ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2567.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2567/2019-462
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) L. M. , narozeného XY, a b) J. M. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Martinem Caplem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Husova tř. 1847/5, proti žalovanému F. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem v Teplicích, Školní 646/20, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 253/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. února 2019, č. j. 5 Co 884/2018-444, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. února 2019, č. j. 5 Co 884/2018-444, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2018, č. j. 9 C 253/2008-405, určil, že žalobci mají ve společném jmění manželů pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, zapsané v katastrálním území XY (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům na nákladech řízení částku 146 312 Kč (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 2. 2019, č. j. 5 Co 884/2018-444, potvrdil (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům na nákladech odvolacího řízení částku 19 093,80 Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaný v dovolání namítá nesprávnost právního posouzení otázky dobré víry žalobce a) (dále jen „žalobce“) u institutu vydržení a dále otázky počátku držby a faktického užívání předmětných nemovitostí žalobcem s tím, že se soudy nižších stupňů při řešení těchto otázek odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Žalovaný zdůrazňuje nesprávnost hodnocení svědecké výpovědi svědka Z. M. v řízení před soudem prvního stupně i v rámci odvolacího řízení. Argumentuje rovněž ochranou svého vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
K otázce dobré víry žalobce žalovaný zejména namítá, že soud prvního stupně ani odvolací soud dostatečně neodůvodnily závěr o nevěrohodnosti svědka Z. M., jehož svědeckou výpovědí k okolnostem schůzky, jež se měla uskutečnit v roce 1992, měla být zpochybněna dobrá víra žalobce o tom, že je vlastníkem předmětných pozemků. Závěry soudů nižších stupňů jsou podle žalovaného z tohoto důvodu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 77/2013-230, v této věci, kterým se soudy nižších stupňů neřídily. Žalovaný uvádí, že vzhledem k vyššímu věku svědka a době, která od schůzky uplynula, nelze po svědkovi spravedlivě požadovat, aby si pamatoval každý detail této schůzky. Dále k otázce dobré víry žalobce žalovaný namítá, že rodiče žalobce nikdy nebyli v dobré víře o tom, že předmětné pozemky, jež následně převedli darovací smlouvou v roce 1987 žalobci, skutečně vlastnili. Naopak žalovaný uvádí, že bylo prokázáno (např. svědeckou výpovědí matky žalobce), že si byli vědomi toho, že předmětné pozemky kupní smlouvou v roce 1957 nenabyli, a nebyli tudíž jejich vlastníky. S ohledem na absenci dobré víry rodičů žalobce žalovaný dovozuje, že ani žalobce nemohl být v dobré víře, a to zejména s ohledem na markantní rozdíl ve výměrách pozemků a také na to, že si nelze představit, že by rodiče na tuto skutečnost žalobce neupozornili. Žalobce nemohl zachovat obvyklou opatrnost, když se domníval, že jeho rodiče jsou vlastníky pozemků o výměře sedminásobně vyšší, než byly zakoupeny kupní smlouvou v roce 1957. Z tohoto důvodu nemůže jít v případě žalobce o omluvitelný omyl. K tomuto žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2000/18, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000. Nakonec žalovaný k otázce dobré víry žalobce poznamenává, že žalobce sám svou dobrou víru neprokázal, a to ani navrženými důkazy.
K otázce počátku držby a faktického užívání předmětných nemovitostí žalobcem žalovaný namítá, že určité důkazy svědčí pro závěr, že předmětné pozemky měli v držbě a užívali je rodiče žalobce, nikoliv samotný žalobce. Navíc se, s ohledem na absenci jejich dobré víry z důvodu velkého rozdílu ve výměře pozemků, jednalo o držbu nepoctivou. V případě žalobce pak nebyl prokázán jasný počátek běhu vydržecí doby ani nepřetržitost držby. Žalovaný dále rozporuje, že skutečnost, že žalobce párkrát pomohl svým rodičům s obděláváním předmětných pozemků, nezakládá esenciální prvky držby jako takové a dále uvádí, že skutečnost, že sousedé slyšení v řízení jako svědci žalobce na předmětných pozemcích viděli pracovat, není směrodatná. K tomuto dává na vědomí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2302/2000. Dále žalovaný namítá, že nebyla splněna podmínka nepřetržitosti držby, když předmětné pozemky měl do roku 1992 v užívání Školní zemědělský podnik, čímž byla držba žalobce fakticky přerušena, tudíž – pokud se žalobce o tom, že mu vlastnické právo nenáleží, dozvěděl z dopisu katastrálního úřadu o duplicitním zápisu vlastnictví v roce 1998 – vydržecí doba nemohla uplynout. K tomu uvádí nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 875/14. Dále uvádí, že v řízení před soudy nižších stupňů nebylo postaveno na jisto, kdy žalobce začal nakládat s věcí jako s vlastní s tím, že počátkem běhu vydržecí doby by měl být rok 1994, kdy žalobce část pozemku převedl na svědkyni L. V., neboť se jedná o jediné vodítko k určení okamžiku, kdy žalobce začal s věcí nakládat jako s vlastní, na kterém se soudy nižších stupňů shodly. Pokud by tedy rok 1994 byl určen za počátek běhu vydržecí doby, vydržecí doba nemohla uplynout.
Žalovaný závěrem uvádí, že je nutno vzít v úvahu ochranu práv účastníků, kdy proti sobě stojí ochrana držby žalobce na straně jedné a ochrana vlastnického práva žalovaného na straně druhé, přičemž je nutné tato práva poměřit. Žalovaný má za to, že vzhledem k tomu, že vlastnictví je chráněno čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je namístě, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil, neboť by bylo protiústavní žalovaného o pozemek připravit. Žalovaný nadto uvádí, že se po celou dobu choval jako vlastník, neboť k předmětným pozemkům řádně plnil daňové povinnosti.
Na základě výše uvedených námitek žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně, jež bylo napadeným rozhodnutím potvrzeno, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem tohoto rozhodnutí by žalovanému hrozila závažná újma v tom ohledu, že by žalobci mohli předmětné pozemky zcizit třetí osobě.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaný v prvé řadě namítá, že se odvolací soud ani soud prvního stupně neřídily rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 77/2013-230, v této věci, když dostatečně neodůvodnily závěr o nevěrohodnosti svědka Z. M., jehož svědeckou výpovědí měla být zpochybněna dobrá víra žalobce.
Tato námitka není důvodná.
Ve výše uvedeném rozhodnutí dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil s pokynem, že v další fázi řízení je nutné výpověď svědka zopakovat a řádně posoudit jeho věrohodnost, přesvědčivost jeho výpovědi a následně výpověď zhodnotit v souladu s §132 o. s. ř. Odvolací soud proto v dalším řízení doplnil dokazování zopakováním výslechu svědka Z. M.. Odvolací soud na základě provedené svědecké výpovědi dospěl ke stejnému závěru, a sice že svědek je nevěrohodný, a pouze tímto důkazním prostředkem proto nemůže být zpochybněna dobrá víra žalobce.
Svůj závěr o nevěrohodnosti svědka odvolací soud dle názoru dovolacího soudu dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodnil (jednak v usnesení ze dne 24. 6. 2015, č. j. 5 Co 708/2012-268, kterým zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a opětovně pak v bodě 16. napadeného rozhodnutí). Dovolací soud proto v postupu odvolacího soudu rozpor s pokynem vyjádřeným Nejvyšším soudem v citovaném zrušujícím rozsudku neshledal, tudíž tato námitka žalovaného nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Žalovaný touto námitkou navíc, spíše než na nesoulad postupu odvolacího soudu s pokynem Nejvyššího soudu vyjádřeným v uvedeném rušícím rozsudku, míří obecně na způsob provádění dokazování v řízení před soudy nižších stupňů, resp. vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením konkrétního důkazu ze strany odvolacího soudu a považuje závěr o nevěrohodnosti svědka za nesprávný.
Mohlo by se tedy jednat toliko o jinou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke které by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Samotná vada řízení však přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže. Pokud tedy dovolací soud neshledá dovolání přípustným na základě jiné otázky vymezené v dovolání, nelze k vadám řízení bez dalšího přihlédnout [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Uvedené však zároveň nemění nic na závěru dovolacího soudu o tom, že odvolací soud hodnocení svědecké výpovědi zdůvodnil dostatečně. V tomto smyslu tedy řízení vadou ve smyslu výše uvedeného zatíženo nebylo.
Co se týče správnosti závěru odvolacího soudu o věrohodnosti či nevěrohodnosti svědecké výpovědi, dovolací soud pouze podotýká, že se jedná o otázku hodnocení dokazování na základě učiněných skutkových zjištění, přičemž správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě provedeného dokazování dovolací soud není oprávněn v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat, neboť jediným způsobilým dovolacím důvodem je, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srovnej §241a o. s. ř. a contrario ). Ostatně ani samotné hodnocení dokazování provedené nalézacími soudy dovolacímu přezkumu nepodléhá.
Žalovaný dále namítá, že s ohledem na absenci dobré víry rodičů žalobce, nemohl být v dobré víře ani žalobce, nemohl tudíž vzhledem k okolnostem zachovat obvyklou opatrnost, a proto se nemohlo jednat o omluvitelný omyl žalobce. Žalobce svou dobrou víru navíc neprokázal.
Tato námitka také není důvodná.
Námitka, na základě níž by měl být nedostatek dobré víry žalobce odvozován od dobré víry rodičů, byla již dovolacím soudem řešena, a to ve výše citovaném rušícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 77/2013-230, v této věci. V průběhu řízení bylo opakovaně konstatováno, že nebylo postaveno na jisto, že žalobce byl seznámen s tím, že jeho rodiče předmětné pozemky ve skutečnosti nevlastnili, a přesto je převedli na žalobce. Dovolací soud uvedl, že pouze z úzkého příbuzenského vztahu tuto skutečnost dovozovat nelze, aniž by zde byla nějaká další okolnost, která by bez důvodných pochybností odůvodňovala závěr, že by příbuznému byly známy skutečnosti zpochybňující jeho dobrou víru. Pouze z existence příbuzenského vztahu proto bez dalšího nelze presumovat vědomost žalobce o těchto skutečnostech [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013 (dostupné na www.nsoud.cz ), které bylo dovolacím soudem citováno již v rušícím rozsudku ze dne 22. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 77/2013-230]. Jediným důkazem, jenž měl zpochybňovat dobrou víru žalobce, byla toliko svědecká výpověď Z. M., nicméně tento svědek byl nalézacími soudy shledán nevěrohodným (viz shora), a proto byl na základě provedeného dokazování opakovaně učiněn závěr o tom, že žalobce byl v dobré víře (viz str. 6 usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 7. 2012, č. j. 5 Co 708/2012-202, str. 6 usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 6. 2015, č. j. 5 Co 708/2012-268, bod 13 rozsudku okresního soudu ze dne 22. 2. 2018, č. j. 9 C 253/2008-405, bod 14 napadeného rozhodnutí, přičemž tento závěr byl potvrzen i dovolacím soudem v rušícím rozsudku ze dne 21. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 77/2013-230).
Naznačoval-li žalovaný dále v dovolání, že „žalobce nemohl zachovat obvyklou opatrnost, když se domníval, že jeho rodiče vlastní pozemek se sedminásobně větší rozlohou, než byl rodinou skutečně zakoupen kupní smlouvou“, pak ani tato námitka není důvodná. Žalobce odvozoval svou dobrou víru od darovací smlouvy ze dne 20. 2. 1987, jejímž předmětem byl výslovně i pozemek parc. č. XY s výměrou 5 852 m², který byl evidován jako vlastnictví dárců (rodičů žalobce), který jim ale ve skutečnosti v této výměře nepatřil, protože ho zakoupili v roce 1957 s výměrou výrazně menší. Nalézací soudy ve svých rozhodnutích podrobně vysvětlily, proč byla darovací smlouva titulem, od kterého se v dané věci odvíjela dobrá víra žalobce, přičemž byl-li uvedený pozemek předmětem darovací smlouvy s uvedenou výměrou, nebrání vydržení okolnost, že rodiče žalobce vlastníky pozemku v tomto rozsahu nebyli.
K nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2000/18, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, na něž v dovolání v souvislosti s nedostatkem dobré víry žalobce odkazuje žalovaný, dovolací soud podotýká, že se jedná o obecnou judikaturu vztahující se k institutu vydržení, přičemž žalovaný nijak nevymezuje, v jakém konkrétním ohledu se měl odvolací soud od citovaných rozhodnutí odchýlit, pouze úvodem dovolání uvádí, že se soudy nižších stupňů odchýlily od názoru Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, avšak konkrétní otázky rozporu s judikaturou v dovolání vymezeny nejsou. Dovolatel napadá toliko skutková zjištění, resp. nesprávnost závěrů nalézacích soudů učiněných na základě provedeného dokazování.
Pokud tedy žalovaný opět rozporuje spíše způsob hodnocení provedených důkazů a polemizuje se závěry soudů nižších stupňů, jenž byly na základě provedeného dokazování učiněny, dovolací soud proto uvádí, že mu v dovolacím řízení nepřísluší posuzovat správnost skutkových zjištění (srovnej §241a o. s. ř. a contrario ).
Konečně, pokud žalovaný namítá, že žalobce svou dobrou víru neprokázal, nejedná se – s ohledem na závěry dokazování v řízení před nalézacími soudy – o námitku jakkoliv relevantní. Navíc, dovolací soud v rušícím rozsudku ze dne 22. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 77/2013-230, konstatoval, že pokud žalobce v řízení tvrdí a prokazuje skutečnosti, od nichž by bylo možno dovozovat, že je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je oprávněným držitelem, je na žalovaném, aby tato tvrzení vyvrátil. To se však žalovanému nepodařilo (viz výše uvedený závěr o nevěrohodnosti svědka Z. M.), a proto bylo v řízení uzavřeno (i s ohledem na to, že ve smyslu §130 odst. 1 věta druhá obč. zák. je v pochybnostech třeba rozhodovat ve prospěch dobré víry), že žalobce v dobré víře byl.
Závěrem dovolací soud ještě dodává, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dovolací soud otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, přezkoumá pouze v případě, pokud by úvahy soudů učiněné v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1068 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), které bylo citováno rovněž v rušícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 77/2013-230, v této věci]. O takový případ však v tomto řízení nejde, neboť soudy obou stupňů prováděly k otázce dobré víry žalobce rozsáhlé dokazování a podrobně v odůvodnění svých rozhodnutí provedené důkazy zhodnotily a řádně se vypořádaly se všemi námitkami žalovaného. Nelze tedy učinit závěr o tom, že by úvahy nalézacích soudů v posouzení otázky dobré víry žalobce byly zjevně nepřiměřené.
Žalovaný dále namítá, že z provedeného dokazování vyplývá, že předmětné pozemky neměl v držbě žalobce, ale rodiče žalobce, tudíž nebyla naplněna podmínka chopení se držby a faktického užívání pozemků žalobcem.
Tato námitka rovněž není důvodná.
Žalovaný opět polemizuje toliko se zjištěným skutkovým stavem a vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacími soudy na základě provedeného dokazování. V řízení před soudy nižších stupňů byla zejména četnými svědeckými výpověďmi prokázána držba předmětných pozemků žalobcem a tyto závěry byly řádně zdůvodněny (viz např. bod 18 napadeného rozhodnutí). Ani tyto otázky proto nemohou být v dovolacím řízení přezkoumávány (§241a o. s. ř. a contrario ).
Co se týče rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2302/2000, citovaného v dovolání, dovolací soud uvádí, že se jedná opět o obecné rozhodnutí vymezující základní předpoklady držby, mimo jiné podmínku faktického užívání věci. Dovolatel však ani v rámci této námitky nevymezuje, v čem konkrétně se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí od závěrů uvedených v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu odchýlit. Dovolací soud nemá za to, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo s těmito obecnými závěry jakkoliv v rozporu. Pokud tedy žalovaný namítá, že nalézací soudy nesprávně zhodnotily skutkový stav věci, když uzavřely, že žalobce předmětné pozemky fakticky užíval, zatímco žalovaný má za to, že tomu tak nebylo, jedná se pouze o otázku hodnocení skutkového stavu, a nikoliv o rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu; tudíž tato otázka opět nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (§241a o. s. ř. a contrario ).
Žalovaný dále namítá, že nebyla splněna podmínka nepřetržitosti držby, neboť předmětné pozemky měl do roku 1992 v užívání Školní zemědělský podnik. Vydržecí doba proto podle žalovaného nemohla uplynout, pokud se o duplicitním zápisu vlastnictví žalobce dozvěděl v roce 1998.
Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, ani není důvodná.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v případě pozemků, na kterých hospodaří zemědělské družstvo, je družstvo pouhým detentorem daných pozemků a držitelem je nadále ten, kdo tyto pozemky sdružil. Samotným sdružením pozemků nedochází k přerušení běhu vydržecí doby, neboť družstvo neužívá pozemky s úmyslem mít je pro sebe, ale vědomě na základě práva družstevního užívání. Držitelem je tedy nadále jejich vlastník a detentor odvozuje své právo od vlastníka, přičemž faktické ovládání věci detentorem se považuje za právní ovládání věci vlastníkem, který je držitelem věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 83/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 10, str. 301), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1824/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2676/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2302/2010 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Touto otázkou se v řízení podrobně zabýval odvolací soud, kde odkazoval na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu (srovnej bod 17 napadeného rozhodnutí), a dospěl tak ke správnému závěru, když uzavřel, že Školní zemědělský podnik byl pouhým detentorem, zatímco držitelem byl nadále žalobce. K přerušení běhu vydržecí doby tudíž dojít nemohlo. S tímto závěrem odvolacího soudu se dovolací soud s odkazem na výše citovanou judikaturu ztotožňuje.
Žalovaný ve vztahu k této námitce dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 875/14. Dovolací soud je nicméně nucen konstatovat, že se opět jedná pouze o výňatek z obecné judikatury k počátku běhu vydržecí doby, která však není – ve smyslu výše citované judikatury Nejvyššího soudu vztahující se ke specifickým případům, kdy jsou sporné pozemky předmětem užívání zemědělským družstvem – ve vztahu k rozhodované věci relevantní. Z tohoto důvodu ani tato námitka žalovaného nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť zde nebyl shledán rozpor s judikaturou.
Žalovaný dále namítá, že v řízení před soudy nižších stupňů nebylo postaveno na jisto, kdy žalobce začal nakládat s věcí jako s vlastní, přičemž počátkem běhu vydržecí doby by měl být rok 1994, kdy žalobce část pozemku převedl na L. V., tudíž vydržecí doba nemohla uplynout.
Tato námitka rovněž není důvodná.
K tomuto dovolací soud pouze konstatuje, že v řízení před nalézacími soudy byl na základě provedeného dokazování učiněn jednoznačný závěr o počátku běhu vydržecí doby, a sice že se jednalo o rok 1987, kdy byla uzavřena mezi rodiči žalobce a žalobcem darovací smlouva, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětným pozemkům. V řízení bylo prokázáno, že na základě této darovací smlouvy se žalobce chopil držby předmětných pozemků a začal s pozemky nakládat jako s vlastními (viz str. 6 usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 7. 2012, č. j. 5 Co 708/2012-202, bod 14 rozsudku okresního soudu ze dne 22. 2. 2018, č. j. 9 C 253/2008-405, bod 18 napadeného rozhodnutí).
Dále žalovaný namítá rozpor napadeného rozhodnutí s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a sice že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví, neboť to byl právě žalovaný, kdo se po celou dobu choval jako vlastník, když k předmětným pozemkům řádně plnil daňové povinnosti. Právo žalovaného na ochranu vlastnictví je dále třeba poměřit s právem žalobce na ochranu držby.
Ani tato námitka není důvodná.
K tomuto dovolací soud uvádí, že žalovaný měl k předmětným pozemkům po celou dobu pouze tzv. knihovní držbu vyplývající ze zápisu v katastru nemovitostí, ale pozemky fakticky neužíval a ani se o ně nijak nezajímal. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá právní ochrany [srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31 (dostupné v právních informačních systémech ASPI nebo beck-online.cz), na které dovolací soud v této souvislosti odkazoval již v rušícím rozsudku ze dne 22. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 77/2013-230, v této věci]. Naopak to byl žalobce, kdo po celou dobu vykonával držbu a předmětné pozemky spolu se svojí rodinou jako vlastník užíval. Potom tedy pouhá skutečnost, že k předmětným pozemkům byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník žalovaný a že na základě tohoto zápisu ve vztahu k těmto pozemkům odváděl daň z nemovitých věcí, nezakládá držbu předmětných pozemků žalovaným [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4954/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Navíc žalovaný během řízení ani netvrdil, že by předmětné pozemky měl ve své držbě, a proto pokud nyní v rámci své dovolací argumentace namítá, že se jako vlastník předmětných pozemků po celou dobu choval, když jako jediný plnil daňové povinnosti, není tato námitka v dovolacím řízení s ohledem na §241a odst. 6 o. s. ř. jakkoliv relevantní.
Pokud žalovaný dále zmiňuje, že je třeba poměřit právo na ochranu vlastnického práva žalovaného a právo na ochranu držby žalobce, pak k tomuto dovolací soud uvádí, že v řízení před nalézacími soudy bylo na základě provedeného dokazování uzavřeno, že žalobce se v roce 1998 stal vlastníkem předmětných pozemků na základě vydržení (resp. předmětné pozemky se staly součástí SJM žalobců). Ochrana vlastnického práva žalovaného by tudíž za těchto okolností znamenala pouze ochranu domnělého vlastnického práva. S ohledem na závěry nalézacích soudů ve vztahu k vydržení vlastnického práva žalobcem je proto nutno konstatovat, že skutečným vlastníkem předmětných pozemků se stal žalobce, a je proto nezbytné chránit jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům, které po celou dobu jako vlastník užíval, oproti ochraně pouhého domnělého vlastnictví plynoucího z nesprávnosti zápisu v katastru nemovitostí, které je pouze tzv. knihovní držbou, jak bylo uvedeno výše.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu