ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1616.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1616/2019-426
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně JVS GROUP s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Slavíkova 6142/18d, identifikační číslo osoby 25865005, zastoupené JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem v Ostravě, Milíčova 1670/12, proti žalované CZECH NEWS CENTER a. s. , se sídlem v Praze 7, Komunardů 1584/42, identifikační číslo osoby 02346826, o zaplacení částky 3.570.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 98/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, č. j. 2 Cmo 69/2017-385, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 28. 11. 2016, č. j. 28 Cm 98/2009-336, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.570.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu v části úroků z prodlení ve výroku blíže konkretizovaných (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit do pokladny Městského soudu v Praze částku 33.250 Kč (výrok III.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV.).
K odvolání žalobkyně a žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., nakolik jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 3.570.000 Kč, potvrdil (první výrok), dále jej ve výroku I., nakolik jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni tam specifikovaný úrok z prodlení, a ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výroku blíže konkretizované (druhý výrok), ve výroku III. a IV. jej potvrdil (třetí a čtvrtý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti prvnímu výroku tohoto rozsudku, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou jednající prostřednictvím osoby s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které je zapotřebí v případě, kdy soud má pochybnosti o správnosti znaleckého posudku nebo ho považuje za nejasný nebo neúplný, postupovat podle §127 odst. 2 o. s. ř. a požádat znalce o vysvětlení, případně, kdyby to nevedlo k výsledku, nechat znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem. Namítá, že jí předložený znalecký posudek č. 1625-025/2016 vypracovaný znaleckým ústavem AP Appraisal, s. r. o. (dále jen „AP Appraisal“), měl náležitosti dle §127a o. s. ř. a soud měl tedy v souladu s ustanovením §127a o. s. ř. postupovat při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Nesprávné právní posouzení dovolatelka spatřuje v tom, že pokud měl soud pochybnosti o správnosti uvedeného znaleckého posudku nebo ho považoval za nejasný nebo neúplný, měl podle §127 odst. 2 o. s. ř. požádat znalce o vysvětlení.
V rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněném pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že novelizací občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 218/2011 Sb. došlo s účinností od 1. 9. 2011 ke změně při provádění a hodnocení důkazu znaleckým posudkem, který byl vyhotoven na žádost účastníka mimo řízení. Právní úprava účinná do 31. 8. 2011 vycházela z toho, že posudek znalce vypracovaný na žádost účastníka řízení byl považován za listinu podle §129 o. s. ř., nikoliv za znalecký posudek ve smyslu §127 o. s. ř. (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, Pls 3/80, uveřejněné pod číslem 1/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008), což vedlo k tomu, že soud byl nucen provádět revizní znalecké posudky na popud procesní strany, která sama nepředložila znalecký posudek. Účelem novelizace §127 o. s. ř. a zejména začleněním §127a o. s. ř. bylo odstranit tuto řízení zatěžující praxi, urychlit jej a umožnit účastníkům předložit znalecký posudek, na nějž se hledí – obsahuje-li všechny zákonem požadované náležitosti a doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku – jako na posudek vyžádaný soudem. Tím se změnila důkazní hodnota znaleckého posudku předloženého účastníkem, který při dodržení všech obsahových náležitostí stanovených v §127a o. s. ř. není důkazem listinným, ale má důkazní sílu znaleckého posudku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2884/2016).
Dovolatelka ve své argumentaci vychází z toho, že znalecký posudek č. 1625-025/2016 vypracovaný znaleckým ústavem AP Appraisal měl náležitosti dle §127a o. s. ř. Dovolatelka přitom přehlíží, že z rozhodnutí soudů se nepodává, že znalecký posudek tyto náležitosti měl. Naopak, z rozhodnutí soudů je zřejmé, že s předmětným posudkem nakládaly toliko jako s listinným důkazem. Na dovolatelkou předkládané otázce tak rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Nejvyšší soud nadto dodává, že v nyní projednávané věci byl zpracovatel předmětného posudku vyslechnut. Odvolací soud přitom vyložil, z jakých důvodů neshledal správné závěry předmětného posudku a z jakých důvodů vzal za podklad svého rozhodnutí znalecký posudek vypracovaný soudem ustanoveným znalcem.
Dle dovolatelky se odvolací soud též odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které přezkoumání znaleckého posudku dalším posudkem jiného znalce je namístě v případě, kdy soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a vzájemné rozpory se nepodaří v řízení odstranit a znalecké posudky tedy nemohou být podkladem pro rozhodnutí.
Dovolatelka v této souvislosti odkazuje mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, dle něhož „znalecký posudek je možno dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí. Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být jistě vyvolány i předložením listinného důkazu – posudku znalce, vypracovaného mimo řízení, nicméně bude vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné. Nelze tedy stanovit pravidlo pro postup soudu v případě rozporu mezi znaleckým posudkem a listinným důkazem – posudkem jiného znalce vypracovaným mimo řízení“.
V usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, Nejvyšší soud vyložil, že „v případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní (viz R 45/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže znalec podal posudek mimo řízení na základě žádosti účastníka, nejedná se podle konstantní judikatury o provedení důkazu znaleckým posudkem ve smyslu §127 o. s. ř., nýbrž o důkaz listinou podle §129 o. s. ř.; v takovém případě nejde o rozpor ve znaleckých posudcích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1186)“.
V rozsudcích ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, a ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, pak Nejvyšší soud uvedl, že má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.
Dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu též otázka, k jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je otázkou hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4541/2018).
Jak již bylo výše uvedeno, ze zjištění soudů neplyne, že by předmětný znalecký posudek č. 1625-025/2016 splňoval náležitosti dle §127a o. s. ř., z odůvodnění soudů se naopak podává, že s předmětným posudkem zacházely toliko jako s listinným důkazem. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu za situace, kdy byli zpracovatelé obou posudků vyslechnuti, odvolací soud se nesouladem obou uvedených důkazů (tj. znaleckého posudku a listiny) zabýval a vysvětlil, z jakých důvodů vyšel ze znaleckého posudku vypracovaného soudem ustanoveným znalcem.
Dle dovolatelky se odvolací soud rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které odborné závěry znaleckého posudku hodnocení soudem podle §132 o. s. ř. nepodléhají.
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009), znalecký posudek (§125, §127 o. s. ř.) soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle §132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.
V rozsudku ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, Nejvyšší soud dále vyložil s odkazem na výše uvedený závěr rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, že „obdobné principy se uplatní i při hodnocení znaleckého posudku zpracovaného mimo řízení, ani jeho odborné závěry soud přezkoumávat nemůže, ostatní posuzovací hlediska se však uplatní i zde. Rozhodující pak při úvaze o tom, který z posudků skýtá náležitý podklad pro rozhodnutí, musí být komplexní hodnocení uvedených hledisek a nikoli pouhá formální povaha toho kterého posudku (kým byl zadán, kým byl zpracován, zda je označen jako revizní, atd.)“.
Nejvyšší soud však v nyní projednávané věci neshledal, že by se odvolací soud výše uvedenými kritérii při hodnocení předmětného posudku neřídil.
Odvolací soud se dle dovolatelky též odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které náklady na poskytnutí plnění nejsou určujícím kritériem pro určení náhrady za bezdůvodné obohacení, tím je naopak skutečný majetkový prospěch obohaceného. Dovolatelka v této souvislosti namítá, že „tím, že odvolací soud akceptoval přiměřenou cenu stanovenou Znaleckým ústavem Praha s. r. o. (dále jen „Znalecký ústav Praha“), která byla určena nákladovou metodou, připustil, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení žalované vychází z nákladů žalobkyně a zahrnuje též její přiměřený zisk, ačkoliv by podle ustálené judikatury dovolacího soudu měla vycházet z ceny obvyklé, a pokud ji nelze určit, tak z ceny určené soudem dle ustanovení §136 o. s. ř.“.
V dovolatelkou odkazovaném rozhodnutí ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006, Nejvyšší soud shledal nesprávným závěr odvolacího soudu, dle něhož rozsah bezdůvodného obohacení žalované představuje náklady, které žalobkyně vynaložila na provedení opravy vřeten. V uvedeném rozhodnutí přitom Nejvyšší soud vyložil, že „obohacený je totiž povinen vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu obohacením dostalo, a nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo obohacení získáno … Nejvyšší soud již ve stanovisku ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Cpj 39/88, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 12/1989 (a dále například v rozsudku ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99), od jehož právních závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v posuzované věci, vysvětlil, že majetkovým vyjádřením bezdůvodného obohacení není částka, která odpovídá částce vynaložené na zhotovení díla, ale peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu zákazníka – objednatele díla“.
Dovolací soud dále v rozhodnutí ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, na které dovolatelka též poukazuje, vyslovil, že „Nejvyšší soud se při zvažování způsobu, jenž by nejlépe postihoval hodnotu na základě neplatné smlouvy nabytého nepeněžitého prospěchu, opakovaně přiklonil ke kritériu ceny obvyklé, tedy ceny, kterou by v daném místě a čase musel obohacený na nabytí daného - srovnatelného plnění vynaložit … Třebaže Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, připustil, aby při posouzení peněžité náhrady za provedené dílo bylo za daných skutkových okolností vycházeno z nejnižších nákladů, které by v daném místě a čase musely být vynaloženy na dosažení stejného plnění, na což bylo navázáno i v rozsudku ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008 …, nemění to nic na tom, že obecným kritériem, pokládaným ve většině případů za nejlépe postihující hodnotu bezdůvodného obohacení majícího nepeněžitou formu, je cena obvyklá, stanovená na základě znaleckého posudku opírajícího se o zhodnocení cen obdobných plnění“.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3521/2017, pak Nejvyšší soud s odkazem na závěry výše citovaného rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4137/2011 shrnul, že cenou, která nejlépe prospívá zachování rovnovážného stavu mezi účastníky vztahu, je ve většině případů cena obvyklá, tj. cena obvyklých nákladů, které by musely být vynaloženy na nabytí daného – srovnatelného plnění s přihlédnutím k případné vadnosti či nedostatkům poskytnutého plnění. Není přitom rozhodující, co mělo být poskytnuto podle neplatné smlouvy, ale co skutečně poskytnuto bylo, a proto je třeba zjišťovat obvyklé náklady, které by musel obohacený vynaložit na to, aby získal právě to plnění a jeho výsledek ve stavu, jaký fakticky obdržel.
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018) aplikace ustanovení §136 o. s. ř. má své místo pouze tam, kde výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji není možné určit vůbec. Zákon zde má na mysli situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s jeho výší (k tomu srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 956/2002). Je-li naopak výše nároku (v posuzovaném případě bezdůvodného obohacení) seznatelná z vyhotoveného znaleckého posudku, jenž se dostatečně vypořádává i s konkrétními specifiky dané situace, není namístě určit ji volnou úvahou soudu, který ze své povahy nemůže disponovat takovými odbornými znalostmi, s nimiž k obdobnému přistupuje soudní znalec (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4843/2015). Pokud přitom pro účely znaleckého zkoumání obvyklé výše nájemného nelze reálně zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce (zvolením odpovídající znalecké metody) vypořádal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012).
Dovolatelka namítá, že tím, že odvolací soud akceptoval přiměřenou cenu stanovenou Znaleckým ústavem Praha, připustil, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení žalované vychází z nákladů žalobkyně a zahrnuje též její přiměřený zisk. V nyní projednávané věci se však ze zjištění soudů podává, že částka určená znaleckým posudkem Znaleckého ústavu Praha je částkou, která byla obvykle poskytována v roce 2006 za obdobná reklamní plnění. Z výslechu zpracovatele tohoto znaleckého posudku pak vyplynulo, že uvedená částka se rovná ceně nákladů, které „by strana žalovaná musela vynaložit na deset akcí, které jsou vyspecifikovány v usnesení Městského soudu v Praze“. Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud tím, že akceptoval posudek Znaleckého ústavu Praha, dospěl k závěru rozpornému s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. že náklady žalobkyně na poskytnutí plnění jsou určujícím kritériem pro určení náhrady za bezdůvodné obohacení, jak namítá dovolatelka. Odvolací soud ani neučinil ve smyslu dovolatelkou odkazované judikatury (nesprávný) závěr, že majetkovým vyjádřením bezdůvodného obohacení je v dané věci částka, která odpovídá částce vynaložené na předmětné reklamní služby.
Jestliže dovolatelka též namítá, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení by podle ustálené judikatury dovolacího soudu měla vycházet z ceny obvyklé, a pokud ji nelze určit, tak z ceny určené soudem dle ustanovení §136 o. s. ř., pak dovolatelka přehlíží, že dle závěrů znaleckého posudku Znaleckého ústavu Praha v dané věci není možné stanovit cenu obvyklou, jelikož v této oblasti služeb se tato kategorie ceny z důvodů blíže rozvedených nevyskytuje. Dle soudů přitom znalec zdůvodnil, proč při poskytování reklamních služeb v předmětné věci nelze stanovit cenu obvyklou, a zdůvodnil též postup při stanovení ceny přiměřené s ohledem na specifikum poskytovaných služeb; závěry tohoto posudku i logicky souvisely s provedenými důkazy. Odvolací soud přitom považoval nejasnosti ohledně stanovení ceny přiměřené namísto ceny obvyklé za odstraněné samotným posudkem i výslechem znalce.
Jestliže tedy odvolací soud vyšel z částky určené znaleckým posudkem Znaleckého ústavu Praha představující částku obvykle poskytovanou v relevantním období za obdobná reklamní plnění, který se dostatečně vypořádal s konkrétními specifiky dané věci, přičemž nešlo o situaci, kdy výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji není možné určit vůbec, Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe ani od další rozhodovací praxe dovolatelkou odkazované.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu