ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1946.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1946/2019-919
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 12, proti žalovaným 1) O. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Liborem Fiedlerem, advokátem se sídlem Nymburku, Palackého třída 223/5, a 2) J. K., narozenému XY, bytem XY, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 196/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2019, č. j. 26 Co 11/2019-869, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované 1) JUDr. Petra Fiedlera, advokáta se sídlem v Nymburku, Palackého 223/5.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 9. 2014, č. j. 10 C 196/2010-504, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, a to pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a k pozemku st. p. č. XY v obci XY, části obce XY a v katastrálním území XY, a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně. Uložil žalobkyni, aby do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatila na vypořádání zrušeného spoluvlastnictví žalované 1) částku 385 000 Kč a žalovanému 2) částku 192 000 Kč. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 5. 5. 2015, č. j. 20 Co 61/2015-556, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se zrušuje podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. st. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemky přikazují do spoluvlastnictví žalovaných, a to tak, že podíl žalované 1) činí tři ideální čtvrtiny celku a podíl žalovaného 2) činí jednu ideální čtvrtin celku. Žalované 1) uložil, aby nahradila žalobkyni vypořádací podíl 192 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
První žaloba žalobkyně o obnovu řízení byla zamítnuta usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 10 C 196/2010, potvrzeného usnesením odvolacího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 26 Co 15/2017. Dovolání proti tomuto usnesení Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3251/2017. Ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 3293/17.
Usnesením uvedeným v záhlaví odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta další žaloba žalobkyně na obnovu řízení.
Odvolací soud poukázal na to, že v původním řízení soudy dospěly k závěru, že žalovaná 1) je spoluvlastnicí id. ½ předmětných nemovitostí na základě zápisu tohoto práva v katastru nemovitostí, jak na něj shodně odkazovali účastníci, tedy i žalobkyně. Žalobkyně prokázala, že následně po skončení původního řízení (rozsudek nabyl právní moci 3. 6. 2015) získala dne 8. 2. 2018 kopii darovací smlouvy z 3. 2. 2009, podle které bylo spoluvlastnické právo žalované 1) k nemovitostem zapsáno v katastru nemovitostí. Tvrdila, že ve smlouvě sepsané notářským zápisem jsou formální nedostatky, ze kterých vyplývá její neplatnost: notářka neuvedla, že ověřila totožnost účastníků z platných úředních průkazů, a výměra pozemku parc. č. XY je 54 m 2 , ačkoliv správně jde o 53 m 2 . To vyplývá ze šetření provedeného k 27. 3. 2018 geometrem J. K.. Ten zároveň zjistil, že část stavby č. p. XY, která je součástí stavby hlavní, leží na pozemku žalobkyně parc. č. XY. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně uvedl, že skutečnosti, které žalobkyně tvrdí a prokazuje notářským zápisem z 3. 2. 2009 (totožnost účastníků smlouvy a uvedení výměry pozemku), jsou nové skutečnosti ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které nemohla bez své viny použít v původním řízení. Provedl důkaz touto darovací smlouvou a dospěl k závěru, že pokud je ve smlouvě uvedeno, že notářka zjistila totožnost účastníků z úředních průkazů, je prokázání totožnosti postačující. Judikatura vyžaduje ověření totožnosti účastníků s uvedením platného úředního průkazu jen u notářského zápisu jako veřejné listiny v exekučním řízení, kdy je posuzován jako exekuční titul. Darovací smlouva však formu notářského zápisu, tj. formu veřejné listiny, nevyžaduje. Předmětem darovací smlouvy z 3. 2. 2009 byly nemovitosti a obligatorně je vyžadována pouze její písemná forma, která byla dodržena. Neplatnost darovací smlouvy nezpůsobuje ani skutečnost, že u pozemku parc. č. XY je uvedena výměra 54 m 2 , ačkoliv podle žalobkyně jde jen o 53 m 2 . Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1236/2001, a ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2552/2006), podle které je nemovitá věc individiualizována uvedením parcelního čísla a katastrálního území. K tvrzení žalobkyně, že dům č. XY (chata) se nachází také na pozemku v jejím výlučném vlastnictví, poukázal na to, že v původním řízení skutečnost, že chata se nachází na společném pozemku účastníků, nezpochybnila a vyplývala také z geodetického plánu z roku 1982. Odvolací soud připomněl, že žalobkyně už v odvolacím původním řízení také uváděla, že si všimla posunutých geodetických značek, ale namítala pouze převis střešní konstrukce a umístění jímky, k vypracování nového geodetického plánu se však nerozhodla. Ústavní soud také v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2592/08, poukázal na to, že právo je psáno pro bdělé a co účastník zmeškal vlastní vinou v původním řízení, nelze dohnat cestou obnovy řízení. Bylo na žalobkyni, aby si skutečnou polohu chaty bez pochybností zjistila. Nejde tedy o novou skutečnost, kterou nemohla použít již v původním řízení. Dále odvolací soud zdůraznil, že podmínkou úspěchu žaloby na obnovu řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je, že nová skutečnost může účastníkovi přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. I kdyby soud dospěl k závěru, že darovací smlouva uzavřená 3. 2. 2009 žalovanou 1) je neplatná, pak by to znamenalo nedostatek její pasivní legitimace a žalobu by musel soud z tohoto důvodu zamítnout. Pokud žalobkyně tvrdila, že uvedený nedostatek by mohl být zhojen záměnou účastníků, a neuvedla, že nový legitimovaný účastník by zaujal jiné procesní stanovisko než žalovaná 1), nelze dovodit, že by i z tohoto důvodu mohla dosáhnout příznivějšího rozhodnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Aniž výslovně dovozuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
a) Dovolatelka specifikuje judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se výkladu pojmu „nové“ skutečnosti podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a konstatuje, že se od ní odvolací soud odchýlil. Odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že za nové skutečnosti nepovažoval sdělení Městského úřadu XY ze dne 4. 5. 2018, ve kterém se uvádí, že úřad provedl šetření a bylo zjištěno, že nemovitosti lze užívat pouze s užíváním jímky. Ve sdělení z 5. 2. 2018 Městský úřad XY uvedl, že „rozhodnutím soudu došlo k narušení ustáleného způsobu užívání stavby.“ Také z něj vyplývá, že stavba byla zkolaudována jako funkční celek.
b) Odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, a to rozsudků ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 4556/2007, a ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 20 Cdo 37/2009, ze kterých vyplývá z §63 písm. e) a §64 zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve znění do 31. 12. 2013 (dále „notářský řád“), povinnost notáře uvést v notářském zápise zjištění totožnosti účastníků úkonu z platných úředních průkazů. Neobstojí totiž závěr odvolacího soudu, že tak je tomu třeba jen u notářských zápisů jako veřejné listiny v exekučním řízení a že darovací smlouva formu notářského zápisu, tj. veřejné listiny, nevyžaduje. Jestliže účastníci darovací smlouvy zvolí formu notářského zápisu, pak musí být tato forma dodržena. Kromě toho darovací smlouva, která se týká nemovitostí, musí mít podpisy stran úředně ověřeny, což u uvedené smlouvy absentuje.
c) Závěr o tom, že nová skutečnost může pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí, se musí jevit alespoň jako pravděpodobný (odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 20087, sp. zn. 21 Cdo 3530/2007, ze dne 28. 7. 1967, sp. zn., 4 Cz 81/67, a ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4927/2008. Žalobkyně má za to, že kdyby byla žaloba na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zamítnuta, šlo by o rozhodnutí pro ni příznivější, než když bylo spoluvlastnictví zrušeno a nemovitosti přikázány žalovaným.
d) Žalobkyně nesouhlasí s tím, že skutečnost, že chata č. p. XY nestojí pouze na pozemku parc. č. XY, ale také na jejím pozemku parc. č. XY, není novou skutečností pro povolení obnovy řízení. Tuto skutečnost zjistila až z nově vypracovaného geometrického plánku J. K. z 27. 3. 2018. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, který vymezuje kritéria pro vypořádání spoluvlastnictví, a skutečnost, že se společná stavba nachází zčásti na jejím pozemku, by tak mohla přivodit pro ni příznivější rozhodnutí.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. Ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4566/2007 a sp. zn. 20 Cdo 37/2009, nejsou pro daný případ použitelná. Odvolací soud také konkrétně zdůvodnil, proč by žalobkyní namítaná skutečnost nemohla přivodit pro ni příznivější rozhodnutí. Pokud žalobkyně uvádí, že chata č. p. XY nestojí pouze na pozemku parc. č. XY, ale také na jejím pozemku, žalovaná 1) byť si je vědoma toho, že jde o skutečnosti, které nastaly až v dovolacím řízení, musí poukázat na to, že žalobkyně požádala o opravu chyby v katastrálním operátu, ale její žádost byla zamítnuta Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj rozhodnutím z 4. 1. 2009, potvrzeným rozhodnutím Zeměřičského a katastrálního inspektorátu v Liberci z 1. 4. 2019. Geometrický plán J. K. vyhotovený 23. 7. 2018 tak nemůže být v tomto řízení použitý i proto, že je nesprávný. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Žalovaný 2) uvedl, že se ztotožňuje s vyjádřením žalované 1).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. je vymezení přípustnosti dovolání obligatorní náležitostí dovolání. Pokud dovolatel uvádí, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je povinen rozhodnutí dovolacího soudu označit a uvést, v čem spočívá odchýlení od uvedené judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).
Žalobkyně sice v dovolání jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. výslovně neuvedla, ale označila rozhodnutí dovolacího soudu, která odvolací soud nerespektoval.
ad a) Žalobkyně sice odkazuje na judikaturu týkající se „nové skutečnosti“ podle §228 odst. 1. písm. a) o. s. ř., ale konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že za nové skutečnosti nepovažoval jí odkazovaná úřední sdělení. K tomu lze jen dodat, že otázka jímky nacházející se na pozemku žalobkyně byla v původním řízení řešena, když žalovaní uvedli, že vybudují vlastní jímku. Nelze tak považovat za novou skutečnost, že úřady jímku pro užívání stavby č. 405 i po skončení původního řízení považují za nutnou.
ad b) Přípustnost dovolání vymezila žalobkyně tím, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 4566/2007, a ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 20 Cdo 37/2009.
V usnesení ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 4566/2007, v němž byla řešena otázka platnosti závěti sepsané notářským zápisem, dovolací soud konstatoval, že pokud chybějí náležitosti zápisu vyplývající z §63 notářského řádu (mimo jiné umožňující rozeznat účastníky úkonu), nelze zápis považovat za notářský zápis, a tedy veřejnou listinu. Přitom odkázal na závěr vyplývající z dřívější judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 4.1976, sp. zn. 4 Cz 34/76, a rozsudek z 27. 1. 1983, sp. zn. 4 Cz 82/82), podle které náležitosti notářských listin jsou z hlediska kvality různě závažné a pouze v případě, že by chyběly náležitosti, bez nichž by nebylo možno individualizovat notářský zápis, účastníky nebo další osoby zúčastněné na úkonu nebo takové náležitosti, které jsou nezbytnou součástí notářského zápisu, nelze písemnost považovat za notářský zápis, a tedy za veřejnou listinu.
V usnesení ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 20 Cdo 37/2009, šlo o posouzení smlouvy o postoupení pohledávky z exekučního titulu, kterým byl notářský zápis se svolením vykonatelnosti (§40 odst. 1 písm. d) zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále „exekuční řád“). Nejvyšší soud v něm odkázal na dřívější judikaturu, a to usnesení ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 21 Co 1012/2000, v němž uvedl, že v notářském zápisu se svolením vykonatelnosti podle §274 písm. e) o. s. ř. nebyla totožnost účastníků prokázána podle §63 písm. e) notářského řádu, pokud bylo uvedeno, že byla zjištěna „zákonným“ způsobem, neboť musí být výslovně uvedena podle §64 notářského řádu. V usnesení ze dne 2. 1. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1972/2007, pak šlo o nařízení výkonu rozhodnutí podle exekutorského zápisu sepsaného podle §78 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řádu. Takový zápis musí podle §79 odst. 1 tohoto zákona obsahovat údaj, jak byla ověřena totožnost účastníků a podle §80 nezná-li exekutor účastníky, musí být jejich totožnost prokázána platným úředním průkazem. Tak tomu v zápise nebylo, neboť v něm bylo uvedeno, že totožnost přítomných ověřila exekutorka „dle předložených platných průkazů“.
Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4385/2018 (ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1253/19), v němž řešil otázku platnosti zástavní smlouvy sepsané formou notářského zápisu dne 11. 10. 2007, k §63 písm. e) a §64 notářského řádu uvedl:
„Při „prokazování totožnosti“ platným úředním průkazem je tak (za situace, že zákon neukládá notáři povinnost kvalifikovaného ověření pravosti úředního průkazu) na místě postup, kdy notář z pohledu běžné obezřetnosti a profesní zkušenosti posoudí, zda jemu předložený občanský (nebo jiný „úřední“) průkaz představuje pravý průkaz totožnosti a zda nejde o falsifikát. K tomuto posouzení nepochybně patří i ověření, zda se jedná také o průkaz platný. Platnost v tomto kontextu znamená vlastnost „úředního průkazu“ spočívající v tom, že údaje v něm uvedené jsou (měly by být) správné. Proto také platnost „úředních průkazů“ bývá z hlediska časového omezena.
Pro rozeznání, zda totožnost účastníků, svědků, důvěrníků a tlumočníků byla ověřena platným úředním průkazem nebo potvrzením dvěma svědky, není údaj o „platnosti“ úředního průkazu nezbytnou náležitostí, bez které by nebylo možno identifikovat způsob ověření totožnosti účastníků, svědků, důvěrníků a tlumočníků v notářském zápisu uvedených. Ostatně i podle Ústavního soudu pouze ze skutečnosti, že v zápisu nebylo uvedeno výslovně, že prezentované doklady jsou platnými úředními průkazy, nelze bez dalšího dovodit opak, tedy že totožnost nebyla prověřena řádně [srov. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 924/13, ze dne 21. 11. 2013 (N 195/71 SbNU 329), sp. zn. II. ÚS 1005/12, ze dne 31. 1. 2013 (N 23/68 SbNU 281), sp. zn. III. ÚS 925/13, ze dne 4. 7. 2013 (N 115/70 SbNU 27), nebo, sp. zn. III. ÚS 925/13, ze dne 4. 7. 2013 (N 115/70 SbNU 27].“
Z uvedeného vyplývá, že byť lze mít výhrady k tomu, že odvolací soud označil darovací smlouvu z 3. 2. 2009 sepsanou formou notářského zápisu za neveřejnou listinu, je usnesení odvolacího soudu v posouzení údaje o ověření totožnosti účastníků v tomto notářském zápise podle §63 písm. e) notářského řádu v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
ad c) Jestliže žalobkyně neprokázala novou skutečnost ve smyslu §228 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je nadbytečné řešit, zda tvrzená skutečnost pro ni mohla přivodit příznivější rozhodnutí.
ad d) K závěru odvolacího soudu, že přesah stavby č. XY na pozemek žalobkyně podle geometrického náčrtu ze dne 27. 3. 2018 není novou skutečností podle §228 odst. 1 písm. a) o s. ř., dovolací soud odkazuje na usnesení ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3251/2017, kterým rozhodoval o dovolání v řízení o první žalobě žalobkyně na obnovu řízení. Uvedl v něm: „Judikatura Nejvyššího soudu pro účely povolení obnovy řízení považuje skutečnosti a důkazy za nové, pakliže v době původního řízení objektivně vzato existovaly, účastník je však nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil nesplnění své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní) v původním řízení použít (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 669/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2575/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 352/2012), přičemž je nutno zohlednit, zda se v konkrétním případě účastník mohl, vyvinul-li by aktivitu, kterou od něj při uplatňování jeho práv bylo lze spravedlivě očekávat, o příslušném důkazním prostředku dozvědět (viz např. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2013)“. „Ani poznatek o tom, že účastník o určité skutečnosti či o určitém důkazu nevěděl, není sám o sobě postačující k právnímu závěru, že jde o novou skutečnost či nový důkaz ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Skutečnosti a důkazy jsou nové v intencích tohoto ustanovení, jestliže účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, zejména proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost. Právě zodpovězení otázky, zda se dovolatel mohl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět o tom, kde se důkazní prostředek nachází, je pro rozhodnutí o obnově řízení určující“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011)“.
Na otázku, v jakém případě se „dovolatel mohl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět o tom, kde se důkazní prostředek nachází“, resp. zda mohl skutečnosti, rozhodnutí či důkazy použít „bez své viny“ nelze dát obecnou odpověď; záleží vždy na úvaze soudu v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená. Nicméně právě proto, že tu jde o vyvolání mimořádného zásahu do právní moci soudního rozhodnutí (k tomu viz výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 470/2009), je třeba při posuzování „viny“ žalobce ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. používat „měřítka spíše přísnějšího než blahovolného“ (viz např. Rubeš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. Orbis Praha, 1970, díl II., s. 131). Úvaha odvolacího soudu o tom, že o novou skutečnost nejde (viz odůvodnění jeho rozhodnutí) není zjevně nepřiměřená, protože neboť jak už uvedeno, v původním odvolacím řízení uvedla, že si povšimla posunutých geodetických značek, ale návrh na vypracování nového geodetického plánu neučinila.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná 1) domáhat výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu