ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.950.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 950/2019-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyň: a) V. D. , narozené XY, bytem XY, b) A. E. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15, proti žalovaným: 1) M. H. , narozenému XY, a 2) R. H. , narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Petrem Gracíkem, advokátem se sídlem v Novém Bydžově, Masarykovo nám. 1144, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 145/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2018, č. j. 24 Co 114/2018-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyním k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 751 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokáta JUDr. Miroslava Nypla.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Hradci Králové („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 23. 3. 2018, č. j. 7 C 145/2016-137, určil, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi, každá v rozsahu ideální jedné poloviny pozemku parc. č. XY - zahrady a pozemku parc. č. XY - zahrady, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. XY - zahrady geometrickým plánem
č. 124-85/2017, který je nedílnou součástí rozsudku, vše v k. ú. XY, obec XY, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 24 Co 114/2018-181, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalobkyně v roce 1994 nabyly děděním po matce, zemřelé v roce 1991, nemovitosti, se kterými sousedily sporné pozemky, tvořící uličku mezi sousedícími nemovitostmi; jejich předchůdci (jejichž držbu vyhodnotily soudy jako neoprávněnou) je užívali, zejména na nich vysadili zeleň a zřídili boudu pro psa. Ve skutečnosti však šlo o část sousedních nemovitostí ve vlastnictví předchůdců žalovaných. Soudy dospěly k závěru, že žalobkyně vlastnické právo k pozemkům v roce 2008 nabyly vydržením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu
(na jehož správné argumenty, pokud jde o otázku vymezení přípustnosti dovolání, lze též poukázat) jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje mj. o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013.
K posouzení objektivní dobré víry žalobkyň, že jim sporné pozemky patří:
Dovolatelé nejprve citují §237 o. s. ř., aniž by výslovně uvedli, o který, z tam uvedených důvodů přípustnost dovolání opírají; pod bodem IV. dovolání upřesňují, že jde o rozpor se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého platí, že je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. K tomu dodávají, že kdyby byly žalobkyně „normálně“ opatrné, musely by vědět, že sporná „ulička“ jim nepatří.
Problém nastíněný dovolateli však nespočívá v tom, že by soudy z uvedených pravidel nevyšly – viz např. bod 41. rozsudku odvolacího soudu – ale v tom, jak hodnotily to, zda žalobkyně při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměly, resp. nemohly mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že jim věc patří. Soudy učinily závěr, že z toho hlediska žalobkyně byly objektivně v dobré víře, žalovaní to popírají.
Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že v řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Dovolací soud proto zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a vyjít z kritérií v judikatuře konstantně uznávaných.
Při posuzování běžné opatrnosti při nabytí držby je jistě rozdíl v přístupu nabyvatele v případě, kdy je mu věc prodávaná za úplatu cizí osobou a v případě, kdy ji získává bezúplatně od nejbližších osob z jejich déletrvající držby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 739/2011); to platí i pro nabytí děděním po blízké osobě, pokud se dědic ujme držby v hranicích držby zůstavitele.
V dané věci soudy vyšly z toho, že rodiče žalobkyň užívali spornou uličku od roku 1985, vysázeli tam stromy, zřídili kotec pro psa a nikdo jim v užívání nebránil; v terénu nejsou sporné pozemky nijak vyznačeny a jeví se být součástí pozemku, který žalobkyně zdědily na základě dědické dohody z roku 1994. Ostatně proti užívání pozemků žalobkyněmi, resp. jejich otcem, se nikdo neohradil až do března 2016. Dále soudy považovaly za prokázané, že žalobkyně nevěděly o skutečném právním stavu, že tedy sporná ulička není součástí pozemků, které děděním nabyly. Za těchto okolností není úvaha o tom, že byly se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že pozemky drží jako spoluvlastnice, zjevně nepřiměřená; napadené rozhodnutí tak není s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, v rozporu.
K návrhu na posouzení věci podle nového občanského zákoníku:
Dále dovolatelé požadují, aby dovolací soud posoudil držbu žalobkyň podle §1090 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.), vylučujícího, aby dědic věc vydržel,
nabyl-li zůstavitel nepravou držbu; žádají, aby tato právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak. (Protože neodkazují na judikaturu dovolacího soudu, která by měla být změněna, a ani ji neuvádějí na jiném místě dovolání, jde patrně o požadavek, aby dovolací soud tuto otázku posoudil jinak než soud odvolací. I kdyby snad měli v úmyslu uplatnit důvod přípustnosti spočívající v tom, že žádají, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak, nebyl by tento dovolací důvod dán – viz níže.) Tomuto požadavku nelze vyhovět z několika příčin.
Brání tomu především zákonný požadavek, aby vydržení, ke kterému mělo dojít v roce 2008, bylo posouzeno podle tehdy platného právního předpisu, a tím je občanský zákoník č. 40/1964 Sb. – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 o. z. Tento zákoník však nepravou držbu vůbec neznal (neoprávněná držba podle tehdejší úpravy měla jiné předpoklady).
Dále: Dovolací řízení je řízením přezkumným, a nelze v něm uplatňovat nové skutečnosti; žalovaní netvrdili a neprokazovali, že by matka žalobkyň nabyla držbu tak, že se v ni „vetřela svémocně nebo že se v ni vloudila potajmu nebo lstí, anebo že usilovala proměnit v trvalé právo to, co jí bylo povoleno jen výprosou“ (§993 o. z.). Otázka, zda držba předchůdkyně žalobkyň byla pravá, se v řízení, ovládaném zásadou projednací, podle které je vymezení témat řízení věcí aktivity účastníků, vůbec neřešila. Ovšem je třeba zopakovat, že i kdyby tomu tak bylo, nebylo by možno na věc aplikovat §1090 odst. 2 o. z., neboť to by bylo i porušením zákona i zákazu retroaktivity (viz např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06). Ostatně dovolatelé neuvádějí žádné právní důvody pro odklon od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, připouštějící v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. vydržení věci dědicem, a to bez ohledu na kvalitu držby zůstavitele (ta měla vliv jen na možnost započtení vydržecí lhůty). Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, č. j. 22 Cdo 1085/2010-346, který byl publikován pod č. 90/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou: „Titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci. V případě pozemku lze takto nabýt oprávněnou držbu i tehdy, jestliže tento pozemek nebyl předmětem dědického řízení, avšak sousedí s pozemkem, který držitel nabyl v dědickém řízení, a to za předpokladu, že dědic se ujal jeho držby (resp. držby spoluvlastnického podílu) a přitom jednal v omluvitelném omylu, že jde o část pozemku, který zdědil“. Viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5520/2015, a řadu dalších.
V další části dovolání již přípustnost z hledisek tam uvedených nijak nekonkretizuje, a proto se těmito námitkami dovolací soud nemohl zabývat. Proto se jen na okraj (formou poznámky učiněné obiter dictum) uvádí:
K otázce, zda držba žalobkyně a) mohla zaniknout tím, že se z domu odstěhovala, a že žalobkyně pro tuto dobu „nijak neprokázaly aktivní výkon svého vlastnického práva “:
„Držba věci předpokládá vůli (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). Držební vůle je vůle držet věc pro sebe a svým jménem, tedy nakládat s ní jako s vlastní, a corpus possessionis představuje nakládání s věcí. Podstata tohoto nakládání (corpus) není jen v jejím fyzickém ovládání. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí, tedy ‚za nakládání s věcí‘. To je samozřejmě ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji pro sebe. Fyzické ovládání je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) prostě fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ladem, a přesto, pokud se jeho držby nechopí někdo jiný, zůstává držitelem nemovitosti“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2302/2000 a další rozhodnutí – naposledy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5916/2016). V dané věci nebylo zjištěno, že by se po odstěhování žalobkyň chopil držby někdo jiný – jejich otec sice pozemky užíval, ale neměl je „pro sebe“, byl jen jejich detentorem. „Držbu věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva (popřípadě i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen holé vlastnictví. Detentor v takovém případě odvozuje své právo od vlastníka, přičemž faktické ovládání věci detentorem se považuje za ovládání vlastníkem, který je držitelem“ (rozsudky Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, a řada dalších). Z uvedeného je zjevné, že držba nezaniká pouze tím, že držitel věc neužívá.
Ke tvrzené vadě řízení:
Dovolatelé vytýkají soudům, že rozhodly na základě geometrického plánu, vymezujícího sporný pozemek, ke kterému soudy přihlédly přesto, že jej žalobkyně předložily až v průběhu řízení, aniž by změnily žalobu. K tomu se uvádí: K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), tj. přípustného z jiného důvodu; protože dovolání přípustné není, k uvedené námitce přihlédnout nelze. Opět jen na okraj: Jestliže žalobce v průběhu řízení na základě pořízeného geometrického plánu upraví (upřesní) identifikaci sporného pozemku, aniž by tím došlo ke změně předmětu řízení, jde o úpravu žaloby, nikoliv o její změnu (viz obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99).
Protože napadené rozhodnutí z hledisek v něm vytýčených není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod k tomu, aby dovolacím soudem již vyřešená právní otázka byla řešena jinak, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu