem Stypou, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o odstranění neoprávněné stavby (hlavního řadu středotlakého plynovodu), vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 22 C 167/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2018, č. j. 28 Co 316/2018-635, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 21. 5. 2018, č. j. 22 C 167/2006-563, zřídil věcné břemeno ve prospěch žalované spočívající ve zřízení a provozování středotlakového plynovodu na pozemcích žalobců parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem č. XY, ověřeným L. Č. dne 24. 4. 2017 (výrok I.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně úplatu za zřízení věcného břemene ve výši 44 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Žalobcům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 48 145,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok III.) a dále žalobcům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně státu na nákladech řízení částku 8 210 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 19. 11. 2018, č. j. 28 Co 316/2018-635, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil pouze tak, že zvýšil stanovenou úplatu za zřízení věcného břemene na částku 89 600 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve zbylé části výroku II. a ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalované uložil povinnost nahradit žalobcům na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 30 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.) a žalované uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 9 270 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soud podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „ o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené, jimi formulované takto: „Co je základem pro vyhodnocení dopadu odstranění neoprávněné části liniové stavby, zda hodnota a význam celé liniové stavby nebo jen žalovaného jejího úseku a s tím spojeného nutného náhradního vedení úseku liniové stavby v části, kde je liniová stavba neoprávněnou?“ Rovněž se domnívají, že rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu, která považuje odstranění neoprávněné stavby za prioritní, zvláště v případě zjištěné absence dobré víry neoprávněného stavebníka. Poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých sice byla řešena otázka možnosti odstranění části stavby sp. zn. 22 Cdo 2418/2012 a sp. zn. 22 Cdo 2284/2009, nejednalo se však o stavbu liniovou, jako je tomu v nyní posuzované věci. Dále zmiňují rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ve kterém dovolací soud opakovaně vyslovil názor, že prvotním řešením neoprávněné stavby je její odstranění, což podrobně rozvedl i Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 455/03. Nejvyšší soud by měl podle dovolatelů rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a poté případně sám změnit tak, že žalobě vyhoví a žalované uloží povinnost předmětnou část neoprávněné stavby středotlakého plynovodu odstranit, nebo by měl věc se svým závazným právním názorem vrátit odvolacímu soudu zpět k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Protože ke vzniku neoprávněné stavby mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť vypořádání neoprávněných staveb, zřízených před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se provádí podle dosavadních předpisů (v dané věci podle §135c obč. zák.). Uvedený závěr vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015 (tato i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou uveřejněna na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podstatou dovolání je především nesouhlas dovolatelů se závěry odvolacího soudu o vypořádání neoprávněné stavby.
Podle §135c odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“). Podle odst. 2 téhož ustanovení pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníka pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Podle odst. 3 soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Podle ustálené judikatury při rozhodování o odstranění neoprávněné stavby soud přihlíží zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí či nikoliv, jaký je rozsah zastavěného pozemku, jakož i k tomu, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku. Soud musí porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby. Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace, a pokud vlastník pozemku o neoprávněné stavbě věděl, též k době, která od zřízení uplynula (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2003, pod pořadovým č. 23 – dále též jen R 23/2003).
Ustanovení §135c obč. zák. představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, to jest právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud by mohl úvahu odvolacího soudu o zvoleném způsobu vypořádání neoprávněné stavby při respektování závěrů podávajících se z R 23/2003 přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti, o kterou se v daném případě nejedná (k uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2500/2008, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 11, str. 411 – proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2977/2010, uveřejněném na internetových stránkách Ústavního soudu
– nalus.usoud.cz).
V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud odkázal na závěry své ustálené judikatury, vyjádřené poukazem na to, že „ústavní soud se v minulosti ve svém rozhodování již několikrát zabýval obdobnými případy tzv. neoprávněných staveb, kdy k prvotnímu omezení vlastnického práva majitele pozemku dochází nikoliv na základě nějakého aktu (zásahu) státu, nýbrž jednáním další osoby, a to (neoprávněným) zastavěním části pozemku dotčeného vlastníka, a kde výsledkem uvedeného jednání je střet dvou práv, kde vlastnické právo ke stavbě omezuje právo majitelů pozemku v jejich vlastnických oprávněních, zejména pokud jde o jejich právo věc užívat (srov. k tomu např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 198/95, II. ÚS 568/01, IV. ÚS 1447/09 či stěžovatelem citovaný nález sp. zn. III. ÚS 455/03, vše dostupné v el. databázi na http://nalus.usoud.cz ). Právě ve stěžovatelem cit. nálezu sp. zn. III. ÚS 455/03 Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "(p)ři posuzování případů tzv. neoprávněných staveb, k jejichž zřízení došlo úmyslným protiprávním jednáním stavebníka, musí být ochrana vlastnických práv majitele pozemku prioritní. Pokud tento princip respektován nebude, má toto nejen dopady na samotného vlastníka, ale na celou společnost, v níž se vytváří povědomí o "výhodnosti" nedodržování práv ostatních se všemi nežádoucími důsledky. Vzhledem k tomu nelze mít za to, že by v zájmu společnosti byla ochrana takového "neoprávněného" stavebníka. Na straně druhé je v zájmu společnosti, aby i v těchto případech nedocházelo ve vztahu ke stavebníkovi k nadměrně tvrdým, a tedy obecně neakceptovatelným řešením. O postupu podle §135c odst. 1 obč. zák. proto tř1eba uvažovat vždy tehdy, neexistují-li na straně tohoto stavebníka důvody zvláštního zřetele hodné.“
V projednávané věci odvolací soud se ve shodě se soudem prvního stupně zabýval kritérii vymezenými zmíněnou judikaturou a svůj závěr o neúčelnosti odstranění neoprávněné přístavby a potřebě zřízení věcného břemene podle názoru dovolacího soudu přesvědčivě odůvodnil.
Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. a obci XY. V letech 1999 až 2003 probíhala v této obci stavba– plynofikace obce a na pozemcích žalobců došlo v rámci plynofikace obce k položení plynovodu. Podle původní stavební dokumentace mělo dojít k položení plynovodu na opačné straně silnice a plynovod měl zasahovat pouze do pozemku žalobců dnes označeném jako parc. č. XY. S touto variantou žalobci souhlasili. Během realizace stavby se však zjistilo, že tato varianta není možná, neboť v plánované trase plynovodu se nachází kanalizace z roku 1910 společně se spojovací komorou kanalizací. Došlo proto k přeložení stavby a plynovod nyní zasahuje do třech pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY ve vlastnictví žalobců. Se žalobci se nepodařilo uzavřít dohodu o zřízení věcného břemene a stavba plynovodu proběhla bez jejich souhlasu. Stavba plynovodu je proto stavbou neoprávněnou. V současnosti je k plynovodu připojeno 31 uživatelů. Pozemky žalobců mají celkovou výměru 741
m2, z toho výměra části zasažené plynovodem činí 128
m2včetně ochranného pásma. Pořizovací hodnota plynovodu činila 1 079 197 Kč.
Odvolací soud potom zohlednil všechny následující okolnosti, a to: že stavba plynovodu byla postavena bez souhlasu žalobců; zasahuje do menší části jejich pozemků, konkrétně do té jejich části za oplocením, která jimi není běžně užívaná; je stavbou podzemní, takže běžnému užívání zasažených pozemků nebrání; jedná se o stavbu ve veřejném zájmu, ke které je v současnosti připojeno 31 odběratelů; odstranění stavby by znamenalo nejen postižení žalované, která sice stavěla bez právního titulu k pozemkům žalobců, ale především jejích odběratelů, pro které by to mohlo znamenat, zejména pro domácnosti, velmi významný zásah do jejich života (nemožnost vaření, topení); náklady na odstranění plynovodu a jeho přeložení by byly ve velkém nepoměru s rozsahem ztráty žalobců, jež, jak shora uvedeno, stavba v užívání jejich pozemků nijak neomezuje; a dále že od vybudování stavby plynovodu uplynulo již 15 let, během kterých sloužil velkému množství odběratelů.
Jestliže na základě shora zjištěných okolností dospěl odvolací soud k závěru, že by odstranění stavby plynovodu nebylo účelné, nelze jeho úvahy považovat za zjevně nepřiměřené.
Podle názoru dovolacího soudu odvolací soud při úvaze o způsobu vypořádání neoprávněné stavby vyšel ve shodě s podrobným odůvodněním soudu prvního stupně z možností daných mu §135c odst. 1 až 3 obč. zák., přičemž při této úvaze respektoval kritéria rozhodná pro volbu způsobu vypořádání neoprávněné stavby podávající se ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu České republiky - R 23/2003.
Ze shora uvedeného se tedy podává, že rozsudek odvolacího soudu je správný, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §241a odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu