ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.89.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 89/2019-357
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně PQS Phoenix, SE , se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, IČO: 29157978, zastoupené JUDr. Kateřinou Rulfovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, proti žalované GROSS STAHL, s. r. o. , se sídlem v Žatci, U Oharky 3093, IČO: 64939545, zastoupené JUDr. Robertem Šulcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, o odstranění stavby a o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 85/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2018, č. j. 24 Co 127/2018-334, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2018, č. j. 24 Co 127/2018-334, se v části výroku II., jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. dubna 2018, č. j. 6 C 85/2017-274, ve výroku I. ohledně zamítnutí žaloby na odstranění stavby, dále v části výroku I., jímž byl změněn výrok III. rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. dubna 2018, č. j. 6 C 85/2017-274, ohledně náhrady nákladů řízení v části týkající se žaloby o odstranění stavby, a v části výroku III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu k žalobě na odstranění stavby, se ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2018, č. j. 6 C 85/2017-274, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala odstranění kabelového vedení tvořícího elektrickou přípojku pozemku st. parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. XY s budovou bez č. p./ č. e. a č. p. XY v k. ú. XY (dále jen „elektro přípojka“), z jejího pozemku parc. č. XY, v části nacházející se mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, z prostoru vyplývajícího z geometrického plánu č. 3972-12/2009 (výrok I.). Dále soud prvního stupně zamítl vzájemný návrh, jímž se žalovaná domáhala zřízení služebnosti inženýrské sítě k tíži pozemkům žalobkyně parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY a budově bez č. p. nebo č. e. stojící na pozemku parc. č. st. XY, to vše v k. ú. XY v rozsahu vymezeném ve výroku specifikovaných geometrických plánech ve prospěch pozemků parc. č. st. XY, parc. č. st. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, spočívající zejména v právech vyjmenovaných ve výroku rozhodnutí (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalované byl udělen souhlas s umístěním elektro přípojky již na základě kupní smlouvy uzavřené s tehdejším vlastníkem dotčeného pozemku parc. č. XY, která obsahovala prohlášení o závazku prodávajícího umožnit žalované přístup a připojení ke stávající infrastruktuře elektrické energie. Předmětná elektro přípojka byla následně vybudována s vědomím a souhlasem tehdejšího vlastníka žalobou dotčeného pozemku Z. F., což vyplývá jednak z jeho svědecké výpovědi před soudem prvního stupně, a jednak z jeho vyjádření ze dne 17. 2. 2005 poskytnutého v rámci územního řízení. Souhlas s umístěním elektro přípojky byl následně dopisem žalobkyně ze dne 12. 3. 2012 odvolán. Soud prvního stupně pak s poukazem na existenci souhlasu v době vybudování elektro přípojky uvedl, že se nejedná o neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c obč. zák. S odkazem na závěry vyjádřené v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 604/2013 a aplikaci ustanovení §126 a §3 odst. 1 obč. zák. dále odmítl samotný požadavek na odstranění stavby, jakož i poskytnutí ochrany vlastnického práva žalobkyni; k tomu poznamenal, že žalovaná nemá jinou možnost napojení na elektřinu, bez připojení by muselo dojít k ukončení provozu průmyslového objektu žalované, žalobkyni odstranění stavby elektro přípojky nepřináší odpovídající prospěch a nadto považuje žalobkyní podanou žalobu za pouhý prostředek nátlaku na žalovanou k řešení jiných vzájemných sporů. Vzájemný návrh žalované na zřízení věcného břemene zamítl s argumentem, že u stavby oprávněné je zřízení věcného břemene vyloučeno.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 8. 2018, č. j. 24 Co 127/2018-334, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. změnil tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok I.), dále jej ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok II.), a konečně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
V odůvodnění dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná postavila elektro přípojku na základě časově ničím neomezeného práva, daného jí ničím neomezeným souhlasem vlastníka pozemku, přičemž z obou výše uvedených souhlasů nevyplývá opak. S ohledem na povahu časové neomezenosti práva pak není podle odvolacího soudu na místě se ani po samotném zániku práva domáhat odstranění elektro přípojky, a na danou věc tak budou aplikovatelné závěry, k nimž dospěl dovolací soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 746/2007 či Vrchní soud v Praze v rozhodnutí 3 Cdo 45/92. Naopak závěry dovolacího soudu učiněné v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2261/2001 nebo sp. zn. 2 Cdo 240/97, akceptované soudem prvního stupně, v daném případě použít nelze. Poznamenává, že zřízená elektro přípojka je stavbou oprávněnou a žalovaná je oprávněným stavebníkem. V projednávaném případě pak jde o konkurenci dvou rovnocenných vlastnických práv a zásah do vlastnictví žalobkyně nelze považovat za protiprávní. Shodně se soudem prvního stupně uvedl, že možnost zřízení věcného břemene je s ohledem na povahu elektro přípojky, coby oprávněné stavby, vyloučena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu v napadené části závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně odvolacímu soudu vytýká závěr o tom, že žalovaná postavila elektro přípojku na základě časově ničím neomezeného práva daného jí časově neomezeným souhlasem vlastníka pozemku. Podle žalobkyně odvolacím soudem užitá judikatura na daný příklad nedopadá. Uvádí, že jednostranný souhlas vlastníka pozemku je vždy potřeba vnímat jako časově omezené právo, neboť takový souhlas je odvolatelný a nadto není závazný pro právního nástupce vlastníka, jenž souhlas udělil. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1649/2013, sp. zn. 22 Cdo 2284/2009 nebo sp. zn. 2 Cdon 240/97. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se k jejímu odvolání vůbec nezabýval tím, zda bylo či nebylo na místě v daném případě vyhovět žalobě na odstranění stavby s odkazem na aplikaci §3 odst. 1 obč. zák., přičemž na tomto místě odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1840/2011, sp. zn. 22 Cdo 604/2013 nebo sp. zn. 22 Cdo 2023/2013. Dovolatelka spatřuje nesprávnost také ve výroku rozsudku odvolacího soudu týkajícího se náhrady nákladů řízení. Navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Podle ní odvolací soud zcela správně uzavřel, že elektro přípojka byla vystavěna na základě ničím neomezeného vlastnického práva, daného časově neomezeným souhlasem vlastníka pozemku a uplatnění závěrů vyjádřených v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 746/2007 či Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 45/92 tak bylo podle žalované na místě. Podle názoru žalované nelze existenci stavby postavené na základě časově neomezeného práva spojovat či podmiňovat tím, že se musí jednat o stavbu zřízenou stavebníkem na pozemku v jeho vlastnictví, které později zaniklo. Poukazuje na skutečnost, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu, jakož i charakter stavby, se důvodně domnívala, že souhlas ke stavbě není časově limitován a že nemohla vědět či předvídat, že jde o souhlas pouze dočasný a odvolatelný. Nesouhlasí s názorem žalobkyně, že je jednostranný souhlas vlastníka pozemku vždy nutné vnímat jako časově omezené právo a žalobkyní uváděnou judikaturu považuje za nepřiléhavou. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu byla vydáno po 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podstatou dovolání je kritika závěru odvolacího soudu, že žalovaná postavila elektro přípojku na základě časově ničím neomezeného práva, daného jí ničím neomezeným souhlasem vlastníka pozemku. Dovolatelka poukazuje na to, že jednostranný souhlas vlastníka pozemku je časově omezeným právem, je odvolatelný a není závazný pro právní nástupce vlastníka pozemka, jenž souhlas udělil.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se při řešení vymezené právní otázky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Podle §135c odst. 1–3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil. Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Problematika staveb na cizím pozemku se v režimu obč. zák. podle rozhodovací praxe dovolacího soudu typově rozpadá do dvou základních skupin případů. První skupinu tvoří případy, kdy jsou stavby od počátku postaveny neoprávněně na cizím pozemku; na ty se vztahuje úprava §135c obč. zák. Druhou skupinu tvoří případy, kdy je stavba postavena na cizím pozemku na základě práva, které stavebníka k takové stavbě opravňuje, nicméně toto právo později zaniklo. Rozhodovací praxe druhou skupinu případů dále dělí na situace, a) kdy stavebník staví stavbu na základě práva, jež není časově omezeno, anebo stavebník se mohl důvodně domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena, a b) kdy stavebník již od zahájení stavby věděl či vědět měl a mohl, že jeho právo k vybudování stavby je nebo může být časově limitováno.
Pro druhý případ popsaný pod bodem b) pak platí, že zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (případně po jiném způsobu zániku práva) právo mít nadále na tomto pozemku dočasně umístěnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může podle §126 odst. 1 obč. zák. domáhat odstranění stavby. Vlastníkovi stavby, jehož obligační právo mít na pozemku umístěnou stavbu v důsledku časového omezení tohoto práva zaniklo, nenáleží námitka proti žalobě vlastníka pozemku, že má právo mít na pozemku stavbu. Tyto zásady se uplatní i v případě, že právo, jehož obsahem je dočasné umístění stavby na pozemku, zanikne jinak. Uvedené závěry vztahující se k povinnosti odstranit stavbu se týkají také případů, kdy stavebník zřídil stavbu na základě souhlasu vlastníka pozemku, který byl následně odvolán [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2284/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1649/2013 (obojí uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ) nebo rozsudek ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97 (uveřejněný pod č. 72/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu)].
V daném případě vyšel soud prvního stupně i odvolací soud ze skutkového zjištění, že elektro přípojka byla vybudována s vědomím a souhlasem tehdejšího vlastníka žalobou dotčeného pozemku Z. F., přičemž souhlas byl následně odvolán. Předmětné zjištění ostatně mezi účastníky není ani sporné. Z rozhodnutí soudu prvního stupně ani soudu odvolacího se nepodává (a žalobkyně ani žalovaná to netvrdí), že by zřízení elektro přípojky bylo mezi účastníky založeno na smlouvě jako dvoustranném právním jednání, když v dovolání žalobkyně naopak explicitně poukazuje na souhlas udělený žalované jakožto na jednostranné právní jednání. Tento souhlas udělil žalované tehdejší vlastník dotčeného pozemku a právní předchůdce žalobkyně, a to jednak ústně a jednak ve formě prohlášení v rámci územního řízení ze dne 17. 2. 2005, v němž uvádí, že bere na vědomí investiční záměr žalované společnosti s tím, že uděluje souhlas k tomu, aby se žalovaná napojila na jeho inženýrské sítě. Podle dovolacího soudu je na základě shora uvedeného možné učinit závěr, že se v daném případě jednalo o tzv. výprosu, u níž platí, že ji lze kdykoliv odvolat [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001 (publikovaný pod C 1909 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“)]. Pokud tedy dovolatelka souhlas žalované odvolala, není nadále povinna trpět její stavbu na svém pozemku.
V této souvislosti lze poukázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 421/2001 (uveřejněné v Souboru pod C 1480), kde dovolací soud vyslovil ve vztahu k výprose názor, podle kterého „nebyla-li v ujednání mezi vlastníkem a tím, komu bylo umožněno užívat cizí věc, určena ani doba ani účel užívání, nevzniká skutečná smlouva, nýbrž nezávazná výprosa a vlastník může kdykoliv žádat vrácení půjčené věci“. Ve stávajícím o. z. je pak výprosa výslovně upravena v §2189 a násl. Okolnost, že v případě výprosy nemusí jít o případ, kdy na jejím základě dochází k vypůjčení (předání) věci pak vyplývá jednoznačně např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001 (uveřejněného v Souboru pod C 551), podle kterého o výprosu může jít i v případě přecházení přes cizí pozemek, aniž by mělo dojít k umožnění nakládání s tímto pozemkem na základě smluvního ujednání, za situace, kdy vlastník pozemku takové přecházení umožňuje, aniž by tím osobám pozemek využívajícím vzniklo k tomuto pozemku jakékoliv vynutitelné právo přechod umožňující. Totéž platí i pro jiné formy užívání cizího pozemku.
Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud k jejímu odvolání vůbec nezabýval tím, zda bylo či nebylo na místě vyhovět žalobě na odstranění stavby s odkazem na aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. V projednávaném případě soud učinil závěr o časové neomezenosti práva žalované, které později zaniklo, a uvedl, že aplikace ustanovení §126 obč. zák. není tudíž na místě. Za této situace pak nepřistoupil ani k případné aplikaci §3 odst. 1 obč. zák., coby korektivu dopadu §126 obč. zák.
U této námitky lze poukázat také na závěry dovolacího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 4/2001), kde uvedl: „Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení)“. Dovolací soud pak v daném směru vychází ve vztahu k dobrým mravům z ustálené judikatury potud, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002 (uveřejněný v Souboru pod C 2084)].
Posouzení souladu výkonu práv s dobrými mravy je pak svěřeno především soudům prvního a druhého stupně. Dovolací soud je v daném směru výrazně limitován při respektování dvou judikatorních závěrů, podle kterých otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení takové otázky nelze zobecnit s tím, že dovolací soud má oprávnění zpochybnit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004 (uveřejněné v Souboru pod C 3761) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007 (uveřejněné v Souboru pod C 5309)].
V této souvislosti pak dovolací soud dodává, že pokud soud rozhoduje o ochraně vlastnického práva po 1. 1. 2014, aplikuje již úpravu obsaženou v o. z., a nikoliv v obč. zák. [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4588/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Možným korektivem umožňujícím výjimečné zamítnutí vlastnické žaloby již proto není §3 odst. 1 obč. zák., ale zejména institut zneužití práva ve smyslu §8 o. z., přičemž judikaturu vymezující podmínky pro zamítnutí vlastnické žaloby v režimu §3 odst. 1 lze přiměřeně použít i při úvaze o aplikaci §8 o. z. [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
K námitce dovolatelky, podle níž není správný výrok odvolacího soudu co do náhrady nákladu řízení, pak dovolací soud odkazuje na §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že dovolání není bez dalšího přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nákladové výroky vztahující se k žalobě o odstranění stavby jsou však odklizeny v důsledku kasačního rozhodnutí ve věci samé jako výroky závislé.
Dovolací soud tak uzavírá, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná v posuzovaném případě stavěla na základě ničím neomezeného práva, daného jí časově neomezeným souhlasem vlastníka pozemku, v dovolacím přezkumu neobstojí, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl proto právem uplatněn.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu