ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4440.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 4440/2018-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany , IČO: 60162694, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, s adresou pro doručování: Sekce právní Ministerstva obrany, Odbor pro právní zastupování, Praha 6, nám. Svobody 471, proti žalovaným: 1) M. J., narozenému XY, bytem XY, 2) Z. J. , narozenému XY, bytem XY, a 3) L. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupeným Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, Žižkovo nám. 2, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 309/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, č. j. 27 Co 323/2017-149, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 5 C 309/2016-83, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 10. 2017, č. j. 5 C 309/2016-88, ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, které jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY, okres XY, a výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným do třiceti dnů od právní moci rozsudku na nákladech řízení 39 599 Kč k rukám jejich právního zástupce Mgr. Ing. Pavla Bezoušky.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 27 Co 323/2017-149, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, které jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY, okres XY, je žalobkyně (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II., III. a IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se podle jejich názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů vyjádřených v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1625/2010, sp. zn. 30 Cdo 3737/2014, 22 Cdo 1843/2000 a 22 Cdo 490/2001. Vymezují právní otázku, kterou měl odvolací soud vyřešit nesprávně a v rozporu s dosavadní judikaturou, a to „zda žalovaní resp. jejich právní předchůdkyně byli v omluvitelném omylu, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí a tudíž, že nabyli vlastnického práva vydržením. Stejně tak, že omyl státu, jenž jedná v soukromoprávních vztazích, nemůže vyvolat stejnou důvěru v jednání jednotlivce, jako jednání státu v případě výkonu vrchnostenské činnosti státu.“ Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Podstatou sporu bylo určení vlastnického práva k pozemku XY o výměře 2090 m 2 v k. ú. XY, jehož část byla právnímu předchůdci žalovaných, panu Z. J., rozhodnutím odboru pro výstavbu Okresního národního výboru (ONV) v Čáslavi ze dne 8. 12. 1958, č. j. výst./ XY, vyvlastněna za náhradu a následně se stala součástí pozemků tvořících areál tehdy zřizovaného vojenského letiště v XY. Jelikož však došlo k tomu, že o takto vyvlastněnou část nebyla snížena výměra zbytku pozemkové parcely XY, a ta tak i nadále zůstala v nezměněné podobě a byla předmětem projednání dědictví po zemřelém Z. J., bylo předmětem sporu zejména posouzení, zda došlo k vyvlastnění části pozemku a zda žalovaní, resp. jejich právní předchůdkyně M. J., vydržela vlastnické právo k pozemkům vedeným nyní v katastru nemovitostí jako parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY.
Podle odvolacího soudu byly v řízení zjištěny okolnosti, jež vylučují dobrou víru právní předchůdkyně žalovaných M. J. jako předpoklad pro vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Žalovaným pak od doby, kdy se stali dědici po M. J. do rozhodnutí soudu, neuběhla zákonná desetiletá vydržecí doba.
Dovolatelé zejména v souvislosti se zkoumáním okolností, jež měly být v řízení při hodnocení dobré víry zohledněny, poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1625/2010, a namítají, že se odvolací soud dostatečně nezabýval časovou chronologií faktického užívání předmětných pozemků, především nezohlednil skutečnost, že stát od roku 2000 osvědčil dobrou víru žalovaných tím, že s nimi, resp. s jejich právní předchůdkyní uzavíral na užívání sporných pozemků nájemní smlouvu a tím je utvrzoval v tom, že jsou vlastníky pozemků stále oni. V souvislosti s tím zmiňují rovněž usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3737/2014, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že „a ni při své účasti v soukromoprávních vztazích stát není oproštěn od svého primárního postavení jako nositele veřejných funkcí a veřejné moci a z toho vyplývající omezenosti v jeho autonomii vůle a v podřízenosti metodě veřejnoprávní regulace.“
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, na který poukazují i dovolatelé. Uvedl v něm, že tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 – nalus.usoud.cz).
V rozsudku ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1625/2010, navíc Nejvyšší soud dovodil, že „v případě, že by k došlo k vyvlastnění v souladu s příslušnými právními předpisy, byla vyplacena náhrada za vyvlastnění a věc byla užívána pro účel, pro který byla vyvlastněna, nepřicházel by postup podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, do úvahy, protože podle jeho ustanovení §6 odst. 1 písm. i), j) povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát vyvlastněním za náhradu, pokud věc existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna, nebo vyvlastněním bez vyplacení náhrady. Ze zcela shodné úpravy vychází v ustanovení §6 odst. 1 písm. m), n) i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Současně by nebylo možno se domáhat ochrany vlastnického práva podle tzv. obecných předpisů v případě řádně provedeného vyvlastnění, neboť vyvlastnění provedené v souladu se zákonem žádný z tzv. restitučních právních předpisů nezakotvil jako důvod nápravy majetkových křivd (restituční skutkovou podstatu).“
V posuzované věci bylo v řízení prokázáno, že došlo k řádnému vyvlastnění části pozemku XY právního předchůdce žalovaných Z. J., včetně vyplacení finanční náhrady provedené na základě vyvlastňovacího rozhodnutí Odboru pro výstavbu Okresního národního výboru Čáslav ze dne 8. 12. 1958, č. j. výst./ XY, ve smyslu zákona č. 63/1935 Sb., o vyvlastnění k účelům obrany státu. Stát se následně jako výlučný vlastník chopil držby vyvlastněného pozemku a učinil jej součástí vojenského letiště, které oplotil a po celou dobu jej coby součást vojenského letiště i fakticky užíval.
Rovněž bylo v řízení prokázáno, že M. J. podala dne 29. 1. 1993 výzvu k vydání nemovitostí podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve které požadovala vydání pozemků parc. č. XY, XY, parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY. Vojenská ubytovací a stavební správa České Budějovice jí přípisem ze dne 25. 8. 1993, č. j. XY, sdělila, že pozemky v k. ú. XY parc. č. XY, XY, tehdy část parc. č. XY, parc. č. XY, tehdy část parc. č. XY a parc. č. XY, tehdy část parc. č. XY, jsou zastavěny letištěm a nelze je vydat. Rozhodnutím Okresního úřadu Kutná Hora, Okresního pozemkového úřadu ze dne 1. 6. 1994, č. j. XY, byla následně její žádost o vydání pozemků parc. č. XY, XY a parc.č. XY v k. ú. XY, zamítnuta.
V řízení dále vyplynulo, že dne 11. 10. 2000 uzavřel žalobce s paní M. J. nájemní smlouvu na pozemek parc. č. XY díl „1“ o výměře 1993 m 2 v k. ú. XY, nacházející se v areálu letiště na dobu neurčitou s tím, že fyzické předání nebude provedeno, neboť nájemce předmět nájmu fakticky drží a užívá, v roce 2014 požádal žalobce M. J., aby mu pozemky odprodala a 10. 2. 2016 uzavřel žalobce s M. J. novou nájemní smlouvu na pronájem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY rovněž na dobu neurčitou s tím, že fyzické předání nebude provedeno, neboť nájemce předmět nájmu fakticky drží a užívá. V roce 2016 pak M. J. zemřela a sporné pozemky přešly dědictvím na současné žalované.
Odvolací soud na základě zjištění, že stát se od účinků řádného vyvlastnění ze dne 8. 12. 1958 chopil držby (nikoli detence) vyvlastněného pozemku a učinil jej součástí vojenského letiště, které oplotil a po celou dobu jej coby součást vojenského letiště i fakticky užíval, uzavřel, že o tuto držbu nebyl stát připraven ani v souvislosti s projednáním dědictví po Z. J. v roce 1977, kdy bylo vydáno dědické rozhodnutí potvrzující vlastnictví pozemku v nezměněné výměře M. J., neboť Z. J. již nebyl v době úmrtí jeho vlastníkem. Za okolnosti vylučující dobrou víru žalovaných resp. jejich právní předchůdkyně, považoval odvolací soud jednak skutečnost, že se M. J. nechopila držby předmětných pozemků, a že tuto držbu nikdy nezačala vykonávat, přestože byla jako vlastník zapsaná v katastru nemovitostí, a dále skutečnost, že mohla, měla-li za to, že jí byl pozemek držený státem neoprávněně odebrán, uplatnit svůj nárok v restitučním řízení. Zohlednil rovněž, že byla dobře obeznámena s restitučními zákony, neboť v roce 1993 požádala v restituci o vydání předmětných pozemků a bylo jí sděleno, že jsou zastavěny letištěm a nelze je vydat. Jestliže na základě těchto skutečností odvolací soud uzavřel, že žalovaní, resp. jejich právní předchůdkyně nemohli být poctivými ani oprávněnými držiteli pozemků, neboť si objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem, museli být vědomi toho, že předmětné pozemky neměli nikdy v držbě, že došlo k jejich převzetí státem a nebyly jim vydány v restitučním řízení, a že proto nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro vydržení vlastnického práva k pozemkům, pak jeho závěry nejsou zjevně nepřiměřené a ve světle judikatury dovolacího soudu, na kterou dovolatelé ve svém dovolání poukazují, obstojí.
Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].
Dobrá víra musí být dána po celou vydržecí dobu. Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5472 v Souboru)]. Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015 (uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru).
Odvolací soud se tak při posouzení otázky dobré víry žalovaných, resp. jejich právní předchůdkyně, neodchýlil od judikatury dovolacího soudu. Na správnosti závěrů odvolacího soudu ničeho nemůže změnit ani skutečnost, že se žalobce od roku 2000 přestal považovat za vlastníka předmětných pozemků. Pokud by v souzené věci postupovali žalovaní, resp. jejich právní předchůdkyně M. J. s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, nemohli se domnívat, že jim předmětné pozemky patří, neboť museli vědět, že je nikdy fakticky neovládali, neboť po celou dobu slouží pro účely zajištění provozu vojenského letiště, o čemž byli informováni již v roce 1994, kdy bylo M. J. v restitučním řízení sděleno, že pozemky nelze z těchto důvodů vydat.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu