ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3831.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3831/2019-301
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) P. K. , narozeného XY, b) A. K. , narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Davidem Raifem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Krameriova 503, proti žalovaným 1) J. K. , narozenému XY, bytem v XY, 2) Ž. S. , narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Jaroslavem Mackem, advokátem se sídlem v Jeseníku, náměstí Svobody 829/17, o odstranění plotu, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 66/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 5. 2019, č. j. 69 Co 346/2018-287, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 31. 5. 2018, č. j. 10 C 66/2013-258, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně na své náklady odstranit do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY část plotu označenou jako úsečka mezi body A-D v měřickém náčrtu, který je součástí znaleckého posudku č. 56G-8/2016 znalce Ing. Jiřího Hlaváčka ze dne 29. 12. 2016 (výrok I.). Rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 52 633 Kč (výrok II.) a státu na náhradě nákladů řízení 10 760 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 21. 5. 2019, č. j. 69 Co 346/2018-287, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů nalézacího řízení 62 633 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž namítají nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že právní předchůdkyně žalovaných nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí patří část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na níž se nachází plot, jehož odstranění se žalobci domáhají. Namítají, že odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou v dovolání odkazují (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). Považují za důležité zohlednit, že plot by zřízen v roce 1979 na základě vytyčení hranic pozemku parc. č. XY v k. ú. XY provedeného dne 4. 1. 1979 F. S. v souvislosti se zaměřením novostavby domu nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY. Právní předchůdkyně žalovaných byla po celou dobu přesvědčena, že takto nově vyměřená hranice, na základě které byl plot postaven, odpovídá hranici, v jakém jí byl pozemek parc. č. XY v k. ú. XY předán a jež byla v roce 1975 vyznačena v terénu železnými tyčemi. Poznamenávají, že žalovanými tvrzená skutečnost o opětovném vyměření hranice v roce 1979 nebyla v řízení nikterak zpochybněna či vyvrácena. Na základě shora uvedeného mají za to, že došlo k vydržení sporné části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a proto není požadavek žalobců na odstranění plotu nacházejícího se na této části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY opodstatněný.
Dále namítají, že i v případě pochybností odvolacího soudu o opakovaném zaměření hranice pozemku parc. č. XY v k. ú. XY uskutečněného v roce 1979 je nutné postupovat podle §130 odst. 1 obč. zák., podle kterého se v pochybnostech má za to, že držba je oprávněná. Podle žalovaných odvolací soud neuvedl jedinou relevantní skutečnost, která by vylučovala dobrou víru právní předchůdkyně žalovaných, naopak pominul celou řadu skutečností svědčících ve prospěch její dobré víry. Z těchto důvodů považují úvahu odvolacího soudu o nedostatku dobré víry právní předchůdkyně žalovaných za zjevně nepřiměřenou.
Neztotožňují se rovněž s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce vydržení části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na níž se nachází plot, jehož odstranění se žalobci domáhají. Žalovaní mají za to, že došlo k vydržení této části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a proto není požadavek žalobců na odstranění plotu opodstatněný (lze poznamenat, že žalovaní nabyli pozemek parc. č. XY v k. ú. XY do rovnodílného spoluvlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 22. 8. 2017, a proto je pro rozhodnutí ve věci zásadní řešení právní otázky existence dobré víry, resp. vydržení ve vztahu k části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ze strany jejich právní předchůdkyně).
Žalovaní tuto právní otázku staví na odlišném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud, potažmo soud prvního stupně. Odvolací soud vzal za prokázané, že hranice pozemku parc. č. XY v k. ú. XY byly v terénu vytyčeny v roce 1975 v souvislosti se zpracováním geometrického plánu P. Ch. V roce 1979 při vyhotovení geometrického plánu F. S. již nebyly hranice pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v terénu znovu vyznačeny. Z tohoto důvodu nemohli právní předchůdci žalovaných postavit plot na základě tvrzeného vytyčení hranic provedeného v roce 1979. Žalovaní však namítají, že hranice pozemku parc. č. XY v k. ú. XY byly v terénu vyznačeny i v roce 1979 při zpracování geometrického plánu F. S. Na základě takto stanovených hranic následně právní předchůdci žalovaných postavili plot, jehož odstranění se žalobci domáhají. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaní v souvislosti s právním posouzením věci samé zpochybňují v prvé řadě skutková zjištění odvolacího soudu.
Žalovaní v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizují se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formulují (ve spojení s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatelé uvedli, v čem spatřují (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Nad rámec shora uvedeného lze poznamenat, že z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje §133 až §135 o. s. ř. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
Je-li v poměrech projednávané věci dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (a to především zjištěním, že hranice pozemku parc. č. XY v k. ú. XY nebyly v roce 1979 znovu v terénu vyznačeny, a proto nemohli právní předchůdci žalovaných postavit plot na základě takto vytyčených hranic a nabýt část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na základě vydržení), není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Z těchto důvodů nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. námitka dovolatelů, že jejich právní předchůdkyně byla s ohledem na vytyčení hranic pozemku parc. č. XY v k. ú. XY uskutečněného v roce 1979 v dobré víře, že jí patří část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na níž se plot nachází, a proto došlo k vydržení této části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY.
Dovolatelé dále namítají, že i kdyby měl soud o opakovaném vytyčení hranic v roce 1979 pochybnosti, pak bylo nutno postupovat podle §130 odst. 1 obč. zák., podle kterého se v pochybnostech má za to, že držba je oprávněná. Podle žalovaných odvolací soud ve svém rozhodnutí neuvedl jedinou právně relevantní skutečnost, která by vylučovala či zpochybňovala dobrou víru právní předchůdkyně žalovaných, naopak pominul řadu skutečností nasvědčující dobré víře jejich právní předchůdkyně. Z těchto důvodů považují úvahu odvolacího soudu o tom, že právní předchůdkyně žalovaných nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY patří, za zjevně nepřiměřenou.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, jetřeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“].
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci,
má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let,
jde-li o nemovitost.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016).
Presumpce dobré víry držitele se uplatní jen v případě objektivních pochybností o jeho „objektivní“ dobré víře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 796/2012); takovou pochybnost v dané věci soudy neměly.
Soudy obou stupňů se věcí z pohledu výše uvedených závěrů důkladně zabývaly a zohlednily všechny relevantní okolnosti. Vyšly především ze zjištění, že hranice pozemku parc. č. XY v k. ú. XY byly v terénu vyznačeny v roce 1975 P. Ch., a to pomocí železných tyčí. Postavili-li následně právní předchůdci žalovaných plot mimo takto vyznačené hranice, nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky i části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na které byl plot zřízen. V této souvislosti lze odkázat rovněž na závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, v němž dovolací soud vyložil, že při posouzení dobré víry hraje roli otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi. Lze uzavřít, že (výše uvedená) skutková zjištění vztahující se k vytyčení hranice pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a následné stavbě plotu mimo takto vytyčenou hranici vylučují samy o sobě dobrou víru právní předchůdkyně žalovaných, a to bez ohledu na další skutečnosti svědčící podle názoru žalovaných o její dobré víře.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že v posuzované věci nedošlo k nabytí vlastnického práva k části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY vydržením, protože právní předchůdkyně žalovaných nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí tato část pozemku patří, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není v této části přípustné.
Opodstatněná není v této souvislosti ani námitka žalovaných, že měl-li soud o opakovaném zaměření hranice pozemku parc. č. XY v k. ú. XY pochybnosti, bylo třeba zohlednit, že podle §130 odst. 1 věty druhé obč. zák. se v pochybnostech má za to, že držba je oprávněná.
Ustanovení §130 odst. 1 věta druhá obč. zák., podle kterého se v pochybnostech má za to, že držba je oprávněná, se nevztahuje na jakoukoliv držbu, ale logicky (v návaznosti na větu první tohoto ustanovení) jen na držbu, která se opírá o objektivně přijatelnou dobrou víru držitele o tom, že je vlastníkem věci, a to na základě alespoň domnělého právně relevantního titulu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 445/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2063/2019). Z výše uvedeného se podává, že v posuzované věci se držba právní předchůdkyně žalovaných neopírala o její objektivně přijatelnou dobrou víru o tom, že je vlastníkem části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a proto nemohla být její dobrá víra ve smyslu §130 odst. 1 věty druhé obč. zák. ani presumována.
Dovolání žalovaných v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu