ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1427.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1427/2019-285
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Štěrkovna, s.r.o. , identifikační číslo osoby 46995498, se sídlem v Ostrožské Nové Vsi, Nádražní 946, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně DOBET, spol. s r.o. , identifikační číslo osoby 25511602, se sídlem v Ostrožské Nové Vsi, Nádražní 946, obou zastoupených JUDr. Františkem Šáchou, advokátem se sídlem v Kunovicích, V Grni 1636, proti žalovanému Moravskému rybářskému svazu, z.s. pobočný spolek Kunovice , identifikační číslo osoby 00548081, se sídlem v Kunovicích, Na Bělince 1459, zastoupenému Mgr. Petrem Kubicou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, o odstranění staveb, vyklizení pozemků a navrácení pozemků do původního stavu, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 15 C 56/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 10. 2018, č. j. 60 Co 211/2018-256, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178,- Kč k rukám zástupce žalovaného Mgr. Petra Kubicy do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnosti odstranit z pozemků žalobkyně par. č. 11132, 11133, 11134, 11145, 11135, 11136, 11137, 11139, 11140, 11141, 11142, 11145 a 4952/2, katastrální území XY, rybochovná zařízení, stavby spojené se zemí pevným základem a dále povinnosti vyklidit pozemky žalobkyně par. č. 11143, 11138 a 9763 v katastrálním území XY tak, že z něj odstraní výsledky stavební činnosti. Žalobkyně uvedla, že je vlastnicí pozemků, na které žalovaný umístil stavby a související „výsledky stavební činnosti“. K umístění staveb a výsledků stavební činnosti nedal stát jako původní vlastník pozemků trvalý souhlas; za takový souhlas nemůže být považováno kladné vyjádření ve správním řízení. Oprávnění žalovaného užívat stavby bylo založeno smlouvou o podnájmu ze dne 24. 9. 2002, uzavřenou mezi vedlejším účastníkem na straně žalobkyně a žalovaným, přičemž zaniklo 31. 3. 2012 ukončením podnájemního vztahu. Vedlejší účastník jakožto nájemce byl oprávněn přenechat pozemky do podnájmu žalovanému, a později podnájem vypověděl a žalovaný již nemá k jejich užívání právní důvod.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby; uvedl, že předchozí vlastník pozemků (stát) je předal do bezplatného užívání jeho předchůdci - Českému rybářskému svazu. Rybníky byly řádně povoleny, k jejich zřízení dal stát souhlas trvalé povahy. Stavby i výsledky stavební činnosti byly zřízeny k 27. 11. 1980 Českým rybářským svazem jako socialistickou organizací, právo užívat pozemky vzniklo žalovanému dříve, než vznikla žalobkyně, která byla seznámena se stavem pozemků při nabytí vlastnického práva k pozemkům a tento stav přijala.
Okresní soud v Uherském Hradišti („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 4. 2018, č. j. 15 C 56/2012-198, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 5. 2018, č. j. 15 C 56/2012-219, výrokem I. zamítl žalobu na odstranění rybochovných zařízení a staveb spojených se zemí pevným základem z pozemků vyjmenovaných v tomtéž výroku a žalobu na vyklizení pozemků v tomtéž výroku uvedených. Výrokem II. zastavil řízení týkající se uvedení pozemků v tomtéž výroku specifikovaných do původního stavu. Ve výrocích III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně posoudil umístění objektů na pozemky podle §118 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („obč. zák.“), a stavby spojené se zemí pevným základem posoudil podle §119 odst. 2 obč. zák. Jedná se tak o způsobilé předměty vlastnických vztahů podle §118 odst. 1 obč. zák., k nimž mohla nabýt vlastnické právo osoba odlišná od vlastníka pozemku. Při posouzení právní povahy rybníků na pozemcích par. č. 11132, 11133 a 11134 považoval za rozhodující, že byly stavební činností zpracovány také břehy a dno, díky čemuž lze tento celek považovat za věc v právním smyslu; i jejich vlastník mohl být osobou odlišnou od vlastníka pozemku. Uvedl, že stavby na pozemcích par. č. 11143 a 11138, vzniklé bez stavebního oddělení od pozemku, nejsou věcí v právním smyslu a stavebníku nevzniklo vlastnické právo zhotovením. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99.
K okamžiku, ke kterému byly stavby zhotoveny, uvedl, že právní moc kolaudačního rozhodnutí ze dne 22. 12. 2003 není pro vznik věci zhotovením relevantní. Stavby tak nevznikly v době trvání podnájemní smlouvy mezi žalovaným a vedlejším účastníkem, ale dříve; proto ani zánik oprávnění žalovaného užívat pozemky, odvozeného od podnájemní smlouvy, nemění nic na oprávněnosti stavby. Na věc tak nelze aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001, s ohledem na vznik stavby.
Pokud jde o posouzení neoprávněné stavby, soud odkázal na §221 obč. zák. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. V dané věci šlo o stavby oprávněné, neboť socialistická organizace stavěla se souhlasem národního podniku oprávněného s pozemky hospodařit. Převod vlastnického práva k pozemkům na žalobkyni a vlastnického práva ke stavbám na žalovaného neznamenal zánik oprávněnosti staveb, neboť souhlas s výstavbou byl udělen v době jejich vzniku.
Ohledně vyklizení pozemků par. č. 11143, 11138 a 9763, na nichž stavby nevznikly, dospěl soud k závěru, že stavební úpravy tam provedené byly součástí stavební činnosti zakončené vydáním rozhodnutí o povolení vodního díla podle §15 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (vodní zákon). Na vlastníka pozemků se vztahuje povinnost trpět existenci a užívání vodního díla, uvedená v §59a vodního zákona.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 60 Co 211/2018-256, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III. a IV. a rozhodl o nákladech řízení.
Podle odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně ke správnému skutkovému stavu. Rybník je vodním dílem - §55 odst. 1 písm. a) vodního zákona. V soukromoprávním vztahu není rybník předmětem vlastnického práva a je součástí pozemku; podle soudu nemá vliv to, že ve veřejném právu (§55 vodního zákona) to tak není. Stavbu rybníka (ve smyslu veřejného práva) nelze oddělit od pozemku, rybník tedy nemůže být (ve smyslu občanského práva) samostatnou věcí. Rybníky jako vodní díla jsou součástí pozemků žalobkyně; odstranění by znamenalo znehodnocení pozemků. Také nejsou samostatnými věcmi stejně jako jejich součásti. Jejich odstranění stejně jako odstranění dalších staveb a oplocení na pozemcích je možné až po získání povolení od vodoprávního orgánu; to však nebylo vydáno.
Kolaudace stavby nemá vliv na vznik rybníku; je rozhodné, kdy byl vybudován, neboť tehdy rybník vzniká. Vzhledem k tomu, že rybníky byly vybudovány před 1. 1. 2002, je žalobkyně povinna je na svých pozemcích strpět za náhradu, a to v souladu s §59a vodního zákona.
Ohledně otázky nahrazení časově neomezeného práva k pozemku právem časově omezeným (a naopak) uvedl soud, že toto lze sjednat v souladu s principem autonomie vůle stran. Ze skutkového stavu nelze dovodit, že právo trvalého umístění oprávněných staveb žalovaného (zřízených před rokem 1990, jež bylo třeba posuzovat i podle §118 odst. 1, §119 odst. 1, 2, §120 odst. 2 obč. zák.) na pozemcích žalobkyně, které nebylo časově omezeno, zaniklo privativní novací podle §1902 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), již jenom proto, že žalobkyně nebyla stranou podnájemní smlouvy. Právo trvalého umístění staveb žalovaného na pozemcích žalobkyně nezaniklo, neboť mezi nimi žádná taková dohoda uzavřena nebyla. Soud odkázal na judikaturu, podle které zřídil-li stavebník, kterému svědčilo časově neomezené právo, stavbu na cizím pozemku, a toto právo později zaniklo, nemůže se vlastník pozemku domáhat odstranění stavby, a to ani proti právnímu nástupci stavebníka. Soud uzavřel, že nejsou důvody pro postup podle §1040 odst. 1 o. z.
Proti rozsudku podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, které opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na řešení otázek hmotného práva, které nebyly doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K první otázce týkající se procesního práva poukazuje na to, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně věc posoudil pouze podle §59a vodního zákona, ačkoliv dovolatelku nepoučil podle §118a odst. 2 o. s. ř. o změně právní kvalifikace; to se dovolatelka dozvěděla až z rozsudku. Odvolací soud tak postupoval v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a to rozsudkem ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 272/2005, rozsudkem ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, a rozsudkem ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 347/2005. Pokud není účastník o změně kvalifikace v odvolacím řízení poučen, dojde k vydání překvapivého rozhodnutí, a tím i k porušení práva na spravedlivý proces. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozsudek sp. zn. 32 Odo 272/2005, rozsudek 29 Odo 1166/2004, rozsudek ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 284/2003, a též na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16.
Pokud odvolací soud věc posoudil podle zákona o vodách, tak musel dospět k závěru, že se na pozemcích dovolatelky nachází vodní díla. Odvolací soud považoval právní posouzení soudu prvního stupně za nesprávné, když použil jiný právní předpis, a jeho právní posouzení si vyžadovalo další skutková zjištění, která však odvolací soud neprovedl. Dovolatelka má za to, že postup odvolacího soudu je v rozporu s právem na slyšení před soudem.
Dále uvádí, že Nejvyšší soud dosud nevyřešil otázku hmotného práva, a to „zda se za ,vybudování díla‘ podle §59a zákona č. 254/2001 Sb. považuje faktické ukončení stavebních prací nebo až oficiální rozhodnutí vodoprávního orgánu o kolaudaci stavby a povolení užívání a nakládání s vodami.”
Další doposud nevyřešenou otázkou hmotného práva je „zda podnájemní smlouva může způsobit nahrazení časově neomezeného práva časově omezeným právem, i když pronajímatel nebyl smluvní stranou podnájemní smlouvy, ale nevyslovil s uzavřením podnájemní smlouvy nesouhlas”. Vedlejší účastník vykonával na základě nájemní smlouvy stejná práva a povinnosti, jaké by vykonávala sama dovolatelka. Pokud tedy vedlejší účastník uzavřel podnájemní smlouvy s žalovaným a dovolatelka výslovně proti tomu nebrojila, mohou být tyto smlouvy považovány za projev vůle i vůči dovolatelce, byť nebyla jejím účastníkem.
K otázce týkající se hmotného práva dovolatelka uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil právní povahu rybníku – zda se jedná o součást pozemku nebo zda lze rybník či jeho části a příslušenství oddělit od pozemku; také nesprávně posoudil, zda se jedná o stavbu v soukromoprávním nebo veřejnoprávním smyslu. Tato otázka byla vyřešena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s usnesením ze dne 9. 11. 004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, rozsudkem ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1192/97, rozsudkem ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a rozsudkem ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 539/2001.
Dovolatelka má za to, že aplikace §221 obč. zák. soudem prvního stupně není v dané věci příhodná, protože v této věci stavby na pozemcích postavila právnická osoba. Soud prvního stupně nedospěl k jednoznačnému závěru, zda objekty na pozemcích par. č. 11143, 11138 a 9763 jsou vodním dílem, a zda lze aplikovat zákon o vodách. Odvolací soud posoudil věc naprosto odlišně a nepoučil dovolatelku podle §118a odst. 2 o. s. ř.; to považuje za velké pochybení, neboť po skončení odvolacího řízení nemá možnost argumentovat skutkovými tvrzeními a předložit k tomu důkazy. Zároveň nedošlo k úplnému zjištění skutkového stavu.
Poukazuje na to, že na jejích pozemcích se nachází nejen rybníky, ale i další zařízení, u kterých by mělo dojít k posouzení, zda se jedná o vodní díla. Odkazuje na §55 odst. 4 zákona o vodách.
K otázce hmotného práva, která byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou, dále uvádí, že z judikatury vyplývá, že rybník i jeho části mohou být posouzeny jako vodní dílo z hlediska veřejného práva i jako samostatný předmět práv z hlediska soukromého práva. Posouzení odvolacím soudem nebere v potaz všechny zvláštnosti případu. V případě rybníků nebylo posouzeno, zda se jedná o rybník coby vodní dílo, zda hráze rybníků jsou vodními díly či samostatnými věcmi, a zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz. Ohledně právního posouzení chaty na pozemku par. č. 4952/2 uvádí dovolatelka, že se nejedná o vodní dílo a nejedná se o stavbu potřebnou k nakládání s vodami.
Odvolací soud se vůbec nezabýval podstatou věci a charakterem jednotlivých objektů, neboť je všechny rovnou posoudil jako vodní díla. Právní posouzení odvolacího soudu je neúplné a nesprávné.
Byť odvolací soud zhodnotil věc podle zákona o vodách, posoudil vznik vodního díla spíše podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.; takový postup hodnotí dovolatelka jako nesprávný. Pokud odvolací soud aplikoval určitý právní předpis, měl by se jím řídit i při řešení souvisejících otázek. Domnívá se, že pokud byla kolaudace jednou z podmínek výstavby rybníků a realizace díla, musí být kolaudace považována za dokončení díla. Vzhledem k tomu, že stavba byla kolaudována až v roce 2003, nemůže se na ni vztahovat §59a zákona o vodách, neboť toto ustanovení vztahuje na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002.
Navrhuje zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření nesouhlasí s podaným dovoláním a překládá argumenty k jednotlivým námitkám dovolatelky. Ztotožňuje se s rozsudky nalézacích soudů a navrhuje dovolání zamítnout.
Vedlejší účastník na straně žalobkyně se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Přípustnost dovolání zakládá skutečnost, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to vzniku vodního díla jako podmínky pro založení legálního věcného břemene, uvedeného v §59a vodního zákona. Ostatní námitky nemohou přípustnost dovolání založit, a to již proto, že k posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako věcně správného postačuje závěr o existenci zmíněného legálního věcného břemene.
K zamítnutí žaloby z důvodu, že žalovanému svědčí legální věcné břemeno podle §59a vodního zákona:
V první řadě je třeba uvést, že – navzdory tvrzení dovolatelky – není závěr odvolacího soudu, pokud žalobu zamítl s odkazem na §59a vodního zákona, překvapivý. Věc podle tohoto ustanovení totiž posuzoval již soud prvního stupně, který uvedl, že „tato zákonná povinnost žalobkyně (upravená v §59a vodního zákona, pozn. dovolacího soudu) bránila tomu, aby mohl soud vyhovět žalobě o odstranění staveb a výsledku stavební činnosti.“ Výslovně sice aplikaci tohoto ustanovení vztáhl k pozemkům, na kterých nebyly zřízeny stavby, a přesto se staly součástí vodního díla, nicméně z použitých formulací i logiky věci bylo zřejmé, že se tento závěr musí vztahovat i na stavby, které jsou vodními díly. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobkyně s tímto závěrem nepolemizovala, při jednání před odvolacím soudem však její právní zástupce aplikaci §59a vodního zákona zpochybnil s tím, že „rybníky byly kolaudovány až po datu 1. 1. 2002 a nejedná se proto o vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002“.
„Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, a řada dalších rozhodnutí).
V usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 3855/15, se uvádí: „Zásada zákazu překvapivého rozhodnutí bude totiž ve smyslu citované judikatury porušena tehdy, pokud soud (zejména soud odvolací) zcela změní hlediska, na jejichž základě byla věc předtím posuzována a nedá účastníku řízení možnost, aby se k takové změně náhledu vyjádřil. Typicky se jedná o situace, kdy soud zcela změní právní kvalifikaci určitého jednání či stavu (např. z náhrady škody na bezdůvodné obohacení) nebo aplikuje ustanovení, jehož aplikace předtím vůbec nebyla ve hře“.
O zmíněnou situaci v této věci nešlo; soud prvního stupně „v rámci předvídatelnosti sporu“ poučil účastníky o tom, že „výsledky stavební činnosti považuje za součást vodního díla, na které se vztahuje ust. §59a zákona č. 254/2001 Sb.“, a toto ustanovení účastníkům přečetl (č. l. 196). Již tehdy žalobkyně mohla a měla učinit spornou otázku, co z těchto výsledků je vodní dílem; to však neučinila. Poté soud opřel zamítnutí žaloby mimo jiné právě o §59a vodního zákona a žalobkyně na tento důvod zamítnutí v odvolacím řízení také reagovala, byť jen z hlediska vlivu kolaudace na vznik vodního díla; o překvapivé rozhodnutí tak nemohlo jít. Stejně tak nešlo o změnu v právním posouzení a odvolací soud nebyl v této souvislosti povinen poskytovat žalobkyní poučení.
Jen na okraj se poznamenává, že ani dovolací tvrzení, že odvolací soud posoudil věc pouze podle vodního zákona (str. 6 dovolání), neodpovídá obsahu rozsudku tohoto soudu (viz bod 16 a násl.), stejně jako není správné tvrzení, že se žalobkyně dověděla o posouzení věci podle vodního zákona až z rozhodnutí odvolacího soudu (str. 8 dovolání).
Odvolací soud odmítl námitku žalobkyně, vznesenou při jednání před odvolacím soudem (viz výše) a uvedl: „Je nerozhodné, kdy byly rybníky jako vodní dílo kolaudovány, významné je, kdy byly vybudovány. Rybník jako vodní dílo nevzniká poté, kdy byl kolaudován, ale poté, kdy byl vybudován“; učinil pak skutkový závěr, že předmětné rybníky byly vybudovány před 1. 1. 2002, a proto je žalobkyně povinna strpět za náhradu na svých pozemcích. Jde tedy o to posoudit, zda rybník jako vodní dílo vzniká kolaudací či zřízením (vybudováním); tato otázka je významná pro posouzení námitky proti vlastnické žalobě vlastníka pozemků, žádajícího odstranění rybníků a souvisejících vodních děl, že totiž vlastníkovi rybníka svědčí legální věcné břemeno mít na cizím pozemku vodní dílo.
Vlastník pozemku je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání (§59a vodního zákona).
Pokud tento zákon nestanoví jinak, postupují vodoprávní úřady při řízení o věcech upravených vodním zákonem podle stavebního zákona, jde-li o rozhodování týkající se vodních děl a vodohospodářských úprav (§115 odst. 2 VZ). Vodní díla jsou vymezena v §55 vodního zákona; V pochybnostech o tom, zda jde o vodní dílo, rozhodne místně příslušný vodoprávní úřad (§55 odst. 4 vodního zákona).
Dokončenou stavbu, popřípadě část stavby schopnou samostatného užívání, uvedenou v §103 odst. 1 písm. e) bodech 4 až 8, nebo stavbu, u které postačí ohlášení stavebnímu úřadu podle §104 odst. 1 písm. a) až d) a k) nebo podle zvláštního právního předpisu, nebo pokud vyžaduje stavební povolení, a jedná-li se o a) stavbu veřejné infrastruktury, b) stavbu, jejíž vlastnosti nemohou budoucí uživatelé ovlivnit, c) stavbu, u které bylo stanoveno provedení zkušebního provozu, d) změnu stavby, která je kulturní památkou, lze užívat pouze na základě kolaudačního souhlasu, nebo kolaudačního rozhodnutí §119 odst. 1 stavebního zákona). Podobnou úpravu měl i §76 odst. 1 stavebního zákona č. 50/1976 Sb., účinný k 1. 1. 2002, ke kterému se posuzuje otázka, zda vodní dílo bylo již vybudováno.
Takže kolaudace se provádí u staveb již dokončených; vznik vodního díla ji tedy nutně předchází. Vodním dílem se tedy stavba ve smyslu veřejného práva (bez ohledu na to, zda jde již o způsobilý předmět vlastnického práva – věc ve smyslu práva občanského
- či nikoliv; viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 288/2004 stane okamžikem, kdy je způsobilá plnit funkce uvedené.
Podobně se v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, uvádí: : „Ustanovení §59a zákona č. 254/2001 Sb., vložené do zmíněného předpisu (vodního zákona) s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 303/2013 Sb., ukládá vlastníku pozemku povinnost strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání. S řečenou normou je spojována legalizace vodních děl zřízených na cizím pozemku před uvedeným datem (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015)… Především je třeba se zabývat tím, jedná-li se o vodní dílo, jakož i okamžikem jeho zbudování“.
Protože v dané věci žalující strana nezpochybnila, že uvedené rybníky a další objekty, o které byl spor, byly zřízeny a provozovány již před 1. 1. 2002, ačkoliv soud prvního stupně z tohoto předpokladu vyšel (a o tom předem účastníky poučil), je za této procesní situace právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalovanému svědčí legální věcné břemeno ve smyslu §59a vodního zákona, správný.
K žalobě vlastníka pozemku na odstranění vodního díla ležícího na jeho pozemku se dodává: Protože vodní dílo může být jak věcí – stavbou ve smyslu občanského práva a tedy může být za podmínek uvedených zejména v §3055 o. z. ve vlastnictví někoho jiného než vlastníka pozemku, tak i součástí pozemku, může být žaloba na jeho odstranění jak žalobou na vypořádání neoprávněné stavby, tak i negatorní žalobou na odstranění výsledku stavebních prací. Je rozhodné, zda vodní dílo je samostatnou věcí – předmětem vlastnického práva. Nicméně existence legálního věcného břemene (§59a vodního zákona) brání jak vyhovění žalobě na vypořádání neoprávněné stavby, tak i na vyhovění negatorní žalobě na odstranění zemních prací, resp. uvedení pozemku do původního stavu. Pokud tedy soud učiní závěr o existenci uvedeného legálního věcného břemene, může žalobu na odstranění vodního díla včetně jeho součástí zamítnout, aniž by musel zkoumat, zda dílo je či není věcí – předmětem vlastnického vztahu.
K posuzování, zda jde o vodní dílo, v občanském soudním řízení:
Otázka, zda jde o vodní dílo, je v řízení o jeho odstranění otázkou předběžnou. Vodní zákon stanoví, že v pochybnostech o tom, zda jde o vodní dílo, rozhodne místně příslušný vodoprávní úřad (§55 odst. 4 vodního zákona). Dovolací soud připomíná uplatnění zásady projednací; je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Soud pak není povinen poučovat účastníky o tom, co všechno by mohli v řízení tvrdit; jestliže účastník v řízení nepopírá, že určitý objekt není vodním dílem, není soud povinen poskytnout mu poučení v tom smyslu, že by mohl být úspěšný, kdyby tuto skutečnost popřel. Takové poučení by šlo nad rámec zásady projednací a také by porušilo rovnost účastníků řízení.
I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18).
Žalobkyně vznáší uvedenou námitku až v dovolacím řízení, i když již z poučení, které poskytl soud prvního stupně, měla vědět, že soud považuje sporné objekty za vodní dílo (viz výše); v odvolacím řízení jen – neúspěšně - zpochybnila názor, že vodním dílem je i stavba dosud nekolaudovaná; to, zda v řízení jde o vodní díla, z jiných hledisek nezpochybnila. Odvolací soud tak neměl důvod se zabývat otázkou, zda objekty, které mají být odstraněny, jsou vodními díly.
K otázce, zda podnájemní smlouva může mít vliv na dříve vzniklé časově neomezené právo „podnájemníka“ užívat pozemek:
Protože se dovolatelce nepodařilo zpochybnit závěr, že vyhovění žalobě brání legální věcné břemeno svědčící žalovanému, je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné, a to bez ohledu na další dovolací námitky. Z hlediska §59a vodního zákona ve vztahu k nároku na odstranění vodního díla z pozemku je totiž irelevantní, zda vodní díla jsou samostatnými stavbami – předměty vlastnického práva nebo zda jde jen o součásti pozemku či zda žalovanému svědčí vlastnické právo k nim; stejně je nevýznamné, zda žalovaný má právo užívat pozemek i z jiného právního důvodu (podnájmu). Předmětem sporu totiž nebylo právo žalovaného vodní díla, resp. pozemky, na kterých leží, užívat, ale jeho povinnost je odstranit.
Nicméně, nad rámec dovolacího přezkumu, se k otázce, zda podnájemní smlouva může způsobit nahrazení časově neomezeného práva časově omezeným právem, i když pronajímatel nebyl smluvní stranou podnájemní smlouvy, ale nevyslovil s uzavřením podnájemní smlouvy nesouhlas, uvádí: Dovolací soud již dříve uvedl, že v zásadě je možné nahradit časově neomezené právo k umístění stavby na pozemku právem časově omezeným a naopak. Zároveň zdůraznil, že jestliže smluvní strany přistoupily k privativní novaci, v jejímž rámci došlo k nahrazení dosavadního závazku závazkem novým, je zřejmé, že po zániku nového závazku se nemůže obnovit předchozí právní režim založený právním vztahem, jenž byl zrušen právě závazkem vyplývajícím z privativní novace. To znamená, že po zániku práv a povinností vyplývajících z uzavřeného nájemního poměru by se další právní režim neřídil právním poměrem existujícím před uzavřením nájemní smlouvy právě proto, že tento poměr by byl nahrazen závazkem novým při současném zrušení původního právního vztahu. Po zániku nájemního vztahu by tak bylo nutno vycházet z právního stavu, jenž by nastal po skončení nájemního poměru (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015). Účastníkem smlouvy, nahrazující původně časově neomezené právo právem dočasným, však musí být vlastník pozemku; proti němu totiž časově neomezené právo mít na pozemku stavbu působí a jeho zánik nemůže působit obligační smlouva, jejímž účastníkem nebyl; taková smlouva totiž působí jen mezi jejími stranami. Není-li tedy vlastník pozemku účastníkem smlouvy, která neomezené právo vlastníka stavby mít na jeho pozemku stavbu má změnit na právo časově omezené, nemá taková smlouva za následek novaci právního vztahu mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby, a to bez ohledu na to, zda vlastník pozemku vyslovil s uzavřením podnájemní smlouvy nesouhlas.
K aplikaci §221 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. soudem prvního stupně:
Právní názor soudu prvního stupně, podle kterého je ve věci třeba aplikovat §221 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (zjevně ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.) odvolací soud nepřevzal. Protože dovoláním lze napadnout jen rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.), je tato námitka nevýznamná.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243d písm. a/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl v řízení úspěšný a žalovaná má podle §243b a 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady sestávají z odměny advokáta 1 500 Kč za sepis vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k), §9 odst. 1 a §7 bod 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a 21% DPH 378 Kč [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], celkem 2 178 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu