ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1265.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1265/2018-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. B., D., zastoupeného JUDr. Pavlem Zálišem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Nádražní náměstí 299/8, proti žalované AUTOKEMP Babylon, s.r.o. , IČO 61776327, se sídlem Domažlice, Babylon 27, zastoupené Mgr. Petrem Hubínkem, advokátem se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, o zaplacení 53 530 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 142/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. října 2017, č. j. 15 Co 212/2017-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 308 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Záliše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 4. 2017, č. j. 5 C 142/2013-67, jímž jí bylo uloženo zaplatit žalobci 53 530 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a nahradit mu náklady řízení 21 806,50 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně byla zavázána nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 9 872 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelkou vymezenou otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Dovolatelka předestřela otázku, zda v situaci, kdy v posuzované lokalitě nebyly nalezeny srovnatelné pozemky (pozemky obdobného využití), bylo namístě určit výši bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním cizích pozemků na základě znaleckými posudky stanovené obvyklé hladiny nájemného, a nikoliv podle úvahy soudu (§136 o. s. ř.). Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1784/2010. Namítala rovněž, že travnatá plocha určená k umístění stanů a karavanů, která představuje převážnou část výměry pozemků nacházejících se v posuzovaném areálu autokempu, netvoří funkční celek se zde vybudovanými stavbami. Dovozovala z toho, že není důvodu oceňovat tuto plochu jako stavební pozemek.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že plněním bez právního důvodu, tedy jednou za skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“ (režim žalobcem požadovaného bezdůvodného obohacení vzniklého v době od srpna 2012 do prosince 2013 se řídí ustanoveními občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), je i stav, kdy je cizí věc užívána subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Nejvyšší soud současně dospěl k závěru, že k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012). Rozhodovací praxe dovolacího soudu se zároveň konsolidovala i v názoru, že jde-li o pozemky funkčně související s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě její vlastník (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, nebo jeho usnesení ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016).
Obohacený přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (z judikatury Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; rozsudek ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701/2004; nebo rozsudek ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005).
Aplikace ustanovení §136 o. s. ř. má pak své místo pouze tam, kde výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji není možné určit vůbec. Zákon zde má na mysli situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s jeho výší (k tomu srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 956/2002). Je-li naopak výše nároku (v posuzovaném případě bezdůvodného obohacení) seznatelná z vyhotoveného znaleckého posudku, jenž se dostatečně vypořádává i s konkrétními specifiky dané situace, není namístě určit ji volnou úvahou soudu, který ze své povahy nemůže disponovat takovými odbornými znalostmi, s nimiž k obdobnému přistupuje soudní znalec (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4843/2015). Pokud přitom pro účely znaleckého zkoumání obvyklé výše nájemného nelze reálně zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce (zvolením odpovídající znalecké metody) vypořádal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012). Soud totiž při určování výše nároku musí vycházet z důkazů provedených v řízení, přičemž toto nemůže být projevem jeho libovolné, tedy nijak nepodložené, úvahy (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, a ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1211/2010).
Jestliže tedy v projednávané věci soudy nižšího stupně výši bezdůvodného obohacení vzniklého dovolatelce na úkor žalobce bezesmluvním užíváním cizích pozemků určily na základě znaleckých posudků, stanovících při nedostatku srovnatelných pozemků (obdobné pozemky pronajímané v dané lokalitě k provozování autokempinku) obvyklou výši nájemného za užití jiné než porovnávací metody, a nikoliv podle úvahy soudu (§136 o. s. ř.), jak navrhovala dovolatelka, nijak se tím od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlily. S uvedenou praxí přitom nekoliduje ani dovolatelkou označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1784/2010, jenž určení výše bezdůvodného obohacení úvahou soudu (§136 o. s. ř.) připouští toliko v důkazní situaci, v níž znalecké posouzení obvyklé hladiny nájemného k dispozici není a procesní strany je ani nenavrhují.
Ustálené judikatuře dovolacího soudu pak neodporuje ani, byly-li travnaté plochy určené k umístění stanů a karavanů v souvislosti s odhadem obvyklé hladiny nájemného hodnoceny jako součást areálu autokempu, coby funkčního celku. Srov. k tomu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, či jeho usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, nebo ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, vycházející ze závěru, že o funkční souvislost pozemků se stavbou jde v závislosti na individuálních skutkových okolnostech též v případě přilehlých pozemků, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení a které jsou se zřetelem k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami součástí vzájemně propojeného souboru nemovitostí (areálu).
Výtky dovolatelky vůči výši soudy nižšího stupně na podkladě provedeného dokazování zjištěné hladiny obvyklého nájemného pak nepředstavují uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.), když jsou ve své podstatě kritikou skutkových závěrů, a nezakládají tudíž žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, který podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 3 260 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 748 Kč.
Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 5. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu