ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3016.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3016/2019-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. Ď. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Denisou Neumannovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, proti žalované obci Sadov , se sídlem v Sadově 34, IČO 00254959, zastoupené JUDr. Dominikem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Sokolově, Obce Ležáky 972/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 249/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2019, č. j. 14 Co 344/2016-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2019, č. j. 14 Co 344/2016-173, se zamítá .
III: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám JUDr. Denisy Neumannové, advokátky se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Karlových Varech se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k pozemku par. č. XY v katastrálním území XY.
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 8. 2016, č. j. 43 C 249/2015-79, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) – poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 1. 12. 2016, č. j. 14 Co 344/2016-116, k dovolání žalované zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, č. j. 22 Cdo 1341/2017-141, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 4. 7. 2019, č. j. 14 Co 344/2016-173, po změně žalobního petitu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že M. I., r. č. XY, naposledy bytem XY, byl ke dni své smrti, tj. 30. 12. 2009, vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Domnívá se, že „odvolací soud se při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe určení vlastnického práva, přičemž má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka zjevného zneužití práva posouzena jinak.“ Namítá, že odvolací soud nerespektoval předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, lakonicky žalobnímu návrhu vyhověl, a to aniž by se zřetelně vymezil proti závěrům vyplývajícím z judikatury Nejvyššího soudu. Současně uvádí, že obec jako veřejnoprávní korporace je omezena ve své činnosti řadou právních předpisů. Její postavení je ztíženo i skutečností, že je zastoupena svými orgány. Podotýká, že její jednotlivé kroky v soukromoprávních vztazích jsou konsenzem fyzických osob, kdy např. někteří v projednávané věci vyslechnutí svědci jsou členy zastupitelstva obce. Je přesvědčena, že s ohledem na tyto skutečnosti je slabší stranou, přičemž jejím jednáním nemohlo dojít ke zjevnému zneužití práva. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobní návrh zamítne.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že závěry odvolacího soudu považuje za správné. Cituje rozhodnutí dovolacího soudu vztahující se k posouzení naplnění podmínek vydržení vlastnického práva (dobré víry držitele) a namítá, že na otázce zjevného zneužití práva ze strany žalované rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Z dovolání musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci je obsahem dovolání zejména námitka nesprávného posouzení otázky zjevného zneužití práva ve smyslu §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dovolatelka nicméně přehlíží, že na řešení takto formulované otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. V souladu s předcházejícím zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci odvolací soud uzavřel, že nedostatek dobré víry v oprávněnost držby nelze překlenout aplikací §8 o. z. Opětovně se však zabýval otázkou dobré víry, přičemž – při posouzení všech rozhodných skutečností – dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně pozemek, jehož se soudní spor týká, v dobré víře držel. S ohledem na to uzavřel, že došlo k vydržení vlastnického práva a žalobu shledal důvodnou.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu na otázce, zda ze strany žalované došlo k zjevnému zneužití práva, založeno není. Otázka výkladu §8 o. z. proto přípustnost dovolání nezakládá.
Ve zbývající části dovolatelka neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Pouze polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem a namítá, že se odvolací soud neřídil právními závěry obsaženými v předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu. Z obsahu dovoláním napadeného rozsudku však nevyplývá nic, co by potvrzovalo tvrzení, že by odvolací soud rozhodnutí dovolacího soudu nerespektoval. Ostatně v této souvislosti lze pro úplnost uvést, že i závěr o dobré víře držitele – jehož přezkum dovolacím soudem je možný pouze v případě, kdyby úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000) – byl odvolacím soudem učiněn při zohlednění všech rozhodných kritérií vyplývajících z ustálené judikatury dovolacího soudu (viz zejména již v předcházejícím rozhodnutí citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3431/2016, nebo ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3202/2018).
Námitkami, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost skutkových zjištění, aniž by řádně vymezila otázku procesního práva, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Jediným přípustným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem; skutkovými zjištěními nalézacích soudů je dovolací soud vázán (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1815/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Dovolatelka sice napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 10. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu